Hned, jak začal předprodej jsem si koupil lístek a objednal si taky vinyl jeho nového alba Coco, aby mi ho mohl podepsat. Lístky se kupodivu vyprodaly rychle a mnoho lidí mi psalo, zda nemám jeden navíc. Nemám.
Díky práci, která zabíjí čas i život, to uplynulo rychle a mám tu 2. dubna. Předtím jsem z práce šel ještě na poslední film, který jsem si koupil na Febiofestu a odtud rovnou do Paláce Akropolis. Byl jsem tu dvě hodiny před otvíračkou. Na baru si kupuji již druhý Reb Bull a vyčkávám před šatnou. O hodinu později dorazí bývalý spolužák ze střední se svou ségrou a čas plyne ještě rychleji, přesto stále kontroluji každou minutu na mobilu čas. Deset minut před sedmou se otvírá šatna. Odevzdáváme budny a přesouváme se ke schodišti, kde nám o pár minut později odtrhnou lístky.
Jakožto první se dostáváme před pódium, kde moderátorka televize Očko je naštvaná, že jsme ji zkazili záběr. Nemá dělat vstupy na pódiu, když zrovna otvírá sál. :) Nastává čekání hodinu a půl, než koncert začne. Zjišťuji špatnou organizaci koncertu, protože oficiálně je všude napsán začátek od 19:30. Přesto ti, kteří si lístek koupili později než já, mají na lístku start od 20:00.
Kapela vstupuje na pódium něco po půl deváté a pro mě začíná více než hodinový orgasmus plný tance a poslechu živé hudby.

Kapela byla překvapená z našeho nadšení a producent v zákulisí nevěřícně zíral. Tímto musím poděkovat všem, kteří tam byli a myslím, že od této chvíle Parov Stelar navštíví Českou republiku každý rok. Při druhé děkovačce se mi celá Parov Stelar Band podepsala na vinyl a zahrála poslední song – Love. Jako by vyslyšeli mé prosby a já naposled skáču a tančím radostí. Amazing!

Na závěr děkuji Petru Wackovi za fotografie

Někteří lidé jsou na tom mnohem hůře než já. A proto existují organizace, které se těmto lidem snaží pomoci. Problémy jsou prostě všude. Díky sociálním sítím jsem byl osloven, zda bych se nezapojil do soutěže pro podporu jedné z těchto organizací. Konkrétně projekt Pause to Support a Cause a společnost CMO Council. Reklama, která by upozornila na stránky www.surveyforgood.org, kde už jsou bližší informace.

Neváhal jsem a udělal další reklamu, kterou můžete vidět zde.

Vymyslel jsem si téma: Lidé nejsou hračky. S hračkami si můžete hrát do jejich zničení nebo do té doby než vás omrzí a vy je vyhodíte. Nikdo si poté na ně nevzpomene a jejich místo naradí jiná hračka. To u lidí nejde. Jsou to živé bytosti, na kterých vám záleží. Mají rodinu, mají přátele, mají city. Mnoho lidí však o své blízké přijde ať už je ten důvod jakýkoliv. Ale proti některým “ztrátám” lze bojovat. A to je tématem mé reklamy.

Jak se vám tedy můj nápad líbí? Vím, že reklama tentorkát není pořádně propracovaná a je složena jen z několika záběrů. Avšak ty záběry mají v sobě něco víc. Prostě nenechme se sebou zacházet jako s hračkami…

Nejedná se o povídku, ale pouze o úvahu, kterou jsem napsal během cesty z práce domů.

Nesnáším slova… Co, cože a prosím. Tyhle slova nejčastěji vyjdou z mých úst. Používám je, protože věčně nerozumím někomu, když mi něco říká.
Tyhle slova připomínají můj handicap (via). Už mě to neustálé nerozumění štve. A nejen mě. I ostatní, kteří se snaží omezit dialogy se mnou na minimum. V zaměstnání jsem se kvůli tomu naučil práci dalších dvou lidí, abych nemusel komunikovat v případě nedorozumění a svoji práci díky tomu zvládám na výbornou. Nikdo mi prostě do toho nekecá.
S tím přichází další problém. Pokud se člověk uchází o zaměstnání, ve většině inzerátů najde, že vyžadují týmovou spolupráci a samostatnost. Tohle je dle mého názoru absolutně v rozporu. Nejde to prostě dát dohromady.
Možná právě kvůli slovům: “co, cože a prosím” jsem měl problémy při pracovních pohovorech. Mám skvělou praxi i nadnárodních korporacích jako je Google nebo několik televizních společností a přesto mi trvalo 3/4 roku, než jsem našel práci, kterou jsem z počátku vůbec neovládal. Byl jsem prostě přijat z nouze, že někoho prostě nutně potřebovali.
Naštěstí mám stále své hobby, které můžu dělat samostatně. Baví mě a nikoho k tomu nepotřebuji. Avšak poslední dobou mi nějaká “společnost” chybí. Rád bych o víkendech zašel na tenis. Rád bych šel s někým na koncert. Rád bych během polední pauzy v práci s někým poobědval.
Jenže mám v sobě zároveň vybudovaný odpor, který mě automaticky odrazuje, protože bych opět musel použít slova, která nesnáším… Co, cože a prosím?

1. Navštívit New York a splnit si tak dlouholetý sen.
2. Opět vidět minimálně 10 filmů na jednotlivých festivalech jako jsou FebioFest, KVIFF apod.
3. U festivalech ještě zůstanu. Musím se opět dostat na KVIFF a užít si ho ještě víc než předtím.
4. Dopsat scénář “Ve jménu otce” a konečně ho přihlásit do soutěže Cena Sazky za nerealizovaný scénář. Teda pokud se bude konat, protože pro rok 2009 zatím vyhlášena nebyla (by mě pěkně naštvalo, že bych tuhle příležitost prošvihl).
5. Pokud se Cena Sazky nebude konat, tak přihlásit scénář na FAMU a zkusit se opět dostat na magisterské studium.
6. V práci se naučit dalších pár věcí a zkusit si režii televizního vysílání naostro.
7. Navštívit konečně koncert Parov Stelara a vidět jeho dokonalý nujazz naživo.
8. V roce 2010 musím vyhrát minimálně jednu reklamní soutěž, aby si mě už konečně někdo všiml. :)

Těchto osm velkých plánů chci splnit v roce 2010. Doufám, že se mi je podaří naplnit alespoň z větší části. Vám všem přeji šťastný nový rok a ať se vám splní veškerá vaše přání. Vím, že hodně lidí nenávidí rok 2009 a touží po tom, aby už byl nový rok. Jenže záleží na vás, jaký bude ten rok. Ono se to samo neudělá. Musíte pro to něco udělat. Nic vám přeci v tom nebrání…

Tímto se s vámi pro tento rok loučím. Mějte se a uvidíme se v roce 2010 ;)

Milý pane Marcinku,

s velkou radostí vám posílám – snad ještě pod stromeček – dobrou zprávu: váš příběh Šepot mého srdce, který jste poslal do literární soutěže časopisu Reader’s Digest získal v kategorii Křižovatka druhou cenu! Ze srdce vám blahopřeji a dodávám, že jste nás dojal a zároveň zaujal schopností poutavě vyprávět.

Příběh otiskneme v některém dalším čísle časopisu Reader’s Digest…

Toto je část z dopisu, který jsem našel dneska ve schránce. No není to k potěšení? Po roce neúspěchu a “pouhých” nominací v reklamě jsem se rozhodl zkusit štěstí s mým literárním já. Reklamu jsem dal stranou a napsal povídku, kterou jste mohli a máte možnost přečíst zde. Tohle bude poprvé, co budu mít něco černé na bílém a bude si to moci přečíst větší publikum.
Dokonce mě to dokopalo začít psát ten scénář do soutěže Sazky za nezrealizovaný scénář. A kde jsou výrazně větší částky, které se dají vyhrát. To bude jeden z mých bodů mého novoročního předsevzetí, které sepíšu do konce roku a publikuji též zde.

