I am Kryšpín

The diary of a creative thinker

Menu Close

Month: July 2012 (page 1 of 2)

Nebe nad Berlínem

V cestování jsem se posunul na další level. Od rozhodnutí, že se někam vydám, po okamžik, kdy nastupuji do dopravního prostředku s baťohem na zádech, stačily dvě hodiny. Jedu do Berlína. Se svou přítelkyní. Nápad na cestu už padl den dříve, ale koupě vlakové jízdenky je možná minimálně tři dny před odjezdem a autobus Student Agency měl vyprodanou zpáteční trasu. Poté, co jsem dnes v práci dal výpověď, mám čistější hlavu a tak jsem našel nejrychlejší možnost, jak se dostat do Berlína, sehnat levný hotel a v klidu se v neděli vrátit. Od koupě jízdenek a rezervace hotelu jsem běžel domů si zabalit věci a co nejrychleji se vydal na autobusové nádraží Florenc, kde za hodinu vyráží autobus. Luci (ano, tak se jmenuje meine liebe) přišla s malým kufříkem a společně sedáme na svá místa. Opouštíme vroucí Prahu a přivítá nás bouřlivý Berlín. Přesně na čas dorazíme na autobusové nádraží Messe Nord.
Přemýšlíme nahlas, jak se dostat na linku metra U2 a slečna sedící v autobuse za náma nám poradí směr. Ale stejně nám to nedá a zkoušíme opačnou stranu, kde jsme viděli ceduli metra. Slečna však měla pravdu a my se procházíme po vlhkém chodníku směrem ke stanici Kaiserdamm.

P1060862

Koupím lístky v automatu, který je podobný pařížským. Jen mají citrónovou barvu a neberou kreditní karty. Svezli jsme se 2 stanice na Bismarckstraße, kde jsme chvíli hledali náš hotel Leonardo. Check-in prošel bez problémů a už jsme na pokoji, kde Luci objevila v televizi seriál Glee, tak se nezastavila a tančila u každé písničky. Já jsem zjistil, že koupelna má červené světlo, tak jsem vyzkoušel přendat fotky z polaroidu z vybité expirované krabičky do nové s funkční krabičkou. Uvidíme zítra, jaký vliv měly moje prsty a červené světlo na film. Pak jsme šli spát, ale pro Luci bohužel byly polštáře nepohodlné. Nakonec mi však usnula a já se probudil o osm hodin později do zataženého Berlína. Luci v posteli už není, tak si říkám, jestli mi neutekla někam pryč na snídani. Naštěstí vyšla z koupelny v krásných zelených šatech, tak mi spadl kámen ze srdce. Chvíli řešíme co na sebe, protože počasí nevypadá slibně. Nakonec jsme zvolili letní styl a vyšli ven do metra, kde do automatu dávám svých posledních 15 euro na celodenní jízdenky.

P1060909

Svezeme se metrem na Postdamer Platz, kde jsme se snažili zorientovat. Všude mají výborné značení, tak jsme rychle našli směr k Checkpoint Charlie kolem Berlínské zdi. Překvapivě je tu málo turistů, že by to bylo počasím? Turisti přijíždějí autobusem v hloučku a nikdy se neroztrhnou. Procházíme kolem bývalé budovy Stasi a dostáváme se k Checkpoint Charlie, kde je kus historie obklopují kavárny, McDonald a obchody se suvenýry.

P1060896

Vcházíme do příjemné kavárny Einstein a objednávám dvě kapučína, čokoládový muffin a dortík z listového těsta s jahodami. Obsluha mi však oznámí, že neberou karty, takže na chvíli vyběhneme ven, kde si vybereme u nejbližšího bankomatu peníze, vrátíme se objednávám znova.

P1060898

Chutnalo to báječně a během sezení se roztrhla obloha, Slunce rozzářilo Berlín i náš úsměv. Pomalu se vracíme směrem k Postdamer Platz. Na chvilku se zastavíme u Berlínské zdi, kde si prohlédneme Berlín ve fotografiích v období 1938-1950.
U Postdamer Platz si projdeme obchodní centrum Arkady, abychom se více zorientovali a našli Sony Centrum, kde je krásné náměstí pod střechou.

