Montjuïc a jízda lanovkou na Barcelonetu

Nevím, čím to je, ale každý den vstáváme bez budíku přesně v 8:16. Asi to bude tím sluncem, co nám začne svítat do pokoje. Po ranním nákupu v pekárně si dáváme snídani opět na terase. Oba se oblékneme do našeho stylového outfitu. Luci do krásných šatů a já do své oblíbené košile z Paříže. Vyrážíme do bazénu Piscina Municipal Montjuic.
Metro nás odveze na konečnou, což je přesně pod kopcem Montjuïc. Odtud jdeme pěšky nahoru, až narazíme na menší park s výhledem na Barcelonu.

Když dorazíme k bazénu, tak je prázdný. To, že je zavřený, si nechci připustit. Je hic, 28 stupňů Celsia a my se tak trošku na tom sluníčku pečeme. V informačním stánku proběhne vtipný dialog:
Já: The pool is closed?
Pán na informacích: Yes.
Já: And why?
Pán na informacích: Because it’s not summer.
Opovrhující pohled mi potvrdil, že to myslí vážně.

V září prostě v Barceloně není léto. Bez ohledu na počasí. Náladu si jdeme zlepšit do budovy Fundació Joan Miró, kde má umělec spoustu obrazů a dalších děl. Některé však vypadají jako dětské malby, které nasbíral ve výtvarném kroužku na mateřské školce.
Po prohlídce nevíme, kam se vydat dál. Nakonec se v tom vedru rozhodneme pro bazén na Barcelonetě. Dojdeme k lanovce, odkud je další krásný výhled na Barcelonu. Člověk v kabině ani neví, co fotit dřív. Stejně jsem moc možností neměl, protože je uvnitř narváno.

Ještě před bazénem si chceme dát něco k obědu, bohužel nevíme co si dát. Nakonec skončíme v nějaké mexické restauraci, kde si dávám burito za 5 euro.
Po příchodu k budově, kde se nachází bazén, na nás vyskočí cedule, že dovnitř nesmíme bez žabek a koupacích čepic. Ani jedno nemáme! Co teď? Zase jsme na rozcestí, ale už definitivně rezignujeme a jdeme na pláž. Sedneme si na první prázdné místo a já si jdu vyzkoušet moře. Je hodně slané (oproti Cannes), na dno téměř není vidět a občas narazím na plavající igelitku, která mě vždycky vyleká, protože si hned myslím, že je to medúza. Ale ty vlny jsou úchvatné! Krásně houpou a můžete se nechat unášet. Když už mám v puse dost soli, vyběhnu ven a snažím se uschnout. Na pláži je fakt narváno, zlatá soukromá pláž v Dubaji.
Začala nás honit mlsná na zmrzlinu. Dali jsme si úžasnou očíčkovou zmrzlinu s příchutí manga a k tomu čokoládovou a karamelovou polevu.

Luci ještě dostala hlad, tak jsme chtěli vyzkoušet Sor Rita, kde mají all you can eat tapas za 5 euro. Jenže ve 4 odpoledne mají pořád zavřeno a kousek opodál v Bo De B byla na bagety velká fronta. Jdeme tedy domů, kde si dám sprchu a skočím do Carrefouru, aby měla Luci co jíst. Na mapě to vypadalo z apartmánu blízko, ale po deseti minutách chůze se ocitnu před Torre Agbar. A za ním se nachází obrovské obchodní centrum, ve kterém je i mnou hledaný obchod. Nějak se v něm ztrácím. Což je ironie – ve městě, kde jsem nikdy nebyl, se neztratím, ale v obchoďáku ano. Nakonec se mi podaří zorientovat a nakupuji pití, pečivo a další dobroty. S dvěma taškami se vracím zpět. Když procházím kolem věže, tak se najednou rozsvítí. Je 9 hodin a já peláším na apartmán. Po večeři si naplánujeme zítřejší den a zcela vyčerpán usínám v pelechu.