I am Kryšpín

The diary of a creative thinker

Menu Close

Month: April 2010 (page 1 of 2)

24 hodin v Bruselu

Úspěch deníku z New Yorku mě donutil napsat i tento zážitek, i když jsem tam byl jen krátce. Píšu to všechno z hlavy, takže tu nejspíš nebude tolik detailů jako při New Yorku.

Ještě než jsem odletěl do New Yorku mi přišlo mailem oznámení, že jsem vyhrál místo v novinářské (nebo spíš blogerské) soutěži European Journalism Centre (o které jsem se dozvěděl od codease, který byl soutěžícím minulý ročník) a že se musím zúčastnit konference v Bruselu, která se koná 23. března. To je přesně den po návratu z New Yorku. Šéf v práci nebyl zrovna nadšen, když jsem požádal ještě o jeden den volna navíc. Ale kývnul. Po příletu z New Yorku jsem dorazil domů. Zabalil si věci na cestu do Bruselu. Setkal jsem se s kamarádkou, po které se mi už tak dlouho stýskalo. A po čtyřech hodinách v Praze jsem zase jel na letiště opustit Českou republiku.

Let trval naštěstí jen hodinu a něco. Vystoupil jsem na terminálu v Bruselu a úplně jsem se ztrácel. New York byl o tolik přehlednější. Trvalo 15 minut, než jsem obešel celý terminál a dostal se na metro. Koupil si lístek do (na) Bruxelles Central, odkud jsem vůbec nevěděl kudy jít. Sice jsem dostal mailem informace s mapou, ale taková mapa byla pro mě zcela nepoužitelná (bez názvů ulic, jen názvy náměstí a autobusových stanic). Musel jsem se tedy obrátit na zdejší lidi a poptat se na cestu. První mi řekl, že jsem docela z ruky a musím začal mi dlouze popisovat celou cestu. Pamatoval jsem si jen první tři odbočky. Zeptal jsem se tedy dalšího člověka a ten perfektně vysvětlil kudy mám jít. Šel jsem, až jsem došel na místo. Jenže to nějak neodpovídalo mapě. Zeptám se tedy kolemjdoucí slečny a ta mi řekne, že jsem mimo mapu (byl to jen výřez mapy od vlakového nádraží po hotel, kde mám být ubytován). Poslala mě zpět, odkud jsem přišel a vysvětlila cestu znova. Tentokrát už to bylo správně a já došel až na hotel Ibis Brussels Centre Ste Catherine, kde jsem nahlásil své jméno a dostal kartu od mého pokoje. Trošku jiný prostor než v New Yorku.

My hotel room

My bathroom

V ten den měla být ještě společenská večeře a registrace všech soutěžících. Jenže díky bloudění po Bruselu jsem měl skluz. Vyšel jsem znovu do ulic hledat Le Café du Vaudeville. Podle mapy jsem to zase nemohl najít, ale všiml jsem si typické skupinky, které také hledala místo dění. Nemohli to též najít, já to tedy vzdal a šel jsem do Subway, kde jsem si koupil bagetu k večeři a vrátil se na hotel. Sprcha a spánek…

Druhý den ráno mě s předstihem vzbudil budík. Dal jsem si sprchu a šel dolů do místní restaurace na snídani. Královsky jsem se pohostil, protože jsem nevěděl, jak to bude se stravou zbytek dne. Vrátil jsem se na pokoj, vzal všechny své věci, odhlásil jsem se z hotelu a vyrazil na La Madison Grand Place. Přede mnou opět šla stejná skupinka lidí jako včera. Tentokrát jsem se jim rozhodl věřit a šel jsem s nima. Dorazili jsme na místo a já se zaregistroval a sednul na své místo pěkně u okna.

Grand place Bruxelles
My name card

Vedle mě si sedl další Čech, který si mě vyhlídl podle kartičky a začali jsme se bavit. Vysvětlil mi, že belgičani rádi nasměrují cizince špatným směrem a že je to pro ně zábava. Beru na vědomí a ode dneška přestávám Evropanům věřit. Oba jsme překvapení, že jsou tady i profesionální novináři, proti kterým nemáme šanci. Pokusím se toto tvrzení během soutěže samozřejmě vyvrátit. Před námi seděla krásná slečna ze Slovenska a vedle ní další holka z České republiky. Máme tu docela velké zastoupení. Pauzy na pití a cigárko jsou docela často a oběd byl taky rozmanitý (Já vyfotil jen prostřený stůl, bylo mi blbý fotit jídlo. Jako bych ho měl nedostatek :) ).

My lunch

Čas se krátí a nám brzy odletí letadlo zpět do České republiky. Chci nakoupit pár sladkých dárků pro známé, takže se rozhodneme vynechat poslední workshop a vyrážíme do Galerie de la Reine, kde je obchod za obchodem a ochutnáváme čokolády.

Oldest market

Chocolate shop

Potom uděláme malou odbočku do uličky Rue des Bouchers, která je známá svými restauracemi za velmi dobré ceny. Bohužel na to už nemáme čas, nakupujeme čokoládu a vyrážíme zpět na nádraží, kde si kupujeme lístek. Narážíme na slečny, které seděli před námi. Připojují se k nám a začíná společná cesta, kde se přebíháme z nástupiště na jiné nástupiště, protože vyznat se v belgickém systému je docela fuška. Nakonec se nám podaří se dostat na správný vlak a na letišti opět začíná dlouhá cesta po terminálu. Poslouchám jejich zážitky z cestování a říkám si, proč se mi nikdy nic takového nestane. Jenže v tu chvíli mi nejspíš kdosi vyslyšel a jsem svědkem následujícího zážitku:

Probíhá klasické odbavení, pak dávám své věci pod rentgen a procházím dektetorem kovů. Vše v pohodě, ale za mnou zůstává jedna z našich spolucestujících a začíná přísná kontrola. Nahromadí se k ní další sekuritáci a začne prohledávání kufru. Najednou k nám přistoupí a že se musí vrátit a vyřešit něco s kufrem. Překvapeně sledujeme jak odchází a my na ni čekáme. Po více než 15ti minutách se pořád nic neděje, tak jdeme rovnou na naše nástupiště s tím, že nás najde při nejhorším tam. Po dalších mnoha minutách zpatříme její tvář a vysvětluje nám, že si do kufru zabalila belgické pivo a že ji nedovolili ji to vzít na palubu. Začíná pokračování zážitků z cestování a tahle paní je hotová knihovna na zážitky. Nejvíc mě fascinovala popisem japonských dámských toalet.

Nasedáme do letadla, kde si sedám vedle nouzového východu. Říkám si, že mě to bude lákat ty dveře za letu otevřít, protože jsem prostě takovej. Naneštěstí to slyšela letuška a poprosila mě ať to nedělám. Začal příjemný rozhovor a letuška se po celou dobu letu pak o mě hezky starala. To velmi potěšilo.
Do Prahy se vracíme v noci a já poprvé v životě vidím noční Prahu z nebes. Ale na to nemám tak dobrý foťák, abych to mohl vyfotit. Smůla.

Nějaké tipy kam mám letět příště a odkud zapisovat zážitky? :)

Tajemství v přítmí kinosálu

Povídka na základě filmových premiér z roku 2000.

V dnešní době není rakovina žádným překvapením. Každý čtvrtý umírá na rakovinu. Rakovinu prsou, kůže, kosti, krve, varlat apod. V naší rodině mám to štěstí já. Vyrovnal jsem se s tím hned. Doktor byl překvapen a chtěl mě poslat rovnou i k psychiatrovi. Vždyť mi zbývá pár měsíců a možná i let. Za tu dobu se dá stihnout spousta věcí. Problémem byla spíše rodina a přátelé. Jak se s tím vyrovnají. Pro ně to je větší rána. Přišel jsem na svět z matčina lůna. Naučili mě spoustu věcí. Strávili spoustu času tím, aby ze mě udělali syna, na kterého můžou být pyšní. A taky že jsou.

Díky otcovi se ve mně probudila fotografická vášeň. Když mi bylo tak sedm, osm let. Jeli jsme v létě na dovolenou do Maďarska a táta měl vypůjčený fotoaparát. V té době byli samozřejmě jen analogové fotoaparáty. Krásná zrcadlovka! Fascinovala mě a chtěl jsem si s ní hrát, ale byla vypůjčená a táta mi ji nikdy nepůjčil.

O půl roku později na Vánoce, když jsme byli dávno doma, jsem já i bratr dostali pod stromeček analogové fotoaparáty. Každý úplně jiný a já měl z tohoto dárku obrovskou radost. Byl to Olympus PenFT. Jenže škoda, že jsem ho dostal brzo. Bylo mi jen pár let.
V mých očích to byla hračka, nikoliv nástroj k umění. A stejně jako ostatní hračky jsem rozebral i tento fotoaparát. Nikdy jsem ho nedal zpět dohromady. Chtěl jsem vědět, jak funguje vevnitř. Dokonce jsem spolu s tím mým fotoaparátem rozebral i ten bráchův. Zklamal jsem rodiče, kteří mě v tomto uměleckém směru přestali podporovat.

Během studií na střední jsem prošel velkou změnou a moje dřívější vášeň rozebírání věcí se proměnila ve vášeň tvůrčí. Začal jsem si na brigádách vydělávat a koupil si nový fotoaparát. Měli jste vidět to nadšení, když jsem své fotografie ukázal rodičům. Snad jsem tímto odčinil otcovo zklamání.

Fotil jsem spoustu věcí. Mé fotografie měli několik výstav. Mohl jsem díky své vášni navštívit mnoho kultur. Mohl jsem zachytit jejich krásu. Ale tu největší krásu jsem stejně zachytil ve své vlasti. Alena je úžasná kamarádka, přítelkyně a světlo mého života. Díky ní jsem poznal pravou podstatu štěstí, usměvu a lásky. Avšak její srdce již patří někomu jinému. Ironie.

Od malička se věnuje baletu. Taktéž procestovala celý svět a ve světě, během jednoho ze svých představení konajícího se v New Yorku, poznala svou lásku. Od té doby za ní jezdí a traví spolu volný čas. Naštěstí já a Alča máme své chvilky. Ty patří jen nám. Své záliby jsme spojili do jistého druhu umění. A tím je film. Každy čtvrtek navštěvujeme filmové premiéry a povídáme si o všem možném. Navzájem si doplňujeme své znalosti a novinky, které jsme během týdne objevili. Bál jsem se, že mě jednou opustí a odjede navždy za svym přítelem. Nakonec jsem to já, kdo opustí toho druhého. Vždy jsme si sdělovali jen své úspěchy a mezi ně moje rakovina nepatří. Rozhodl jsem se tedy uchovat toto tajemství jen pro sebe. Nechci totiž, aby se mezi náma něco změnilo. Naše setkání jsou tím nejkrásnějším, co mě v životě potkalo. A tak to i zůstane. Umírající odpočítává dny svého života, já se rozhodl odpočítávat počet filmovych premiér.

Odpočet začal premiérou filmu Šestý smysl. Režisér, Manoj Night Shyamalan, mě tímto duchařským snímkem vyděsil. Pointa? S Alčou jsme to museli pořádně rozebrat. Oba jsme byli filmem nadšení. Dlouho jsme neviděli film, který by si nás získal rozuzlením a převrátil náš divácký pohled vzhůru nohama. Začali jsme řešit, co by jsme komu vkázali, kdybychom byli mrtví. To mě trošku zaskočilo. Uvědomil jsme si, že bych chtěl mít vše vyřízené, aniž bych potřeboval hledat někoho, kdo by vyřídil můj vkaz. Nic mě nenapadalo, ale Alena naléhala. Řekl jsem jí tedy, že bych jí vzkázal, kde jsou schované všechny naše společné fotografie z cest. To ji zaskočilo, myslela si totiž, že jsem ji všechny fotografie dal. Dal jsem ji jen ty povedené. Nechci, aby moje nedokonalé fotky spatřili světlo světa.

Další premiéra byla až o dva týdny později. Začali mi totiž vypadávat vlasy. Chemoterapie má své nevýhody. Nepomáhá mi. Jen to zhoršuje. Musel jsem tento problém nějak vyřešit. Každý by poznal, že mi něco je. Nakonec mi nezbývalo než jít dohola. Aleně jsem to vysvětlil tak, že to je kvůli nové sérii fotek. Nejdřív se jí to nelíbilo, ale po filmu Klub rváčů od Davida Finchera chtěla jít dohola taky. Být jako Tyler Durden. Když jsme vyšli ze sálu, tak si všimla toho, jak jsem pobledlej.
„Trpíš nespavostí? Měl bys mi dát facku.“, použila slova z filmu.
Usmála se a dala mi polibek na rozloučenou. Existujou v Čechách taky terapie pro lidi s nevyléčitelnou nemocí? Mám zapotřebí sledovat utrpení ostatních? Motivovalo by mě to k něčemu? Těžko. Radši si budu nadále všímat svého a sledovat s úsměvem jen to krásné.

Nejdříve jsme měli v plánu navštívit nový film Davida Lynche – Příběh Alvina Straighta, ale riskli jsme filmovy debut Sama Mendese. Dobře jsme udělali. Dlouho jsme se nezasmál tak, jako u tohoto filmu. Film se stal mojí srdeční záležitostí a jsem rád, že jsem ho mohl vidět. Rozevřel mi oči ještě víc. Řekl jsem si, že se pokusím užívat života ještě víc. V dnešní době se mladí lidé snaží byt úspěšní a ambiciózní, ale do ubíjejícího stereotypu lze sklouznout velmi snadno. Existuje však sice ještě slušná šance, že příjde z vnějšku nějaký impuls a my nakrátko znovu objevíme kouzlo života. U mě tím impulsem bude nejspíš rakovina.

Dva týdny bez filmových premiér a hlavně Alči bylo pro mě utrpením. Jela do New Yorku za svým přítelem a já jsem dostal strach, že ji nestihnu říct vše, co jsem chtěl. Že už neuvidím její úsměv a její hnědé, upřímné oči. Nepolíbím její rty a její vůni. Při chemoterapiích jsem prosil svoji nemoc, ať nespěchá, že má na mě spoustu času. Jen v klidu, ať mě zabíjí pomalu. Začal jsem se každé ráno fotit. Když si ty fotky prohlížím, tak si všímám, jak mě rakovina zvenčí mění. Musel jsem začít používat make-up. Cítím se jak hračka, která se rozpadá. Proto jsem se dokázal vcítit do postav dalšího filmu Toy Story 2: Příběh hraček. Alena byla překvapení z mojí radosti, když jsem ji opět viděl. A zahltila mě svými zážitky z New Yorku. Poslouchal jsem její jemný hlas, teda až na pasáže, kdy mluvila o svém příteli. To šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Muž na Měsíci. Režisér z našich luhů a hájů, Miloš Forman, mi ukázal příběh Andyho Kaufmana, který byl mistrem v provokaci obecenstva. Jenže ho postihla v brzkém věku rakovina. Když to oznámil svym přátelům, tak si mysleli, že je to jeho další vtip a smáli se mu. Jsem rád, že jsem to Aleně neřekl. Doposud mě hryzalo svědomí, že to před ní tajím. Teď už žádné vyčitky nemám. V jejích očích chci zůstat jako fotograf, jehož můzou je ona sama.

Nastala polovina března a rakovina dospěla do posledního stádia. Už dál nemůžu, jsem velice oslaben a make-up už nezakryje mou bledost. S Alčou jsem se rozhodl vidět naposledy. A aby neviděla jak teď vypadám, poprosil jsem ji, zda by jsme se nemohli vidět až v sále. Když v kině zhasla světla, rychle jsem si k ní přisedl a omluvil se jí za pozdní příchod. Naším posledním společným filmem je Zelená míle, adaptovaná kniha Stephena Kinga pod režií Franka Darabonta. Všichni v sále měli slzy v očích. Já už žádné neměl, byl jsem absolutně vysílen. Asi jsem to přeci jen Aleně měl říct, ale už je pozdě. Rozhodl jsem se tedy odejít s úsměvem. Vždyť tyto okamžiky jsou nejkrásnější chvíle mého života. Naklonil jsem se k ní a poděkoval za všechno. Svými popraskanyými rty jsem políbil její jemné rty. Ošklivost líbá krásu. Kráska a zvíře. Jsem zrůda, co nedokázala vyjít s pravdou na povrch? Myslím, že ne. Já jen nechci, aby na mě lidi vzpomínali jako na člověka, co umřel na rakovinu. Je konec. Alča mě vyděšeně sleduje a nechápe co se děje. Vstávám a odcházím ze sálu. Jsem slabý, mé nohy padají tíhou. Už neudělám ani krok. Před sálem padám na zem. Umírám s úsměvem na rtech. Vždyť jsem prožil šest nejkrásnějších chvil mého života…

Parov Stelar a jeho koncert v Praze

Konečně nastala chvíle, kdy přijel Parov Stelar do Prahy. Objevil jsem ho náhodou před třemi lety a od té doby se drží na mém TOP žebříčku na last.fm.