P1060920

To jsme si celé prošli, abychom zjistili nabídky restaurací. Nakonec jsme vsadili na jistotu a zašli do Vapiana, kde jsem si dal svou oblíbenou pizzu Margaritu, Luci si dala špenátovou, k tomu fresh juice a citronádu. Spokojeně najezení jsme vyrazili do filmového muzea, které mě naprosto nadchlo. Je věnované výhradně německému filmu a tvůrcům od počátku po současnost. Vždycky, když navštívím takové muzeum v zahraničí, toužím udělat stejné muzeum v Čechách. Velmi se mi líbila část věnovaná Marlene Dietrichový, která byla miláčkem showbyznysu. Měla tolik obdivovatelů, kteří jí psali milostné dopisy a dávali jí dary, dokonce i Ernest Hemingway.

P1060922

Po dvou hodinách jsme vyšli ven a vzali to k Brandenburské bráně přes Tier garden, ten se bohužel změnil na Hunday Fan Park, kde se na plátno promítá večer fotbal a čepuje pivo. To mě naštvalo, protože jsem si nemohl pořádně vyfotit bránu. Odtud vyrážíme k pomníku obětem holocaustu, kde si pořídíme pár snímků. Víc než pomník, mi to připomíná obyčejné bludiště.

P1060939

Další zastávkou je Bebelplatz, kde je památník Denkmal der Bücherverbrennung. Je tu však spousta lidí, protože se tu chystá koncert živé hudby a my ten památník nemůžeme najít. Zeptám se místních a ti mi ukážou směr, kde se nachází. Dojdeme k prosklené zemi, kde se v podzemí skrývají police na knihy, ale Slunce tak září a sklo je špinavé, že není dovnitř vůbec vidět.

P1060989

Pomalu se blížíme k televizní věži, ale potřebujeme si na chvilku odpočinout, tak si před berlínskou katedrálou leháme na trávu v parku a nasáváme letní atmosféru, kde děti skotačí ve fontáně, lidi si čtou na lavičkách, nebo si na trávě hází frisbee. V nohách začínáme cítit únavu, ake vydáváme se k poslednímu a hlavnímu programu dne.

P1060995

Televizní věž je jen kousek od nás, ale nějak nemůžeme najít vchod. Nejdříve to vypadá, že je televizní věž zavřená, ale zkusíme to obejít a tam najdeme vchod. Koupíme si lístky přes bankomat, ale nahoru můžeme až za půl hodiny. Rozhodneme si sednout někam do Starbucksu a dát si ledové frappuccino.

P1070053

V tomhle horku by něco osvěžujícího bodlo. Jdeme na Alexander platz, kde se nachází stylové hodiny. Tam nás osloví člověk v poutech a začne na nás mluvit německy. Řekneme mu, že umíme pouze anglicky a on se snaží najít někoho ze své skupiny přátel, kteří anglicky umí a vysvětlí nám, o co tu běží. Jde o ženicha, který takhle od lidí vybírá symbolický peníz (50 centů nebo euro) a on je nechá si z pytlíku vylosovat ruličku papíru, na ní jsou různé ceny a je tam možnost vylosovat osvobození spoutaného ženicha. Já si vylosoval číslo 97 a vyhrál tak jeden mini party drink.

P1070017

Vydáváme se dál hledat Starbucks, ale nenacházíme ho, tak zkusíme Dunkin’ Donuts, kde si objednáváme banánové ice latté, jenže když obejdeme televizní věž z druhé strany, tak na druhé straně vchodu narazíme na Starbucks! To naštvalo.

P1070049

P1070042

P1070029

P1070036

Nahoře jsem si musel vychválit výhled. Nebe bylo bez mráčků a my viděli na celý Berlín ze všech stran. Na chvíli jsme si odpočinuli a vrátili se na Postdamer Platz, odkud jsme se šli podívat k letnímu kinu. Začínají až za dvě hodiny – tj. v 22 hodin a dávají film Nedotknutelní.

P1070064

Vracíme se zpět k náměstí pod střechou, kde se bohužel nemůžeme rozhodnout, do které restaurace zajdeme na večeři. Změníme plány a metrem se svezeme směrem zpět k Alexander Platz, jen ještě jednu stanici dál, kde se má nacházet stará fotokabina. Hledám ji u metra, ale marně. Poptám se dvou holek v parku, které mě dokonale nasměrujou. Už jsem blízko, ale stále ji nemohu najít, tak se zeptám dalších dvou kluků a ti mi řeknou, že je hned u restaurace 20 metrů před náma. Pořídíme si fotky na památku, ale je tu ještě jeden klučičí pár pod vlivem alkoholu, kteří se baví.

