Davide, děkuji ti!

P.S. Měj prosím se mnou chvíli strpení. Ve škole jsem z češtiny měl čtyřky a pak u mě objevili dyslexii. Přesto dělám vše, co je v mých silách, aby to nikdo nepoznal. Jde přeci spíš o nápady, že?

Začnu knihama z dětství, na které mám krásné vzpomínky. První z nich jsou Mikulášovy patálie, které napsal René Goscinny. Kniha, která mi dala předzívku a kterou čtu pořád dokola – aspoň jednu povídku za rok. Neustále mě baví, i když jsem z ní vyrostl.

Hrdinové Jaroslava Foglara patří neodmyslitelně k mému dětství a já jsem v nich nacházel dobrodružství, tajemství a přátelství. Chodil jsem do skauta a toužil zažít stejná dobrodružství jako Rychlé šípy. Mou nejoblíbenější Foglarovkou je kniha – Stínadla se bouří, kde mě fascinovala záhadná postava Široko.

Žádná jiná kniha mě v dětství nezmátla tak, jako Malý princ od Saint-Exupéryho. Naučila mě významu metafor a o to víc jsem ji oceněl ve svém pozdějším věku, kdy jsem si ji znovu přečetl.

Co se týče tvorby Karla Čapka, je těžké si vybrat oblíbenou knihu. Žádný jiný český autor mě během studia na střední škole tolik neovlivnil, abych studoval dokonce divadelní hry a sám si je potají přehrával. Pro mě je to jeden z největších Čechů a jeho Bílá nemoc mě naučila dramatu.

V mém životě nastalo i období, kdy jsem zkoumal knihovnu svých rodičů. Zejména otce, díky kterému jsem objevil tři následující knihy a já propadl kouzlu kriminální thrillerů. Na oplátku jsem mu já o několik let později dal k Vánocům trilogii Millennium od Stiega Larssona a on ji s nadšením přečetl od začátku do konce. První knihou, kterou mi táta kdysi doporučil, byl Maratónec od Williama Goldmana. Napětí v knize by se dalo krájet a já od té doby dbám o své zuby, že jsem nikdy neměl kaz.

Hned po přečtení Maratónce mi táta navrhnul Šest dnů Kondora od Jamese Gradyho. Kniha si mě získala nejen napětím, ale skvělou formou komunikace pomocí šifrovaných zpráv. James Bond se může jít bodnout.

Poslední kniha, kterou jsem objevil v tátově knihovně je Kmotr od Maria Puza. Precizní mafiánský příběh, ke kterému není co dodat. Mistrovská mafiánská bible, která určuje podobu dalších gansterských knih a filmů.

Philip K. Dick je spisovatel, díky kterému jsem absolutně propadl kouzlu čtení knih a taky první autor, od kterého sbírám všechny jeho knihy. Dokonce mě donutil ukrást výtisk jedné z jeho knih, který už nikde nebyl k sehnání (tímto se majiteli omlouvám). Pro mě absolutním vrcholem jeho psychedelického života je kniha Ubik a zároveň je to pro mě zatím nejlepší sci-fi knihou, co jsem doposud četl.

Milan Kundera je druhým a zatím posledním českým spisovatelem, jehož tvorba je mi velice blízká. Nesnesitelná lehkost bytí je mou srdeční záležitostí, která mi otevřela svět naplněného sexuálním a uměleckým požitkářstvím.

Haruki Murakami byl pro mě hotovým zjevením a jeho Norské dřevo jsem nemohl číst na veřejnosti, protože milostné scény jsou tak… erotické. Navíc Murakami umí krásně vyprávět do detailů i okolní svět a já od té doby toužím nasát tu atmosféru stejně jako jeho hrdinové.

Mark Haddon a jeho Podivný případ se psem nádherně ukázal svět očima patnáctiletého kluka s vážnou chorobou osobnosti. Nádherný a dojemný detektivní příběh, který mě inspiroval k psaní scénářů a já měl na filmové škole jasno, že chci psát.

Johathan Safran Foer mi ukázal, že styl vyprávění na papíře může mít mnoho podob. Hravější knihu než Příšerně nahlas a k nevíře blízko jsem předtím nečetl. Její zpracování přidává knižním postavám na charakteru a dodává příběhu větší hloubku.

Kniha Musíme si promluvit o Kevinovi (Lionel Shriverová) je psaná pouze formou dopisů, ve kterých se matka snaží najít odpověď na otázku, proč jejich syn tři dny před svými šestnáctými narozeninami zastřelil sedm spolužáků a učitelku. Děsivý pohled o výchově dětí vás donutí zapřemýšlet nad dětmi ve vašem okolí a začnete pochybovat nad vlastním rodičovstvím. Kniha, která zatím nadchla všechny, komu jsem ji doporučil.

Niccolò Ammaniti je zatím nejčerstvější spisovatel, který si mě naposled získal. Kniha Já se nebojím je jediná, kterou jsem přečetl za několik hodin během jednoho dne. Doslova mě vtáhla do studny slov dětského hrdiny, jehož příběh vzbuzuje strah i smích. Syrový a něžný román o krutosti světa.

Absolutním literárním vrcholem se pro mě stala Zlodějka knih z pera Markuse Zusaka. Nejkrásnější příběh, který jsem doposud četl a dohnal mě mnohokrát k slzám. Nejsilnější zážitek, který mi kniha může dát a já doufám, že takových knih budu moci číst víc…

Přesně na čas zaťuká pokojská a na stůl mi přinese obrovskou snídani, kterou si vychutnávám další půl hodinu s výhledem na Operu. Pak si zabalím a opouštím pokoj. Na recepci nechám klíče a tašky, abych se s nima nemusel vláčet po Albertině.

Vycházím ven a podél Opery dojdu k parku, přes který projdu až ke vchodu Albertiny. Pár lidí zde již čeká a já si teprve všímám, že otvírají až v deset hodin. Do otvíračky mi zbývá 5 minut, po jejich uplynutí se otevřou dveře a lidé se v rychlosti vrchnou dovnitř, aby se mohli zahřát po tom čekání na mrazu.

Kupuji si lístek a po velkém schodišti vystupuji do druhého patra, kde na mě čeká René Magritte. Konečně jsem tady! Procházím pomalu od obrazu k obrazu. Hraju si na velkého znalce umění. Každému obrazu věnuji dostatek pozornosti, zkoumám tahy štětce a kombinaci barev.
Jeho díla jsou rozdělena do několika období a každé je naprosto odlišné. Některé obrazy jsem ani neznal nebo netušil, že je kreslil právě Magritte. Proto ho tolik obdivuji. Jeho rozmanitost a “adaptace žánru” je úžasná. Dnes se můj obdiv k němu ještě více prohloubil.
Na konci galerie je jako obvykle obchod se suvenýry zaměřenými právě na Reného. Koupil jsem si tričko a odznáček.
O patro níže je stálá expozice, nazvaná Od Moneta po Picassa, takže jsem si mohl rozšířit počet zhlédnutých impresionistů. Naposledy jsem tu možnost měl v New Yorku. Ironií je, že jsem doposud nenavštívil Louvre v Paříži (a to jsem loni Paříž navštívil třikrát).
Ve stejném patře, kde je tato stálá expozice se nachází i původní sály Albertiny. Obrovské stropy, pozlacená zrcadla, křišťálové lustry. Je tu k nahlédnutí i pár skic od Raffaela, akty od Schieleho, Zlatý kabinet, čajovna v níž jsou portréty od Rubense atd. (další detaily Kryšpíne vynech, ať si je můžeš vybavit při příští návštěvě).

V přízemí je kolekce umění, kterou nastřádali Matias a Eva Fonbergovi. Jde zejména o obrazy z 20. století. Zde mě doslova fascinoval obraz “Girl with the gramophone record” od Karla Hofera. Je to akt dívky, držící vinylovou desku a vy se toužíte dotknout dívky stejně tak jemně, jako se dotýká jehla gramofonové desky. Smyslnost a touha v jednom.
Když už jsem si myslel, že mám prošlé všechno, tak u východu zahlédnu na zdi velký nápis: Surrealismus Gilbert Kaplan, který mě zavede do sklepení v němž je další kolekce obrazů. Opět 20. století, ale se zaměřením na surealismus a dadaismus. V jedno sále zahlédnu Mona Lisu a říkám si, co tady sakra dělá? Při bližším zkoumání však vidím, že má tužkou přimalovaný knírek. I z toho se může stát umění? Na druhou stranu si mě Marcel Duchamp získal svým autoportrétem.
Jeden sál je věnován obrazům Slavadora Dalího, které jsou kreslené tuší. Tady má Dalí můj největší respekt. Když si vzpomenu na hodiny kreslení na základní škole a mé věčné kaňky, tak jsem věděl, že nikdy nebudu kreslit. Dalí tu má tuší nakreslené takové detaily, že si říkám, jak to dokázal. I tady ve sklepení je René Magritte. Vše, co nakreslil tuší.
Odbila druhá hodina a mě ovládl hlad. Jako v každém jiném muzeu je i tady restaurace.O zdejší kuchyni se stará DO & CO. Musel jsem počkat, než se mě ujme číšnice a uvede na místo. Jelikož jsem tu sám, tak mě posadila k baru a nabídla mi nápojový i jídelní lístek. Podle cen to vypadá, že jsem si zatím sedl do nejdražší restaurace, které jsem navštívil během cest po světě.

Objednal jsem si Loup de mer a citronádu do půl litru, protože mám větší žízeň než hlad. Rozhlížím se kolem a všichni vypadají jako starší verze Tiffany a Gatsbyho, takže si připadám trošku nesvůj.
Když mi přinesli talíř s jídlem, tak jsem ztratil řeč. Vypadalo to fantasticky a ještě lépe to chutnalo. Po jídle jsem si dal ještě cappuccino, abych tu mohl nasát atmosféru déle.
Poté už jsem šel rovnou na metro a dojel na Praterstern, zde mi zbývaly dvě hodiny do odjezdu. Tento čas jsem chtěl strávit v zábavném parku Prater. Už od východu z metra bylo vidět ruské kolo, ale čím víc jsem se blížil, tím více jsem měl pocit, že je park zavřený.

Ale nebyl. Dalo se jít dovnitř, avšak ani jedna atrakce nebyla v provozu. Kromě dvou – autodrom a jeden strašidelný hrad, ze kterého se ozývalo kostelní zvonění. To dávalo prázdnému parku děsivější atmosféru. Radost a úsměv, který obvykle atrakce přinášejí lidem, se úplně vytratil. Město duchů, kde lidstvo vyhubila epidemie.

Jediný úsměvný okamžik u mě nastala při čtení cedule s českým popisem jedné atrakce, kde ručně byly opraveny hrubky. Vídeňský zábavný park si tedy můžu škrtnout a jdu do chladného počasí čekat na autobus. Čas mi krátí druhá kniha, kterou jsem si na cestu vzal – Pí a jeho život (Yann Martel). Autobus přijel na čas a já se mohu spokojen vrátit do Prahy.

Když jsem se uvelebil na apartmánu, tak náhle vyšlo slunce. Nechávám tedy čepici na pokoji a vycházím ven v domnění, že mě budou hezky hřát sluneční paprsky. Obejdu jeden blok a stojím přímo před Albertinou. Ověřil jsem si, zda má otevřeno i v neděli a vyrazil nejbližší ulicí dál do středu Vídně. Ale první ulice mě hned zavedla do obrovského parku na jehož kraji byl obrovský skleník, jenže zdání klame. Ve skutečnosti se jedná o krásnou restauraci Palmenhaus.

Bohužel bylo plno a tak jsem pokračoval dál. Na druhém konci parku přes ulici jsem zahlédl kino s mým oblíbeným značením filmového programu. Kombinace The Girl With the Dragon Tattoo, Carnage a The Third man tomu dává krásný vintage look.

Pokračuji dál do muzejní čtvrti, kde si uvědomuji, že víkend na Vídeň je fakt málo. Snad na každém rohu je nějaká obří socha. Vídeň je velice podobná Praze, jen více zaměřená na osobnosti, kterým vzdala čest.

Největší tajemství však skrývají malé uličky a já se díky nim náhle dostal před Cafe Griensteidl, kde to atmosférou připomíná pražský Louvre nebo pařížskou Angelinu. Sedám si do červeného křesla k oknu a objednávám si Alt Wiener Suppentopf, což je nudlová polívka podle vídeňského receptu. Fitnessteller – grilovaná kuřecí prsíčka na chlebu s oblohou. A nakonec Schoko Elizabeth. Čokoláda s kapkou alkoholu a šlehačkou. Velice jsem si pochutnal a mohl tak vyrazit opět do ulic Vídně.

Abych se přiznal, tak mými orientačními body byly věže katedrál a kostelů. V jejich kruhu jsem počítal, že se nachází střed Vídně a tudíž i památky. Neměl jsem tušení, kam mě to zavede. Nakonec jsem došel až ke kostelu Votive (Votivkirche) a trošku mě mrzelo, že polovina památek je v rekonstrukci.

Začalo se stmívat a já zapadl do další boční uličky o které jsem si myslel, že mě mohla zavést zpět na apartmán. Narazil jsem však na jednu pasáž, kterou jsem se rozhodl projít. V ní jsem narazil na čokoládovnu, toho jsem využil a nakoupil pár krabic pro rodinu, přátele a kolegy z práce.
Pokračoval jsem dál a najednou zase stojím u Cafe Griensteidel. Váhám, jestli to vzít přes Hofburg palace, ale nakonec dám přednost uličce plné obchodů, které procházím. Než dojdu ke katedrále svatého Štěpána, tak v rukou držím nákupní tašky. Výprodeje jsou zlo!

Jelikož jsem na náměstí, ze kterého vede spousta uliček, tak nevím, která přesně vede k mému apartmánu. Zkusím tu, kudy se hrnou davy lidí a vskutku, už vidím opět ceduli Rolex a Starbucks.
vycházím do druhého patra a ulehám do postele. Dám si cappuccino a napíšu pár pohlednic. Abych s nim neztrácel zítra čas hledáním postovní schránky, tak jdu opět do ulic, tentokrát noční Vídně.

Obejdu Operu, pak cestou koupím čínské nudle v krabici a hned vedle stánku narazím na poštovní schránku. Takže jedna starost vyřešená. Jdu skrz Stephenplatz a zkouším dojít co nejdál. Abych to neměl krátký, tak kličkuji bočníma uličkama, Ale stejně za chvíli dojdu k mostu Schwedenbrücke, který přecházím a všímám si obrazů visících na nábřeží. Scházím po schodech k nim a je to tu trošku strašidelný. Nikde ani noha. V Praze bych se na podobném místě bál projít. Tady ve Vídni to určitě je bezpečné, že? Jsou tu samé sochy a obrazy. Na konci této umělecké části nacházím ceduli, ž se jedná o projekt Agora.

U druhého mostu Aspernbrücke vycházím nahoru do ulic a vracím se směrem na apartmán. Cestou narazím na další pasáž a v ní je úžasná vinárna Figlmüller.

Bohužel je tam plno a tak pokračuji dál až se objevím v zadní části Stephenplatz. Smrdí to tu jako ve stáji a já se zamyslel, kam vlastně přes noc drožkaři dávají své koně? Jezdí jich tu tolik, že by to zaplnilo celou katedrálu svatého Štěpána…
Pokračuji pěšky dál, začíná padat sníh a ulicí se line hudba ze saxofonů. Dojdu ke skupince mladých muzikantů, kteří jsou oblečeni jako instalatéři s helmou na hlavách a právě dohrávají píseň pro skupinku chichotajících se holek. Lidé jim tleskají a baví se.

V devět hodin večer vcházím do svého pokoje, udělám si na zahřátí čaj, poté sprchu a ulehám do postele. V nohách cítím příjemnou úlevu a rázem na to usínám…

1. Pracovat více a lépe
2. Pracovat podle plánu
3. Pokud možno si čistit zuby
4. Holit se
5. Dát si sprchu
6. Jíst zdravě – Ovoce – Zelenina – Mléko
7. Pokud možno pít velice málo
8. Napsat každý den píseň
9. Nosit čisté oblečení – vypadat dobře
10. Lesklé boty
11. Měnit ponožky
12. Měnit často povlečení na posteli
13. Přečíst hodně dobrých knih
14. Poslouchat často rádio
15. Učit lépe lidi
16. Udržet ranč čistý
17. Nebýt osamělý
18. Zůstat veselý
19. Nepřestávej doufat
20. Dobře snít
21. Uložit všechny peníze navíc
22. Šetřit prachy
23. Mít společnost, ale neztrácet čas
24. Poslat Mary a dětem peníze
25. Hrát a zpívat dobře
26. Tancovat lépe
27. Pomoz vyhrát válku – porazit fašismus
28. Miluj matku
29. Miluj otce
30. Miluj Petra (jeho přítel Peter Seeger)
31. Miluj všechny
32. Dělat vlastní rozhodnutí
33. Vstát a bojovat

Které se Vám nejvíc líbí?

Zdroj: Wikipedia a Woody Gothrie Foundation

3/Drei – Německo, režie: Tom Tykwer

Tom Tykwer mi dal možnost nahlédnout do jedinečného milostného trojúhelníku, plného překvapení. Komické situace, které vás pobaví i dojmou. Cesty lásky jsou prostě nevyzpytatelné a Drei patří k vrcholným filmům, co jsem z německé kinematografie tento rok mohl vidět.

Písečný muž – Švýcarsko, režie: Peter Luisi

Švýcarsko, další německy hovořící země mi nabídla jeden z nejhumornějších filmů tohoto roku. Nevšední zápletka s výborným příběhem, ve kterém vás pobaví každé zrnko písku. Ještě, že u nás je tolik filmových festivalů, které nám nabídnou evropské filmy, které bychom jinak nemohli vidět.

Melancholia – Dánsko, režie: Lars von Trier

Na opačné straně humoru musí být i něco melancholického. A to kontroverzní režisér Lars von Trier předvedl v plné parádě. Nejdepresivnější film o konci světa, který jste letos mohli vidět v kinech.

Rozpal mě, sakra – Norsko, režie: Jannicke Systad Jacobsen

Děvčatům v pubertě se otvírá nový svět a tím je jejich sexuální fantazie. Krásný a milý příběh z norského zapadákova, kde potkáte jen blbé ovce a holky na trampolíně a jediná zábava je poflakování se v autobusové zástavce a šťouchání se navzájem…

Kůže, kterou nosím – Španělsko, režie: Pedro Almodóvar

Začíná být tradicí, že každý rok na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech mohu vidět film španělského režiséra Pedro Almodóvara. Ani letos tomu nebylo vyjímkou a Antonio Banderas v hlavní roli plastického chirurga se zamiluje do svého výtvoru. Film, u kterého vám naskočí husí kůže.

Rozchod Nadera a Simin – Írán, režie: Asghar Farhadi

Nebál bych se říct, že tento film patří k vrcholům, co jsem tento rok mohl vidět. Íránský film se odvíjí od manželského rozporu dlouholetých partnerů, aby vzápětí rozkryl fascinujícím způsobem bohaté drama o vině, trestu a lžích. Bravurně napsaný scénář a myslím, že o tomto filmu ještě uslyšíme na Oscarech.

Muž odnikud – Jižní Korea, režie: Jeong-beom Lee

Nejintenzivnější zážitek z asijské kinematografie tohoto roku. Ač se jedná o ten nejklasičtější příběh, který zapadá do žánru noir, já byl naprosto nadšen a tohle akční drama jsem zkouknul jedním dechem.

Přepadení – Francie, režie: Julien Leclercq

Pro francouzskou kinematografii mám slabost a každoročně se objevuje v mém top žebříčku filmů. U filmu přepadení vám krev tuhne v žilách a jste na pokraji nervového zhroucení. Dvě linie příběhu (uvnitř přepadeného letadla a vnější pohled zásahové jednotky) dává jedinečnou možnost nahlédnout na událost, kterou sledovalo v televizích 20 milionů lidí na celém světě.

Senna – Velká Británie, režie: Asif Kapadia

Jako jediný dokument se v tomto seznamu umístil Senna a jeho životní příběh závodníka, který v roce 1984 vstoupil do F1 a během 10ti let se stal legendou, která bohužel skončila tragicky. A já si doteď nemůžu vybavit, zda jsem někdy viděl lepší sportovní dokument.

Zrození Planety opic – USA, režie: Rupert Wyatt

Z americké produkce nemohu jinak, než zvolit Planetu opic. Naprosto dechberoucí podívaná, kterou toužím vidět znovu a znovu. Vynikající příběh, zobrazující proměnu lidoopa, který se snaží najít sám sebe a kam vlastně patří.

To je deset filmů, které pro mě budou symbolizovat filmový rok 2011. Nechtěl jsem v seznamu duplikovat země a tak se mi do něj bohužel nevešly tyto filmy:
Pina – Německo, režie: Wim Wenders
Tomboy – Francie, režie: Céline Sciama
Králova řeč – Velká Británie, režie: Tom Hooper
Drive – USA, režie: Nicolas Winding Refn

A jaké jsou vaše filmy roku 2011?

Před vstupem do parku jsme každý zaplatili 200 Dhs a já k tomu 40 navíc za skřínku. Nabízeli nám i osušky za příplatek, ale ty jsme si jako správní Češi vzali z našeho hotelu. Vodní park Aquaventure je obrovský a byli jsme v něm až do zavírací hodiny.

Je tu základní umělá řeka, po které můžete kroužit neustále dokola kolem celého parku. Místy je tu divoká řeka, která nás na jednom místě vyhodila z kruhu. Pak je tu asi 7 tobogánů, z nichž dva vedou i tunelem skrz obrovské akvárium plné rejnoků, žraloků a jiných ryb.

Jedinečný zážitek nám přinesl tobogán, kde voda teče tak silným proudem, že jedete do kopce místo z kopce. Je tu také zátoka s delfíny, kde s nima můžete za příplatek dovádět. My však zůstáváme u vodních radovánek. Největším lákadlem tohoto aqua parku je prudká skluzavka, na které projedete právě tím akváriem. Jenže z této atrakce jsem si odnesl jen odřená záda a ani si nestihnete tou rychlostí prohlédnout akvárium.

S blížící se zavíračkou to balíme i my a v Coldstone si objednáváme zmrzlinu. Já si dávám cheesecake fantasy. Pokud tu společnost neznáte, tak tu obsluha připravuje zmrzlinu zábavnou formou. Hází tu koule zmrzliny po sobě a chytají do kelímků, vyhazují do vzduchu a lopatkama střílejí na pult. Jako když barman míchá drink. Při míchání mé zmrzliny mi najednou jeden z nich dává prázdný kelímek do ruky a posílá mě na druhou stranu místnosti. On si můj kopeček zmrzliny připraví do lopatky a mrskne s tím po mně. Chytám letící zmrzlinu do kelímků, ale kopeček se pohyboval takovou rychlostí, že mi kelímek urve z ruky a padá na zem. Nevadí, připravili mi novou. Tahle zmrzlina chutná lépe, protože je dělaná s úsměvem. A navíc vám přinesla nezapomenutelný zážitek.

Coldstone opouštíme s velkými kelímky plné zmrzliny a sníme je cestou na náš hotel, kde si pak dáváme sprchu a smyjeme tak naše celodenní vodní dovádění. V županech si sedáme na terasu a k tomu popíjíme kafe. Později se rozhodneme udělat si zapékané bagety se sýrem. Byla sranda sledovat nás při vaření, ale nakonec se podařilo.
Adél si po jídle šla na chvíli zdřímnout do postele. Opravdu se jí po tomto hotelu bude stýskat. Já si pustil televizi, kde právě začal film The Town pod režií Bena Afflecka.
Ve čtvrt na dvanáct odcházíme na recepci, kde zaplatím všechny dluhy, což je stejně jen platba za víza v ceně 200 dolarů. Ale zjistíme, že poslední metro jelo v jedenáct (v průvodci je, že v půl jedné). Přemýšlíme, co teď. Cesta z hotelu na letiště taxíkem prý stojí 90-95 Dhs a v kapse máme celkem 100 Dhs. Nic jiného nám tedy nezbývá. Ptám se na recepci, zda tedy ještě nemůžeme počkat na pokoji. Naštěstí to vůbec není problém. Tenhle přístup se mi strašně líbí. Miluji to tady a mrzí mě, že už to tu brzy opustím. Recepční Nadim se zeptal, zda jsme byli spokojeni s pobytem a zda máme nějakou negativní zkušenost. Odvětil jsem, že je tu těžké koupit známky a možnost odeslání pohlednic. Ihned mi vzal pohledy s tím, že se o to postará. Tak mu necháváme peníze na známky a můj negativní komentář je rázem škrtnut. Vracíme se tedy ještě na náš pokoj 237 a Adél se opět vrací do postele, zatímco já si znovu pouštím televizi.
o tři hodiny později už definitivně opouštíme naše apartmá a na recepci dostávám děkovný dopis a jsme poctěni žádostí o první vkaz do knihy hostů. Chtěli jsme to napsat dvojjazyčně, ale taxi přijel o pět minut dřív, než jsme měli objednáno. Takže první vkaz je napsán pouze v češtině. Loučíme se s hotelovým personálem a odjíždíme na letiště. Nakonec cesta stála krásných 74 Dhs. Odbavení proběhlo bez problém, ale letenku z Kieva do Prahy nám nevytiskli, že prý až v Kievě. Za poslední peníze si dáváme čokoládovýho croissanta s Coca-Colou v McDonaldu. Hledání památečního magnetu z Dubaje na lednici dopadlo úspěšně, ale ne moc s velkým nadšením.
Pobyt v Dubaji byl sakra krátký, ale přinesl mi spoustu nezapomenutelných zážitků. V přeplněném letadle sedím tentokrát u uličky. Aerosvit je zatím ta nejhorší letecká společnost, s jakou jsem kdy letěl. Letušky se tváří, jako by vás nejradši vyhodili ze dveří letadla, vůbec se neusmívají a když omylem do vás vrazí, tak se ani neomluví. Jako by to byla vaše vina, že tam sedíte. Jídlo děsné a sedačky strašně nepohodlné. Celou cestu jsem se pokoušel spát, ale nešlo to.
Po přistání v Kievě nás s Adélkou postavili jako jediný k jednomu pultu a všechny ostatní odbavili u druhého. Bylo to tím, že náš let letěl až za pět hodin, takže jsme si museli počkat až odbaví ostatní. Když došla řada na nás, tak jsme dostali své letenky a zase prošli Ivanovým detektorem kovu, kterej nepípá. Sedáme si tentokrát do druhé restaurace a já si dávám lasagne, horkou čokoládu a citronádu. Dlouhý čas si krátím čtením Velkého Gatsbyho až konečně otevřou naši bránu a my se definitivně vracíme do Prahy, kde nám Mikuláš nadělil chladné počasí. Už se mi chce zase někam letět…

Počasí se vážně vydařilo a je asi nejteplejší den za celou dobu, co tu jsme. Nebe je bez mráčků a vedle mrakodrapu je krásně vidět měsíc. S Adél si říkáme, že jsme zatím nepotkali žádné Čechy. Jenže jako na zavolanou je potkáme před vstupem na At the Top.
Kontrola proběhal v pohodě a výtahem vyjíždíme až do 124. patra. Výtah je uvnitř pokrytý mramorovýma deskama a je ozářen modrými linkami z diod. Vůbec necítíte, že se výtah pohybuje rychlostí 100 km/h.

Bohužel terasa nenabízí 360 stupňový výhled, ale přesto vidíte krásně většinu Dubaje. Samé stavby v poušti, vidíme i náš poloostrov Palm Jumeirah. Zdá se mi však nějaký menší. Mám pocit, jako by mi Dubaj zkreslovala odhad vzdálenosti. V jednu chvíli si myslím, jak je to blízko a ono je to sakra daleko.

Po návratu dolů kupuji v Dubai Mall pohlednice, ale známky nikde nejsou k mání ať hledáme, co děláme. Vracíme se zpět na stanici metra, ze které jsme přišli a naším posledním cílem je Creek Park.

Cestou vidíme z metra úžasný pohled na západ Slunce, který je zakryt mrakodrapy. Metro nás však vyhodí dvě stanice před parkem, protože následující stanice nejsou dostavěné, i když už jsou uvedeny na mapě.
Při výstupu z metra nás naštěstí policista nasměruje na autobusovou linku, která jede tím směrem, kam potřebujeme. Autobus C70 směr Main Creek Gate. Nacházíme se ve čtvrti, která je zaměřená na zdraví. Projíždíme kolem spousty zdravotnických center.
U vchodu do parku platíme 10 Dhs a vstupujeme do neznáma. Je to obrovský park se spoustou dětských hřišť, je tu pláž, lanovka a nechybí tu ani modlitebny. Při procházení parkem narážíme na rodiny, keré tu stanují a grilují BBQ. Vůně jídla nám přivodila hlad a my hledáme místo, jak se dostat na loď, která by nás provezla zátokou.

Bohužel marně, takže se snažíme dostat z parku. Cestu si zkracujeme přes trávník, když tu náhle zastavím Adél, protože před náma cosi leží v trávě. Had. Když se Adél vzpamatuje, bere nohy na ramena a mizí pryč. Já stále před tím stojím bez hnutí a čekám, zda se to pohne. Je tu tma a nemůžu s jistotou říct, zda opravdu stojím před hadem nebo obyčejným klackem v trávě. Opatrně odcházím čelem k tomu a vracím se k Adélce, která je stále v šoku.
Když se vzpamatujeme, dojdeme k bráně, ale ta je zamčená. Kolemjdoucí rybář nám vysvětlil, že to musíme přelézt, že tento vchod už je zavřený a nebo se vrátit k hlavní bráně. Volíme tedy první možnost a my se ocitáme na neznámém místě.
Následující hodinu je zbytečné popisovat, protože nevíme kudy kam. Nakonec to vzdáváme a chytáme si prvního taxíka, co vidíme. Ten nás odváží tam, kam potřebujeme. Najednou jsme však v úplně jiném světě. Každý vám něco nabízí, komentují vás ve svém jazyce a netváří se spokojeně. Neonové nápisy osvětlují obchody s látkami či hodinkami.
My však jdeme na molo, kde si nás hned chytne řidič lodě a za 100 Dhs nám nabízí svezení podél zátoky. Příjde nám to jako rozumná cena a nastupujeme jako jediní na dřevěnou loďku. Naproti nám je ta samá loď, jen přeplněná místními lidmi. Ti určitě neplatí za svezení 100 Dhs.
Tento výlet patří k vrcholným zážitkům v Dubaji. I výhled z At the top jde stranou. Řidič nás má za manžele, tak ho v tom necháme a s Adél se vžíváme do role manželského páru. Už po druhé za dnešek. Naše manželská cesta trvala krásně dlouhou chvíli a pohled na noční Dubaj z lodě stál za to.
Po ocitnutí se znovu na pevnině, se rozhodneme najít něco k jídlu, ale tahle čtvrť je opravdu děsná. Nic pořádného se tu nedá najít. Nakonec narazíme na zapadlé KFC, kde ani neberou karty, takže šahám do peněženky pro peníze určené na taxi.
Po večeři hledáme metro, ale v těchto uličkách je těžké ho najít. Navíc nás neustále místní lidé nabízejí různé parfémy a šaty. Do toho hledáme další pohledy a známky, které bychom koupili, jenže se tu na to tváří, jako by něco takového vůbec neexistovalo.
Metro v této části města se nachází v podzemí, takže se hůř hledalo, ale nakonec se našlo. Zbytek cesty už šel po másle – Dubai Internet City, Taxi, Kempinski hotel, postel.

Na autobus jsme čekali jen chvíli, vypadal jak Student Agency, jen v arabském stylu. Vychválil jsem si místo na nohy, jako by přede mnou nebyla žádná sedačka.
Do Abú Dhabí jsme dorazili kolem půl dvanácté, ale nádraží vypadalo poněkud omšele. Na informacích jsme se zeptali na časy odjezdu autobusů zpět a poslední jede v deset hodin v noci. Zároveň jsme se zeptali, zda odtud odjíždí autobusy i na Ferrari World. Every hour, Two Nine Zero.
Hledáme tedy číslo nástupiště, ale vyklube se z toho číslo autobusu. Bohužel stále nemůžeme najít místo, odkud ten autobus odjíždí. Ptáme se několika lidí a ty stále ukazují stejným směrem, ale nikdo na konkrétní místo. Okruh se však zmenšoval, až jsme zůstali stát u jedné fronty, ze které Adél vyhodili s tím, že má stát ve frontě pro ženy (kterou jsme stejně nikde neviděli, protože žádná žena kromě Adél tam nebyla). Nakonec jsme to místo našli, ale nikdo tam s náma na stejný autobus nečekal.

Půl hodinové čekání žádné ovoce nepřineslo. Když autobus nedorazil ani 20 minut od času příjezdu uvedeném na jízdním řádu, zvolili jsme taxi. Šli jsme k tomu nejbližšímu se zeleným nápisem, jenže řidič uvnitř neměl vůbec taxametr a ani nevěděl, kde je Ferrari World. Naštěstí dva mladíci opodál na nás pískli a ukázali na modernější taxi se žlutým nápisem. Ten už věděl kam a odvezl nás za 49 DH. Velkou část cesty jsme jeli zpět, kudy jsme původně přijeli autobusem.

Ferrari World je na kraji Abú Dhabí. Je to obrovský, futuristicky laděný komplex. Nevidíme tu moc lidí, vlastně téměř nikdo tu není. Lístky máme koupené přes internet, takže se vyhýbáme pokladnám, dostáváme mapu a ihned nás nasměřují k atrakci Formula Rossa, kvůli které tady jsme.

Ani nečekáme a rovnou si sedáme do čtvrté řady formule. Dostáváme ochrané brýle a vyrážíme. Ta rychlost byla neuvěřitelná! 240 km/h za čtyři sekundy. Adél v tom okamžiku uletěly ochrané brýle a zbytek jízdy jela se zavřenýma očima. Hned jsme si šli dát jízdu znovu. Tentokrát v první řadě a s větším zajištěním. Ten efekt byl snad třikrát výraznější, když vám nestojí nic ve výhledu.

Pak nás zatáhli do Cinema Maranello, kde nás jízdou provedli historií Ferrari. Driving with the champion nás připoutal do sedaček, které svým pohybem simulovaly jízdu ve formuli na závodní dráze. S každým zařazením to svámi docela škubne. Je to docela zvláštní adrenalin.
Nastal čas oběda a proto jsme si snědli bagety, které se nám mimochodem podařilo propašovat dovnitř. Následovala poslední atrakce, kterou jsme chtěli navštívit a byla v kategorii červených drah.
Fiorano GT Challenge je už odvar z toho, co Ferrari World nabízí. Zajímavostí byl jen zaměstnanec Beba, který se nás zeptal, jestli nejsme z Ruska. Prý tento svět Ferrari navštěvují většinou Rusové, Arabové a Indové.
Cestou k východu jsem si nechal vypálit fotku na CD, bohužel mě to stálo 180 dirhámů. Zatím můj nejdražší nákup v SAE.
Nakonec jsme si prošli budovu z venčí a po chvilce přemýšlení zvolili taxík na cestu do Abú Dhabí. Řidič nám však řekl, že odtud je to výhodnější do Dubaje rovnou taxíkem, než taxíkem na autobusové nádraží v Abú Dhabí, pak autobusem do Dubaje a nakonec opět taxíkem do hotelu. Chvíli tedy smlouváme, až jsme se dohodli na ceně 200 DH za cestu z Ferrari World do Dubaje přímo k největší budově světa. Rychlá a pohodlná cesta za všechny prachy.

vystoupili jsme přímo před Dubai Mall, ten procházíme v rychlosti až nechtěně vrazím do kolemjdoucího šejka. Jeho ochranka mě tvrdě odstrčí a já se omlouvám. V hlavě mi naskakuje myšlenka, jak před ním klekám na kolena a on mi svou šavlí usekne hlavu. Nic takového se nestalo a my pokračujeme v cestě dál kolem obřího akvária, kde plují rejnoci, žraloci a další ryby, které ani nepoznávám.

vycházíme z druhé strany obchodního centra a před náma leží velká vodní plocha – Dubai Fountain a hned vedle ní se do výšky pyšně tyčí mrakodrap Burj Khalifa. Cestou blíže k němu cvakneme několik fotek až narazíme na naši oblíbenou restauraci Vapiano, se kterou jsme měli to potěšení v Mnichově. Objednáváme si BBQ Chicken a Hawai Pizza. K tomu si dávám virgin mojito a banana coladu.

Vyzkouším si opět fotografovat s Polaroidem, ale film PX 70 PUSH! se mi moc nelíbí. Je to moc experimentální a fotky se do tohoto pouštního města moc nehodí.

Zbývá jedna hodina do devatenácté, kdy začne show v podobě fontány, tak si čas krátíme vychutnáváním zdejší čokoládové speciality – Dead by Chocolate, já si k tomu ještě objednávám cappuccino. Lidé se pomalu začínají hromadit před naším stolem a my ztrácíme skvělý výhled, který jsme si pečlivě vybrali. Zkoušíme najít lepší místo uvnitř obchodního centra na vyšších patrech, bohužel je to tak velký, že nedokážeme nic najít a těsně před začátkem představení se vracíme tam, kde jsme původně byli. Začalo to naštěstí o pár minut později a bylo to velkolepé. Nikoliv choreografií, ale spíše velikostí.

Po skončení show je v plánu projít celé obchodní centrum Dubai Mall. Je to tu vážně velké, třípatrový vodopád, horská dráha a dokonce i vlastní kluziště. Ideální místo pro trávení víkendu. Na kluzišti mě velice pobavila nezkušenost mnoha lidí v bruslení. Samé pády, ale pro děti tu je jakési držátko v podobě tučňáka, o které se mohou opírat.

Program zdejšího kina nabízí všechny filmové novinky, které lze vidět v Americe a hned vedle kina objevila Adélka koblihárnu KrispyKreme. Hned mě donutila si objednat jednu koblihu, protože je to ta nejbáječnější koblihárna na světě a v Evropě se dá údajně sehnat jen v Británii. Poslední naší zástavkou bylo akvárium, do kterého jsme se nakonec rozhodli nejít a šli jsme na metro. Cestou jsme si udělali desítky fotek s nočním mrakodrapem.

U metra si všímáme obrovské skupinky lidí, která čeká na vpuštění dovnitř. Začínají přicházet obavy, zda se dovnitř vůbec dostaneme. Obaby však opadnou rychle, když nás vpustí dovnitř všechny, ale proměňuje se to v davové šílenství, kde se každý snaží zabrat nejlepší místa u dveří metra. Nechápu, co to tak všichni tady hrotí. My jdeme v klidu dokonce i po schodech místo po eskalátorech a i tak jsme se dostali do metra, které za okamžik přijelo.
v metru se Adél hrne do prvního vagónu, kde je méně lidí, ale v polovině cesty si všímám, že se právě nacházím ve vagónu určeném pouze pro ženy. Hned nahazuji zpátečku a Adél se na mě podívá tázavým pohledem. Posunky ji vysvětlím, že tahle část není pro mě a Adélka se s úsměvem vrací ke mně.
Svezeme se až na stanici Internet City, kde přecházíme na druhou stranu silnice a chytáme si první taxi, které nám padlo do oka. Odvezlo nás na hotel za stejnou cenu, jako jsme první den platili za cestu z Mariny na hotel (Dubai Marina je o dvě stanice dál než Internet City). Apartmán na nás čekal uklizen a tak mě Adélka přemluvila, ať si uděláme několik památečních fotek z hotelu.

Apartmán se na hodinu proměnil ve fotoateliér a neexistuje místo, odkud by jsme neměli fotku, Vyčerpaní nakonec padáme do postele…

V apartmá se převlečeme do plavek a na pláži si vybíráme lehátka dál od ostatních, jenže samotu si užijeme chvilku. Když Slunce vystoupá vejš, začínají se objevovat další hosté hotelu. Rodiny s dětmi. Celkem jich tu je asi pět. Moře se mi zdá teplejší než včera a vyhlídková loď, která kolem projela, udělala pár vln. Vracím se do dětských let a hraju si s pískem a mušlema válejících se všude po pláži. Mít lopatku a kýblík, asi postavím i hrad. Hned vedle nás je rodinka z Ruska, která má i vlastní chůvu hlídající děti.
Později začal foukat studený vítr, tak se přesouváme k bazénu, kde je to teď příjemnější. Dal jsem si za cíl přeplavat ho na jeden nádech. Podařilo se mi to až na několikátý pokus a zcela vyčerpán padám na lehátko chytat bronz.

Úplně jsme ztratili pojem o čase a já tedy jdu na apartmán vyměnit si film do Polaroidu. Na hodinách vidím čas 13:38 a já uslyším zvonek od dveří. Vycházím z apartmánu a tam je úklidová služba. Bohužel nemám zrovna naslouchadla a neslyším je (ano, hlasitý zvonek jsem uslyšel). Přesto je mi jasný, že se ptají, zda chci uklidit pokoj. V tom zmatku je odmítám a vracím se zpět k bazénu.
Občas se znovu ve vodě opláchnu, chytám bronz a pozoruji strejdu Kempinskiho. Tak jsem nazval plavčíka u bazénu, který pozoruje dění kolem, na všechny se mile usmívá, baví se s lidmi, nabíjí je pozitivní energií a baví malé děti, když jsou jejich rodiče ve vodě.

Po třetí hodině se odebíráme na apartmán, kde si dáme sprchu a převlečeme se. Vycházíme před hotel a vyrážíme směrem k Atlantisu s tím, že si cestou chytíme taxík, který nás odveze do Mall of the Emirates. Stálo nás to opět 25 dirhámů s my vcházíme do obrovského obchodního domu, ve kterém nenajdete nic, co by se nedalo sehnat.

Ski aerál, kde můžete lyžovat, bobovat a užívat si zimní radovánky. V sekci fastfoodových restaurací si vybíráme pozdní oběd. Adél jde na jistotu a volí KFC, já chci zkusit něco nového a narážím na zajímavě vypadající New York Fries, kde si objednávám Fatoush. Dostanu Coca-Colu, malou misku hranolek zasypanou zahradním salátem a nachos. Tyhle moje experimenty mě jednou zabijou. V jídelně bylo chladno, že jsme si musel vzít svetr. Další marketingový tah, aby lidé dlouho nezůstávali na místě.

Po obědě přecházíme do Carrefouru, kde si nakoupíme pečivo, sýry, sladkosti a pití. Před obchodním domem se zařadíme do fronty, kde lidé čekají na taxi. Je to zvláštní… Jsem převážně “EmHáĎák” a kamkoliv se potřebuji dostat, tak zvolím veřejnou dopravu nebo dojdu pěšky. A to i v New Yorku, Hong Kongu nebo v Paříži. Tady najednou vyhledávám taxi, abych se mohl někam dostat.
Nasedáme a vyrážíme zpět na náš hotel. Řidič to bere objížkou na nejblížší otočku a to se cenově vytáhlo na dalších 15 dirhámů. Taxikáři tedy dáváme čtyřicet. Cestu nám však zpříjemnil výhled na noční město. Zejména hotel Atlantis, který září v barvách národní vlajky a s čísly 40. Spojené arabské emiráty si totiž připomínají čtyřicáté výročí svého vzniku. Slaví se to tu ve velkém. V obchodě rozdávají vlaječky, zpívají národní písně apod.
Na hotelu jsme si vyplnili ledničku nákupem a sedli si spolu na balkón, kde jsme si povídali s Adélkou o zítřejších plánech.
Vzpomněl jsem si, že potřebuji koupit pohledy a tak jsem v rychlosti zaběhl na recepci, kde s velkou lítostí oznámili, že je zatím nemají. Vrátil jsem se zpět a rovnou šel do sprchy, lehl si vedle Adél do postele a schválně si pustil televizi. Na místní kabelovce OSN zrovna běžel film Scott Pilgrim vs. the World, tak jsem si ho nemohl nechat ujít. Po skončení závěrečných titulků jsem se vydal do říše snů…