I am Kryšpín

The diary of a creative thinker

Menu Close

Category: Cestování (page 1 of 22)

Můj poslední den v Tokiu

(Zaznamenáno 11. 11. 2014)

A je to tady, blíží se konec. Z mého seznamu zbývá už jen několik míst a ty bez problémů stíhám. Při snídani jsem si pomalu začal do kufru balit věci, které už nebudu potřebovat. Při tom jsem si všiml, že ve skutečnosti odlétám z letiště Haneda, nikoliv z Narity, kam jsem původně přiletěl. Docela jsem si oddychl, že jsem si toho všiml, protože letiště jsou na opačných koncích města, a nevím, co bych dělal, kdybych tento fakt objevil až na letišti Narita.

P1140313

Metrem se potřebuji dostat k Sengakuji chrámu, kde se kdysi udál dramatický příběh 47 roninů, kteří 2 roky plánovali, jak se pomstít člověku, který způsobil nespravedlivou a ponižující smrt jejich pána Asana. To vše s vědomím toho, že za to budou stejně muset zaplatit životem vykonáním rituální sebevraždy seppuku.

P1140309

Uctil jsem jejich památku zapálením tyčinek a vrátil se na metro, které mě svezlo k Tokyo Opera City Tower. Zde se nachází Centrum vzájemné komunikace a vizuální muzeum. Nachází se zde úžasná díla, která přeměňují technologii v umění. Skvělá vizuální i zvuková expozice. Skoro by se dalo říct, že jde o futuristické technické muzeum. Ač galerie nabízí jen 19 exponátů, dokážete u nich strávit desítky minut.
Když už se nacházím v této výškové budově, tak využiji návštěvu druhé galerie, kde jsou vystavena díla Zahy Hadid. Tato architektka navrhla nový multifunkční stadion pro Olympijské hry v Tokiu a je známá návrhem komplexu mrakodrapů v Pekingu.
Posledním místem, které v Tokyo Opera City Tower navštívím, je restaurace v 53 patře, kde mají hezký výhled na soustavu věžáků. Dám si polední menu – salát, rýži s masem a čaj.

P1140321

Mou poslední zastávkou je The National Museuum of Modern Art, které stojí vedle Císařova paláce. Zde se mi naskytne pohled na japonské umění, které je ovlivněné evropskými mistry ze začátku 20. století. Zdejší tvorba je tak rozmanitá, že si asi každý najde to své, ale bude mít rozporuplné pocity.
Únava se začíná projevovat čím dál intenzivněji a tak druhou část výstavy (věnované porcelánu v jiné části budovy) úplně vynechám a vrátím se na apartmán. Zabalím si zbytek věcí a počkám na Meteho, abych se s ním rozloučil, poté vyrazím metrem na letiště.
Tentokrát je cesta snadnější, než když jsem se snažil dostat z letiště Narita. Ale zase bloudím na letišti. Na letence mám totiž napsaný terminál 1, ale z něho odlétají lety jen v rámci Japonska. Vrátím se metrem o stanici dřív, kde mě milé slečny z informačního stánku nasměrují správným směrem. Bohužel stánek Suicy je už zavřený, takže nemám jak vrátit lítačku na metro. Rozměním si aspoň zbytek peněz na eura. Jenže mi rozmění jen papírové a mince mi nechají. Takže začne boj s matematikou, abych našel vhodnou restauraci, kde utratím zbytek peněz (určitě to tak dělají schválně). Nakonec se mi podaří vytvořit si přesné menu, abych utratil celý zbytek peněz. Dal jsem si Masala Chai, těstoviny s tomatovou omáčkou a krevetami. Úplně nakonec jsem si dal ještě ledové kafe, abych měl energii na dvouhodinové čekání do odletu.

P1140323

Čas si krátím čtením knihy a po hodině začínám potkávat obličeje lidí, kteří tenkrát letěli stejným letadlem do Japonska. V letadle rázem usnu a prospím celou cestu do Dubaje, tam přejdu ke svému terminálu a zbytek letu si čtu knihu Pokoj od Emmy Donoghue. Při výstupu z letadla v Praze jsem hned pochopil, kde to zase jsem. Paní přede mnou prošla celou byznys třídu a do kabelky si nacpala všechno, co lidé v této třídě nevyužili. Ach jo, chci odtud zase pryč…

Kamakura – centrum buddhismu a zenu

(Zaznamenáno 10. 11. 2014)

Když se člověk probudí s čistou hlavou, tak najednou dělá věci jinak. Slunce se opět ukázalo v celé své kráse a to by byla škoda toho nevyužít. Rozhodl jsem se utéct z města a vyměnit výškové budovy za přírodu a chrámy.

P1140115

Kamakura je od Tokia vzdálená hodinu cesty vlakem, takže cíl je jasný. Cestou na vlak hodím do poštovní schránky pohledy a dopisy. Z tokijského nádraží nasednu na linku Yokosuka, která mě zaveze až na nádraží Kita Kamakura, odkud se dá krásně projít celé město.
První zastávkou je chrám Engaku-Ji, před kterým se zrovna místní obyvatelé učí poskytovat první pomoc na umělých figurínách, ale za majestátní bránou už je klid. Bohužel se tu dá projít jen nádvoří. Poklad – Buddhův zub, je veřejnosti uzavřen.

P1140123

P1140124

P1140120

Druhým chrámem je Meigetsu-in, kde je čajovna, ve které si můžete dát čaj zdarma. Čajovna má kulaté okno s výhledem do úžasné zahrady. Je tu docela narváno, tak jsem zkusil zmizet v bambusovém lese, kde jsem našel trocha klidu. Poslouchání tančení větru mezi kmeny bambusu je tak uklidňující.

P1140143

P1140149

Poté jsem se přesunul do prvního a největšího z kamakurských zenových chrámů, který nyní slouží jako ústřední chrám pro více jak 500 menších chrámů hlásajících se ke škole Rinzai. Tento chrám se jmenuje Kencho-Ji.

P1140153

P1140169

Moje cesta následuje k svatyni Tsurugaoka Hachiman-Gů, která je zasvěcena Bohu války. Svatyně je na kopci a pod ní se nachází obloukovitý most, který byl kdysi vyhrazen samotnému šógunovi.

P1140250

P1140251

Odtud se přes hrobku Mina Mitono Joritoma dostanu k další svatyni Egara Tenjinsa, kterou mají v oblibě studenti. Sem se totiž chodí modlit za úspěch ve studiu.

P1140194

P1140191

Trošku delší čas mi zabere cesta ke svatini Zuisen-Ji, která má nádhernou zahradu a barevný podzim se tu projevuje v celé své kráse. Za chrámem se navíc nachází jezírko. Zahradu vytvořil zakladatel chrámu Kokuši Muso v době Kamakura (1185-1333).

P1140197

P1140210

Sugimoto-Dora je nejstarší kamakurský chrám. Stojí tu už od poloviny 8. století a po schodišti jsem se dostal k sochám strážců známých jako Nió.

P1140221

P1140225

Ale řeknu to narovinu, největší nadšení se ve mně probudilo v chrámu Hokoku-Ji, který má nejkrásnější zahradu, jakou jsem kdy v životě viděl. Bambusová alej vás dovede k čajovému domečku, kde můžete relaxovat u šálku zeleného čaje.

P1140229

P1140238

P1140241

P1140243

Což přišlo vhod, protože mě čeká cesta přes celé město, abych se dostal k Daibutsu, kde se nachází bronzový Buddha, který váží 850 tun a měří 11,4 metrů.

P1140258

Za 20 yenů jsem mohl bočními dvířky vlézt do Buddhova břicha a zjistit tak, jak byla celá socha postavena. Před sochou se nacházelo nejvíc turistů, protože se jedná o nejznámější kamakurskou památku. Zastavil mě tu jeden Japonec, kterému se líbila moje Leica. Poprosil mě, zda si ji může vyfotit. Vyhověl jsem mu a pár minut si povídáme o fotografii. Pak se rozloučíme a já vyrazím do posledního chrámu Hase-Deka, ale zrovna zavírají, takže se vydám směrem k zálivu a zdá se, že mám štěstí.

My trip to the Japan.