P1070070

Vypadá to, že tahle fotokabina pořizuje spoustu zajímavých fotek opilých lidí. Vlastně celkově mám pocit, že jsme ve čtvrti, kde se mladí rádi setkávají a popíjí. Po vyvolání druhé série fotek se už definitivně vracíme na hotel přes polovinu města v teplém vagónu metra.

photoautomat

Dorazíme na hotel úplně vyčerpaní a já ještě skočím pro půlnoční kebab k večeři. Po sprše ulehám do postele a já si uvědomím jednu věc, která mi nedala spát. Vzpomínka zasahovala do minulosti, kde se toho tolik stalo a zároveň nestalo. Díval jsem se do zdi, která se začínala osvětlovat blesky, které byly čím dál intenzivnější. V půl třetí jsem vstal a podíval se z okna. Naskytla se mi neskutečná podívaná. Noc zářila jako za neintenzivnějšího světelného dne, jako by někdo bombardoval Berlín. Probudilo to i Luci, zatáhl jsem závěsy a pak se pokusil znovu usnout.
Nevím, kdy jsem se vydal do říše snů, ale ráno už mě probudilo pohlazení od Luci. Je čtvrt na devět a nebe je opět bez mráčků, jako by se v noci vůbec nic nestalo. Třeba to byl jen nějaký špatný sen.
Necítil jsem se nějak unaven na to, že jsem spal tak málo hodin. Při balení jsem si dal malou snídani v podobě kávy a kávenky, napsal pár pohledů a nakonec se odhlásili z hotelu.

P1070074

Metrem se svezeme dvě stanice k parku, kde si projdeme bleší trh. Je tu naprosto všechno. Od starých psacích strojů až po porcelánové nádobí. Přecházíme most a najednou se mi vybije baterie ve foťáku. Vejdeme do parku a už v nohách opět cítíme únavu.

P1070078

V anglické zahradě je krásný malý parčík, kde si na chvíli sedneme a pak obcházíme jedno velké sídlo, které je všude střežené kamerami. Před hlavním vchodem se fotí celá rodinka a neustále vymýšlí nové a nové pózy, jak by se před prezidentským palácem mohli ještě vyfotit. My se rozhodneme jít napříč parkem po ulici Bellevueallee, která nás dovede až Sony Centre. Chceme totiž na oběd do americké restaurace Andy’s Diner & Bar, kde dávají velké porce hamburgerů a hranolek. K tomu si objednávám ještě Sprite. Částečně mi to připomíná českou verzi restaurace James Dean. Obsluha je velice milá a měl jsem co delat, abych do sebe dostal celé menu. Naším posledním cílem je někde sehnat známky. Doposud jsme neměli úspěch, zatímco Luci píše pohledy svým kamarádkám, já se rozhodnu hledat známky. Ale marně. Prošel jsem místa, kde jsem si říkal, že by se daly sehnat. A nic, vracím se zpět pro Luci do restaurace a spolu volíme poslední možnost – spodní část nádraží Postdamer platz. A vskutku jsem to našli! Je tu trafika spojená s poštou, kde se prodávají známky. Máme vyhráno. Naposled is sedáme na náměstí, kde dopíšeme zbytek pohledů a můžeme vyrazit zpět do hotelu, abychom si vyzvedli zavazadla. Zbývá 55 minut do odjezdu, všechno klape jako hodinky a my se ocitáme uvnitř autobusu Eurolines.
Bohužel krásné chvilky utíkají strašně rychle…

Otevřený dopis lidem, kteří fotí jídlo s Instagramem

Vážení lidé, kteří rádi fotíte jídlo s Instagramem,

Jen proto, že fotka vypadá umělecky, neznamená, že jím jste. Chápu. Všichni jsme si prošli kreativní, experimentální fází. U každého z nás je období, kdy si myslíme, že si pravděpodobně můžeme vydělávat peníze mimo náš vybraný pseudo-umělecký talent. A teď si myslíte, že jste fotograf, protože Instagram dělá veškerou práci za vás. Ostříte? Staráte se o světlo? Myslíte vůbec u toho? Ne tak docela. Jste součástí rychle rostoucího zástupu lidí, kteří byli uvedeni v omyl, že jsou vizionáři nebo dokonce umělci.

