I am Kryšpín

The diary of a creative thinker

Menu Close

Month: November 2009

O čem sní psi

Jednou se mi v hlavě zrodil nápad na zvířecího Forresta Gumpa a z rukou mi vypadla tato povídka…

Psí deník, 27. října 1957
Přesně tak, jsem pes a píšu si deník. Jestli vám to vadí, tak si běžte honit svůj vlastní ocas a nečtěte to. Narodil jsem před dvěma lety a mamka s taťkou mě pojmenovali Remus Štěkus. Prej po nějakém frackovi, co ho kojila vlčice. Náš páníček se mě ale rozhodnul pojmenovat jinak. Na to jsem se zatvářil kysele a asi proto mě poté pojmenoval Citronek. Po ulicích Moskvy si ťapkám už rok. Ztratil jsem se totiž při hledání nějaké fenky, páč jsem měl na nějakou chuť. Pak už jsem svůj domov nenašel. Život na ulici mi nějak nevadí. Poznal jsem tu taky spoustu hafarádů. Nevíte, co je hafarád? To je ve vašem jazyce kamarád. Tak si to laskavě vyškrábejte drápkama za uši, když už jste se rozhodli číst můj deník. Po rodičích se mi ani tak nestýská. Vždyť už jsem velkej. A navíc jsem rád, že mi všichni říkají Remus a ne tím pokydaným jménem Citronek.

Psí deník, 28. října 1957
Bolí mě ocas, jak jsem s ním radostí vrtěl, když jsem našel v popelnici kost. Naštěstí je tady v Rusku chladno, že si na něj nemusím dávat ani ledový obklad a za chvilku to bude v pohodě. Přístřešek jsem si našel za chrámem Nanebevzetí Panny Marie. Místní tomu říkají Blagověščenskij sobor. Nechápu proč. Vždyť ten název nejde ani pořádně vyštěknout. Tady se kosti hledaj těžko, protože většinou je dostanou ti psi, co bydlí u svých páníčků. Svoji kost jsem zakopal v díře, kterou soudruzi vykopali na náměstí. Asi tam opravují potrubí. To určitě žádného jiného psa nenapadne, aby ji tam šel hledat. Jsem chytrej, že bych mohl dělat nějakého inženýra a ťapkat čudlíky do nějakého toho kompjůtru nebo co to je.

Psí deník, 29. října 1957
Chytrej nakonec asi nejsem. Tu mojí kost mi soudruzi zakopali a zakryli dlažebními kostkami. Zkoušel jsem se k ní dostat, ale marně. Je to tvrdší než samotná kost. Doufal jsem, že se proslavím jako pes Hafan Petrovič Pavlov. Byl to pes nějakého doktora I. P. Pavlova a za svůj výzkum dostali ocenění. Nějakého Nobela. To bude asi značka psí konzervy. Musím taky něco takového dokázat, abych mohl zjistit, jak chutná Nobelova psí konzerva.

Psí deník, 30. října 1957
Albina ke mně přišla s novinkou, že je v tom. K psímu čertu! Takhle mladej a už budu mít štěňata. Měli by vymyslet nějakou antištěňaci v podobě speciální kosti. Albina je sice pěkná, ale uživit mladý v tomto prostředí nebude snadné. No co, život ve tvrdém prostředí je naučí mnohé. Ale budem si muset najít nový přístřešek, protože v zimě se venku nedá přežít. Je taková zima, že vám zmrznou vousky. A díky tomu normálně chytáte rádiový signál, který soudruzi neustále vysílají, až vám z toho div ze zadku nevychází hudba Petra Iljiče Čajkovskijho.

Psí deník, 31. října 1957
Dnes se mi stala zvláštní věc. Asi mám nového páníčka. Teda spíš víc páníčků. Všichni mají bílé pláště. Narazili na nás v našem přístřešku. Vzali mě, Albinu a i naši sousedku Mojku. Dali nám hromadu jídla a tak jsme se pěkně nažrali. Mají divný smysl pro hraní. Dali nám nějaké drátky a dívali se na kompjůtr, který jim pípal. Nejdřív jsem si myslel, že vysílají morseovku. Ale pípalo to neustále dva krátké tóny, což je písmeno „i“. To nedávalo žádný smysl, tak jsem jim štěknul, že bych rád viděl Albinu. Přišla ke mně paní v plášti a začala mě hladit. Pípání na stroji se zrychlilo a ona se na mě usmála a ostatní lidi začali zapisovat nějaké údaje.
Večer mě odvedli do nějaké klece. Vedle jsem potkal Mojku, ale Albina nikde. Od Mojky jsem zjistil, že ji odvedli jinam, protože čeká mladý. Vypadá to, že se o ni dobře postarají a nebudeme mít starost s tou zimou, co příjde. Snad ji brzy zase uvidím.

Psí deník, 1. listopadu 1957
Soudruzi v bílých pláštích si myslí, že nejsem dost hubenej. Dali mě do jakési úzké psí boudy bez střechy, která vibrovala. Na ulici jsem vyzábl dost. Co víc ještě chtějí? Myslel jsem na Albinu, až jsem se z toho vzrušil a vibrace mi dělaly docela příjemně. Tak jsem se nechal unášet tímhle pasivním pářením bez fenky a soudruzi z toho byli taky šťastní. Měli úsměv na tváři. Netušil jsem, že jsou lidi tak perverzní. To nemají nic jiného na práci, než sledovat nadrženýho psa?
Navíc se mě rozhodli pojmenovat Lajka. Co to ty lidi napadá za pokydaný jména? To už je lepší ten Citronek, kterým mě pojmenoval předchozí páníček.

Psí deník, 2. listopadu 1957
Oni si fakt myslí, že potřebuju zhubnout! Nedávají mi nic jiného, než kašovitou stravu. Ale dostávám ji dost a je docela dobrá. Lepší než ty páchnoucí zbytky z popelnic, po kterých zvrací i krysy. Pak mě odvedli do nové psí boudy, která byla trošku větší. Navlíkli mě do oblečku na kterém byli dráty. Potom mě v té boudě nechali samotnýho a zavřeli mě tam. Nikde žádná díra. Jen já sám. Po chvilce se ta bouda dala pomalu do pohybu a začala se zrychlovat. Byl to zvlášní pocit. Škoda, že tahle nová bouda se netřese stejně jako ta včerejší. V téhle bych mohl myslet na Albinu a soudruzi by mě přitom neviděli.
Najednou jsem nevěděl, jestli se vůbec ještě bouda hýbe, ale nemohl jsem se vůbec hnout. Jako by mě u zdi držel silný sibiřský vítr, který fouká tak silně, že nehnete ani packou. Uběhlo několik psích minut a bouda začala zpomalovat, až se úplně zastavila. Otevřeli mi dvířka, vzali do náruče a všichni radostí křičeli. Tak jsem se přidal a pronesl pár štěků.

Psí deník, 3. listopadu 1957
Cítím se jak V.I.D. (very important dog), protože se o mně dnes pečlivě starají. Jídlo, voda. Každý mě hladí, usmívá se a je štěstím bez sebe. Dělá mi to radost. Možná jsem součástí něčeho velkého. Dokonce mi dali velkou porci jídla z konzervy. Chutnala báječně. Je možný, že to byla právě ta Nobelova konzerva. Budu slavnější než Hafan Petrovič Pavlov! Pro jistotu jsem dělal vše, co po mně chtěli.
Nakonec mě zase dali do té vibrující boudy. Tentokrát měla i střechu a byla navíc daná do ještě větší boudy. Asi budou silnější vibrace. Možná nechtějí vzrušeného psa, ale psa bez kožichu. Touhle mašinou ze mě setřesou všechny chlupy. Paní v bílém mi dala trochu vody a pak za mnou zavřela poklop. Čekal jsem tedy, co se bude dít. Po chvilce se začala kabina třást a nakonec mě prudký pohyb donutil si lehnout. Nedokázal jsem se udržet na nohou. To trvalo delší dobu, ale pak vše ustálo a já se mohl opět postavit. Dokonce jsem viděl skrz okénko ten zelenomodrý balón, který měli ti lidé v bílých pláštích na jednom ze stolů a říkali tomu glóbus. Proč všechno jednoduché nazývají tak divně? Lidi opravdu mají divný smysl pro jména.
V té úzké boudě začíná být horko. Ani vodu mi sem nedali. Co všechno museli strpět ostatní psi, aby dostali Nobelovu konzervu? Ta teplota tady stoupá. Začínají mi chybět chladné noci v Moskvě. Chybí mi rádiové signály zachycené skrz mé zmrzlé vousky. Chybí mi Albina a šťěňata, která přijdou na svět. Snad je brzy zase uvidím. Začíná se mi motat hlava, tak to pro dnešek stačí. Více napíšu zítra…