Z pláže je vidět dechberoucí západ slunce. Užívám si tu podívanou s nohama v moři a dumám nad tím, jestli tu přes noc nezůstat, když je tu takový klid. Ale uvědomím si, že tu nemám žádné věci s sebou. Vracím se tedy na nádraží Kamakura, odkud mě vlak sveze zpět do Tokia. Noční nebe je pořád jasné, takže z vlaku přestoupím na metro a svezu se na zastávku Roppongi. Mori Tower je otevřené až do 22 hodin a já tak podruhé za celou dobu vidím noční Tokio z mrakodrapu (pokud nepočítám svůj byt).

P1140284

P1140293

P1140282

Udělám pár fotek a pak se přesunu do Moriho muzea umění, kde se návštěvníci mohou stát součástí vystavovaných děl. U jedné expozice můžete podat přihlášku, že se chcete vyspat na vystavené posteli a nebude vám vadit, že si vás při tom budou prohlížet návštěvníci muzea. V další expozici si můžete vzít květinu a odnést domů.

My trip to the Japan.

V jiné místnosti je plně vybavený obývací pokoj, kde na vás čeká umělec, se kterým se můžete nezávazně bavit, zatímco si vás ostatní prohlíží. Dále můžete přinést potrhané oblečení a jiný umělec vám pomocí šití opraví. Jako odměnu za opravu si umělec bere to, že si s vámi přátelsky popovídá. V jedné z posledních místností můžete napsat dopis a nechat ho ve speciální dřevěné komůrce, kde si ho ostatní mohou přečíst.

My trip to the Japan.

Odcházím odtud nadšený. Vlastně celý dnešní den se povedl na jedničku. To se mi bude báječně usínat, i když zítra je můj poslední den v Tokiu.

Sleepless town – Muzeum reklamy, erotické komiksy a hodinové hotely

(Zaznamenáno 9. 11. 2014)

V nedělní ráno jsem se bál, že se probudím brzo a já nebudu mít co dělat do té doby, než se otevřou muzea. Ale naštěstí byl včerejší den tak náročný, že jsem spal jak zabitej až do desíti. Beze spěchu jsem se nasnídal a zabalil sérii potřebných věcí do baťohu (dva fotoaparáty, průvodce, slovník, knihu, pití a nějaké občerstvení).
První zastávkou je muzeum, na které se těším od té doby, co jsem ho objevil v tipech „10 věcí, které jsou v Tokiu zadarmo“. A tím je muzeum reklamy, známé pod zkratkou ADMT. Toto muzeum bylo založeno nadací Toshida Hideo ke 100. výročí narození tohoto pána. Hideo je ikona japonské reklamy a byl čtvrtým prezidentem společnosti Dentsu.

My trip to the Japan.
Nachází se tu dvě patra, z nichž první je věnované dočasným expozicím. Což většinou bývá výběr nejlepších prací z různých reklamních soutěží. Momentálně je tu D&AD Show. Spodní patro je zase věnované historii reklamy. Jedná se o malé muzeum, ale jsou zde nahuštěné ty nejdůležitější informace a člověk si z toho hodně odnese. Škoda, že jsem o tom nepsal seminární práci. Aspoň bych měl důvod sem jet dříve a mohl na to dostat grant, jako to udělali někteří mí přátelé. Je tu navíc úžasná knihovna, která má knihy věnované pouze reklamě. Něco takového by mohla mít i nějaká česká agentura.
Pro jistotu jsem si poznamenal i několik jmen, které by stálo za to znát:
Hisui Sugiura – Japonský průkopník v Art directingu.
Toshiro Kataoka – Vynikající copywriter
Hideo Yoshida – Vizionář moderního reklamního průmyslu
Toriro Miki – Změnil žánr televizních jinglů

Po prohlídce vyrážím do čtvrti Roppongi, kde na mě čeká několik muzeí. Nejdříve to je Suntory Museum of Art, které je schované ve čtvrtém patře obchodního domu, kde se kromě muzea nachází i spoustu restaurací. Tenhle model se mi líbí. Lidé navštíví muzeum, kde jim vyhládne a tak se půjdou najíst. Výstava v tomto muzeu mapuje budhistické umění, což mě tak nechytlo, stejně jako výstava v muzeu 21_21, kde jsou vystavena díla 24 uměleckých skupin, které se pokusily vyřešit sociální problémy prostřednictvím architektury, fotografií, produktů apod.

P1140055

Od zklamání mě zachránila galerie ve Fujifilm Square. Zde najdete průřez historií fotoaparátů značky Fuji a kromě toho tu jsou pravidelné výstavy. Při mé návštěvě tu probíhá výstava zaměřená na tvorbu Domona Kena. Přesněji řečeno na děti, které fotil. Domon je totiž považován za mistra v zachytávání dětských výrazů ve tváři. Sám se k tomu vyjádřil následovně:

„Children reflect the lives and lifestyles of their parents more sensitively than enything else.“

Měsíc po mém odjezdu tu bude mít druhou část exhibice zaměřenou na portréty celkově. Z galerie se přesunu do části Roppongi Hills, kde se nachází Mori Art Museum. Jenže v ceně lístku je i vstup do observatoře na vrcholu budovy a mně se tam v tom dešti nechce jít po zkušenosti ve věži Sky Tree. Návštěvu odložím na zítra, protože Mori Art Museum je jedno z mála muzeí, které má otevřeno i v pondělí.

P1140059

Jelikož je neděle, tak dnes bude živo na Harajuku, kde se setkává mládež v různých kostýmech a baví se. Na místo jsem dorazil o půl čtvrté a zdá se, že už to všechno skončilo, anebo se jim nechtělo v tom počasí jít ven. Sem tam však na chodníku občas někoho z nich potkám, ale žádná show se nekoná.

P1140064

Vyrazím tedy směrem Shibuya, kde se nachází knihkupectví Mandarake. Vstupuje se tam zvláštním schodištěm, které vypadá jako vstup do psychedelického sklepa. Říkal jsem si, zda tu nejsem špatně, protože takhle obvykle vstup do knihkupectví nevypadá. Když však sejdu až dolů, tak se opravdu objevím mezi regály knih. Úplně na konci se nachází oddělení po dospělé a začne výběr vhodných hentai komiksů pro své přátele. Je tu takový výběr, že si člověk nedokáže vybrat.

P1140066

P1140068

Nakonec se mi podaří nakoupit slušnou sbírku a tematicky vyrážím do čtvrti Kabukicho, kde je spoustu hodinových hotelů, klubů atd. Ne nadarmo se tomu tady říká „Sleepless town.“ Po výstupu z metra to však vypadá na čtvrť pro bohaté. Všude samé drahé módní značky. Jenže stačilo zajít o ulici dál a už jsem byl tam, kde jsem chtěl být. Co barák, to hodinový hotel. Překvapilo mě, jak se mezi sebou předhánějí nabídkou. Před některými kluby stojí i slečny v šatech a tancem lákají lidi dovnitř. V oblasti sexuálních potřeb a fantazií mě Japonsko nikdy nepřestane fascinovat.

P1140100

P1140104

P1140105

Už začíná být hodně pozdě, takže najdu svoji linku metra, která mě sveze až domů. Už se pomalu blížím ke konci svého výletu…

Edo-Tokyo Museum, Museum of Contemporary Art a čtvrť Akihabara

(Zaznamenáno 8. 11. 2014)

S víkendem a ošklivým počasím nepřichází moc možností, co v Tokiu podniknout. Naštěstí já mám v plánu muzea, takže jsem si mohl přispat.
Po deváté hodině nasednu na metro ve stanici Kachidoki. Uvědomuji si, že linka Oedo, je pro mě tou nejlepší linkou v Tokiu. S ní jsem se zatím dostal všude, kam jsem potřeboval a v její blízkosti se snad nachází veškerá muzea. Pokud tedy plánujete podobné trasy, tak si rozhodně najděte ubytování na lince Oedo.
Nechal jsem se svézt na stanici Ryogoku, kde se nachází Edo-Tokyo Museum, které je považováno za jedno z nejlepších v Tokiu. A ti, kdo to říkají, mají pravdu. Budova zvenčí vypadá jako AT-AT ze Star Wars (s trochu větší fantazií), ale uvnitř naleznete expozici Tokugachi Edo a Tokia z období Medži v životní velikosti. Vše je tu vytvořeno do nejmenšího detailu a některé věci si návštěvníci mohou sami vyzkoušet. Ke konci expozice je i ukázka, jak bude Tokio vypadat v roce 2020 během Olympiády. Přemýšlím o tom, že bych se sem v tu dobu vydal, ale odrazuje mě vedro, které tu v létě bývá k nesnesení.

P1130935

P1130938

P1130948

P1130970

Blíží se půl dvanácté a nastal čas na divadelní představení, které se koná přímo v muzeu před replikou divadla. Proběhlo několik vystoupení, během kterých se střídali muži a ženy ve stejnokrojích. Dokonce nás diváky naučili pár věcí a společně jsme si na závěr zazpívali.

P1130979

P1130992

K obědu jsem se rozhodl vyzkoušet restauraci Sakura-Sakyo, kde nabízí jídlo podle původních Edo-Tokyo receptů. Skvěle jsem si pochutnal na jídle jménem Odedo, které nabízí širokou škálu chutí.

P1130995

Ještě jsem zapomněl zmínit jednu věc z muzea. Je tu totiž i dočasná výstava „Modern city – Memories of Ginza“. Na této výstavě je úžasná kolekce černobílých fotografií, které pořídil Koji Morooka. Ten strávil 50 let focením dolní části města a od roku 1930 vše fotil na Leicu, díky tomu zachytil dechberoucí snímky během druhé světové války.
Dalším muzeem v pořadí je MOT, nebo-li Museum of Contemporary Art, kde je výstava jednoho z mých nejoblíbenějších režisérů – Michela Gondryho. Koupím lístek a vstupuji dovnitř, kde mě to hned vtáhne do děje. Nejdříve se nacházím v místnosti, kde je 1000 portrétů. Michel Gondry za 20 dolarů nabízel ručně kreslený portrét podle zaslané fotografie.

P1130999

V další místnosti mi dali bluetooth sluchátka a poslali do menšího bludiště, kde se na stěny promítají krátké sekvence z Gondryho klipů. Před každou projekcí je číslo a odpočet, kdy máte u zdi stát a kdy se přesunout k další projekci. Pokud tedy chcete nerušeně vidět celý videoklip, tak se musíte sladit dokonale s odpočtem pod projekcí a rázem se přesunout k dalšímu číslu v pořadí, kde se promítá následující scéna z videoklipu. Amazing! Tahle interakce bavila nejen mě, ale i ostatní.

P1140003

P1140004

Poté jsem přešel do velké haly, která byla rozdělena na několik ateliérových scén, a vy v nich můžete natočit svůj vlastní film, který vám následně vypálí na DVD (ke kterému si uděláte i vlastní obal) a máte jedinečnou věc na památku. Bavilo se tu spousta lidí a něco takového jsem snad zatím nikdy neviděl. Jeden z mých dalších největších zážitků tady v Tokiu.

P1140008

P1140009

P1140006

Poslední částí výstavy jsou rekvizity z Gondryho posledního celovečerního filmu Pěna dní.

P1140011

V této části výstavy už jsme si nemohli hrát, takže jsem jen pořídil pár snímků a šel si prohlédnout stálou sbírku umění, kde mě zaujalo několik umělců. Zde už jsem bohužel nemohl fotit, takže zmíním jen jejich jména:
Msyajima Tatsuo, který vytvořil panel z LED čísel, z nichž každé se mění jinou rychlostí. A dále práce Guiseppe Beone a Naoyo Funuda, kteří krásně ztvárnili svět prostřednictvím knih a slov.
Mou dnešní poslední zastávkou je čtvrť Akihabara, která je známá obchody s elektronikou, hrami, anime a Otaku věcmi. Když dorazím na místo, tak se začne stmívat a všechno je ozářené neonovými nápisy. Zamířím rovnou do Tokyo Anime Center, ale je to nic moc. Jen pár novinek v podobě filmů a seriálů na příští rok. Zklamaně odtud odejdu, ale ještě než se vrátím na apartmán, tak zavítám do pětipatrového sex shopu, když je tím Japonsko tak známé.

P1140034

P1140029

Nabídku tu mají hodně pestrou, od kostýmů, přes filmy až po různé pomůcky na všechny existující úchylky. Je tu docela plno a spoustu lidí odchází s velkým nákupem, jen já s prázdnou.
Z toho věčného chození mě začne hodně bolet koleno. Nasednu na nejbližší vlak a s jedním přestupem se dostávám domů, kde před spaním napíšu několik dopisů svým přátelům a rodině.

© 2017 I am Kryšpín. All rights reserved.

Theme by Anders Norén.