Physical Address

304 North Cardinal St.
Dorchester Center, MA 02124

Můj poslední den v Tokiu

(Zaznamenáno 11. 11. 2014)

A je to tady, blíží se konec. Z mého seznamu zbývá už jen několik míst a ty bez problémů stíhám. Při snídani jsem si pomalu začal do kufru balit věci, které už nebudu potřebovat. Při tom jsem si všiml, že ve skutečnosti odlétám z letiště Haneda, nikoliv z Narity, kam jsem původně přiletěl. Docela jsem si oddychl, že jsem si toho všiml, protože letiště jsou na opačných koncích města, a nevím, co bych dělal, kdybych tento fakt objevil až na letišti Narita.

P1140313

Metrem se potřebuji dostat k Sengakuji chrámu, kde se kdysi udál dramatický příběh 47 roninů, kteří 2 roky plánovali, jak se pomstít člověku, který způsobil nespravedlivou a ponižující smrt jejich pána Asana. To vše s vědomím toho, že za to budou stejně muset zaplatit životem vykonáním rituální sebevraždy seppuku.

P1140309

Uctil jsem jejich památku zapálením tyčinek a vrátil se na metro, které mě svezlo k Tokyo Opera City Tower. Zde se nachází Centrum vzájemné komunikace a vizuální muzeum. Nachází se zde úžasná díla, která přeměňují technologii v umění. Skvělá vizuální i zvuková expozice. Skoro by se dalo říct, že jde o futuristické technické muzeum. Ač galerie nabízí jen 19 exponátů, dokážete u nich strávit desítky minut.
Když už se nacházím v této výškové budově, tak využiji návštěvu druhé galerie, kde jsou vystavena díla Zahy Hadid. Tato architektka navrhla nový multifunkční stadion pro Olympijské hry v Tokiu a je známá návrhem komplexu mrakodrapů v Pekingu.
Posledním místem, které v Tokyo Opera City Tower navštívím, je restaurace v 53 patře, kde mají hezký výhled na soustavu věžáků. Dám si polední menu – salát, rýži s masem a čaj.

P1140321

Mou poslední zastávkou je The National Museuum of Modern Art, které stojí vedle Císařova paláce. Zde se mi naskytne pohled na japonské umění, které je ovlivněné evropskými mistry ze začátku 20. století. Zdejší tvorba je tak rozmanitá, že si asi každý najde to své, ale bude mít rozporuplné pocity.
Únava se začíná projevovat čím dál intenzivněji a tak druhou část výstavy (věnované porcelánu v jiné části budovy) úplně vynechám a vrátím se na apartmán. Zabalím si zbytek věcí a počkám na Meteho, abych se s ním rozloučil, poté vyrazím metrem na letiště.
Tentokrát je cesta snadnější, než když jsem se snažil dostat z letiště Narita. Ale zase bloudím na letišti. Na letence mám totiž napsaný terminál 1, ale z něho odlétají lety jen v rámci Japonska. Vrátím se metrem o stanici dřív, kde mě milé slečny z informačního stánku nasměrují správným směrem. Bohužel stánek Suicy je už zavřený, takže nemám jak vrátit lítačku na metro. Rozměním si aspoň zbytek peněz na eura. Jenže mi rozmění jen papírové a mince mi nechají. Takže začne boj s matematikou, abych našel vhodnou restauraci, kde utratím zbytek peněz (určitě to tak dělají schválně). Nakonec se mi podaří vytvořit si přesné menu, abych utratil celý zbytek peněz. Dal jsem si Masala Chai, těstoviny s tomatovou omáčkou a krevetami. Úplně nakonec jsem si dal ještě ledové kafe, abych měl energii na dvouhodinové čekání do odletu.

P1140323

Čas si krátím čtením knihy a po hodině začínám potkávat obličeje lidí, kteří tenkrát letěli stejným letadlem do Japonska. V letadle rázem usnu a prospím celou cestu do Dubaje, tam přejdu ke svému terminálu a zbytek letu si čtu knihu Pokoj od Emmy Donoghue. Při výstupu z letadla v Praze jsem hned pochopil, kde to zase jsem. Paní přede mnou prošla celou byznys třídu a do kabelky si nacpala všechno, co lidé v této třídě nevyužili. Ach jo, chci odtud zase pryč…

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *