Země vycházejícího slunce

(Zaznamenáno 7. 11. 2014)

Tradičně jsem se probudil okolo šesté, ale říkal jsem si, že tentokrát bych si mohl přispat. To bych se ale nesměl podívat z okna, kde právě probíhal nádherný východ slunce a to jsem si nechtěl nechat ujít. Popadl jsem foťák a pořídil pár fotek.

Rázem jsem byl natolik vzhůru, že bych znovu neusnul. Plán je jasný, zabalit si věci a vyrazit na proslavený Tsukiji Fish market, kde už je aukce nejlepších tuňáků v plném proudu.

U známé sushi restaurace už je fronta, která mě odrazuje od čekání, ale přeci jen to jeden z důvodů, proč jsem v Japonsku. Po půl hodině čekání ve frontě sedím uvnitř. Milý pán mi začíná servírovat nejlepší sushi v mém životě. Několikachodové menu, plné rozmanitých chutí ve mně vyvolává pocit úžasu, jak něco tak jednoduchého, může chutnat tak božsky. Celé menu mě stálo 3,500 yenů a zatím to jsou nejlépe utracené peníze v Tokiu.

Následně se přesunu do zahrady Hama-rikyū Onshi Teien, kde se mi naskytne pohled na nejkrásnější zahradu, kterou jsem v Tokiu zatím spatřil. Je tu velký rybník s kachnami a ostrůvkem, na němž stojí krásný čajový pavilon. O celou zahradu se tu pečlivě starají, takže je tu spousta úžasných stromů, které navíc v tuto chvíli mají barevné listí. To byl hlavní důvod, proč jsem si zvolil toto období pro cestu do Japonska, když už mi nevyšlo jaro.

Dalším bodem v programu je chrám Zojo-Ji, který se nachází poblíž Tokijské věže. Chrám uvnitř vypadá přesně, jako ve všech dobových japonských filmech. Už jen stačí, aby zazněl gong a všude kolem mě se rozestoupili samurajové.

Blíží se jedenáctá hodina a před sebou mám ještě kus cesty. Dneska to vypadá, že nevyužiji vůbec metro. Celá trasa by mě měla zavést pěšky zase až k apartmánu, odkud jsem vyšel. U věže si kupuji lístek až úplně nahoru, platím poprvé kartou a výtahem se svezu nejdříve do první observatoře, kde pořídím pár snímků a pak se přesunu do druhé observatoře, která je mnohem výš.

Krásný 360 stupňový výhled, kdy konečně vidím i horu Fudži. Dneska je prostě nádherný den. Takhle bych si to představoval celou dobu. V Tokiu se mi navíc líbí ten pořádek. Nikdy jsem neviděl bordel na zemi, ani si nevybavuji, že bych někde viděl ležet nedopalek od cigarety. Dokonce i v této věži je pán, který speciálně luxuje škvíry ve dveřích od výtahu. V zahradách je zase skupina lidí, kde každý den odklidí listí, které mezitím popadalo. Dokonalost ve všem.
Po nafocení Tokia ze všech různých úhlů vycházím ven a vydám se směrem k Císařskému paláci. Cestou procházím jakousi byznys čtvrtí, kde zrovna všichni proudí ulicemi na oběd. Já se k nim přidám a koupím si Ekiben – jídlo na cestu. Pochutnám si na něm v královské zahradě před palácem. A nejsem sám.

Palác je veřejnosti nepřístupný, což ve mně vyvolá pocit zklamání, stejně jako dalším turistům, kteří sem přijeli autobusem. Rozhodnu se ho celý obejít, abych se aspoň podíval do zahrady Kitanomaru-Koen, kde se nachází také muzeum vědy.

V zahradě odpočívají maminky s dětmi a jsou tu také mladé páry. Z toho chození mě začínají bolet nohy, tak se vydávám pomalu směrem na apartmán, ale předtím se zastavím v obchodě Muji, o kterém jsem se dozvěděl od jednoho kamaráda.

Muji je společnost, která vytváří minimalistické výrobky v několika oblastech, od kancelářských potřeb, přes vybavení domova, až po jídlo. Klade důraz na recyklaci a neznačkové zboží. Lidé tak poznávají produkty díky specifickému designu. Je to super a hned jsem se do té značky zamiloval. V hlavě se mi rojila představa, jak bych si tím dokázal vybavit celý byt. Design vychází z japonského stylu „Kanketsu,“ který se zaměřuje na jednoduchost. Nedivil bych se, kdyby tento styl zkoumal i samotný Steve Jobs. Koupil jsem si pár drobností a konečně jsem zamířil odpočívat do postele.