Davide, děkuji ti!

P.S. Měj prosím se mnou chvíli strpení. Ve škole jsem z češtiny měl čtyřky a pak u mě objevili dyslexii. Přesto dělám vše, co je v mých silách, aby to nikdo nepoznal. Jde přeci spíš o nápady, že?

Co se týče zásilek, tak bych chtěl podotknout, že je výhodné si posílat balíky pomocí DHL. Ta má vlastní celnici a u balíků do 100 Eur neřeší CLO, zatímco Česká pošta to řeší (již nad 22 Eur) a vy tak můžete krásně strávit den na celní poště. Polaroid za 60 dolarů jsem si musel proclít a kožené pouzdro s filmem za 60 euro mi přišlo bez problémů až domů.

Z mé první várky instantního filmu nic dobrého nevyšlo. Protože film je příliš citlivý a manuálně jsem měl mít nastavenou expozici na nejtmavší části, i když je slunečno. To jsem netušil a až po několika fotografiích pochopil princip. Druhý film už přináší očekávané ovoce.

Samozřejmě toto je jen imigovka, se kterou si nebudu moci dovolit fotit neustále. Jednak můžou přestat vyrábět film a nebo nebudu mít dostatek peněz na to, abych si mohl koupit film do zásoby. Ale jedno vím jistě… Můj Polaroid SX-70 bude cestovat se mnou a pokaždé si udělám z cesty jednu fotku na památku.

A co váš instantní svět?

Rozbrečela mě. Není to “profesionální poezie”, ale o to autentičtěji působí. Je to jako rána pěstí do břicha, jako horkost v kůži po švihnutí bičem, člověk se po přečtení těžko vzpamatovává.

Takže pokud opravdu toužíte přečíst si moji báseň. Zde je…

A nyní? 24. ledna 2011 je konec. Co vlastně budu dělat? Jaký má ve skutečnosti rok 2011 se mnou plány? Je to začátek konec světa, který nastane v roce 2012? :)) Ne, je to výzva. Naučil jsem se bojovat se stresem a ani teď me stres ze ztracené práce neodradí. Mám přece svoje kvalitní CV. Určitě se najde někdo, koho zaujme a bude chtít právě mě (Mysli pozitivně!).

Ale spíš mám starost o něco jiného. Mé přátele-kolegy. Osud více než 150ti lidí se změnil také. V médiích se řeší všechno ohledně čísel, kolik co prodělalo apod. A za těmito čísly se schováváme my. Nikdy jsem netušil, že by se to mohlo stát i mě. Když jsme točili záběry propuštěných dělníků, tak jsme mluvili taky jen o penězích a nikoliv o lidech. Kdo vlastně jsme?
Mladý pár, který se vzal minulý rok. Žijí spolu a plánují budoucnost. Vůbec teď netuší, co bude dál. Seznámili se spolu a společně i pracovali. Sice každý v jiném oddělení, ale to jim nebránilo v tom, aby se mohli vídat. Stali se mými dobrými přáteli, se kterými jsme prožili své poslední období se seriálem Lost.
Stejně jako tento manželský pár, pochází z Karlovarského kraje více lidí, kteří našli v televizi Z1 ideální práci, která jim poskytla peníze, o kterých by si v bídném kraji mohli jen zdát.
Punkerka, která sice nosila sexy punčocháče a tvrdé boty, ale v hlavě to měla hezky srovnáno a byl s ní báječný pokec. V televizi Z1 byla spokojená, ale v konkurenční televizi ji nabídli víc. Tak nás opustila. Ale jen na několik měsíců. Nebylo to podle jejích představ a tak se vrátila zpět k nám. Měsíc potom je na tom stejně jako my. Naprosto bez práce.
Kamarádka, kterou jsem znal dřív. Žila rok v Anglii a vrátila se zpět. Hledala práci a jelikož já hledal za sebe náhradu během dnů, kdy budu ve škole. Doporučil jsem ji. Byla přijata a ona konečně mohla žít svůj pražský sen (původem není z Prahy). Ve středu se měla (bude) stěhovat do nového bytu. Co teď? Začíná s novým štítem, protože po škole byla v Anglii a teď má jen čtyři měsíce praxe. Bude těžké si hledat novou práci. Ale věřím, že to zvládne. Za tak krátkou chvíli si tam udělala víc přátel, než já za celou dobu. Určitě ji někdo pomůže.
Rozvedený starý chlap. Musí platit alimenty. Strašná drbna (v dobrém slova smyslu), který věděl o všem, co se v televizi šustlo. Nepamatuji si, že by si někdy vzal dovolenou.
Střihač, kterému se nedávno narodil malý syn. Přítelkyně na mateřské a on do dneška v práci.
Produkční, která kdysi byla mou spolužačkou. Nahradila tehdejší produkční, která šla za lepším (hodně lepším) v reklamní agentuře a která byla také mou bývalou spolužačkou. Konečně našla práci, kterou kdysi studovala. Jenže se tu moc neohřála taky. Znovu se dá na studia nebo zkusí štěstí jinde?
Spousta z nás mělo dvojí práci (já dokonce jedno období měl troje zaměstnání). Nyní doufají, že jim v druhé práci bude nabídnuto něco stálejšího a hlavně častějšího, aby si přivydělali více. Toto je jen zlomek z nás. S ostatními budu mluvit zítra při rozlučkovém večírku.

To je asi tam vše, co jsem chtěl říct. Snad jen ještě… Nevíte o nějakém fajn jobu?

1. Navštívit New York a splnit si tak dlouholetý sen. – Splněno do puntíku a tím začal můj cestovatelský deník. Kromě New Yorku jsem nakonec byl ještě v Benátkách, Cannes, Paříži, Bruselu, Bratislavě, Mnichově a Dachau.

2. Opět vidět minimálně 10 filmů na jednotlivých festivalech jako jsou FebioFest, KVIFF apod. – Nakonec nesplněno. Kvůli práci jsem stihl sotva pět filmů.

3. U festivalech ještě zůstanu. Musím se opět dostat na KVIFF a užít si ho ještě víc než předtím. – Splněno z části. Užil jsem si ho, ale bylo to opět hektické.

4. Dopsat scénář “Ve jménu otce” a konečně ho přihlásit do soutěže Cena Sazky za nerealizovaný scénář. Teda pokud se bude konat, protože pro rok 2009 zatím vyhlášena nebyla (by mě pěkně naštvalo, že bych tuhle příležitost prošvihl). – To šlo mimo mě. Cena Sazky se opět nekonala a scénář zůstal rozepsaný. Navíc jsem měl tolik práce a dalších záležitostí, že jsem napsal sotva pár povídek a básní.

5. Pokud se Cena Sazky nebude konat, tak přihlásit scénář na FAMU a zkusit se opět dostat na magisterské studium. – Jak jsem říkal. Cena Sazky se nekonala, ale na FAMU jsme se nakonec stejně nehlásil. Zkusil jsem UUD na ZČU v Plzni, kde jsem byl přijat. Pak jsem zkusil ještě FAMO v Písku, kde jsem nakonec zůstal. Na UUD se mi tak nelíbilo, jak jsem čekal a navíc školu jsem nestíhal kvůli práci. Přešel jsem teda na FAMO, kde stíhám všechno. Prozatím…

6. V práci se naučit dalších pár věcí a zkusit si režii televizního vysílání naostro. – Vůbec, naučil jsem se pár nových věcí. Ale k režii mě nikdo nepustil. Aspoň mám čas se věnovat i něčemu jinému a tím je režie reklam.

7. Navštívit konečně koncert Parov Stelara a vidět jeho dokonalý nujazz naživo. – Splněno! A navíc dvarkát. Akropolis a Lucerna. Kde to bude příště?

8. V roce 2010 musím vyhrát minimálně jednu reklamní soutěž, aby si mě už konečně někdo všiml. :) – Minimálně jednu? Nakonec jich bylo téměř deset! Mise splněna. Všimli si mě a pozvali mě do Cannes. Nádherný zážitek a zkušenosti.

Osm bodů a člověk je na konci roku spokojen a doufá, že tento rok nikdy nesplní. Ale znáte to. Chcete, aby ten příští byl ještě o něco lepší. Ale dá se to vůbec překonat? Svoje novoroční předsevzetí pro rok 2011 nebudu psát. Protože jsem si v tomhle roce udělal tolik pojistek, že se následující rok stane pár věcí, které by mi mohlo zajistit další hezké vzpomínky. A o tom to je…

And the winner of the Digital Banking is… Kryspin (Czech Republic) for the video “Digital banking is not future, it is present”
Congratulations! You can see one of the winning works by Kryspin below:

Úkolem bylo, jakýmkoliv způsobem zobrazit, jak si představujeme budoucnost digitálního bankovnictví. Hodně se tam začlo přidávat ilustrace o bankovnictví v iPadu nebo dalších mobilních zařízení, holografické zařízení apod.

Já, jako filmový tvůrce, jsem potřeboval pohyblivé obrázky. Okamžitě mě napadla práce Codease, kterou tenkrát přihlásil do soutěže mfestival a kde porazil mé meditující já :)

Ihned jsem Codeasovi napsal, zda se nechce zapojit. Byl nadšenej a hned se na to vrhl. Předělal ji tak, aby odpovídala novému zadání a já opět budu proti němu bojovat.
Já se rozhodl zobrazit více možností digitálního bankovnictví a do iPhone jsem nacpal několik upravených obrázků a přidal codeasův efekt – přeměna digitální bankovky na skutečnou.

Nastalo dlouhé období čekání na vyhlášení. Já si ho zkracoval tvořením dalších videí. Codeas se mezitím nedočkavě vyptával, zda už jsou výsledky. Nakonec odborná porota vybrala moji práci a já se stal majitelem nového iPadu.

A tím jsem asi Codease docela naštval, což mě mrzí. Snad si nemyslí, že jsem ho nějak zradil nebo dokonce vykradl.

