“Technologie byla vždy používána čistě k informování a zapojení lidí do kampaně, nikoliv k organizování. Chris si to uvědomil dřív, než kdokoliv jiný”, říká vedoucí Obamovi kampaně David Plouffe.

Hlavním nástrojem byla stránka My.BarackObama.com, nebo-li zkráceně MyBO, překvapivě intuitivní a zábavné propojení webových stránek, které dovolili Obamovým příznivcům vytvářet skupiny, plány akcí, získávat finanční prostředky, stahování nástrojů a kontaktování se navzájem. Kampaň MyBO tak fungovala levně a efektivně. V době, kdy kampaň skončila, lidé vytvořili více než 2 miliony profilů, kteří naplánovil 200.000 offline akcí, vytvořili 35.000 skupin, napsali 400.000 příspěvků na blogy a nasbírali 30 milionů dolarů v 70.000 osobních fondech.

Během kampaně se Huhesovo rodiče setkali s Barackem Obamou. Otec řekl Obamovi: “Můj syn, Chris Hughes, pracuje pro Vás.” a Obama se rozzářil a odpověděl:

“To je můj InternetMan!”

Hughes vyrostl v městečku Hickory v Severní Karolíně jako jedináček. Otec byl obchodník s papírem, matka bývalá učitelka na škole. Město Hickory je velmi konzervativní část Ameriky, a když Hughes nastoupil na střední, rozhodl se odejít. Bez vědomí rodičů zažádal o pomoc, kterou popisuje jako “velmi štědrý balíček finanční pomoci”, na Phillipsově akademii v Andover ve státě Massachusetts. Na internátní škole dospíval rychleji, než si dovedl představit a součástí tohoto procesu si uvědomil, že je gay.

S Andoverovým stipendiem odešel na Harvard. Během prváku tam poznal Marka Zuckerberga, inteligentního kluka s cool nápadem na webovou stránku.

“Facebook se teď začíná dávat do kupy. Měl by ses podívat.” – odvětil Mark Zuckerberg na Chrise

A tak byl Zuckerberg s uživatelským ID č. 4 a Hughes s ID č. 5. Hughes byl básníkem mezi teenagery, kteří vytvořili Facebook. Narozdíl od Zuckerberga a spoluzakladatele Dustina Moskovitze nepsal zdrojový kód a ani nechtěl. Místo toho se snažil přijít na to, jak se lidé budou chtít připojit jeden ke druhému a sdílet snadněji věci (jeho přezdívka mezi zasvěcenci Facebooku je “The Empath”). Když se rozhodl rozšířit Facebook studentům mimo Harvard, argumentoval to tím, že různé školy by měly mít své vlastní sítě, aby mohli udržet pocit bezpečí a intimity. Stal se tak oficiálním Facebook evangelistou – částečně antropolog, částečně zákaznický servis a částečně tiskový mluvčí.

Tři přátelé se o letních prázdninách přesunuli hledat nějaký kapitál a zároveň dobrodružství. Na konci prázdnin Zuckerberg a Moskovitz zůstali v Palo Alto, ale Hughes se kvůli nedostatku peněz vrátil na Harvard, obor francouzská historie a literatura. Strávil semestr v Paříži a napsal diplomovou práci na téma městský prostor v Alžíru během dekolonizace. Ale i přesto zůstal připojen k Facebooku, věnoval mu denně několik hodin a po dokončení studia se přestěhoval do Palo Alto, kde byl hlavní hnací silou mnoha populárních funkcí, které obohatili život uživatelů Facebooku.

Na podzim roku 2006 (v polovině voleb) se Facebook rozhodl udělat odvážný krok. Umožnil politickým kandidátům vytvořit si profilové stránky předtím, než celebrity a značky mohly mít vlastní fanouškovské stránky. Když Hugsovi zaklepal na dveře senátor z Illions, tak Barack Obama nebyl ani v polovině kandidatury, přesto chtěl profil na Facebooku. Reggie Love si uvědomil tento potenciál pro Obamovu prezidentskou kampaň a začal rychle jednat.

Hughes si všiml, že Obama věří v sílu jednotlivců a to ho úzce spojovalo s ním. Rozhodl se tedy připojit k Barackovi a najednou byl v politice.

V roce 2007 konečně žijeme v kultuře, kde lidé dostávají to, co nabízí sítě a co technologie mohou udělat pro spojení lidí.

Byznys Facebooku vzlétl. Jeho uživatelská základna se rozrostla na 10 milionů a Zuckerberg odmítal výkupní nabídky od společností Viacom, Yahoo a další. Hughes ale slyšel volání své múzy. Cítil nutkání pomoci Obamovi.

Love v lednu 2007 zařídil telefonický rozhovor Hughese s Braytonem a jen několik týdnů před oficiálním oznámením Obamy se Brayton a Hughes setkali osobně u kávy na Union Station ve městě DC.

“Bylo úžasné slyšet někoho mimo kampaň, kdo chápal její potenciál na internetu”, vzpomíná Brayton.

Mezitím už byl najat Joe Rospars, spoluzakladatel marketingové firmy Blue State Digital, pro spuštění kampaně na nových médiích, ale na místě se rozhodl najmout Hughese. Rospars bude muset pracovat s ním. V týmu tedy byli tři (Brayton brzy opustil kampaň z rodinných důvodů).

Zuckerberg byl překvapen, když se Hughes rozhodl opustit rychle rozrůstající Facebook. Byla to jedinečná nabídka a Facebook by neopustil kvůli nikomu jinému nebo kdykoliv jindy.

Abychom pochopili proti čemu na začátku všichni stáli. Barrack Obama byl na začátku roku 2007 málo známý senátor s děsivně znějícím jménem a tenkým životopisem, který se nevyhne Hillary Clintonové a ani není na seznamu bohatých investorů. Celá kampaň byla zaměřena jen na stát Iowa. Vítěství v tomto státě by zajistilo popularitu v hlavním proudu, vytvořilo dynamiku, se kterou by si podle plánu zajistil nominaci na Super Tuesday (úterý, kdy se zveřejňují čísla a oznamuje oficiální kandidáty) dne 5.února 2008.

V den, kdy Obama oznámil svou kandidaturu, se spustili dvě části: hlavní kampaň webu BarackObama.com a MyBO. Téměř tisícovka místních skupin byla vytvořena v den spuštění a málem hrozil pád stránek. O týden později se setkal Hughes s přibližně 300 správci dobrovolnických skupin, aby je pozdravil, poděkoval a oznámil, že kampaň bude v březnu 2007 poskytovat větší podporu.

Hughes byl jediný, který to celé organizoval online. Jeho cílem bylo udržet interakci mezi sebou navzájem i v reálu. Formoval strukturu pro rostoucí počet dobrovolníků, určoval jejich organizaci a udržoval je v nadšení. Cíl:

Udržet je v interakci mezi sebou i v reálném světě.

Dobrovolníci v březnu zorganizovali 5.000 večírků a Národní den akce (National Day of Action). Po návratu na web reportovali, co se naučili. Lidé, kteří měli úspěch při získávání finančních prostředků, se poté podělili o své odborné znalosti přes konferenční hovory.

Neil Jensen, profesionální webmaster z Vermontské univerzity, byl zkušený blogger a bývalý dobrovolník Howarda Deana. Na webu MyBO byl od jeho začátku, kde moderoval skupiny a pomáhal dobrovolníkům s novými kampaněmi zajet do správných kolejí. Nejvíce komunikoval s Chrisem, od kterého získával informace o financování kampaně a jaká jsou pravidla pro vytváření událostí. Pak používal listservs (hromadné zasílání zpráv na určitý seznam emailových adres) a funkce blogu pro další šíření těchto informací.

Hughes byl hodně nervózní z obavy, že MyBO není dostatečně robustní, aby byla skutečně efektivní. Měl seznam se stovkou položek, které bylo potřeba vyřešit. Kampaň měla licencovaný software, který vyvinula Rosparsova firma, Blue State Digital, vyvinutý pro Demokratický národní výbor. Software byl ideální pro politiky, ale ne dobrý pro lidi zvyklé se pohybovat na Facebooku nebo jinde. Navíc systém nebyl testován.

Hughes přiznává, že byl zkažený. Odešel z Facebooku, kde byli fantastičtí vývojáři a měli k dispozici skvělý software, na místo, kde nemohl dát věci do pohybu. Myslel si, že najmutím více vývojářů si napomůže tomu, aby to šlo rychleji. Rospars, který opustil Blue State, byl v prekérní situaci. MyBO byla jen jedna z jeho aktivit. Z části to bylo filmové studio, z části média, z části návrhářský obchod, z části tým analytiků. Příliš mnoho hladových krků.