Takže teď, když jste profesionální fotografové, je třeba zachytit jednodušší věci v životě. Všechny. Je to vaše povinnost v roli umělce. A není nic jednoduššího, než vaše domýšlivé exkurze jídlem. Zveřejníte Instagram fotku hrstky borůvek. Jaký by to byl den bez těchto borůvek? Cítili byste se méně propojeni se světem a (nakonec) sami? Chcete se cítit provinile, že jste takhle nechali promrhat přírodní sladkosti? Nebo by otázka měla správně znít: jak velké zklamání byste cítili, pokud by vaše krásné, baculaté borůvky dostali méně než 15 lajků? To ten sběr borůvek byl zcela zbytečný, že? Ale ne, vy jste velmi populární a lidi mají rádi pocit, že žijí spontánně prostřednictvím vašeho dobrodružství s borůvkami. Takže lidé nechávají komentáře typu: “Ňam ňam. <3. Závidím!" A bohužel komentátor prostě žárlí a myslí si, že jste stylový, venkovský a prostý... ale tím vesnickým způsobem. Jseš natolik kreativní, že nemusíš u této super zábavné činnosti přemýšlet. Jsi lepší než my všichni a to ti dává svolení k fotografování toho, co máš k večeři. To ani nezní dobře. Pokračujete s focením nakrájených plátků avokáda, nebo se musíte podělit o jídlo z farmářských trhů. Jídlo díky vám vypadá tak chutně, že i Jiří Babica může závidět. "Aaah, život je sladký," popisuješ další fotku. Lidé ti to komenují “Vypadá to úžasné! Wow!” a ty se cítíš jako největší celebrita na světě. Co se stalo se všemi, kteří si stězovali, jak moc toho dnes musí udělat? Nebo sdíleli emočně nejednoznačné písně? Co se s nimi stalo? Byli jste zvyklí používat jen vaše slova, abyste dali všem vědět, že máte špatný den. Ale místo toho se teď chlubíte, jak jste užasní a očekáváte ode mě, že zanechám komentář, který tento klam potvrdí. Myslím, že to nejlepší, a to zejména v zájmu cti a mého vzteku, co vám můžu říct je, že ne, ne, já se opravdu, opravdu, absolutně nestarám o vás nebo vaše jídlo. Já ne. Promiňte. Pořiďte víc fotek vaší kočky. To by mohlo udržet moji pozornost... A mimochodem, váš nový byt vypadá opravdu krásně! S pozdravem, Kryšpín (Poznámka – Jedná se o fejeton, tak mě prosím neodsuzujte. Pokud budete mít chuť si upéct Instagram sušenky, tak tady je recept)

Místa zranění

Víš, že prostě nemůžu být člověkem, kdybych to nezkusil a nedržel tě za ruku během rozpadu ze světla tisíce Sluncí někde nad Hirošimou. Nebo nepolíbil slzy z tvé tváře v Iráku, stejně jako pot z tvého čela v Zimbabwe. Není ve mně, abych se nepokusil zvednout sutiny drtící tě v Gaze nebo tě neskryl ve Rwandě. Nevěnoval ti poslední objetí v řítící se budově v New Yorku nebo nesdílel s tebou poslední kapky vody v Afghánistánu. Naše krev se míchá ve Flandrech nebo kráčíme spolu po písečné pláži v Normandii. Budeme spolu déle než byly Drážďany v plamenech nebo povstání v Sowetu. Tvou ruku nepustím.

Perfektní polibek

…je, když se svět přestane otáčet.
…je, když ptáci přestanou zpívat.
…je, když se mraky nadechnou ve stejnou chvíli.
…je, když se lži stanou pravdou.
…je, když se bolest promění v lásku.
…je, když oheň hoří modře.
…je, když červené květy rozkvetou.
…je, když napadne sníh.
…je, když se z ledu stane voda.
…je, když se vesmír usměje.
…je, když se potkají sluneční paprsky a měsíční svit.
…je, když ustane gravitace.
…je, když se vzduch zhoustne.
…je, když lidé křičí na okraji útesů.
…je, když každá kytara na světě brnká stejné tři akordy pořád dokola.
…je, když se mrtvý převalí a chce znovu žít.
…je, když se vetřelci na jiných planetách podívají do nebes a zalapají po dechu.
…je, když se hurikány a bouře a záplavy přeženou přes nás.
…je, když slzy spadnou ze smutečních vrb nad všechnou tou krásou.
…je, když se nepokoje a šílenství navzájem honí po ulicích.
…je, když miliony brýlí spáchá sebevraždu pádem ze stolu.
…je, když jsou andělé naplněni závistí.
…je, když upíři zakloní hlavu a začnou výt.
…je, když naskočí husí kůže.

…je, když jsme na gauči a díváme se na film.

…je, když jsme v náruči a já jsem ve tvých ústech.

© 2017 I am Kryšpín. All rights reserved.

Theme by Anders Norén.