Já jdu soutěžit dál… Potřebuji peníze na školu, když už mi nikdo nenabídne pořádnou kreativní práci :)

Hned, jak začal předprodej jsem si koupil lístek a objednal si taky vinyl jeho nového alba Coco, aby mi ho mohl podepsat. Lístky se kupodivu vyprodaly rychle a mnoho lidí mi psalo, zda nemám jeden navíc. Nemám.
Díky práci, která zabíjí čas i život, to uplynulo rychle a mám tu 2. dubna. Předtím jsem z práce šel ještě na poslední film, který jsem si koupil na Febiofestu a odtud rovnou do Paláce Akropolis. Byl jsem tu dvě hodiny před otvíračkou. Na baru si kupuji již druhý Reb Bull a vyčkávám před šatnou. O hodinu později dorazí bývalý spolužák ze střední se svou ségrou a čas plyne ještě rychleji, přesto stále kontroluji každou minutu na mobilu čas. Deset minut před sedmou se otvírá šatna. Odevzdáváme budny a přesouváme se ke schodišti, kde nám o pár minut později odtrhnou lístky.
Jakožto první se dostáváme před pódium, kde moderátorka televize Očko je naštvaná, že jsme ji zkazili záběr. Nemá dělat vstupy na pódiu, když zrovna otvírá sál. :) Nastává čekání hodinu a půl, než koncert začne. Zjišťuji špatnou organizaci koncertu, protože oficiálně je všude napsán začátek od 19:30. Přesto ti, kteří si lístek koupili později než já, mají na lístku start od 20:00.
Kapela vstupuje na pódium něco po půl deváté a pro mě začíná více než hodinový orgasmus plný tance a poslechu živé hudby.

Kapela byla překvapená z našeho nadšení a producent v zákulisí nevěřícně zíral. Tímto musím poděkovat všem, kteří tam byli a myslím, že od této chvíle Parov Stelar navštíví Českou republiku každý rok. Při druhé děkovačce se mi celá Parov Stelar Band podepsala na vinyl a zahrála poslední song – Love. Jako by vyslyšeli mé prosby a já naposled skáču a tančím radostí. Amazing!

Na závěr děkuji Petru Wackovi za fotografie

Někteří lidé jsou na tom mnohem hůře než já. A proto existují organizace, které se těmto lidem snaží pomoci. Problémy jsou prostě všude. Díky sociálním sítím jsem byl osloven, zda bych se nezapojil do soutěže pro podporu jedné z těchto organizací. Konkrétně projekt Pause to Support a Cause a společnost CMO Council. Reklama, která by upozornila na stránky www.surveyforgood.org, kde už jsou bližší informace.

Neváhal jsem a udělal další reklamu, kterou můžete vidět zde.

Vymyslel jsem si téma: Lidé nejsou hračky. S hračkami si můžete hrát do jejich zničení nebo do té doby než vás omrzí a vy je vyhodíte. Nikdo si poté na ně nevzpomene a jejich místo naradí jiná hračka. To u lidí nejde. Jsou to živé bytosti, na kterých vám záleží. Mají rodinu, mají přátele, mají city. Mnoho lidí však o své blízké přijde ať už je ten důvod jakýkoliv. Ale proti některým “ztrátám” lze bojovat. A to je tématem mé reklamy.

Jak se vám tedy můj nápad líbí? Vím, že reklama tentorkát není pořádně propracovaná a je složena jen z několika záběrů. Avšak ty záběry mají v sobě něco víc. Prostě nenechme se sebou zacházet jako s hračkami…

Nejedná se o povídku, ale pouze o úvahu, kterou jsem napsal během cesty z práce domů.

Nesnáším slova… Co, cože a prosím. Tyhle slova nejčastěji vyjdou z mých úst. Používám je, protože věčně nerozumím někomu, když mi něco říká.
Tyhle slova připomínají můj handicap (via). Už mě to neustálé nerozumění štve. A nejen mě. I ostatní, kteří se snaží omezit dialogy se mnou na minimum. V zaměstnání jsem se kvůli tomu naučil práci dalších dvou lidí, abych nemusel komunikovat v případě nedorozumění a svoji práci díky tomu zvládám na výbornou. Nikdo mi prostě do toho nekecá.
S tím přichází další problém. Pokud se člověk uchází o zaměstnání, ve většině inzerátů najde, že vyžadují týmovou spolupráci a samostatnost. Tohle je dle mého názoru absolutně v rozporu. Nejde to prostě dát dohromady.
Možná právě kvůli slovům: “co, cože a prosím” jsem měl problémy při pracovních pohovorech. Mám skvělou praxi i nadnárodních korporacích jako je Google nebo několik televizních společností a přesto mi trvalo 3/4 roku, než jsem našel práci, kterou jsem z počátku vůbec neovládal. Byl jsem prostě přijat z nouze, že někoho prostě nutně potřebovali.
Naštěstí mám stále své hobby, které můžu dělat samostatně. Baví mě a nikoho k tomu nepotřebuji. Avšak poslední dobou mi nějaká “společnost” chybí. Rád bych o víkendech zašel na tenis. Rád bych šel s někým na koncert. Rád bych během polední pauzy v práci s někým poobědval.
Jenže mám v sobě zároveň vybudovaný odpor, který mě automaticky odrazuje, protože bych opět musel použít slova, která nesnáším… Co, cože a prosím?