Do konce léta se seznam položek vývoje rozšířil na dalších 200 – včetně telefonního bankovního nástroje a přepracované stránky na školení. Napětí mezi ním a Rosparsem rostlo.

Chris byl kanárkem v uhelném dole.

V listopadu, pár týdnů před správním výborem v Iowě, Hughes běžel do hotelu Des Moines, kde sídlil Obamův předvolení tým. Rychle aktualizoval web. Oslovil dobrovolníky na MyBO a dalších sociálních sítích, stejně jako při osobním setkání. Neustále informoval lidi o tom, jak a kde se nachází. Byl to zákaznícký servis pracující rychlostí blesku.

Obamův triumf v Iowě, 3. ledna 2008 bylo to, co Plouffe a ostaní doufali. Bylo to skutečné vyvrcholení kampaně. Pět dní na to přišla ztráta v New Hampshire, kde vyhrála Clintonová. Při této ztrátě potřebovali každou ruku, takže se komunita těma rukama musela stát. V Marylandu byli pracovníci kampaně překvapeni, co MyBO dokázalo udělat a že bylo vše dobře organizováno. Obama tak poté vyhrál s 57,4% hlasy.

V ten den Obama také vyhrál ve Virginii. Dobrovolníci z Iowy se podělili o zkušenosti s reklamními letáky, s organizováním akcí apod. Díky tomu se v kraji Loudon zvýšil počet členů z pěti na 2.600.

Kontroverzní reverend Jeremiah Wright vypustil fámu, že MyBO také vyplácí dividendy. Na to hned reagoval Jensen, dobovolník ve Vermontu. Založil a moderoval Obama Rapid Response Group, kde blogeři a dobrovolníci psali sofistikované, fakticky ověřené odpovědi na negativní zprávy týkající se Obamy. Poté, co William Kristol napsal sloupek do novin The New York Times oznamující, že kandidát se zúčastnil Wrightovo kontroverzního kázání, tak jeden z lidí šel na web, našel Barackův rozvrh ve Floridě a poslal to na listserv, odkud to vzala jiná skupina a přinesla do sídla novin, kde poté vytiskli opravu.

Kampaň nabírala na obrátkách a na jaře roku 2008 Hughes vyhrál boj o zdroje. Tým se rozrostl a i když byl rozprášen po celé zemi, pomocí MyBO byli neustále v kontaktu. Neustále nabízeli řešení všem dobrovolníkům a díky online rozhovorům, se schvalovací procesy zrychlili. Tým pro nová média v Chicagu hledal stále na myBO blozích a další sociálních sítích jako je Flickr nebo YouTube, zajímavé příběhy, které by se dali využít pro zdůraznění Obamova přesvědčení, že hlavní kampaň patří lidu.

Yes We Can

Mezitím Hughes pracoval s vývojáři z Blue State na dvou průlomových nástrojích. Jeden z nich se nazýval Neighbor-to-Neighbor (Soused k sousedovi), který potichu vyšel v září 2008. Jakmile se uživatel přihlásil na MyBO, na levé stráně obrazovky uviděl okénko Neighbor-to-Neighbor, kde se dal najít seznam lidí, především nerozhodnutých voličů, které je potřeba obvolat. Využívalo to silně data – geografii, věk, profesi, jazyky, informace o vojenské službě, které by mohli odpovídat jiným dobrovolníkům. Ti využili tento nástroj zhruba k 8 milionům telefonátů.

Druhý nástroj se jmenoval Vote for Change (Hlasuj pro změnu), což byla registrace voličů. Databáze, plná místních voličů, nabídla několik jednoduchých otázek, postavených na základě pravidel voličů. Například student má právo volit jak na místě, kde studuje, tak tam odkud pochází. Aplikace mu to tak mohla navrhnout.

Volební noc. Řídící středisko V Chichagu o rozloze 3.000 čtverečných metrů zeje skoro prázdnotou. Tým nových médií jako jediný je zaneprázdněn, protože musí ještě odeslat po Kalifornii několik milionů e-mailů a zpráv. Kontrolují odpočet, kde ubíhají poslední vteřiny, sledují televizi. A je to tady… Kalifornie! Jásot, pláč, smích a objímání. Po zkontrolování, zda se vše odeslalo, nasedají do auta a jedou plnou rychlostí na North Michigan Avenue, kde si poslechnou řeč nového prezidenta.

