I am Kryšpín

The diary of a creative thinker

Menu Close

48 hodin v Mnichově + Dachau

Bude tomu rok, co jsem navštívil Osvětim a zanechalo to ve mně cosi nepopsatelného. I když jsem se to v článku snažil vyjádřit slovy. Letos byl v plánu Dachau, kde mimo jiné jistý čas pobýval i Josef Čapek.

Ale pěkně od začátku. Lístky jsme si koupili u Eurolines, protože Student Agency měl již vyprodané všechny lístky do Mnichova. Z Prahy jsme vyrazili ve tři hodiny odpoledne a do Mnichova dorazili něco málo po osmé. Město nás přivítalo silným deštěm a cesta na hotel nebyla tedy zrovna příjemná.

Místo k přenocování jsem vybral hotel Nymphenburg, který se může pyšnit největší sbírkou plakátů vztahující se k umění v Mnichově. Všude na chodbách a pokojích můžete vidět plakáty z více než 1500 kousků. Ale umístění je od centra Mnichova dál než jsem čekal. Počasí nás odradilo se podívat na noční atmosféru Mnichova, takže sprcha a spánek.

Druhý den jen mírně poprchávalo. Skvělá snídaně nás nasytila a kolem deváté jsme vyrazili do centra Mnichova. To byl jediný cíl, ale konkrétní místa nebyla určena. Prostě jsme se procházeli, bloudili, objevovali atd. Nejdříve jsme došli na Karlsplatz, kde je podivně stavěná fontána u které jsme se vyfotili a zmokli jsme ještě víc. Z tohoto platzu jsme došli na jiný platz. Konkrétně Marienplatz, kde byl k vidění Neues Rathaus, což je radnice. Tu jsme pěkně obešli a pak se vydali dalšíma uličkama.

Další zástávkou byla Feldherrnhalle a krásná zahrada Hofgarten. Bohužel za deštivého počasí jsme si ji nemohli vychutnat tak, jak bychom chtěli.

Chtěl jsem jít blíže se podívat na Bayerischen Staatskanzlei, ale Adélka nějak nejevila zájem, tak jsme vyšli z parku a vydali se po Ludwigstrasse, kde jsme mohli vidět Mnichovský palác a pak jsme se blížili k památníku Siegestor, když v tom Adélka řekla, že jsme zabloudili a musíme jít jinudy. Tak jsme ji aspoň poprosil, že když už jsme 100 metru od Siegestoru, zda můžeme dojít až k němu. Což mě zarazilo a měl jsem pocit, že ji tak trochu Mnichov nezajímá. Až jsem se zamyslel, že v tom New Yorku být sám nebylo vlastně k zahození. Později jsem i v její tváři často zahlédl výraz “proč?”. Jako bych neustále něco dělal špatně… Až jsem čím dál míň mluvil. Pro jistotu.

Další zastávkou byla muzejní čtvrť. Alte Pinakothek, Neue Pinakothek a hlavně Pinakothek der Modern neboli mnichovská galerii moderního umění. To se také prošlo v rychlosti a přes Karolinenplatz jsme se vrátili zpět na začátek pod Novou radnici, kde jsme si dali oběd. Já lasagne a Adélka gnocchi. Nesměli jsme vynechat slavný Viktualienmarkt, kde je nádherný trh. K osvěžení jsme si dali kávu a zákusek v McCafé a šli se podívat k řece. Vypadá to na záplavy. Voda byla docela vysoko. Podél řeky jsme došli až k Deutches Museum. Dlouho jsme však nepobyli. Vydali se zpět do centra na nákupy, než zavřou všechny obchody. Protože v neděli je v Mnichově vše zavřeno. Nakoupili jsme si něco k večeři, oblečení a vydali se na hotel, kde po jídle došlo na sprchu a zalehnutí do postele.

Druhý den nás budíček probudil v osm hodin. U snídaně mě Adélka naučila krást jídlo do kapes, protože se z jídelny nesmí odnášet jídlo a my jsme potřebovali svačinu na dlouhou cestu. Na vlakovém nádraží jsme si pořídili celodenní jízdenku a vyčkali na vlak do Dachau.

Cesta vlakem byla rychlá a příjemná. Jenže všichni lidi uvnitř měli stejný cíl. Koncentrační tábor. V Dachau se všichni z vlaku přesunuli na autobusové nádraží, kam za chvíli přijel autobus a všichni se do něj nahrnuli, aniž by si u řidiče koupili jízdenku. Tomu to nejspíš stejně bylo jedno.

Dachau je úplně jiný než Osvětim. Teprve tady poznáte rozdíl mezi vyhlazovacím a koncentračním táborem. Veškeré informace jsou v rozsáhlé budově za branou. Z původních staveb pro zajatce se zachovaly jen dvě. Po ostatních zbyly jen základy. Na konci tábora byl jakýsi kostel, který byl postaven po válce. A v lese byla schovaná budova, kde se provádělo všechno to “zlé”. Tam mě zarazili někteří turisti. Říkal jsem si, že to musí být američani. Protože ti se fotili snad u všeho, co se dalo. Vlezli by si i do pece, pokud by tam byl přístup. V plynové komoře se fotili s úsměvem apod. Mentalita lidi mě občas zaráží.

Nejzajímavější pohled byl na jeptišku sedící uprostřed koncentračního tábora mezi bývalými baráky a psala vkazy na kamínky, které házela na různá místa.

Nemohli jsme s Adélkou odolat a vyfotit se zase u ostnatých drátů. Což nepovažuji za to samé, co u těch američanů… Ale opravte mě, pokud se mýlím.

To je poslední fotka z koncentračního tábora. Už zbývalo se jen najíst v místní restauraci… Což hodně značí o tom, že Dachau je hodně přizpůsobená pro turisty. Vlakem jsme jeli rovnou do centra, kde jsme zašli ještě do Starbucksu.

Ze Starbucksu jsme šli na hotel, ale to jsme si rozmysleli a zašli ještě do restaurace Vapiano, která byla naprosto úžasná (a dle internetových stránek se ji dočkáme i v Čechách). Dostanete tam kartičku a pak si objednáte to, na co máte chuť. My jsme si dali pizzu. A sedli si ven na terasu.

Zrovna když jsme dojedli, tak se z nenadání začal nad Mnichovem šířít obrovský mrak. Nejdřív jsme si říkal, že to je jen hustý dým z nějaké továrny. Ale blesky a hromy mě přesvědčily o opaku. Rychle jsme se přesunuli dovnitř a začal ten největší slejvák, co jsme tento rok zažil. Nikam se nám nechtělo, takže jsme si dali ještě zákusek a čaj. Jak mrak rychle přišel, tak i odešel. U pokladny nám zjistili z kartiček, kolik jsme si toho objednali a zaplatili jsme. Došli s Adél na hotel za příjemného vlhkého počasí a strávili poslední noc v Mnichově. Zítra už budeme opět v Praze…
___

Tento rok opravdu nějak často cestuji a jsem za to rád. Je to příjemná změna oproti doposud nudného života. Těším se, až mi osud připraví další cestu do neznáma.

© 2018 I am Kryšpín. All rights reserved.

Theme by Anders Norén.