1. Knihovna St. Genevieve (Bibliothèque Sainte-Geneviève)

Budovu knihovny postavil v letech 1843-1850 architekt Henri Labrouste a byla otevřena o rok později. Knihovna získala jméno a knihy od jednoho z nejstarších klášterů v Paříži. První samostatná budova knihovny ve Francii a památkově chráněná historická památka je pozoruhodná díky své železné konstrukci. Architekt při stavbě jako jeden z prvních použil železo jako stavební materiál. Fasáda ve stylu italské renesance nese jména 810 slavných básníků, myslitelů a vědců, což reprezentuje vědecký přístup v učení. Čítárna, rozdělená do dvou dlouhých klenutých uliček, zabírající celou část horního patra budovy poskytuje prostor pro více než 700 čtenářů. Tento prototyp moderní knihovny byl široce kopírován ve Spojených státech. Obsahuje asi dva miliony knih a dokumentů.

2. Náměstí Eduarda VII (Place Edouard VII)

Toto malé náměstí, obklopeno obchody, kancelářemi a divadlem Edouardem VII, se nachází v blízkosti opery a nedaleko od dvou jiných slavných místech – koncertní sál Olympia (Boulevard des Capucines) a Theatre de l’Athenee (náměstí de l’Opera-Louis-Jouvet). Budovy v okolí náměstí se datují od roku 1911 a jezdeckou sochu krále Eduarda VII vytvořil sochař Paul Landowski v roce 1913. Socha byla odstraněna během válečné okupace Paříže, ale v roce 1944 byla opět postavena na podstavec při francouzsko-britsko vojenském a civilním obřadu.

3. Grand Amphithéâtre de la Sorbonne

Amfiteátr zdobený v odstínech zelené, barva tradičně spojována s učením. Velký přednáškový sál Sorbonny se otevřel v roce 1889. Jeho odstupňovaná sedadla jsou rozděleny do deseti velkých galerií na dvou úrovních. Tento prestižní amfiteátr s kapacitou 900 lidí je chráněnou historickou památkou. Na hlavní stěně je nástěnná malba, kterou namaloval Pierre Puvis de Chavannes, zachyvující alegorické postavy představující literaturu, vědu a umění. Kromě univerzitních přednášek se zde konalo mnoho akcí a koncertů. Slavnostní večer na počest Georges Mélièse se ve skutečnosti konal v roce 1929, ale v Salle Pleyel.
V současné době je sál uzavřen pro rekonstrukci, bude znovu otevřen v létě 2012.

4. Francouzská filmotéka (Cinémathèque Française)

Inspirován románem Julese Verna, Georges Méliès natočil Cestu na Měsíc v roce 1902. Jeho 14-minutový film byl okamžitý hit ve Francii a ve Spojených státech. Zruinován o několik let později, Melies opustil kino a mnoho z jeho filmů bylo zničeno. Barevná kopie Cesty na Měsíc byla nalezena v Barceloně roku 1993 a za pomoci Lobster Films, nadace Groupama Gan a nadace Technicolor, bylo dílo obnoveno a promítnuto na filmovém festivalu v Cannes 2011. Část Mélièsovi sbírky (výkresy, fotografie, filmy, automaty) si můžete prohlédnout v Cinematheque Francaise, díky jeho vnučce Madeleine Malthete-Méliès a zakladateli filmotéky Henri Langloisem. Více než 80 krátkých filmů od Mélièse můžete vidět v Forum des Images.

5. Boulevard Saint-Martin

Malá pamětní deska na budově číslo 29 na bulváru Saint-Martin nám říká, že je to místo, kde bydlel Georges Méliès, kejklíř, kouzelník a tvůrce filmů, narozený v roce 1861. Syn obuvníka a nejmladší dítě v rodině ze střední vrstvy. Méliès začínal jako amatérský kouzelník v roce 1885 na Grands Boulevards, na pódiu Cabinet Fantastique v Musee Grévin.

6. Gare de Lyon

Staré nádraží Montparnasse, zastoupené ve filmu Hugo a jeho velký objev, již neexistuje. Filmový štáb postavil celé nádraží v Londýnském studiu. Inspiraci čerpali z jiných stanic Paříže: Gare de Lyon s věží, Gare du Nord s fasády a bývalé Gare d’Orsay – dnešní Musée d’Orsay – kvůli obřím hodinám.

Pokud se vám tyto tipy líbí, doporučuji si přečíst místa v Paříži viděné ve filmu Půlnoc v Paříži.

Přesně na čas zaťuká pokojská a na stůl mi přinese obrovskou snídani, kterou si vychutnávám další půl hodinu s výhledem na Operu. Pak si zabalím a opouštím pokoj. Na recepci nechám klíče a tašky, abych se s nima nemusel vláčet po Albertině.

Vycházím ven a podél Opery dojdu k parku, přes který projdu až ke vchodu Albertiny. Pár lidí zde již čeká a já si teprve všímám, že otvírají až v deset hodin. Do otvíračky mi zbývá 5 minut, po jejich uplynutí se otevřou dveře a lidé se v rychlosti vrchnou dovnitř, aby se mohli zahřát po tom čekání na mrazu.

Kupuji si lístek a po velkém schodišti vystupuji do druhého patra, kde na mě čeká René Magritte. Konečně jsem tady! Procházím pomalu od obrazu k obrazu. Hraju si na velkého znalce umění. Každému obrazu věnuji dostatek pozornosti, zkoumám tahy štětce a kombinaci barev.
Jeho díla jsou rozdělena do několika období a každé je naprosto odlišné. Některé obrazy jsem ani neznal nebo netušil, že je kreslil právě Magritte. Proto ho tolik obdivuji. Jeho rozmanitost a “adaptace žánru” je úžasná. Dnes se můj obdiv k němu ještě více prohloubil.
Na konci galerie je jako obvykle obchod se suvenýry zaměřenými právě na Reného. Koupil jsem si tričko a odznáček.
O patro níže je stálá expozice, nazvaná Od Moneta po Picassa, takže jsem si mohl rozšířit počet zhlédnutých impresionistů. Naposledy jsem tu možnost měl v New Yorku. Ironií je, že jsem doposud nenavštívil Louvre v Paříži (a to jsem loni Paříž navštívil třikrát).
Ve stejném patře, kde je tato stálá expozice se nachází i původní sály Albertiny. Obrovské stropy, pozlacená zrcadla, křišťálové lustry. Je tu k nahlédnutí i pár skic od Raffaela, akty od Schieleho, Zlatý kabinet, čajovna v níž jsou portréty od Rubense atd. (další detaily Kryšpíne vynech, ať si je můžeš vybavit při příští návštěvě).

V přízemí je kolekce umění, kterou nastřádali Matias a Eva Fonbergovi. Jde zejména o obrazy z 20. století. Zde mě doslova fascinoval obraz “Girl with the gramophone record” od Karla Hofera. Je to akt dívky, držící vinylovou desku a vy se toužíte dotknout dívky stejně tak jemně, jako se dotýká jehla gramofonové desky. Smyslnost a touha v jednom.
Když už jsem si myslel, že mám prošlé všechno, tak u východu zahlédnu na zdi velký nápis: Surrealismus Gilbert Kaplan, který mě zavede do sklepení v němž je další kolekce obrazů. Opět 20. století, ale se zaměřením na surealismus a dadaismus. V jedno sále zahlédnu Mona Lisu a říkám si, co tady sakra dělá? Při bližším zkoumání však vidím, že má tužkou přimalovaný knírek. I z toho se může stát umění? Na druhou stranu si mě Marcel Duchamp získal svým autoportrétem.
Jeden sál je věnován obrazům Slavadora Dalího, které jsou kreslené tuší. Tady má Dalí můj největší respekt. Když si vzpomenu na hodiny kreslení na základní škole a mé věčné kaňky, tak jsem věděl, že nikdy nebudu kreslit. Dalí tu má tuší nakreslené takové detaily, že si říkám, jak to dokázal. I tady ve sklepení je René Magritte. Vše, co nakreslil tuší.
Odbila druhá hodina a mě ovládl hlad. Jako v každém jiném muzeu je i tady restaurace.O zdejší kuchyni se stará DO & CO. Musel jsem počkat, než se mě ujme číšnice a uvede na místo. Jelikož jsem tu sám, tak mě posadila k baru a nabídla mi nápojový i jídelní lístek. Podle cen to vypadá, že jsem si zatím sedl do nejdražší restaurace, které jsem navštívil během cest po světě.

Objednal jsem si Loup de mer a citronádu do půl litru, protože mám větší žízeň než hlad. Rozhlížím se kolem a všichni vypadají jako starší verze Tiffany a Gatsbyho, takže si připadám trošku nesvůj.
Když mi přinesli talíř s jídlem, tak jsem ztratil řeč. Vypadalo to fantasticky a ještě lépe to chutnalo. Po jídle jsem si dal ještě cappuccino, abych tu mohl nasát atmosféru déle.
Poté už jsem šel rovnou na metro a dojel na Praterstern, zde mi zbývaly dvě hodiny do odjezdu. Tento čas jsem chtěl strávit v zábavném parku Prater. Už od východu z metra bylo vidět ruské kolo, ale čím víc jsem se blížil, tím více jsem měl pocit, že je park zavřený.

Ale nebyl. Dalo se jít dovnitř, avšak ani jedna atrakce nebyla v provozu. Kromě dvou – autodrom a jeden strašidelný hrad, ze kterého se ozývalo kostelní zvonění. To dávalo prázdnému parku děsivější atmosféru. Radost a úsměv, který obvykle atrakce přinášejí lidem, se úplně vytratil. Město duchů, kde lidstvo vyhubila epidemie.

Jediný úsměvný okamžik u mě nastala při čtení cedule s českým popisem jedné atrakce, kde ručně byly opraveny hrubky. Vídeňský zábavný park si tedy můžu škrtnout a jdu do chladného počasí čekat na autobus. Čas mi krátí druhá kniha, kterou jsem si na cestu vzal – Pí a jeho život (Yann Martel). Autobus přijel na čas a já se mohu spokojen vrátit do Prahy.

Když jsem se uvelebil na apartmánu, tak náhle vyšlo slunce. Nechávám tedy čepici na pokoji a vycházím ven v domnění, že mě budou hezky hřát sluneční paprsky. Obejdu jeden blok a stojím přímo před Albertinou. Ověřil jsem si, zda má otevřeno i v neděli a vyrazil nejbližší ulicí dál do středu Vídně. Ale první ulice mě hned zavedla do obrovského parku na jehož kraji byl obrovský skleník, jenže zdání klame. Ve skutečnosti se jedná o krásnou restauraci Palmenhaus.

Bohužel bylo plno a tak jsem pokračoval dál. Na druhém konci parku přes ulici jsem zahlédl kino s mým oblíbeným značením filmového programu. Kombinace The Girl With the Dragon Tattoo, Carnage a The Third man tomu dává krásný vintage look.

Pokračuji dál do muzejní čtvrti, kde si uvědomuji, že víkend na Vídeň je fakt málo. Snad na každém rohu je nějaká obří socha. Vídeň je velice podobná Praze, jen více zaměřená na osobnosti, kterým vzdala čest.

Největší tajemství však skrývají malé uličky a já se díky nim náhle dostal před Cafe Griensteidl, kde to atmosférou připomíná pražský Louvre nebo pařížskou Angelinu. Sedám si do červeného křesla k oknu a objednávám si Alt Wiener Suppentopf, což je nudlová polívka podle vídeňského receptu. Fitnessteller – grilovaná kuřecí prsíčka na chlebu s oblohou. A nakonec Schoko Elizabeth. Čokoláda s kapkou alkoholu a šlehačkou. Velice jsem si pochutnal a mohl tak vyrazit opět do ulic Vídně.

Abych se přiznal, tak mými orientačními body byly věže katedrál a kostelů. V jejich kruhu jsem počítal, že se nachází střed Vídně a tudíž i památky. Neměl jsem tušení, kam mě to zavede. Nakonec jsem došel až ke kostelu Votive (Votivkirche) a trošku mě mrzelo, že polovina památek je v rekonstrukci.

Začalo se stmívat a já zapadl do další boční uličky o které jsem si myslel, že mě mohla zavést zpět na apartmán. Narazil jsem však na jednu pasáž, kterou jsem se rozhodl projít. V ní jsem narazil na čokoládovnu, toho jsem využil a nakoupil pár krabic pro rodinu, přátele a kolegy z práce.
Pokračoval jsem dál a najednou zase stojím u Cafe Griensteidel. Váhám, jestli to vzít přes Hofburg palace, ale nakonec dám přednost uličce plné obchodů, které procházím. Než dojdu ke katedrále svatého Štěpána, tak v rukou držím nákupní tašky. Výprodeje jsou zlo!

Jelikož jsem na náměstí, ze kterého vede spousta uliček, tak nevím, která přesně vede k mému apartmánu. Zkusím tu, kudy se hrnou davy lidí a vskutku, už vidím opět ceduli Rolex a Starbucks.
vycházím do druhého patra a ulehám do postele. Dám si cappuccino a napíšu pár pohlednic. Abych s nim neztrácel zítra čas hledáním postovní schránky, tak jdu opět do ulic, tentokrát noční Vídně.

Obejdu Operu, pak cestou koupím čínské nudle v krabici a hned vedle stánku narazím na poštovní schránku. Takže jedna starost vyřešená. Jdu skrz Stephenplatz a zkouším dojít co nejdál. Abych to neměl krátký, tak kličkuji bočníma uličkama, Ale stejně za chvíli dojdu k mostu Schwedenbrücke, který přecházím a všímám si obrazů visících na nábřeží. Scházím po schodech k nim a je to tu trošku strašidelný. Nikde ani noha. V Praze bych se na podobném místě bál projít. Tady ve Vídni to určitě je bezpečné, že? Jsou tu samé sochy a obrazy. Na konci této umělecké části nacházím ceduli, ž se jedná o projekt Agora.

U druhého mostu Aspernbrücke vycházím nahoru do ulic a vracím se směrem na apartmán. Cestou narazím na další pasáž a v ní je úžasná vinárna Figlmüller.

Bohužel je tam plno a tak pokračuji dál až se objevím v zadní části Stephenplatz. Smrdí to tu jako ve stáji a já se zamyslel, kam vlastně přes noc drožkaři dávají své koně? Jezdí jich tu tolik, že by to zaplnilo celou katedrálu svatého Štěpána…
Pokračuji pěšky dál, začíná padat sníh a ulicí se line hudba ze saxofonů. Dojdu ke skupince mladých muzikantů, kteří jsou oblečeni jako instalatéři s helmou na hlavách a právě dohrávají píseň pro skupinku chichotajících se holek. Lidé jim tleskají a baví se.

V devět hodin večer vcházím do svého pokoje, udělám si na zahřátí čaj, poté sprchu a ulehám do postele. V nohách cítím příjemnou úlevu a rázem na to usínám…

Před vstupem do parku jsme každý zaplatili 200 Dhs a já k tomu 40 navíc za skřínku. Nabízeli nám i osušky za příplatek, ale ty jsme si jako správní Češi vzali z našeho hotelu. Vodní park Aquaventure je obrovský a byli jsme v něm až do zavírací hodiny.

Je tu základní umělá řeka, po které můžete kroužit neustále dokola kolem celého parku. Místy je tu divoká řeka, která nás na jednom místě vyhodila z kruhu. Pak je tu asi 7 tobogánů, z nichž dva vedou i tunelem skrz obrovské akvárium plné rejnoků, žraloků a jiných ryb.

Jedinečný zážitek nám přinesl tobogán, kde voda teče tak silným proudem, že jedete do kopce místo z kopce. Je tu také zátoka s delfíny, kde s nima můžete za příplatek dovádět. My však zůstáváme u vodních radovánek. Největším lákadlem tohoto aqua parku je prudká skluzavka, na které projedete právě tím akváriem. Jenže z této atrakce jsem si odnesl jen odřená záda a ani si nestihnete tou rychlostí prohlédnout akvárium.

S blížící se zavíračkou to balíme i my a v Coldstone si objednáváme zmrzlinu. Já si dávám cheesecake fantasy. Pokud tu společnost neznáte, tak tu obsluha připravuje zmrzlinu zábavnou formou. Hází tu koule zmrzliny po sobě a chytají do kelímků, vyhazují do vzduchu a lopatkama střílejí na pult. Jako když barman míchá drink. Při míchání mé zmrzliny mi najednou jeden z nich dává prázdný kelímek do ruky a posílá mě na druhou stranu místnosti. On si můj kopeček zmrzliny připraví do lopatky a mrskne s tím po mně. Chytám letící zmrzlinu do kelímků, ale kopeček se pohyboval takovou rychlostí, že mi kelímek urve z ruky a padá na zem. Nevadí, připravili mi novou. Tahle zmrzlina chutná lépe, protože je dělaná s úsměvem. A navíc vám přinesla nezapomenutelný zážitek.

Coldstone opouštíme s velkými kelímky plné zmrzliny a sníme je cestou na náš hotel, kde si pak dáváme sprchu a smyjeme tak naše celodenní vodní dovádění. V županech si sedáme na terasu a k tomu popíjíme kafe. Později se rozhodneme udělat si zapékané bagety se sýrem. Byla sranda sledovat nás při vaření, ale nakonec se podařilo.
Adél si po jídle šla na chvíli zdřímnout do postele. Opravdu se jí po tomto hotelu bude stýskat. Já si pustil televizi, kde právě začal film The Town pod režií Bena Afflecka.
Ve čtvrt na dvanáct odcházíme na recepci, kde zaplatím všechny dluhy, což je stejně jen platba za víza v ceně 200 dolarů. Ale zjistíme, že poslední metro jelo v jedenáct (v průvodci je, že v půl jedné). Přemýšlíme, co teď. Cesta z hotelu na letiště taxíkem prý stojí 90-95 Dhs a v kapse máme celkem 100 Dhs. Nic jiného nám tedy nezbývá. Ptám se na recepci, zda tedy ještě nemůžeme počkat na pokoji. Naštěstí to vůbec není problém. Tenhle přístup se mi strašně líbí. Miluji to tady a mrzí mě, že už to tu brzy opustím. Recepční Nadim se zeptal, zda jsme byli spokojeni s pobytem a zda máme nějakou negativní zkušenost. Odvětil jsem, že je tu těžké koupit známky a možnost odeslání pohlednic. Ihned mi vzal pohledy s tím, že se o to postará. Tak mu necháváme peníze na známky a můj negativní komentář je rázem škrtnut. Vracíme se tedy ještě na náš pokoj 237 a Adél se opět vrací do postele, zatímco já si znovu pouštím televizi.
o tři hodiny později už definitivně opouštíme naše apartmá a na recepci dostávám děkovný dopis a jsme poctěni žádostí o první vkaz do knihy hostů. Chtěli jsme to napsat dvojjazyčně, ale taxi přijel o pět minut dřív, než jsme měli objednáno. Takže první vkaz je napsán pouze v češtině. Loučíme se s hotelovým personálem a odjíždíme na letiště. Nakonec cesta stála krásných 74 Dhs. Odbavení proběhlo bez problém, ale letenku z Kieva do Prahy nám nevytiskli, že prý až v Kievě. Za poslední peníze si dáváme čokoládovýho croissanta s Coca-Colou v McDonaldu. Hledání památečního magnetu z Dubaje na lednici dopadlo úspěšně, ale ne moc s velkým nadšením.
Pobyt v Dubaji byl sakra krátký, ale přinesl mi spoustu nezapomenutelných zážitků. V přeplněném letadle sedím tentokrát u uličky. Aerosvit je zatím ta nejhorší letecká společnost, s jakou jsem kdy letěl. Letušky se tváří, jako by vás nejradši vyhodili ze dveří letadla, vůbec se neusmívají a když omylem do vás vrazí, tak se ani neomluví. Jako by to byla vaše vina, že tam sedíte. Jídlo děsné a sedačky strašně nepohodlné. Celou cestu jsem se pokoušel spát, ale nešlo to.
Po přistání v Kievě nás s Adélkou postavili jako jediný k jednomu pultu a všechny ostatní odbavili u druhého. Bylo to tím, že náš let letěl až za pět hodin, takže jsme si museli počkat až odbaví ostatní. Když došla řada na nás, tak jsme dostali své letenky a zase prošli Ivanovým detektorem kovu, kterej nepípá. Sedáme si tentokrát do druhé restaurace a já si dávám lasagne, horkou čokoládu a citronádu. Dlouhý čas si krátím čtením Velkého Gatsbyho až konečně otevřou naši bránu a my se definitivně vracíme do Prahy, kde nám Mikuláš nadělil chladné počasí. Už se mi chce zase někam letět…

Počasí se vážně vydařilo a je asi nejteplejší den za celou dobu, co tu jsme. Nebe je bez mráčků a vedle mrakodrapu je krásně vidět měsíc. S Adél si říkáme, že jsme zatím nepotkali žádné Čechy. Jenže jako na zavolanou je potkáme před vstupem na At the Top.
Kontrola proběhal v pohodě a výtahem vyjíždíme až do 124. patra. Výtah je uvnitř pokrytý mramorovýma deskama a je ozářen modrými linkami z diod. Vůbec necítíte, že se výtah pohybuje rychlostí 100 km/h.

Bohužel terasa nenabízí 360 stupňový výhled, ale přesto vidíte krásně většinu Dubaje. Samé stavby v poušti, vidíme i náš poloostrov Palm Jumeirah. Zdá se mi však nějaký menší. Mám pocit, jako by mi Dubaj zkreslovala odhad vzdálenosti. V jednu chvíli si myslím, jak je to blízko a ono je to sakra daleko.

Po návratu dolů kupuji v Dubai Mall pohlednice, ale známky nikde nejsou k mání ať hledáme, co děláme. Vracíme se zpět na stanici metra, ze které jsme přišli a naším posledním cílem je Creek Park.

Cestou vidíme z metra úžasný pohled na západ Slunce, který je zakryt mrakodrapy. Metro nás však vyhodí dvě stanice před parkem, protože následující stanice nejsou dostavěné, i když už jsou uvedeny na mapě.
Při výstupu z metra nás naštěstí policista nasměruje na autobusovou linku, která jede tím směrem, kam potřebujeme. Autobus C70 směr Main Creek Gate. Nacházíme se ve čtvrti, která je zaměřená na zdraví. Projíždíme kolem spousty zdravotnických center.
U vchodu do parku platíme 10 Dhs a vstupujeme do neznáma. Je to obrovský park se spoustou dětských hřišť, je tu pláž, lanovka a nechybí tu ani modlitebny. Při procházení parkem narážíme na rodiny, keré tu stanují a grilují BBQ. Vůně jídla nám přivodila hlad a my hledáme místo, jak se dostat na loď, která by nás provezla zátokou.

Bohužel marně, takže se snažíme dostat z parku. Cestu si zkracujeme přes trávník, když tu náhle zastavím Adél, protože před náma cosi leží v trávě. Had. Když se Adél vzpamatuje, bere nohy na ramena a mizí pryč. Já stále před tím stojím bez hnutí a čekám, zda se to pohne. Je tu tma a nemůžu s jistotou říct, zda opravdu stojím před hadem nebo obyčejným klackem v trávě. Opatrně odcházím čelem k tomu a vracím se k Adélce, která je stále v šoku.
Když se vzpamatujeme, dojdeme k bráně, ale ta je zamčená. Kolemjdoucí rybář nám vysvětlil, že to musíme přelézt, že tento vchod už je zavřený a nebo se vrátit k hlavní bráně. Volíme tedy první možnost a my se ocitáme na neznámém místě.
Následující hodinu je zbytečné popisovat, protože nevíme kudy kam. Nakonec to vzdáváme a chytáme si prvního taxíka, co vidíme. Ten nás odváží tam, kam potřebujeme. Najednou jsme však v úplně jiném světě. Každý vám něco nabízí, komentují vás ve svém jazyce a netváří se spokojeně. Neonové nápisy osvětlují obchody s látkami či hodinkami.
My však jdeme na molo, kde si nás hned chytne řidič lodě a za 100 Dhs nám nabízí svezení podél zátoky. Příjde nám to jako rozumná cena a nastupujeme jako jediní na dřevěnou loďku. Naproti nám je ta samá loď, jen přeplněná místními lidmi. Ti určitě neplatí za svezení 100 Dhs.
Tento výlet patří k vrcholným zážitkům v Dubaji. I výhled z At the top jde stranou. Řidič nás má za manžele, tak ho v tom necháme a s Adél se vžíváme do role manželského páru. Už po druhé za dnešek. Naše manželská cesta trvala krásně dlouhou chvíli a pohled na noční Dubaj z lodě stál za to.
Po ocitnutí se znovu na pevnině, se rozhodneme najít něco k jídlu, ale tahle čtvrť je opravdu děsná. Nic pořádného se tu nedá najít. Nakonec narazíme na zapadlé KFC, kde ani neberou karty, takže šahám do peněženky pro peníze určené na taxi.
Po večeři hledáme metro, ale v těchto uličkách je těžké ho najít. Navíc nás neustále místní lidé nabízejí různé parfémy a šaty. Do toho hledáme další pohledy a známky, které bychom koupili, jenže se tu na to tváří, jako by něco takového vůbec neexistovalo.
Metro v této části města se nachází v podzemí, takže se hůř hledalo, ale nakonec se našlo. Zbytek cesty už šel po másle – Dubai Internet City, Taxi, Kempinski hotel, postel.

Na autobus jsme čekali jen chvíli, vypadal jak Student Agency, jen v arabském stylu. Vychválil jsem si místo na nohy, jako by přede mnou nebyla žádná sedačka.
Do Abú Dhabí jsme dorazili kolem půl dvanácté, ale nádraží vypadalo poněkud omšele. Na informacích jsme se zeptali na časy odjezdu autobusů zpět a poslední jede v deset hodin v noci. Zároveň jsme se zeptali, zda odtud odjíždí autobusy i na Ferrari World. Every hour, Two Nine Zero.
Hledáme tedy číslo nástupiště, ale vyklube se z toho číslo autobusu. Bohužel stále nemůžeme najít místo, odkud ten autobus odjíždí. Ptáme se několika lidí a ty stále ukazují stejným směrem, ale nikdo na konkrétní místo. Okruh se však zmenšoval, až jsme zůstali stát u jedné fronty, ze které Adél vyhodili s tím, že má stát ve frontě pro ženy (kterou jsme stejně nikde neviděli, protože žádná žena kromě Adél tam nebyla). Nakonec jsme to místo našli, ale nikdo tam s náma na stejný autobus nečekal.

Půl hodinové čekání žádné ovoce nepřineslo. Když autobus nedorazil ani 20 minut od času příjezdu uvedeném na jízdním řádu, zvolili jsme taxi. Šli jsme k tomu nejbližšímu se zeleným nápisem, jenže řidič uvnitř neměl vůbec taxametr a ani nevěděl, kde je Ferrari World. Naštěstí dva mladíci opodál na nás pískli a ukázali na modernější taxi se žlutým nápisem. Ten už věděl kam a odvezl nás za 49 DH. Velkou část cesty jsme jeli zpět, kudy jsme původně přijeli autobusem.

Ferrari World je na kraji Abú Dhabí. Je to obrovský, futuristicky laděný komplex. Nevidíme tu moc lidí, vlastně téměř nikdo tu není. Lístky máme koupené přes internet, takže se vyhýbáme pokladnám, dostáváme mapu a ihned nás nasměřují k atrakci Formula Rossa, kvůli které tady jsme.

Ani nečekáme a rovnou si sedáme do čtvrté řady formule. Dostáváme ochrané brýle a vyrážíme. Ta rychlost byla neuvěřitelná! 240 km/h za čtyři sekundy. Adél v tom okamžiku uletěly ochrané brýle a zbytek jízdy jela se zavřenýma očima. Hned jsme si šli dát jízdu znovu. Tentokrát v první řadě a s větším zajištěním. Ten efekt byl snad třikrát výraznější, když vám nestojí nic ve výhledu.

Pak nás zatáhli do Cinema Maranello, kde nás jízdou provedli historií Ferrari. Driving with the champion nás připoutal do sedaček, které svým pohybem simulovaly jízdu ve formuli na závodní dráze. S každým zařazením to svámi docela škubne. Je to docela zvláštní adrenalin.
Nastal čas oběda a proto jsme si snědli bagety, které se nám mimochodem podařilo propašovat dovnitř. Následovala poslední atrakce, kterou jsme chtěli navštívit a byla v kategorii červených drah.
Fiorano GT Challenge je už odvar z toho, co Ferrari World nabízí. Zajímavostí byl jen zaměstnanec Beba, který se nás zeptal, jestli nejsme z Ruska. Prý tento svět Ferrari navštěvují většinou Rusové, Arabové a Indové.
Cestou k východu jsem si nechal vypálit fotku na CD, bohužel mě to stálo 180 dirhámů. Zatím můj nejdražší nákup v SAE.
Nakonec jsme si prošli budovu z venčí a po chvilce přemýšlení zvolili taxík na cestu do Abú Dhabí. Řidič nám však řekl, že odtud je to výhodnější do Dubaje rovnou taxíkem, než taxíkem na autobusové nádraží v Abú Dhabí, pak autobusem do Dubaje a nakonec opět taxíkem do hotelu. Chvíli tedy smlouváme, až jsme se dohodli na ceně 200 DH za cestu z Ferrari World do Dubaje přímo k největší budově světa. Rychlá a pohodlná cesta za všechny prachy.

vystoupili jsme přímo před Dubai Mall, ten procházíme v rychlosti až nechtěně vrazím do kolemjdoucího šejka. Jeho ochranka mě tvrdě odstrčí a já se omlouvám. V hlavě mi naskakuje myšlenka, jak před ním klekám na kolena a on mi svou šavlí usekne hlavu. Nic takového se nestalo a my pokračujeme v cestě dál kolem obřího akvária, kde plují rejnoci, žraloci a další ryby, které ani nepoznávám.

vycházíme z druhé strany obchodního centra a před náma leží velká vodní plocha – Dubai Fountain a hned vedle ní se do výšky pyšně tyčí mrakodrap Burj Khalifa. Cestou blíže k němu cvakneme několik fotek až narazíme na naši oblíbenou restauraci Vapiano, se kterou jsme měli to potěšení v Mnichově. Objednáváme si BBQ Chicken a Hawai Pizza. K tomu si dávám virgin mojito a banana coladu.

Vyzkouším si opět fotografovat s Polaroidem, ale film PX 70 PUSH! se mi moc nelíbí. Je to moc experimentální a fotky se do tohoto pouštního města moc nehodí.

Zbývá jedna hodina do devatenácté, kdy začne show v podobě fontány, tak si čas krátíme vychutnáváním zdejší čokoládové speciality – Dead by Chocolate, já si k tomu ještě objednávám cappuccino. Lidé se pomalu začínají hromadit před naším stolem a my ztrácíme skvělý výhled, který jsme si pečlivě vybrali. Zkoušíme najít lepší místo uvnitř obchodního centra na vyšších patrech, bohužel je to tak velký, že nedokážeme nic najít a těsně před začátkem představení se vracíme tam, kde jsme původně byli. Začalo to naštěstí o pár minut později a bylo to velkolepé. Nikoliv choreografií, ale spíše velikostí.

Po skončení show je v plánu projít celé obchodní centrum Dubai Mall. Je to tu vážně velké, třípatrový vodopád, horská dráha a dokonce i vlastní kluziště. Ideální místo pro trávení víkendu. Na kluzišti mě velice pobavila nezkušenost mnoha lidí v bruslení. Samé pády, ale pro děti tu je jakési držátko v podobě tučňáka, o které se mohou opírat.

Program zdejšího kina nabízí všechny filmové novinky, které lze vidět v Americe a hned vedle kina objevila Adélka koblihárnu KrispyKreme. Hned mě donutila si objednat jednu koblihu, protože je to ta nejbáječnější koblihárna na světě a v Evropě se dá údajně sehnat jen v Británii. Poslední naší zástavkou bylo akvárium, do kterého jsme se nakonec rozhodli nejít a šli jsme na metro. Cestou jsme si udělali desítky fotek s nočním mrakodrapem.

U metra si všímáme obrovské skupinky lidí, která čeká na vpuštění dovnitř. Začínají přicházet obavy, zda se dovnitř vůbec dostaneme. Obaby však opadnou rychle, když nás vpustí dovnitř všechny, ale proměňuje se to v davové šílenství, kde se každý snaží zabrat nejlepší místa u dveří metra. Nechápu, co to tak všichni tady hrotí. My jdeme v klidu dokonce i po schodech místo po eskalátorech a i tak jsme se dostali do metra, které za okamžik přijelo.
v metru se Adél hrne do prvního vagónu, kde je méně lidí, ale v polovině cesty si všímám, že se právě nacházím ve vagónu určeném pouze pro ženy. Hned nahazuji zpátečku a Adél se na mě podívá tázavým pohledem. Posunky ji vysvětlím, že tahle část není pro mě a Adélka se s úsměvem vrací ke mně.
Svezeme se až na stanici Internet City, kde přecházíme na druhou stranu silnice a chytáme si první taxi, které nám padlo do oka. Odvezlo nás na hotel za stejnou cenu, jako jsme první den platili za cestu z Mariny na hotel (Dubai Marina je o dvě stanice dál než Internet City). Apartmán na nás čekal uklizen a tak mě Adélka přemluvila, ať si uděláme několik památečních fotek z hotelu.

Apartmán se na hodinu proměnil ve fotoateliér a neexistuje místo, odkud by jsme neměli fotku, Vyčerpaní nakonec padáme do postele…

V apartmá se převlečeme do plavek a na pláži si vybíráme lehátka dál od ostatních, jenže samotu si užijeme chvilku. Když Slunce vystoupá vejš, začínají se objevovat další hosté hotelu. Rodiny s dětmi. Celkem jich tu je asi pět. Moře se mi zdá teplejší než včera a vyhlídková loď, která kolem projela, udělala pár vln. Vracím se do dětských let a hraju si s pískem a mušlema válejících se všude po pláži. Mít lopatku a kýblík, asi postavím i hrad. Hned vedle nás je rodinka z Ruska, která má i vlastní chůvu hlídající děti.
Později začal foukat studený vítr, tak se přesouváme k bazénu, kde je to teď příjemnější. Dal jsem si za cíl přeplavat ho na jeden nádech. Podařilo se mi to až na několikátý pokus a zcela vyčerpán padám na lehátko chytat bronz.

Úplně jsme ztratili pojem o čase a já tedy jdu na apartmán vyměnit si film do Polaroidu. Na hodinách vidím čas 13:38 a já uslyším zvonek od dveří. Vycházím z apartmánu a tam je úklidová služba. Bohužel nemám zrovna naslouchadla a neslyším je (ano, hlasitý zvonek jsem uslyšel). Přesto je mi jasný, že se ptají, zda chci uklidit pokoj. V tom zmatku je odmítám a vracím se zpět k bazénu.
Občas se znovu ve vodě opláchnu, chytám bronz a pozoruji strejdu Kempinskiho. Tak jsem nazval plavčíka u bazénu, který pozoruje dění kolem, na všechny se mile usmívá, baví se s lidmi, nabíjí je pozitivní energií a baví malé děti, když jsou jejich rodiče ve vodě.

Po třetí hodině se odebíráme na apartmán, kde si dáme sprchu a převlečeme se. Vycházíme před hotel a vyrážíme směrem k Atlantisu s tím, že si cestou chytíme taxík, který nás odveze do Mall of the Emirates. Stálo nás to opět 25 dirhámů s my vcházíme do obrovského obchodního domu, ve kterém nenajdete nic, co by se nedalo sehnat.

Ski aerál, kde můžete lyžovat, bobovat a užívat si zimní radovánky. V sekci fastfoodových restaurací si vybíráme pozdní oběd. Adél jde na jistotu a volí KFC, já chci zkusit něco nového a narážím na zajímavě vypadající New York Fries, kde si objednávám Fatoush. Dostanu Coca-Colu, malou misku hranolek zasypanou zahradním salátem a nachos. Tyhle moje experimenty mě jednou zabijou. V jídelně bylo chladno, že jsme si musel vzít svetr. Další marketingový tah, aby lidé dlouho nezůstávali na místě.

Po obědě přecházíme do Carrefouru, kde si nakoupíme pečivo, sýry, sladkosti a pití. Před obchodním domem se zařadíme do fronty, kde lidé čekají na taxi. Je to zvláštní… Jsem převážně “EmHáĎák” a kamkoliv se potřebuji dostat, tak zvolím veřejnou dopravu nebo dojdu pěšky. A to i v New Yorku, Hong Kongu nebo v Paříži. Tady najednou vyhledávám taxi, abych se mohl někam dostat.
Nasedáme a vyrážíme zpět na náš hotel. Řidič to bere objížkou na nejblížší otočku a to se cenově vytáhlo na dalších 15 dirhámů. Taxikáři tedy dáváme čtyřicet. Cestu nám však zpříjemnil výhled na noční město. Zejména hotel Atlantis, který září v barvách národní vlajky a s čísly 40. Spojené arabské emiráty si totiž připomínají čtyřicáté výročí svého vzniku. Slaví se to tu ve velkém. V obchodě rozdávají vlaječky, zpívají národní písně apod.
Na hotelu jsme si vyplnili ledničku nákupem a sedli si spolu na balkón, kde jsme si povídali s Adélkou o zítřejších plánech.
Vzpomněl jsem si, že potřebuji koupit pohledy a tak jsem v rychlosti zaběhl na recepci, kde s velkou lítostí oznámili, že je zatím nemají. Vrátil jsem se zpět a rovnou šel do sprchy, lehl si vedle Adél do postele a schválně si pustil televizi. Na místní kabelovce OSN zrovna běžel film Scott Pilgrim vs. the World, tak jsem si ho nemohl nechat ujít. Po skončení závěrečných titulků jsem se vydal do říše snů…

Naštěstí jsme našli útulnou restauraci s výhledem na celý terminál. Objednali si tortillu a rolku s kuřecí masem. Adél si k tomu dala Coca-Colu a já cappuccino. Obsluha se chovala mile a hned pochopili, že jsme cizinci, tak začali vykřikovat otřepané anglické fráze. Kdybych pocházel z Ameriky nebo z Anglie, tak bych v jejich vykřikování cítil zesměšňování, ale takhle mě to pobavilo. Jeden z číšníků nám hned nabízel vodku, ale to mu hned zatrhnul druhý číšník, který mu ji sebral z ruky, pomazlil se s ní a vrátil ji do mrazáku.
V klidu jsme si vychutnali večeři, protože do odletu nám zbývají dvě hodiny. Čas si krátíme komentováním zdejšího prostředí, opravou počítače a focením. Po ohlášení našeho letu jsme se rychle sebrali a nasedli do autobusu, který ás odvezl k letadlu. Než jsme se však dostali dovnitř, tak jsme dobrých pět minut promrzli na schodišti. Studená kievská náruč se proměnila v mrazivou, jako bych byl zavřený v mrazáku a za krk mi dýchala zavražděná dívka, jejíž tělo zmizelo v zapomnění v mrazícím boxu ve sklepení nějakého vraha. Už teď se netěším na návrat do Prahy.
Na místa v letadle máme štěstí. Sedíme hned za byznys třídou a celá naše řada od jednoho okýnka k druhému je volná. Každý jsme si tedy obsadili celou trojsedačku, abychom měli příjemnější spaní.

Poprvé jsem v letadle dostal k jídlu těstoviny s kuřetem a kukuřicí. Najedl jsem se, ale spánek ne a ne přijít. Není divu, v Praze je teprve deset hodin večer, takže si čas krátím čtením Velkého Gatsbyho od Fitzgeralda. Adél se podařilo usnout a občasné turbulence naštěstí nepřerušilo její snění.
Když zbývaly dvě hodiny do přistání v Dubaji, zkusil jsem se podívat z okénka na Zemi v obležení černočerné tmy. Na povrchu Země se rýsovaly magmatické střípky měst různých velikostí a délek. Tento pohled mě nikdy nepřestane udivoval a já si začal hrát s myšlenkou, že bych obletěl celý svět na hydroplánu. A to tou nejdelší možnou cestou. Podél pobřeží všech světadílů, přistával bych v přímořských městech, kde bych strávil pár dní a zase odletěl o kus dál. Musím si najít, jaká pravidla pro to fungují a kolik stojí takové malé letadlo. Tenhle sen se mi hodně zalíbil, snad se poštěstí a splní se alespoň z části. Ale měl bych se zase vrátit nohama na zem, teda na podlahu ukrajinského letadla, kde pozoruji zářící města.
Obloha musí být naprosto bez mráčků, když je v noci tak krásně vidět. Jsem zvědav na zpáteční cestu, během které letíme za dne.
Bohužel nevím, nad kterým městem jsme prolétávali, ale pohled na něj byl úžasný. Milion světel se skupuje na jednom místě, odkud se rozlévají dál podél pobřeží jako kapky lávy. Dvě tektonické desky na dně oceánu mezi sebou právě vytvořili prostor odkud se vylévá vroucí jádro Země.
Ale teprve při přistávání v Dubaji se mi naskytl ten nejúžasnější pohled, jaký jsme z letadla kdy viděl. Město zářící barvama napříč barevným spektrem. Po obou stranách vidíme mrakodrapy a přestože jsme v letadle, mám pocit, jako bych stál na hlavní silnici uprostřed Las Vegas.
Po přistání nás čeká dlouhá cesta k vízové kontrole. Není to ale jako v New Yorku, kde procházíte špinavou chodbou, kde nevíte kudy kam. Známka luxusu je znát na každém centimetru čtverečným. U kontrolních přepážek byla dlouhá fronta obyvatel z Tanzánie, kteří přiletěli letadlem před náma. Když došla řada na nás, šel jsem první. Oskenoval moje oči třikrát, ale ani jednou to nevyšlo. Poslal mě na toalety, abych si opláchnul obličej a osvěžil oči. Při druhém skenování to opět nevyšlo, tak si mě odtáhl jiný pán v hábitu a postavil na specifické místo a naznačil, abych se podíval nahoru. Nic tam nevidím a mám pocit, že si ze mě utahují. Ukáže znovu nahoru a teprve teď pochopím, že se mám dívat přímo do lampy nade mnou. Jeho kolega u přepážky oskenoval dalšího člověka a vyzval mě znovu, abych si sedl na místo. Zkusí mě znovu oskenovat a nic. Začínám být zoufalej. Postaví si mě znovu na místo a já znovu koukám na lampu ve stropě. Z původního bílého zářícího kruhu začínám rozeznávat obrysy zářivky, až ji vidím zcela jasně. Mezitím další tři lidi dostali povolení ke vstupu do SAE. Snažím se znovu sednout na místo, ale vůbec nic nevidím. Uslyším prásknutí razítka a já konečně mám schválené vízum.

Vyzvedneme si zavazadla, rozměníme dolary na dirhamy a nacházíme cestu k metru, kde nám ochotně poradí, jak se dostat na náš hotel. Prodají nám lístky a metrem vyjíždíme do středu města. Právě začíná svítat a vzdálenost mezi jednotlivými stanicemi mi příjde velká. Tady to rozhodně na procházky není dělaný. Vystupujeme na stanici First Gulf Bank, kde nás ale nasměrují dál na stanici Dubai Marina. O pár stanic dál tedy vystupujeme a procházíme chodbou, která vede přes dálnici. Chvíli uvažuji, zda nepůjdeme dál po svých kolem mrakodrapů, ale rozum vyhrává.

Nasedáme do taxíka, který si nás už vyhlédl a přistavil ke kraji silnice. Ukazujeme, že chceme na hotel Kempinski sídlící na Palm Jumeirah. Cestou poznávám, že to je vážně velký kus cesty a pěšky bych to určitě nedal. Taxikáři jsme zaplatili 25 dirhamů i se spropitným (1 DHS = 5 CZK). Před hotelem už stojí pán, který nám otvírá dveře auta a vezme nám zavazadla na vozík. Odvede nás do velkého předsálí hotelu, tam se vydáme k recepci, kde se omlouváme za brzký příjezd. Dostali jsme uvítací drink a sušenky. Naštěstí vše bylo v pořádku a my dostali pokoj o 7 hodin dříve, než jsme měli.

Co pokoj… Apartmán o dvou ložnicích, koupelnách, kuchyně a obývacího pokoje. V každé místnosti velká televize, na které zářilo moje jméno a kde mi přáli příjemný pobyt. Výhled máme na druhou stranu, než jsem doufal. Na otevřené moře a nikoliv na město. Nevadí, ihned vyrážíme prozkoumat bazén a soukromou pláž. Zaměstnanic hotelu právě čistí vše od nečistot, která se za noc nahromadila. Vyhlazují povrch pláže, aby na nich nebyly otisky nohou. Vše prostě musí být dokonalé.

Na recepci se zeptáme, zda není možné si přesunout snídani z příštího pondělka na dnešek. Samozřejmě, že to jde. Host tu má vždycky přednost a my tedy kráčíme do Brunello Restaurant, kde si sedáme ven na terasu a číšník nám přinese kafe. Pak se dlouho nic neděje, divíme se proč. Já tedy zkusím nahlédnout dovnitř a všímám si bufetu. Samozřejmě snídaně je formou samoobsluhy a s Adél se při snídani smějeme vlastní blbosti.
Na apartánu uleháme do postele šíleně unaveni a dávámesi hodinový zdřímnutí. Poté se převlékneme do plavek a jdeme si vychutnat odpolední teplotu moře. Příjemných 28 stupňů.Chvilku ležím na lehátku a chytám bronz, pak se vrhám do mořea plavu do absolutního vyčerpání. Odpočívám ještě chvilku na lehátku, dokud plavčík neupozorní lidi, že se objevily ve vodě medůzy a ať nechodíme do moře. Přesouváme se tedy k bazénu, který je taky příjemný a téměř nikdo v něm není. Celé to tu máme pro sebe.
S blížícím se večerem se rozhodneme navštívit hotel Atlantis na druhé straně našeho ostrova. Uvnitř nacházíme levnou restauraci a dáváme si to nejlevnější, co tu nabízí – hamburger za 45 dirhámů. Vycházíme ven v 18:34, což je 5 minut po západu Slunce a my se vracíme zpět na hotel čím dál tmavším prostředím, ale v dálce se začínají rozsvěcovat mrakodrapy a náš hotel.

Dubaj z naší pláže vypadá krásně a my se vracíme zpět do postele se konečně prospat po tak dlouhém dni.

1. PONT ALEXANDRE III

Most Alexandra III navrhli inženýři Louis-Jean Résal a Amédée Alby k příležitosti světové výstavy Universelle, která se konala v roce 1900. Na koncích ozdoben čtyřmi 17 metrů vysokými mramorovými sloupy, které jsou zakončeny pozlacenými sochami – Renommees dorees. Dvě sochy s výhledem na Grand a Petit Palais symbolizují vědu a umění, zatímco druhé dvě postavy stojící na Invalides symbolizují průmysl a obchod. Samotný most je dále vyzdoben na krajích skupinami lvů vedených dětmi, přímo na mostě se nacházejí další alegorická sousoší z bronzu nebo mědi představující např. čtyři génie s rybami a korýši, nymfu Něvy s Ruskem a nymfu Seiny s Paříží. Most je osvětlen 32 ozdobnými sloupy veřejného světlení, z nichž čtyři jsou obklopeny andílky.

2. MUSÉE DE L’ORANGERIE

Budova oranžérie byla postavena v Tuilerijských zahradách v roce 1852, ale v muzeum se proměnilo až v roce 1927. Na návrh státníka Georges Clemenceau, zde Claude Monet nainstaloval osm nástěnných maleb leknínů – slavné Nympheas – který daroval Francii. Malíř sám navrhl interiér. V roce 1960 získalo muzeum sbírku Waltera – Guillaume (144 obrazů, mezi nimi i Cezanne, Renoir a Rousseau) pod podmínkou, že nebude rozptýlena. Muzeum Oranžérie bylo kompletně zrekonstruováno v roce 2006.

3. MARCHÉ AUX PUCES DE SAINT-OUEN

Po Prusko-francouzské válce v letech 1870-71, zde byli vystěhováni “les chifonniers” – hadráři, lidé, kteří se živili prohledáváním odpadků, z nichž vybírali použitelné věci, které potom dále prodávali. Zřídili zde tak tábor mezi městkými hradbami a sousední čtvrtí Saint-Ouen. Dnes se z místa stal světově nejznámější trh se starožitnostmi, který uvítá 150.000 návštěvníků každý víkend, kde se 2500 stánků rozděluje do 15ti specializovaných odvětvích. místo stalo svět je nejzaměstnanější trh se starožitnostmi, vítá 150.000 návštěvníků a starožitnosti-lovci každý víkend k jeho 2500 stojí asi 15 specializovaných odvětvích. Bleší trh Saint-Ouen – “les Puces” – byl prvním místem ve Francii, který byl uveden svou architektonickou, městkou a krajinnou oblastí jako ochranná památka pro svou zvláštní atmosféru.
Otevřeno každou sobotu, neděli a pondělí. Metro: Porte de Clignancourt a Garibaldi.

4. BOUQUINISTES

Klíčovým prvkem Paříže je 900 zelených bukinistů táhnoucích se přes 3 km poděl břehu řeky Seiny. Z Pont Marie až na Quai du Louvre a od Quai de la až po Quai Voltaire Tournelle, 220 antikvářů nabízí asi 300.000 knih (od starých po nové), novin a časopisů, které tvoří největší open air knihkupectví. První knihkupci zde nabízeli své služby v 16. století v pojízdných kotcích. O několik století později se objevili takévé, jak je známe teď. V roce 1900 zde bylo již více než 200 bukinistů. Od roku 1992 je tento prvek Paříže na seznamu světového dědictví UNESCO a na podobné stánky můžete narazit v Tokiu, Montrealu, Pekingu atd. Otevřeno denně od 11 hodin do západu slunce.

5. BERGES DE LA SEINE

Městké břehy byly poprvé postaveny ve 14. století, ale až v 19. století byly restrukturalizovány na dvou úrovních. Nábřeží Quai des Orfevres (Zlatnické nábřeží), kde sídlí policejní ředitelství s výhledem na Ile de la Cité, je možné sejít na nižší nábřeží a procházet se podél Seiny. Skvělé místo k relaxaci a populární místo pro opalování se v létě. Na západním cípu ostrova Cité je náměstí Square du Vert-Galant, kde je malá zahrada pojmenovaná po králi Jindřichu IV, kterému se přezdívalo Vert galant – záletník, protože i přes svůj pokročilý věk měl mnoho milenek.

6. ÉGLISE SAINT-ÉTIENNE-DU-MONT

Tento kostel na Montagne Sainte-Genevieve se stavěl po velice dlouhou dobu (1492-1626) a kombinuje gotický, klasicismus a renesanční styl. První kámen průčelí byl položen v roce 1610 královnou Marguerite de Valois. Sochy na průčelí pocházejí z 19. století, kdy byl kostel obnoven. Nádherný resenanční interiér je jemně vytesán z kamene (poslední v Paříži) a naleznete zde nejstarší varhany ve městě. Jsou zde pohřbeni Racine a Pascal. Ve filmu Půlnoc v Paříži můžete vidět severní vchod z roku z roku 1630, který je na malém náměstí Place de l’Abbe-Basset a Rue Saint-Etienne-du-Mont.

Jaké je vaše nejoblíbenější místo a kam by jste se chtěli podívat?

Každý se znovu ostatním představíme. Zjišťuji, že jsem nejstarší, což si začínám poslední dobou osobně brát. Složitě jsem poté vysvětloval, jaký je rozdil mezi jmény Jan a Honza, ale jinak to byl velmi příjemný rozhovor se všema až do půl dvanácté, kdy jsme se rozhodli už jít, abychom stihli poslední metro. Tentokrát se na hotel vracíme jen jako česká výprava (2 kluci a dvě holky). Všichni, až na mě, jsou z umělecké školy. Trochu bloudíme v metru, ale pak se zorientujeme a dostáváme na naši potřebnou stanici Gambetta. Odkud nám cestou na hotel někdo nabídne hašiš, který odmítáme.

V posteli mám velmi lehké spaní a cítím se tu sám nějak nesvůj. Proto se občas probouzím, ale asi to bylo tím deštivým počasím venku. Ráno, patnáct minut před osmou, vstávám a po otevření okna mě uvítá ranní déšť. Dám si sprchu a přesně v osm hodin na dveře zaklepe pokojská, která mi přinesla snídani. Za vůně kávy a croissantů pozoruji proměnu pařížského počasí, kdy se na mě začne usmívat Slunce.

V půl desáté se sbalím a s jedním přestupem v metru se dostávám na Trocadéro. Odkud pro mě již známou cestou z minula dojdu pod Eiffelovu věž. Opět uchvácen touto stavbou směřuji k jedné ze vstupních bran, ale odrazuje mě délka fronty čekající na výtah. Všímám si však, že u druhého podstavce je jen pár lidí. Vydávám se tam a tuto bránu teprve otevřeli. Mám to já štěstí. Během 10ti minut jsem úplně nahoře a ještě více mě překvapuje výška a systém této věže.

Výhled na celou Paříž je k nezaplacení a počasí tomu přidává na kráse. Příliš dlouho se však nezdržuji a vracím se dolů. Projdu velkým parkem, kde narazím na místní, kteří hrajou svoji verzi kriketu s tenisákem a nějakou tyčí.
Na řadě jsou nákupy. Přes Port De L’alma dojdu na známou Au Des Champs Élyseées, kde jsem zcela rozhodnut na sebe něco nového koupit. Vyhrál to Joseph Gordon-Levitt style a s nákupními taškami jedu metrem na Bercy, kde se nachází Cinémathèque française – Cinema Museum. Je zde totiž exhibice Stanleyho Kubricka. Bohužel mám smůlu. Je úterý, což znamená jediné. Všechna muzea v Paříži jsou pro tento den zavřená. Hate it!

Jsou dvě hodiny odpoledne a já ještě neobědval. Vracím se do restaurace u metra Bercy, kterou jsem zahlédl při cestě k muzeu a dávám si tam salát. Mám však strašně velkou chuť na lasagně, ale ty tu nikde nevaří. Po jídle se vracím na hotel a odpočívám při psaní dopisů svým přátelům a blízkým.

Patnáct minut před pátou vyrážím na Malesherbes, kde sídlí Centre Universitaire Malesherbes Université Paris IV Sorbonne, v níž se koná exhibice. Parta ze Zlína už je na místě a prohlíží si vystavená díla. Hned u vchodu narazím na svoji fotografii. Poté nás odvedou do jedné z tříd, kde jakýsi pán má dlouhý proslov ve francouzštině a pak o projektu něco řeknou i holky, které měli tento projekt na starosti a které se tu o nás hezky starají.

Nakonec vyhrávám třetí místo. Dostávám diplom a peněžní částku. Celý kolektiv se pak přesune zpět do galerie, kde lidé chválí zejména práci Lucky. I mně se tato práce velice líbí. Dal bych jí první místo, místo toho druhého. K večeru se přesouváme na Pigalle, kde je to samý nevěstinec a mezi nima se nachází jeden malý bar, kde si všichni objednávají pivo, které je však hnusné.
Po desáté se to začíná rozpouštět a začínáme mít i chuť na něco k jidlu. Rozloučíme se se všemi, poděkujeme za všechno a slibujeme si brzké setkání. Nechybí ani polibky.
Hledání restaurace se však proměňuje v zoufalost. V žádné restauraci nemají otevřenou kuchyni. Naštěstí poblíž našho hotelu je jedna španělská restaurace, kde však jídlení lístek je ve francouzštině. Našeho beznadějného zoufalství si všimne postarší pán sedící u vedlejšího stolu a nabídl nám pomoc. Na doporučení si dáváme kachnu a jediná Eva si dává něco jiného.
Pak příjde velmi atraktivní mladá slečna a sedá si ke stolu u staršího pána. Nejdříve ji považuji za jeho dceru, dokud se nezačnou líbat a držet za ruce. Z toho pána prostě vyzařuje tak úžasné charisma, že se nedivím. Jídlo bylo vyníkající a restauraci opouštíme jako poslední. Do poštovní schránky hodím celej balík pohlednic a vyrážíme na hotel si odpočinout po dlouhém dni.
Druhou noc jsem měl klidnější spaní, i když jsem šel spát až ve dvě v noci. Ráno jsem vstal dvacet minut před osmou a čekání na snídani trvalo věčnost. Po osmé se však ozvalo zaklepání na dveře a já si můžu vychutnat poslední snídani s výhledem na město. O drobky se dělím s létajícimi vlaštovkami, dokud nepřiletěl nebezpečný havran. To už jsem toho radši nechal.
V deset jsem vyrazil na recepci, odevzdal klíče a čtením časopisu The New Yorker jsem si krátil čas čekáním na Evču a Lucku.
Společně jsem se pak vydali na letiště. Holky vystoupili na terminálu 3 a já se svezl na terminál 2, kde si nemůžu nechat ujít kafe ve Starbucksu. Pozoruji kolem lidi a zejména dvoumetrovké francouzsky. Zřejmě to jsou ty basketbalistky, které jedou na zápas Česko-Francouzsko. Do odletu zbývají tři hodiny a tak se bavím pozorováním kolemjdoucích cestujících. Jenže nikdo zajímavej. Všichni koukají spíš na mě. Snad mi to v tom novém obleku sluší.
Fronta se pohybuje velmi pomalu a já proklínám francouzské letiště, že nemá přístroje na self check-in. K obědu si dávám ještě francouzskou bagetu a sedám si k bráně 71. Jenže hned na to vyhlásí, že cestující se mají dostavit k bráně 72 a let bude mít zpoždění. Nakonec se to protáhne na půlhodinové zpoždění kvůli dvěma cestujícím, kteří se nedostavili včas na letiště. Postarší stevardky nabídnou všem finskou bagetu a něco k pití. Mně nabídne stevardka místo pití v kelímku celou flašku. V klidu popíjím až do Prahy, kde mě uvítá chledné počasí. Asi jsem Praze už chyběl…