Únor roku 2009 a Hughes je stále ve filozofické náladě. Po volbách pomohl přeměnit MyBO na Organizing for America spadající pod DNC (Democratic National Committee – Demokratický národní výbor) a je hrdý na nástroje, které pomohl vyvinout. Nakonec se Hughes přestěhoval do Brooklynu, kde si vybavil svůj první skutečný byt.

Nadále udržuje přátelství s Zuckerbegem. Strávili spolu jedno odpoledne v New Yorku, když byl CEO Facebooku na cestě na Světové ekonomické fórum ve švýcarském Davosu. Hughes však trvá na tom, že návrat ke kořenům Facebooku není v jeho plánech. Přemítá o Facebooku, jak by pokračoval, kdyby se nepřipojil k Obamovi.

Chris Hughes vždycky čeká na nějakou výzvu. Naposledy tak založil v roce 2010 společnost Jumo, což je nezisková organizace, sociální síť, která “má za cíl pomoci lidem najít způsob, jak pomoci světu.”

Nyní probíhají v plném proudu přípravy na nové prezidentské volby a Barack Obama nechce zůstat pozadu. V roce 2008 překvapil touto novou strategií, ale tentokrát bude chtít sociální sítě využít ke svému prospěchu každý. Jak to tedy nakonec dopadne a jaké sociální sítě využije tentokrát ke svému úspěchu? Uvidíte v jednom z dalších článků.

Zdroj: Fast Company, Wikipedie a další.

Jeho první hlavní dílo bylo Bear (1993), ve kterém si dva nazí muži (jeden z nich je McQueen) výměňují řadu pohledů, od koketních po výhružné. Mezi jeho nejznámějších děl patří Deadpan (1997), kde jde o remake kaskadérského kousku Bustera Keatona, ve kterém se dům zhroutí kolem McQueena, ale díky otevřenému oknu, se mu nic nestane.

Stejně jako byly černobílé filmy němé na počátku kinematografie, tak jsou němé i snímky McQueena. První film, kde použil i zvuk, byl Drumroll (1998). Natáčelo se třemi kamerami najednou. Jedna v přední části sudu a dvě po stranách. Sud se pak válcoval ulicema Manhattanu. Výsledek se promítal na třech stěnách uzavřeného prostoru. Kromě těchto experimentálních filmů dělal McQueen i sochy a fotografie.

V roce 1999 vyhrál ocenění Turner Prize, ale větší publicitu získala kontroverzní Tracey Emin, která byla také nominována.

V roce 2006 šel do Iráku jako oficiální válečný umělec. V následujícím roce představil Anglii a královně kolekci známek, která byla složena z portrétů britských vojáků, padlých ve válce v Iráku.

Režijní debut Hunger (2008) měl premiéru v Cannes a pojednává o hladovce v Irské věznici Maze, kde byli odsouzeni lidé z řad irské republikánské armády. McQueen získal ocenění Camera d’Or (cena pro debutující režiséry). Dále byl film oceněn na festivalech Sydney Film Festival, Toronto International Film Festival, Los Angeles Film Critics Assn. award a London Evening Standard Film Awards. O rok později reprezentoval Británii na Biennale v Benátkách.

V roce 2011 byl z důstojníka Řádu britského impéria (OBE) jmenován velitelem Řádu britského impéria (CBE) za služby ve vizuálním umění.

Jeho druhý celovečerní film Shame se odehrává v New Yorku, kde se k sexuálně závislému muži nastěhuje jeho mladší sestra. Film byl uveden na filmovém festivalu v Benátkách, kde získal herec Michael Fassbender Zlatou palmu za nejlepší mužský herecký výkon.

Twelve Years a Slave je příběh z 19. století. V New Yorku je unesen muž a prodán do otroctví na jihu Ameriky. Stejně jako ke všem předchozím filmům si McQueen napsal scénář i k tomuto filmu a v kinech by se měl objevit v roce 2014.

Please Say Something from David OReilly on Vimeo.

David O’Reilly často využívá anonymitu na internetu a založil si i alternativní identity.
Když všem řeknu, že jsem osmdesátiletý stařec, pracující v Rusku, lidé budou mít úplně jíné vnímání.
Toho využil a na YouTube 13. března 2008 se pod uživatelským jménem RANDYPETERS1, vydával za devítiletého chlapce z Chicaga. Nahrál první díl seriálu OCTOCAT o kočce s červenou hlavou a osmi dlouhými nohami, která hledá své rodiče. Videa byla animována v programu MS Paint a byla doprovázena hlasitým, dětským vypravěčem. 7. září byl vypuštěn na internet závěrečný díl, ale představoval zvrat. Závěrečných 20 sekund filmu se z útržkové animace přeplo do složité 3D animace s orchestrálním soundtrackem a celý příběh Octocat byl odhalen jako práce Davida O’Reillyho.

Jeho zatím poslední film The External World měl premiéru na 67 ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách. Vyhrál cenu EFA a Grand Prix na Mezinárodním fetivalu animace v Ottawě.

The External World from David OReilly on Vimeo.

Michel Courtemanche se narodil 11. prosince roku 1964 v kanadském městě Laval, Quebec. Je to herec a komediant, který měl stovky vystoupení “one-man show” v Kanadě, Francii, Belgii a Švýcarsku.

Jeho debutová one-man show nesoucí název A New Comic is Born měla přes pětset vystoupení a přinesla mu dvě nominace ceny Felix (kanadské ocenění pro umělce). To bylo v roce 1989. Jeho druhé vystoupení The New Adventures of Michel Courtemanche začalo v roce 1992 a dostalo se do divadel v celé severní Americe a v Evropě. Ze záznamů se potom udělal film (1993).

Díky úspěchu se objevil v několika seriálech (Secret Adventures of Jules Verne) a filmech (La Nuit de Noces, Karmina 2). Založil vlastní produkční společnost Encore Télévision, která produkuje Francouzsko-Kanadskou edici sitcomů nazvanou Caméra café.

Jeho styl humoru je založený na mimice spolu s kombinací zvukových efektů. U některých vystoupení dokonce vytváří vlastní zvukový doprovod svými ústy. A díky tomu je jeho humor mezinárodní a pochopí ho každý.

Na youtube se proslavil díky scénkám z televize RTL. První scénka se jmenuje Samurai.

Golf

Jeho dokonalou mimiku si můžete užít ve scénce Fotokabine.

Mojí oblíbenou scénkou je klaustrofobický a halucinogenní výraz.

A co teprve, když dospělý hraje mimino? Úžasný, škoda jen, že nerozumím mluvené části. Přesto první tři minuty scénky nemají chybu.

U dětí ještě zůstanu. Scénu Paternity považuji za jeden z nejlepších skečů, kde je příběh, smích a dokonce i slzy. Na youtube je rozdělená na dvě části.

Part 1

Part 2

A na závěr něco pro porovnání. Pro komiky je nejlepší školou scénka nazvaná neviditelné bubny. Komik prostě sedí na židli a dělá, že hraje na bubny. Tuto scénku mají jak Michel Courtemanche, tak Rowan Atkinson. Každý pojal tohle téma jinak a stejně se pobavíte u obou scének.

Michel Courtemanche – Le batteur

Rowan Aktinson – Final Bash

Již v roce 1970 její snímky otiskl hudební časopis Rolling Stone a o tři roky později byla jmenována jeho hlavní fotografkou. Zde fotila celebrity z hudebního průmyslu a dala tak časopisu jasný styl. Mezi její nejznámější práce patří snímky z koncertního turné kapely Rolling Stones v roce 1975 nebo slavný snímek Johna Lennona s Yoko Ono z 8. prosince roku 1980, který byl pořízen pěh hodin před jeho zastřelením.

Zlomem v jejím tvůrčím životě byl rok 1983, kdy začala spolupracovat s časopisem Vanity Fair, kde se stala hlavní portrétistkou. Každá hollywoodská hvězda touží po tom, aby je vyfotila právě Annie Leibovitz. Zde zaké poprvé objevila kouzlo aranžované fotografie. Hvězdy, které bývají středem fotografií, se kvůli Annie Leibovitz nechaly nafotografovat společně. Například na snímku Alpha List (Seznam Alfa), můžeme vedle sebe vidět Toma Cruise, Jacka Nicholsona, Brada Pitta, Hugha Granta, Matta Damona, Toma Hankse a další.

Mezi nejslavnější z nich patří zpěvačka a herečka Bette Midler zasypaná stovkami rudých růží, těhotná Demi Moore či Whoopi Goldberg ve vaně plné mléka.

První polovinu jejího dospělého života Annie Leibovitz nezajímalo nic jiného než práce. Její velká láska přišla až v 39 letech. Susan Sontag byla slavná spisovatelka a teoretička fotografie, bylo jí 55 a Annie pro ni měla nafotit přebal knihy. Vztah obou žen trval patnáct roků, ale nikdy spolu nežily, i když bydlely v bytech naproti sobě. A veřejnost do svého života rozhodně netahaly. Posledních šest let společného života umírala Susan Sontag na leukémii, které v roce 2004 podlehla. I u toho byla Annie se svým fotoaparátem.