Hned, jak začal předprodej jsem si koupil lístek a objednal si taky vinyl jeho nového alba Coco, aby mi ho mohl podepsat. Lístky se kupodivu vyprodaly rychle a mnoho lidí mi psalo, zda nemám jeden navíc. Nemám.
Díky práci, která zabíjí čas i život, to uplynulo rychle a mám tu 2. dubna. Předtím jsem z práce šel ještě na poslední film, který jsem si koupil na Febiofestu a odtud rovnou do Paláce Akropolis. Byl jsem tu dvě hodiny před otvíračkou. Na baru si kupuji již druhý Reb Bull a vyčkávám před šatnou. O hodinu později dorazí bývalý spolužák ze střední se svou ségrou a čas plyne ještě rychleji, přesto stále kontroluji každou minutu na mobilu čas. Deset minut před sedmou se otvírá šatna. Odevzdáváme budny a přesouváme se ke schodišti, kde nám o pár minut později odtrhnou lístky.
Jakožto první se dostáváme před pódium, kde moderátorka televize Očko je naštvaná, že jsme ji zkazili záběr. Nemá dělat vstupy na pódiu, když zrovna otvírá sál. :) Nastává čekání hodinu a půl, než koncert začne. Zjišťuji špatnou organizaci koncertu, protože oficiálně je všude napsán začátek od 19:30. Přesto ti, kteří si lístek koupili později než já, mají na lístku start od 20:00.
Kapela vstupuje na pódium něco po půl deváté a pro mě začíná více než hodinový orgasmus plný tance a poslechu živé hudby.

Kapela byla překvapená z našeho nadšení a producent v zákulisí nevěřícně zíral. Tímto musím poděkovat všem, kteří tam byli a myslím, že od této chvíle Parov Stelar navštíví Českou republiku každý rok. Při druhé děkovačce se mi celá Parov Stelar Band podepsala na vinyl a zahrála poslední song – Love. Jako by vyslyšeli mé prosby a já naposled skáču a tančím radostí. Amazing!

Na závěr děkuji Petru Wackovi za fotografie

New York – Den desátý

Co podstatného by se mělo odehrát v den mého odjezdu? Nic. Ráno jsem vstal před devátou. Dobalil poslední věci do kufru, odevzdal klíče, poděkoval za všechno a vyrazil na letiště. Jdu přes Chelsea na metro a před hotelem jsem zahlédl filmový štáb. Mě neznámá hudební skupina tu natáčela klip.

Cestou na metro jsem si všiml jedné věci. Taxikáři již od té doby, co jsem vyšel z hotelu na mě troubí a ukazují, zda nepotřebuji svézt. Každého odmítám, protože jsem byl na ně naštvanej. Kde sakra byli, když jsem se v den příletu do New Yorku trmácel v lijáku do hotelu? Teď když je nádherně se každý najednou nabízí. Pche, pěkně si vychutnám procházku.

Na terminálu 3 to šlo jako po másle a mě překvapuje, že to tak odsejpá oproti předchozím přísným opatřením. Jsou nejpíš rádi, že jsem tam nezůstal a vracím se domů. U brány č. 7 jsem čekal pět hodin na své letadlo. Čas jsem zabíjel poslechem hudby, čtením knihy a pozorováním celého letiště z okna.
Letadlo bylo tentokrát narvané k prasknutí. Vedle mě si sedla pěkná blondýnka. Bohužel přede mnou stará panna kolem třicítky s umaštěnými vlasy. Jejím nejbližším přítelem je evidentně pouze knížka. Sklopila si sedadlo vodorovné polohy a mě přiskřípla nohy. Poprosil jsem ji, zda by si nemohla vrátit sedačku do původní polohy. Odpověděla pouze ať si koupím příště vyšší třídu. Takže začal nelítostnej boj, kdy jsem při každém pohybu vrazil do jejího opěradla. Nevím, kdo nakonec tento boj vůbec vyhrál. Ale jsem si jist, že ona se kvůli mě celou cestu nevyspala.
Ale pryč od téhle baby. Vrátím se ke krásné blondýnce vedle mě. Lucka byla na dovolené v New Yorku s třemi kamarádkami. Bydlely na hostelu poblíž Central Parku. Zjistili jsme, že ve stejný den jsme byli v noci na Empire State Building. Ukázali jsme si fotografie, které jsme si pochválili. Byla překvapená, že jsem byl v New Yorku sám a neustále opakovala, jak je to smutný. Pozvala mě tedy na jejich příští cestu, kterou plánují další rok. Roadtrip po Kalifornii. Když jsme doletěli do Prahy, tak jsem ji dal svůj kontakt a rozloučili jsme se.
Už se neozvala…

© 2017 I am Kryšpín. All rights reserved.

Theme by Anders Norén.