Tuhle kapelu si vybrali samotní Air a já jsem za to moc rád. Další kapela, kterou si s radostí poslechnu a hned jsem si ji přidal do svého iPhone a iTunes. Skvělé písně a chytlavá hudba. Navíc Wendy Rae Fowler vypadá… opravdu krásně. Poprvé po dlouhé době jsem měl takový zvláštní pocit. Znáte to. Těsná zamilovanost. Zde musím podotknout, že jsem ji potkal ve VIP části a chtěl ji oslovit, ale ochranka mě nepustila. Jsem si říkal, že to bude asi nějaká z těch very very very important people. A nakonec se z ní vyklubala kytaristka s nádherným hlasem. Na tohle mám opravdu smůlu :(
Předskokani hráli pouze půl hodiny. Pak nastala půlhodinová pauza, kdy se upravovalo pódium pro hlavní hvězdy večera. V deset hodin to začalo a já se rychle dostal do rytmu doprovázenou eufórií. A tančil jsem a tančil jsem.

Hráli nové písničky i staré klasiky jako People In The City nebo Alpha Beta Gaga. Nakonec byl jeden přídavek a já měl pocit, že to byl snad nejryhleji uplynulej koncert v mém životě. Noc je přece ještě mladá. Bohužel pro kapelu už ne. Chtěl jsem si ještě dojít pro pití zdarma, ale už ho nedávali. To mi byl fakt VIP lístek k ničemu. Tak jsem to zabalil a šel domů.

Odcházel jsem však nadšen a v takové eufórii, že mi bylo ukradený, že SaSaZu se chová ke svým speciálním hostům takovým způsobem. Předskokani i hlavní hvězdy večera mi to vynahradili. A já mám na rok 2009 aspoň nějaké krásné vzpomínky…

Druhá soutěž je na vyšší úrovni, kde soupeří proti sobě kreativci z celého světa a ocenění tam je pro freelancery něco jako Zlatý lev z Cannes pro profesionály. Nejedná se o malé částky, ale o ceny v hodnotě 10.000 dolarů nebo vysílání reklamy v hlavním vysílacím čase na MTV (Kde už jednou Češi vyhráli. Více info na Design portalu). Zaregistroval jsem se tam v lednu tohoto roku, ale soutěžit jsem začal až o půl roku později. Odradila mě obrovská a hodně profesionální konkurence (za ten půlrok se mi asi hodně zvedlo sebevědomí). Během těch dvou měsíců jsem se tam zúčastnil čtyř soutěží. U tří jsem neuspěl…
Ale čtvrtá pokračuje a už se můžu pochlubit tím, že mě editoři stránek dali na titulní stránku.

A jak jsem se tam vůbec dostal? Cesta k téhle reklamě je poněkud delší. Na filmovém festivalu v Karlových Varech jsem poznal Matěje Chlupáčka AKA Chlupise, se kterým jsem se viděl pak i po festivalu a padli jsme si do noty ohledně tvorby. Tak jsme se domluvili, že spolu uděláme někdy i nějakou reklamu. A cesta byla opravdu dlouhá, takže se z této reklamy stala reklama s nejdelším tvůrčím procesem, jaký jsem doposud dělal. Mailem mi někdy na konci srpna přišla pozvánka do nové soutěže, kde bylo třeba udělat reklamu pro kampaň AntiHIVirus společnosti Standard Chartered Bank, která se snaží určitou formou šířit veškeré znalosti kolem HIV. Kontaktoval jsem Chlupise a začli jsme pracovat.

Vždy tu musí být první nápad. Hned mě napadl styl pořadu “Chcete být milionářem?”. Lidi to znají a rádi soutěží, takže nápad tu byl hned.

Jenže s jedním nápadem si nikdy nevystačím a tak vymýšlím pár dalších z nichž jeden se moc líbí jak mě, tak Chlupisovi. A tím je animovaná stopmotion reklama vytvořená z kondomů. Postupem času jsem však zjišťoval, že jsem si ukrojil příliš velké sousto a animaci jsem zredukoval na obrazce z kondomů. To ale nefungovalo a chtělo to něčím ochutit. Šťáva přišla v podobě nově vydaného traileru na remake filmu Noční můra z Elm Street, kde jsem uslyšel známou říkanku:

One, two, Freddy’s coming for you.
Three, four, better lock your door.
Five, six, grab your crucifix.
Seven, eight, gonna stay up late.
Nine, ten, never sleep again.