KONEC

Šepot mého srdce

Žiju ve světě bez zvuků. V ranném dětsví jsem přišel o sluch a konkrétní příčina mi není doposud známá. Objevilo se mnoho teorií jak jsem o něj přišel. Tou zajisté nejzajímavější z nich je neštěstí v Černobylu. Řekl mi to jednou otec, když jsme se spolu dívali na televizní soutěž “Chcete být milionářem”, kde byla jednou z otázek: Ve kterém roce došlo k havárii v Černobylu.
Na výběr byly čtyři možnosti od roku 1984 až po rok 1987. Osobně jsem tipoval osmdesátýčtvrtý, což jsem odůvodnil tím, že se to zaručeně nestalo za mého života. To mi otec okamžitě vymluvil, prý že se tragédie se stala až v roce 1986. Tedy rok poté, co jsem se dostal na tento svět. A možná „díky“ tomu právě nosím naslouchadla.
To mi nedalo a začal jsem pátrat. V roce 1986 jsme byli já, maminka a tatínek na Slovensku u rodičů mého otce, odkud pochází. Byt v Košicích a chalupa ve Smilně, malé vesničce u lázeňského města Bardějov. Obojí přibližně stejně vzdálené od Černobylu. Další pátrání mě dovedlo ke statistikám z Ústavu experimentální medicíny AV ČR, kde tým doktora Peterky narazil na záhadu, kdy se v listopadu roku 1986 narodilo více dívek než chlapců. Je to jediný měsíc v letech 1950 až 1999, kdy tomu tak bylo. Tým vědců zjišťoval, proč se tak stalo a nakonec našli odpověď – Černobyl. Také zjistili, že mnoho dětí mělo problémy se štítnou žlázou, kvůli vysoké koncetraci jodu v radioaktivním mraku. I já jsem měl během puberty problémy se štítnou žlázou a každý den jsem musel brát jódové prášky. O víkendech mi mamka kvůli jódu vařila to, co jsem neměl rád. Ryby. Štítná žláza se po roce zlepšila a já už nemusel brát prášky. Ale kvůli svému zdraví si radši občas dám rybí prsty.
Tolik k jedné teorii ztráty mého sluchu. Rodiče dříve nevěděli, co se mnou je. Proč nereaguji na jejich volání, tleskání, zpívání apod. Když jsem jako malý brečel, rodiče nevěděli, co si počít. Nakonec mě maminka posadila před televizi se slovy: “Už nikdy nebreč.”.
Viděl jsem pohyblivé obrázky a mě to uklidnilo. Od té doby jsem se stal téměř závislým na televizi. Sledoval jsem filmy a bylo mi jedno, co se tam říká. Hlavně, že se to hýbe. Rodiče byli v koncích. Vzali mě k doktorovi a ten zjistil, že nedoslýchám. Dostal jsem naslouchadla a tím se mi otevřel nový svět. Děsivý svět zvuků! Štěkání psů, troubení aut, burácející letadla, křik ostatních dětí. Z počátku jsem ten přístroj nechtěl nosit, ale nakonec jsem slyšel i to dobré. Jemný maminčin hlas pokaždé, když mě utěšovala. Hudbu linoucí se z otcových starých gramofonových desek, zpěv ptáků, šum podzimního listí vznášejícího se ve větru a hlavně zvuk z televize.
Zvuk ticha mě však nikdy neopustil. Pokaždé když jdu spát, si odkládám naslouchadla a ulehám v tichu do říše snů. Proto mě překvapilo to, co se mi nedávno stalo a kvůli čemu píši tento příběh. V jedné chvíli, na krátký okamžik, jsem slyšel sám sebe.
Stalo se to v létě, kdy jsem toužil jet k moři a vyzkoušet si surfování na vlnách. Na internetu jsem si našel školu surfu a ke konci srpna jsme z Prahy vyrazili do francouzského městečka Hossegor, které je hned u moře. Byli jsme ubytováni v plážových bungalovech a začal trénink surfování.
Měl jsem zde dva světy rozdelené mezi pláží a mořem. Na pláži jsem měl naslouchadla a poslouchal výuku a rady trénerů. Při vstupu do moře jsem si musel naslouchadla odložit a začal boj na vlnách Atlantského oceánu. Uvědomil jsem si, jaká by to byla ironie, kdybych byl na vlnách Tichého oceánu. Změnilo by se tím něco, nebo bych tím jen podtrhl svůj handicap? Trénink šel skvěle a já se po pár dnech dokázal udržet na prkně a jet po vlně až k pláži do světa zvuků.
Poslední noc před odjezdem zpět do České republiky nás přepadla bouřka, kterou jsem ovšem neslyšel. Když jsem se ráno probudil, nevěřil jsem svým očím. V moři byly obrovské vlny a já se rozhodl, že jednu z nich porazím. Naslouchadla nechávám na nočním stolku, obléknu se do neoprenu, popadnu prkno a vrhám se do moře. Plavu napříč vlnám až se dostanu do klidné části, kde vyčkávám na tu nejvhodnější vlnu. Pozoruji východ slunce a já prožívám okamžik naprosté svobody v mém tichém světě. Vše musí být dokonalé! Lehám si na prkno a začínám kraulovat směrem k pláži. Zezadu se ke mně blíží vlna a zvedá mi zadní část prkna. Vyskakuji nohama na surf a přede mnou vzniká vodní kopec, který začínám sjíždět. Vše je perfektně načasováno. Dívám se nalevo, kde se začíná dělat vodní tunel. Ten se pomalu dostává i nade mne. Je to otázka okamžiku a i já se dostávám do tohoto tunelu. Sen každého surfaře. Sám pro sebe si řeknu: “To je nádhera!”, jenže v tu chvíli k mému překvapení slyším svůj vlastní hlas. Bez naslouchadel. Uvědomuji si, že jsem vlastně v obřím megafonu, vytvořeném z vlny. Snažím se vlastníma ušima zachytit další zvuky a slyším šum. Srdce pumpuje jak o život a já nadšením ztrácím kontrolu nad prknem, až vlna mě pohltí do vlastní tlamy. Kutálím se ke dnu moře a mám pocit, že slyším i vlastní tlukot srdce. Který je, díky právě prožitému okamžiku, rychlý jak blesk. Odrážím se nohama ke hladině, doplavu ke břehu a lehám si na pláž. Mé srdce se uklidňuje a já zkouším promluvit. Neslyším nic…

© 2017 I am Kryšpín. All rights reserved.

Theme by Anders Norén.