Krakov a výstava Stanleyho Kubricka

Následující řádky se udály před více než měsícem. V rámci cesty jsem si nevedl deník, protože jsem to nestíhal a navíc jsem měl společnost, kterou jsem dlouho neviděl a měli jsme si toho hodně co říct. Další výlet vedl do polského Krakova, kde se konala další výstava Stanleyho Kubricka. Není to však ta samá, kvůli které jsem jel s kolem do Vídně. Tentokrát je to zaměřené na jeho filmovou tvorbu.
Pro naši cestu jsme se rozhodli využít vlakovou dopravu, kdy v pátek ve 22 hodin vyráží vlak z Prahy a dorazí do Krakov v šest ráno. Ideální na prospání se a probuzení se na místě. Jelikož se Adél před pár dny vrátila z Islandu, tak zajistila večeři pro dva v podobě úžasného uzeného lososa. Lepšího lososa jsem snad nikdy neměl. K tomu jsme si dali kalifornské bílé víno Sauvignon Blanc 2012 z vinařství Francise Forda Coppoly. Oslavovali jsme totiž zpětně mé narozeniny a já k tomu ještě dostal navíc jeden dárek. V našem kupé byly tři další holky z Polska, které se vracely domů. S Adél jsme si toho hodně povídali, až nás víno zmohlo a rozhodli jsme se jít spát.
Druhý den ráno jsme vstali před Krakovem a po vystoupení z vlaku jsme zamířili do nejbližší kavárny na nádraží. Potřebovali jsme se pořádně probrat kávou, protože to bude dlouhý den. Všude se nacházely knihy, které se mapovaly židovské příběhy z druhé světové války. Jsou tu docela vlastenečtí. Dokonce se na nádraží objevilo několik lidí v dobovém oblečení. Ubytování máme k dispozici až od 12 hodin, takže jsme po sedmé hodině z kavárny odešli do centra města, prošli jsme Floriánskou bránou a až jsme narazili na hlavní náměstí Rynek Główny. Téměř prázdné náměstí vypapadlo úžasně. Jako by nastal konec světa a my byli jediní, kdo přežil. V sobotu ráno tu evidentně všichni ještě budou spát.

Z náměstí se rozhodneme jít parkem do starší části města. Vystoupáme na návrší ke královskému hradu Wawel, kde je bohužel katedrála ještě zavřená, ale i tak je odtud krásně vidět na Vislu a město. Slunce nám přeje a my si užíváme to ticho města bez davu turistů.

Z hradu se rozhodneme dojít do nejstarší židovské části města – Kazimierz. Jedná se o podlouhlé náměstí se starými synagogami, palácem a židovskými obchody. Nachází se tu nejstarší zachovalá synagoga v Polsku. Dříve byl Kazimierz samostatným městem, ale v 15. století sem byli přemístěni Židé a postupem času se tato čtvrť stala centrem židovského náboženství, vědy a kultury. A nebýt toho autobusu se studenty z nějaké školy, tak to tu vypadá, jako by se zastavil čas. V některých uličkách jsem si připadal jako v komiksu Maus od Art Spiegelmana.

Pomalu se blížila desátá hodina, což znamená, že se otevře Národní muzeum v Krakově, ve kterém na nás čeká Stanley Kubrick. Jdeme směrem k Visle a podél řeky dojdeme k aleja Zygmunta Krasińskiego, která nás dovede až k muzeu. Jsme tu pár minut před začátkem a zatím jediní, to se však během několika sekund změní a objevují se další lidi. Je totiž poslední víkend, během kterého se tato exhibice ještě koná.

Když už nás konečně pustí dovnitř, tak pokladní není zrovna na nás příjemná, zatímco k Polákům je jak andílek. To mě však netrápí, těším se na výstavu a vstupuji do první místnosti. Vše je postavené v pořadí tak, jak režisér točil filmy. Každá místnost je jinak udělaná a charakteristicky laděná podle filmu. Oproti výstavě v Paříži je to příjemnější prostředí. Zejména proto, že se tu smí fotit, takže mám velkou sérii fotek na památku. V místnosti věnované filmu Mechanický pomeranč jsou i mé oblíbené kulisy a v mé hlavě se opět probudí myšlenka, že bych v Praze otevřel mléčný bar, kde by to vypadalo stejně.
Dál mě nadchla část věnovaná Vesmírné Odysee a Osvícení. Úplně z toho sálala atmosféra a bylo skvělé si vše krásně připomenout. Stanley Kubrick byl puntičkář a záleželo mu na každém detailu. Z těch rekvizit, poznámek a scénářů je to hodně vidět.

Už je po dvanácté hodině a nás přepadl hlad. Rozhodli jsme se využít tip místních a zašli do restaurace Smakolyki, kde mají domácí kuchyni za velmi příjemné ceny. Dali jsme si dýňovou polívku (naprosto úžasná a hlavně obrovská porce) a poté si Adéla dala špenátové palačinky a já špenátové knedlíky. Chvilku jsme odpočívali a pozorovali mlčky sraz několika generační rodiny u protějšího stolu.

Poté jsme zaplatili a vyrazili na náš apartmán. Majitelka Kinga nás vřele přivítala a ukázala celý byt. Koupelna je naprosto úžasná. Odložíme si věci a na chvíli si zdřímneme, přeci jen spánek ve vlaku není ideální.
Když jsme nabrali síly, rozhodli jsme se zajít zpět k řece, kde se údajně nachází kavárna dočasná kavárna ve stylu Stanleyho Kubricka. Vezmeme to přes náměstí a zajdeme do jedné postranní uličky, kde mám vyhlídnuté jedno místo. Dojdeme ke Cupcake corner, kde dělají úžasné dortíčky a další dobroty. Je to tu trošku dražší, ale stejně mají plno (od roku 2010 napekli přes půl milionu cupcaků). Vybrali jsme si čtyři příchutě a sedneme si s nimi do parku. Úplně se to rozplývá na jazyku a mně se vybavila ta úžasná chuť a vůně cupcaků, když mi je pekla Luci. Přesně takhle bych si představoval ideální cupcake shop v Praze.

Pokračujeme v naší cestě směrem k Forum Przestrzenie, což je rozpadající se bývalý čtyř hvězdičkový hotel z osmdesátých let minulého století, ve kterém se nyní odehrávají kulturní akce. Před budovou je spoustu lehátek a z obrovských kontejnerů vytvořené kavárny. Je to tu jak na Náplavce. Sedáme si poblíž kavárny Stanleyho Kubricka a jen tak nasáváme atmosféru. Nikam se nehoníme, čteme si knihy a necháváme plynout čas.

Když se začalo stmívat, tak jsme usoudili, že bychom mohli jít zpět na apartmán a cestou si nakoupit něco k večeři a zítřejší snídani. Centrum nějak ožilo a je tu spousta lidí. Skoro jako na vánočních trzích. Vykoupu se v té úžasné staré vaně a ulehám do postele, kde ihned usnu, zatímco Adél ještě pracuje na počítači kvůli svému projektu NaFIlm.
Druhý den ráno vstáváme kolem deváté, protože nás nic nehoní. Fabryka Oskara Schindlera se otevírá později. V klidu se nasnídáme, zabalíme si veškeré věci a rozloučíme se. Vyrážíme na čtyřkilometrovou procházku ulicemi Krakova.

Hned jak se dostaneme na ulici Slawkowksou, která vede na náměstí, tak narazíme na zátarasy, protože se tu běží maratón. Všude vyčkávají fotografové a následně je zahalí dav běžců. Oproti sobotnímu ránu je tady v neděli docela živo. Zbytek cesty už byl klidnější a dorazíme k muzeu právě včas. Už je otevřené a dovnitř se hrnou první davy lidí. Kupujeme si zvýhodněný lístek, který nás opravňuje vstoupit i do vedlejšího muzea současného umění MOCAK (zkratka Museum of Contemporary Art in Krakow). Budovu navrhlo duo italských architektů Claudio Nardi a Leonard Prodi.

Je zvláštní být na místě, kde člověk zachraňoval životy. Dobovou atmosféru tu zachovali úžasně a vy můžete poznat nejen historii továrny, ale i život v Krakově za druhé světové války. Líbí se mi ta multimediální část, která umožňuje návštěvníkům nahlédnout hlouběji do historie.

Poté následovalo muzeum současného umění, které mě tak moc nenadchlo. Velká část byla věnována násilí a umělcům reflektující tehdejší nepokoje na Ukrajině. Ale našlo se tu pár věcí, které jsem si musel zapamatovat kvůli jejich originalitě.

Předtím, než se vydáme na Krakovu mohylu, rozhodneme si dát oběd. Zašli jsme do nějaké boční uličky a hned jsme narazili na krásnou kavárnu, kde nabízí polední brunch. Jmenuje se výstižně Klubokawiarnia Kącik 6 podle ulice a číslo domu, ve které se kavárna nachází. Je vidět, že to je rodinný podnik. Žena za barem, její manžel (Ital) to celé zadotoval a dcera si přivydělává prací v kuchyni. Ideální prostor pro děti, protože tu mají i vlastní dětský koutek, který se dá proměnit v kino, kde se promítají pohádky. Velmi příjemní lidé a báječně jsme se najedli.

Slunce začíná pořádně pálit, takže nám dá cesta trošku zabrat, ale nakonec dorazíme na kopec a padneme do trávy. Já si čtu a Adél si zdřímne. Máme spoustu času, přeci jen vlak nám jede až v deset večer. Výhled z mohyly je naprosto úžasný. V Krakově se nachází čtyři mohyly a byly navršeny polským národním hrdinům. Tato vznikla pravděpodobně v 7. století údajně na místě posledního odpočinku legendárního knížete Kraka, který toto město založil.

Pomalu vyrážíme zpět do centra města. Bereme to přes jednu čtvrť vedle velkého parku. Každý dům tu vypadá úžasně a zdá se, že všechny vily patří těm nejbohatším ve městě. Mají krásné zahrady, věžičky a vše je ve vynikajícím stavu. Ne jako zbytek města.

Přes most přejdeme na druhou stranu řeky Visly až dojdeme k parku vedle ulice Svaté Gertrudy. Padají tu kaštany, které děti sbírají. Čtenáři tu čtou knížky a na některých lavičkách odpočívají cestovatelé s brašnami. My se k nim přidáme a tady si odpočineme a necháme se unášet vůní podzimu.

Po chvilce však začne poprchávat, takže máme jasně vybraný další cíl. Tím je samozřejmě další pobočka Cupcake corner.
Déšť však zahnal dovnitř i další kolemjdoucí, takže je tu najednou plno. Kromě dortíků si dáváme i zmrzlinu a dlouhé minuty čekáme, zatímco se zákazníci střídají u stolů. Se stmíváním déšť ustane a naší konečnou zastávkou je Galeria Krakowska – obchodní centrum propojené s hlavním nádražím. Zde si sedneme do restaurace, dáme si večeři a poté si čtu knihu, zatímco Adél pokračuje v práci na svém projektu.
S příchodem desáté hodiny se zavírá celé obchodní centrum, takže se přesuneme na nádraží a nasedneme do našeho vlaku. Kupé je tentokrát narvané k prasknutí. Bohužel sedíme s docela hlučnou skupinou Poláků, ale to je mi jedno, já jdu spát, protože po přijedu do Prahy jdu rovnou do práce…