182

Jednou z nejvýraznějších charakteristik naší kultury je skutečnost, že všude kolem nás se z různých úst line neskutečná spousta sraček. Vědí o tom všichni a každý z nás to má trochu na svědomí. Tuto situaci považujeme za danou… Ale proč je kolem nás tolik sraček? Samozřejmě, nemůžeme s jistotou říci, že dnes je jich více než jindy. V dnešní době existuje více způsobů komunikace než kdy dříve, podíl sraček se však nemusel nutně zvýšit. Aniž bych snad chtěl předpokládat, že sračky jsou dnes frekventovanější než v minulosti, uvedu nyní několik teorií, jež nahrávají tvrzení, že jich je kolem nás opravdu velmi mnoho.

Pokud po člověku někdo chce, aby promlouval na téma, jemuž nerozumí, sračkám se nevyhne. Produkce sraček je tedy stimulována vždy, když povinnost či možnost hovořit převyšuje znalost daného tématu. Tento nesoulad je běžný ve veřejném životě, ve kterém jsou lidé často nuceni obšírně hovořit o věcech, o nichž nejsou dostatečně informováni – buď k tomu mají sklony samy od sebe, anebo se to od nich očekává. Příbuzné příčiny mohou vyvstat z široce rozšířeného názoru, že povinností občana demokratického státu je mít názory úplně na všechno nebo přinejmenším na všechno, co se týká záležitostí jeho země. Netřeba dodávat, že propast mezi názory člověka a jeho pojímáním skutečnosti se ještě rozšíří, když daná osoba považuje za svou morální povinnost hodnotit události a stav věcí ve všech částech světa.

Zvýšený výskyt sraček v dnešní době má také hlubší příčiny. Například různé formy skepticizmu tvrdí, že nemáme žádný spolehlivý způsob, jak se dobrat objektivní reality, a tedy se nemůžeme dozvědět, jak se věci ve skutečnosti mají. Tyto „antirealistické“ doktríny podkopávají důvěru v hodnotu nezaujatého úsilí o poznání toho, co pravda je a co není, a dokonce snižují pochopitelnost pojímání objektivních otázek. Jednou z možných reakcí na tuto ztrátu důvěry je rezignace na sebekázeň, jež je nutným předpokladem pro oddanost ideálu korektnosti, a zaujetí zcela jiného postoje, nutného pro naplnění alternativního ideálu upřímnosti. Místo aby se člověk snažil primárně dospět ke konkrétnímu vyobrazení světa, věnuje se raději upřímnému vyobrazení sebe sama.

Přesvědčen o tom, že realita nemá žádnou vlastní podstatu, již by on sám mohl odhalit jako skutečnou pravdu, se raději věnuj tomu, aby žil ve shodě s vlastní přirozeností. Jako by se rozhodl, že pokud nemá smysl být věrný faktům, musí být místo toho věrný sám sobě.

Zdroj: Harry G. Frankfurt – Sračka (2005)
nebo