Rozhodl jsem se ji předělat k obrazu svému pro správný účel k této reklamě a finální podoba reklamy už tedy byla v mé hlavě. K této závěrečné podobě jsem došel až po třech týdnech! S Chlupisem jsme začali vymýšlet alternativní verzi této strašidelné říkanky a díky němu vznikla tedy nová verze:

One, two, I love you.
Three, four, put you on the floor.
Five, six, kiss you on your lips.
Seven, eight, Use condom before it’s too late.
Nine, ten, remember it next time again.
eleven twelve, protect yourself.

Pak Chlupis přišel s tím, že máme problém namluvit tuhle básničku, že to od jednoho člověka nebude dokonalý a rodilý angličan ten rozdíl znatelně pozná a mohlo by mu to připadat spíš jako parodie. Takže přišel s nápadem, že by každé slovo mohl namluvit jiný člověk a tím dát dojem multikulturního problému, že se HIV týká každého z nás. To se mi opravdu moc líbilo, ale to už nám zbýval týden do uzávěrky, takže jsem to vyřešil tím způsobem, že čísla namluvila holka a zbytek chlap. Tradá! Reklama je na světě. Díky Photoshopu byla animace jednodušší a ve Final Cutu jsem postrodukčně doladil zbytek. Reklamu nahrál na soutěžní stránky a ještě v ten den mě editoři webu dali na hlavní stránku (Vždy vybírají to nejzajímavější z dané soutěže a obvykle jeden z vybraných vyhraje jedno z míst.), To mi dává velkou naději. Reklamu můžete vidět přímo na stránkách soutěže a nazval jsem ji Condom poetry.

Jak se Vám líbí moje další reklamy? Budete se chránit proti HIV?

Tentokrát jsem nikde neseděl a koupil si lístek do první zóny. Hned pod pódium. Pro jistotu už jsem tam šel na pátou hodinu a kupodivu jsem si našel ještě dobrý flek, ze kterého jsem se už nehnul a vytančil jsem díru do země :)

Po šesté hodině začali hrát předskokani. Elektronická kapela Moderat, kterou jsem si pro jistotu naposlouchal předem a věděl tak, do čeho jdu. Užil jsem si 45 minut nejlepšího výběru jejich songů.
Pak už přišlo jen čekání. Hodinové čekání, než se upraví pódium pro zlatý hřeb večera. Kolem osmé to začalo a já byl po celou dobu v eufórii. U tří pomalých songů jsem měl zavřené oči a vychutnával si zvukové vlny cestující do mých uší. Zbytek jsem absolutně protančil, proskákal apod. Díky tomu se kolem mě vytvořila jakási aura, kterou mi nikdo nenarušoval a já měl prostor pro svůj pohyb. Přestože jsem byl v kotli, tak diváci spíš stáli a jen se pohybovali do rytmu. To jsou Češi tak vážní? Enjoy it!

Vyskákali a vyřvali jsme si dva přídavky. Zahráli nám tedy 25 songů. Bohužel moji oblíbenou House of Cards vynechali. Ale v tu chvíli mi to nějak nevadilo. Jediné co mi vadilo to velké množství kuřáků. A každý třetí tam smrděl hulením. Asi je fakt, že zkouřenej člověk víc vnímá tu vizuální show, kterou měli Radiohead skvěle udělanou. Ale byla skromnější než Coldplay. Jak jsem se vrátil domů, tak jsem v zadní kapse od kalhot našel papírek se vzkazem: “Du tanzt schön!”. Přemýšlím, kterou z těch čtyř slečen za mnou, to mohlo napadnout…

A na závěr dávám pražský tracklist:

1. 15 Step
2. There There
3. Arpeggi
4. All I Need
5. Lucky
6. Nude
7. Morning
8. 2+2=5
9. A Wolf At The Door
10. Videotape
11. (Nice Dream)
12. Gloaming
13. Reckoner
14. Exit Music
15. Bangers and Mash
16. Bodysnatchers
17. Idioteque
Encore:
18. Pyramid Song
19. These Are My Twisted Words
20. Airbag
21. The National Anthem
Encore 2:
22. How To Disappear Completely
23. The Bends
24. True Love Waits
25. Everything In Its Right Place