Původně jsem neměl v plánu nic psát o FebioFestu 2007, protože s ním vedu malou válku. Od té doby co se přestěhoval ze Slovanského domu na Anděl se mi cesta prodloužila o patnáct minut a přestup navíc. Ve Slovanským domě to bylo na všech linkách metra, zatímco Anděl je jen na žluté. Takže já, jako příměstký občan trávím víc času v MHD než v kině. Nu což, místo několika filmů denně se podívám na dva tři filmy za celý festival. Trošku jsem odbočil, takže se vrátím zpět k tématu. Získal jsem pozvánku na závěrečné udílení cen a závěrečnou projekci filmu Marie Antoinetta. A také pozvánku na závěrečnou recepci v panteonu Národního muzea.

Na závěrečném večeru Febiofestu 2007 byly předány ceny Kristián za nejpozoruhodnější tvůrčí počiny v oblasti dokumentu, animace a hrané tvorby. Kristiána za přínos českému filmovému publiku dostal Daniel Olbrychski.

animovaná tvorba: KARNEVAL ZVÍŘAT – Michaela Pavlátová

dokumentární a publicistická tvorba: KUPŘEDU LEVÁ, KUPŘEDU PRAVÁ - Linda Jablonská

hraná tvorba: PRAVIDLA LŽI – Robert Sedláček

Zde na předávání cen se mi splnil sen (to se hezky rýmuje). Osobně jsem se potkal Aſou Geislerovou, které to jako vždy moooooc slušelo. K Národnímu muzeu nás odvezl autobus a tam nás vřele přivítali a dali nám na uvítanou skleničku šampaſského. Tu jsem vypil a přesunul jsem se ke stánku Stella Artois a začal pít mé oblíbené pivo. Začínám si procházet dvoranu, kde bylo tolik jídla, které jsem ani neznal. Začínám ochutnávat, ale začínal se sem hrnou zbytek autobusu a tak si beru čokoládovou zmrzlinu a jdu do Pantheonu. Mezi dveřmi mě vítají dvě hezké slečny v červených šatech a se skleničkou Stelly. Je to velký sál a tak to beru okruhem, rozhlížím se po lidech a po jídle. Největší fronta je u nějakýho šéfkuchaře, že ani nevidím co tam nabízí. Tak si to šinu ke stánku s vínem. Uvědomuji si, že míchat alkohol se mi na after párty reality show Bar vymstilo a tak jdu pro další Stellu. Vracím se zpět do dvorany a procházím další stoly s jídlem, spíše jsou to sladkosti. Na ně nemám chuť a tak chváli koukám na vystoupení Liany Sassové a Radima Schwaba. Dopíjím skleničku piva vracím se zpět ke stánku, bohužel je tam pivo. Tak si beru skleničku vody ať odbourám trochu alkoholu a jdu po červených schodech se podívat do nejvyššího patra Muzea, kde jsou nějaké exponáty. Nejvíc mě překvapil obrovský Krab japonský, který může mít rozpětí klepet až čtyři metry. Vracím se do dvorany a zařadím se do fronty na pivo. Vychvaluji Feničovi festival a zjišťuji, že ve Slováči je málo místa na FebioFest, proto je to na Andělu. Když jsem dostal pivo, tak jsem odešel zpět do Pantheonu, kde jsem poklábosil se Zdeſkem Troškou. Koukám na hodiny, čas ubíhá pomalu a nikoho tu neznám. V zoufalství že s příspěvkem více alkoholu čas uběhne rychleji, jdu pro další pivo. Stoupnu si ke stolečku ve dvoraně a koukám na crazy vystoupení Vladímira Kovala, který zpíval v tenoru arii Figara. Bezva, blíží se dvanáctá hodina. Dopíjím skleničku. Odskočím si na záchod, protože cesta bude dlouhá. A jdu na metro.

Když jsem získal pozvánku pro dva lidi. Uvědomil jsem si, že v Praze oproti Písku neznám žádnou holku. Neměl jsem koho pozvat. Se spolužákama se základky nejsem vůbec v kontaktu. Na střední jsme byli třída plná kluků až v závěru na tři (hloupé) holky. Bejvalý se neodvážím ani oslovit. Z vejšky jsou buď z Plzně nebo nemají čas. Když jsem projížděl mobil, tak byl plnej čísel na holky pocházející z jižních Čech nebo z Rokycanska. V Praze je mi to k ničemu. :-(

Život každého z nás je nenapodobitelný a jedinečný. Soukromé století představuje dějiny jako intimní lidské příběhy. Jejich intenzita osloví i druhé, protože to podstatné se odehrává v životě každého z nás.

Někteří z Vás vědí, že každý čtvrtek od 20:00 hodin už nějakou dobu běží na ČT2 cyklus dokumentů „Soukromé století“, které je tím nejzajímavějším co jsem v poslední době viděl. Režisérem a zároveň scénáristou je velice šikovný Honza Šikl.
Zdrojem pro filmový cyklus „Soukromé století“ je amatérský rodinný film. Tento materiál byl v době svého vzniku výsostně osobní záležitostí úzkého okruhu lidí. Přerostl však sám sebe a dnes přináší svědectví spontánního, soukromého života. Jde o sondy do intimních rodinných zákoutí. „Soukromé století“ je zbaveno ambiciózního hlediska vykládat ucelené historické pohledy. Jeho cíl je mnohem skromnější: zastavit čas. Paměť lokální, privátní se v „Soukromém století“ stává pamětí veřejnou. Všechny významy ve filmu dostávají mnohem širší, univerzálně lidský rozměr. “Soukromé století” představuje dějiny jako intimní lidské příběhy.

Tento čtvrtek bude můj oblíbený díl s názvem Sejdeme se v Denveru, který jsem měl možnost vidět o něco dříve na hodinách dokumentaristiky s Janou Hádkovou. Díl zobrazuje osud dvou generací rodiny Čvančarů zachycený v letech 1920 – 1970 a je výstižným obrazem osudů Československa ve 20.století. Proto všem, kteří nebudou vědět, co s načatým večerem, vřele doporučuji jeho shlédnutí.

Epizody: