Umělecká dráha Keitha Haringa trvala sotva deset let, přesto je jeho výtvarný rukopis stejně nezaměnitelný jako témata, která zobrazoval. Malířský génius se v jeho případě zrodil nesmírně rychle: Haring byl hotovým umělcem nedlouho po své dvacítce.
Narodil se 4. května 1958, zájem o výtvarné umění se u něj objevil ještě v předškolním věku. “Otec kreslil komiksy. Od malička jsem také vymýšlel postavičky a jejich příběhy. V duchu jsem ale rozlišoval, co je komiks a co znamená být umělcem.”
Po střední škole studoval na Pittsburské umělecké univerzitě. Zamiloval se do umění Pierra Alechinského a Christa. “Co se mi na nich líbilo nejvíc, byla víra, že umění může oslovit všechny lidi.”
V roce 1978 odešel do New Yorku studovat Vysokou uměleckou školu. Se spolužáky vystavoval na ulicích, v podchodech a klubech. Začal kreslit křídou po černých tabulích v metru.
Haring měl umělecky nejblíž k pop-artu - a to jak k Royi Lichtensteinovi, který do výstavních síní přivedl žánr komiksu, tak k živelnému Jeanu-Michelu Basquiatovi, jenž se inspiroval tvorbou primitivních národů.
Paradoxně nejméně si vzal od toho nejznámějšího, tedy Andyho Warhola: bezprostřednost, extrovertnost a v dobrém slova smyslu posedlost Haringovy tvorby jsou skoro opakem moderních ikon, které sériově vyráběl Warhol ve své Factory.
Soustředil se na techniku kresby a jeho vitální a dynamická linka kroužila kolem amerických národních mýtů. V jednoduchých vizuálních zprávách, které nejraději zanechával na newyorských chodnících, zdech nebo vagonech metra, přicházely ke slovu sex, náboženství, drogy, rasismus, televize, ale i strach z přírodních katastrof nebo napadení UFO.
Od roku 1982 vystavuje a tvoří po celém světě, maloval například třistametrovou fresku na berlínskou zeď. V roce 1986 otevřel Pop Shop v Soho. Účastnil se i veřejných projektů, například kampaně proti AIDS.
1988 se nakazil virem HIV. O rok později založil vlastní nadaci, která nyní spravuje jeho pozůstalost a podporuje kampaně proti AIDS.
Keith Haring zemřel 16. února 1990 ve věku jednatřiceti let.
Kdysi dávno mě jeden spolužák ze střední pozval do baru Planeta Žižkov, kde jsme si objednali pivo a obsluha nám přinesla dvě sklenice piva Stelly Artois o kterém jsem dosud neměl páru (Tuto značku piva už tam bohužel netočí). Ochutnal jsem ho a rovnou se do něj zamiloval. Mé chuťové buňky se mohli zbláznit. Ležák Stella Artois je charakteristický svojí chutí, řízem, příjemnou hořkostí a rituálem, kterým je točen a servírován.
Historie Stelly Artois se datuje do roku 1366. Kroniky z tohoto roku říkají, že ve městě Leuven vzkvétal nejen obchod, ale i samotné pivovarnictví. Daně městu Leuven byly placeny i pivovarem “Den Hoorn”. K prosperitě přispěla i uni-versita v Leuvenu, která byla založena v roce 1425 a její studenti rychle získali pověst milovníků piva.
13. června 1708 Sebastienu Artois získal titul sládka v pivovaru Den Hoorn. Později se jeno nástupcem stal syn Adriaan a vnuk Leonard. Od tohoto momentu je jméno Artois spojováno s městem Leuvenem a jeho pivovarem. Sebastien Artois v roce 1717, po devíti letech co byl jmenován sládkem pivovaru, pivovar Den Hoorn koupil a přejmenoval na pivovar “Artois”. Původní pivovar byl v roce 1918 zničen při dělostřeleckém útoku za první světové války. Po válce byl opraven a před několika lety byl vyhlášen státní památkou.
Stella získala své jméno v roce 1926, kdy se pivo vařené na počest tradičních vánoc podařilo uvařit tak mimořádně jiskřivé, že bylo pokřtěno Stella ( latinský výraz pro “hvězda”).
A protože Stella měla nejenom mimořádnou jiskru, ale také chuť, stala se brzy velmi populární, a z vánočního piva vyrostla v pivo, které si lidé mohli vychutnat po celý rok.
Historie převzata z oficiálních stránek.
