Podzim v Tokiu, návštěva Meiji Jingu, Roppongi Hills a ostrovu Odaiba

(zaznamenáno 5. 11. 2014, 8:22 místního času)
Druhý den v Tokiu nezačal zrovna úsměvně. Přestože jsem měl báječné spaní – futon dělá divy, venku je příjemně, tak jsem si zkazil den tím, že se mi nepodařilo včas získat lístky do Ghibli muzea. Na internetu jsem si našel návod, jak si vstupenku koupit v místním supermarketu, ale celý listopad byl téměř vyprodaný a všechny lístky v době mého pobytu už byly fuč. Ghibli muzeum nepodporuje online prodej a nikdo v ČR nenabízí zprostředkovatelské služby.

Po tomto zklamání jsem nasedl na metro a svezl se na stanici Tochomae, kde na mě čeká „Tokyo Metropolitan Goverment Office“. V metru bylo spoustu studentů ve stejnokrojích, někteří běhěm jízdy i spali a další doháněli domácí úkoly.

Po výstupu z metra se mi naskytl výhled na dvojici obrovských mrakodrapů. Vstup je ještě zavřený, takže se jdu podívat do parku Chinjuku Chuo. Barevné listí začíná být všude a na několika místech je pár lidí, kteří cvičí na různé nástroje nebo meditují. Zatím nemám pocit, že by Tokio bylo nějak přelidněné město.

Kolem budovy se nachází několik plakátů slavící 50 leté výročí Olympiády v roce 1964 a hned vedle nich se nachází transparenty na Olympiádu v roce 2020, kdy bude hostitelem opět Tokio. Observatoř v budově se otvírá až za hodinu, tak si čas krátím psaním tohoto deníku a pozorováním místních strážníků, kteří právě mají před službou rozcvičku.

Po nějakém čase se u výtahů začne dělat fronta, tak se přidám ke skupince u severní věže. V devět nás pustí do výtahu, který nás odveze nahoru. Venku je stále šero, přesto se mi naskytl krásný výhled. Škoda, že budovu neotvírají v šest ráno. To by východ slunce mohl stát za to.

Na Tokiu je zajímavé to, že ho každý vnímá jako město mrakodrapů, ale když pak stojíte na vrcholu jednoho z nich, uvědomíte si, že pod vámi je 13 milionové město, plné malých domečků. A v nich se odehrávají větší příběhy než v nějaké velké stavbě.
Výtahem jsem se svezl dolů a přešel k druhému výtahu, který vás sveze na vrchol jižní věže. Takový rozdíl to zas není, takže mou další zastávkou je zahrada Shinjuku Gyoen, ke které se dostanu skrz Takashimaya Times Square. Zaplatím vstup 200 yenů a u turniketů si nechám načíst lístek s QR kódem. Skoro všechno je tu na QR kód, až mě to samotného překvapilo. Myslel jsem si, že je to téměř mrtvá technologie a tady to jede.

Podzim v zahradě se začíná vybarvovat a zahrada tak přilákala nemalý počet fotografů a malířů. Na velkém prostranství si tu hrají skupiny dětí, které jsou rozlišeny barevnými čepkami. Odtud pak vyrážím do druhé zahrady.

Meiji JIngu Reinen byla dříve císařskou zahradou. Ta si mě získala svou izolací od okolí. Každý si tu najde své soukromí a má klid. Je tu nádherná čajovna a poblíž je jezírko, kde fotografové zachytávají let kolibříka. Kousek odkud se nachází Meiji Jingu – svatyně na paměť císaře Meiji a císařovny Šóken, za jejichž vlády Japonsko ukončilo svou dlouhou politiku izolace od okolního světa. Úžasná dřevostavba, ke které stále Japonci chodí s úctou a modlí se. Je zde i zeď přání, na které si každý může pomocí dřevěné desky připojit své přání. Rodiče sem chodí s dětmi v úborech a já mám pocit, jako bych cestoval v čase.

Téměř nikde nepotkávám turisty, celou dobu jsem si myslel, že Tokio bude narvané lidmi, ale není tomu tak, dokud nedorazím k nádraží Shibuya. Známá křižovatka z filmů nezklamala a já se rázem stávám její součástí. Nasávám atmosféru davu a pozoruji skupinku lidí, kteří se fotí se psem Hachiko.

Padne 12 hodina a já se vydám po ulici Roppongi-dori, až k Roppongi Hills, kde už je to jen kousek k The National Art Center Tokyo. Bohužel se mi zrovna vybilo veškeré elektronické zařízení, které jsem měl sebou. Takže jsem odkázán na svou mechanickou Leicu. Právě se tu koná výstava „Masterpieces from the Kunsthaus Zurich.“ V Zurichu jsem ještě nebyl, takže mě to potěšilo. Japonci obdivně pozorovali umělecká díla evropských malířů a i já jsem objevil něco nového. Například tvorbu Ferdinanda Hodlera a konečně jsem na vlastní oči spatřil kompozici Červená, modrá a žlutá od Pieta Mondriana. Strávil jsem ta hodně času, jednak kvůli atmosféře a hlavně také proto, abych si odpočinul z toho chození.

Na apartmán mi to jede přímo, takže nemusím přestupovat. Další hodinu a půl nabíjím fotoaparát i mobil. Následně vyrazím na umělý ostrov Odaiba, kde se nachází observatoř Telecom Center a obrovské ruské kolo, které do roku 1999 drželo prvenství, co se týče výšky. V polovině cesty si však uvědomím, že jsem zapomněl foťák v nabíječce. Vykašlu se na cestu zpátky, ale tím pádem ruším návštěvu observatoře, protože se mi nechce za výhled zbytečně platit. Jdu rovnou k ruskému kolu, které je opravdu obrovské. Nachází se nad budovou Toyota Mega Web, kde má automobilka showroom a kromě toho tu jsou i další obchody. Před budovou se nachází i krásný moderní park. Hodně se mi tu líbí. Je tu klid, příroda, kultura a spousta baráků.

Z ruského kola přejdu do obchodního domu Diver city, kde si dám k večeři jakési masové kuličky. Teda vypadalo to tak. Jenže po rozkousnutí zjistím, že se uvnitř nachází kus chapadla od chobotnice. Už jsem pochopil, co za zvláštní chuť to bylo při snězení první kuličky. Chuťové buňky budou mít v Japonsku napilno.

Po večeři se jdu podívat na malou repliku Sochy Svobody. Skoro jsem měl pocit, že jsem zase v Americe, dokonce nechyběli ani Asiati s fotoaparáty.

To byla moje poslední zastávka. Nasednu na nejbližší vlak a jedu zpět na apartmán. Osprchuji se, přečtu pár stránek v knížce, naplánuji si další den a jdu spát.