I am Kryšpín

The diary of a creative thinker

Menu Close

Month: September 2008

Coldplay v Praze – můj koncert snů

Kapelu Coldplay miluji už od malička, kdy jsem viděl poprvé videoklip Clocks a od té doby je pravidelně sleduji, čtu a hlavně poslouchám. V červnu vyšlo nové album Viva la vida a bylo ohlášeno turné, kde byla poprvé i zahrnuta Česká republika. Hned jak začal prodej jsem si koupil lístek co nejblíž k pódiu a mohlo začít odpočítávání do 22. září.

coldplay-in-prague.jpg

22. září jsem v klidu vstal a postupně jsem se připravoval na koncert. Přijel jsem kolem sedmý večer před o2 arénu, kde jsem potkal spolužáky z vejšky, tak jsme šli ještě na jedno a pokecali. Potom už jsme šli dovnitř, kde jsem potkal ještě pár známých a pět minut před osmou jsem šel na své místo, kde jsem konečně poznal Veroniku s jejím manželem (v diskusním fóru jsme zjistili, že vlastně sedíme vedle sebe). Mno a dalším překvapením bylo, že mě díky mojí známé zelenomodré ikonce poznala Dadullka, tak jsme prohodili pár slov. Kolem osmý začal hrát předskokan Albert Hammond JR., který je znám především jako kytarista ze skupiny Strokes. Měl několik fajnových songů, ale začal jsem toužit po Coldplay ještě víc. Bohužel jsem musel čekat dalších 45 minut, než začali od půl desáté hrát (mezitím jsme čas trávili mexickými vlnami).

Původně hráli Straussovy tóny a do toho se přidala hudba z Life In Technicolor, písně, která je úvodním songem alba Viva La Vida. Opona stále byla zatažená, takže ti co se dívali přímo na pódium viděli siluety. Ale opona se po chvilce vytáhla a začal velkolepý koncert.

Life in Technicolor, Violet Hill

Po dvou skladbách z nového alba se kapela vrátila k hitovkách předchozích alb – Clocks, In my place, Speed of sound. Chris Martin jako správný showman ví, jak rozproudit diváky. Nás Čechy si získal větami: Dobrý večer. Konečně jsme tady.

Už bylo opravdu na čase. Čekal jsem více než 8 let, abych je mohl vidět na živo. A čekání stálo za to. Vizuální a hudební podívanou, jakou jsem znal pouze z DVD a youtube záznamů jsem mohl vidět na vlastní oči. A u písně 42 jsem prožíval doslova vnitřní orgasmus. Bude to nejspíš i tím, že to je moje nejoblíbenější písnička z nového alba Viva la vida.

V některých okamžicích jsem litoval ty diváky, kteří byli úplně vzadu. Ale kapela myslela i na ně a přímo uličkama mezi diváky prokličkovala až dozadu a zahrála mezi nima další songy mezi nimi byl i můj další oblíbený song The Scientist (takže jsem záviděl těm vzadu:-) ). Poté se kapela vrací zpět na pódium a hraje další hity z nového alba Viva la vida a Lost!. Poté kapela odejde, ale to nám nestačilo a mobilama jsme si vysvítili přídavek 🙂 a to písničky Yellow a ještě jednou Fix you.

Hlavou mi probíhají myšlenky a zážitky, které se ihned ukládají do mozkového trezoru, kde si ukládám mé největší zážitky mého života. Díky Veronice mám ještě jednu památku navíc a tou je fotografie s ní a Dadullkou přímo v hale, kde v pozadí je vidět pódium, na kterém Coldplay hráli. Tímto ji patří díky :-*

kryspin-and-spol-on-coldplay.jpg

Díky tomuto koncertu uvažuji o tom, že budu jezdit i do jiných zemí, kde Coldplay budou hrát. Za ty peníze to rozhodně stojí. Pokud to nevyjde tohle, tak údajně kapela plánuje příští rok další album a nové turné (s novým albem to nevidím reálně, když vznik Viva la vida trval tři roky). Ostatní kapely se můžou jít zahrabat a Parov Stelar bude muset jít na chvíli stranou.

Don LaFontaine

Proč je filmový trailer častěji lepší než samotný film? Pokud vám někdo bude tvrdit, že je to proto, neboť jsou v traileru všechny dobré scény, má jen poloviční pravdu. V téměř 750 000 televizních reklam, 5000 filmových trailerů vás totiž provází “Mr. Voice,” “Thunder Throat”, “The Voice of God” (Hlas boží), sám velký Don LaFontaine!

don-lafontaine.jpg

Donald LaFontaine se narodil 26. sprna roku 1940 v městečku Duluth v Minnesotě. Po vysoké škole nastoupil do armády. Po propuštění si našel práci v National Recording Studios zvukař. Později v roce 1962 byl přeložen do k producentovi Floyd L. Petersonovi, který vytvořil radio reklamu pro film “Dr. Strangelove”. Během let se společnost Floyd L. Peterson Inc. zaměřila i na reklamu ve filmovém průmyslu. LaFontaine a Peterson byli první, kdo vymyslel fráze, které stále domunují ve filmových trailerech; “In a world”, “A one-man army”, “No where to run, no where to hide and no way out” atd.

Největší zlom nastal v roce 1965, kdy vytvořili rádiovou upoutávku na film “Gunfighters Of Casa Grande” (viz. obrázek) pro společnost Metro-Goldwyn-Mayer. Těm se tak líbila, že po dalších 16 let namluvil tisíce spotů a stovky trailerů.

gunfighters_of_casa_grande.jpg

V roce 1976 se osamostatnil a založil vlastní produkční společnost – Don LaFontaine Associates. Jeho první zakázkou byl “The Godfather, Part II.” V roce 1978 ho požádali, zda by nespolupracoval s Paramount Pictures. Během tří let se mu začalo říkat “Voice” (Hlas) Paramountu. V roce 1980 byl jmenován více prezidentem společnosti, ale nezapomněl na svoji produční práci.

Paramount opustil v roce 1981 a přestěhoval jse z New Yorku do Los Angeles, opět znovu jako nezávislý produkční. Po dalších 25 let se LaFontaine vyšplhal na pozici krále voice-overů “King of Voice-overs.” Prvního září však přišla nečekaná zpráva o jeho smrti. Nastal u něj náhlý pneumotorax, tedy proniknutí vzduchu do pleurální dutiny, což je malý podtlakovaný prostor v okolí plic.

Na památku jsem pro vás vytvořil video, které je mix veškerého materiálu co jsem sehnal.

Mezi namluvenými spoty je i půlminotový spot na podporu Slovenského cestovního ruchu. Výroba tohoto spotu stála 1,17 millionů SK (28 837 Euro). Spot vznikl přestříháním starších videomateriálů a přidáním nových efektů a hudby. Namluvený je i v češtině, polštině a maďarštině. Jenže originál je jen jeden – anglická verze Dona LaFontaina.

© 2017 I am Kryšpín. All rights reserved.

Theme by Anders Norén.