Annie Leibovitz vydala už několik knih, její sestra Barbara o ní natočila dokument Annie Leibovitz: Life Through A Lens a stále fotí pro prestižní časopisy. Mezi poslední známé kolekce patří například Hollywood portfolio 2009, jež fotí každý rok.
Pozn. Annie Leibovitz vyfotila i českou osobnost a tuto poctu si zasloužila Martina Navrátilová.

Jan Kaplický vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. V roce 1968 odešel do Velké Británie. Spolupracoval například s Renzem Pianem, Richardem Rogersem a Normanem Fosterem. V roce 1978 založil s Davidem Nixonem vlastní kancelář Future Systems, o deset let později se jeho partnerkou stala Amanda Levete. V průběhu 80. let společně rozvíjeli vizi možné budoucí architektury a stali se jedinou britskou architektonickou společností, která pracovala pro NASA. Jedinečná zkušenost a práce pro kosmický výzkum a znalosti materiálu i technologií ovlivňují praxi Future Systems dodnes. Je držitelem mnoha ocenění, z nichž nejznámější je nejprestižnější britská cena za architekturu Stirling Prize za stavbu novinářského centra na londýnském kriketovém stadiónu.

Nedávno uveřejnil The Independent přehled nejvýznamnějších moderních staveb na světě. Jan Kaplický je v něm zastoupen dvěma stavbami, Lord’s Media Centrem v Londýně a obchodním domem Selfridges v Birminghamu. Realizace Future Systems lze nalézt v Evropě, Asii i Americe, jejich projekty byly publikovány ve více než třiceti zemích světa. Respekt si vydobyl projekty i realizacemi, které se chovají šetrně k životnímu prostředí, aniž by rezignovaly na hledání nových forem architektury.

V březnu roku 2007 se stal Jan Kaplický vítězem architektonické soutěže na projekt nové budovy Národní knihovny na Letné v Praze. Jenže čeští politici a někteří další lidé se proti tomu obrátili zády a zamítli postavit na Letné knihovnu. Díky tomu odmítl Jan Kaplický cenu za přínos v oblasti výtvarného umění a architektury od ministerstva kultury.

Jan Kaplický zemřel 14. ledna 2009 v Praze. Náhle mu selhalo srdce, když procházel ulicí Československé armády nedaleko Vítězného náměstí v den, kdy mu jeho druhá žena Eliška porodila dceru Johannu…

Donald LaFontaine se narodil 26. sprna roku 1940 v městečku Duluth v Minnesotě. Po vysoké škole nastoupil do armády. Po propuštění si našel práci v National Recording Studios zvukař. Později v roce 1962 byl přeložen do k producentovi Floyd L. Petersonovi, který vytvořil radio reklamu pro film “Dr. Strangelove”. Během let se společnost Floyd L. Peterson Inc. zaměřila i na reklamu ve filmovém průmyslu. LaFontaine a Peterson byli první, kdo vymyslel fráze, které stále domunují ve filmových trailerech; “In a world”, “A one-man army”, “No where to run, no where to hide and no way out” atd.

Největší zlom nastal v roce 1965, kdy vytvořili rádiovou upoutávku na film “Gunfighters Of Casa Grande” (viz. obrázek) pro společnost Metro-Goldwyn-Mayer. Těm se tak líbila, že po dalších 16 let namluvil tisíce spotů a stovky trailerů.

V roce 1976 se osamostatnil a založil vlastní produkční společnost – Don LaFontaine Associates. Jeho první zakázkou byl “The Godfather, Part II.” V roce 1978 ho požádali, zda by nespolupracoval s Paramount Pictures. Během tří let se mu začalo říkat “Voice” (Hlas) Paramountu. V roce 1980 byl jmenován více prezidentem společnosti, ale nezapomněl na svoji produční práci.

Paramount opustil v roce 1981 a přestěhoval jse z New Yorku do Los Angeles, opět znovu jako nezávislý produkční. Po dalších 25 let se LaFontaine vyšplhal na pozici krále voice-overů “King of Voice-overs.” Prvního září však přišla nečekaná zpráva o jeho smrti. Nastal u něj náhlý pneumotorax, tedy proniknutí vzduchu do pleurální dutiny, což je malý podtlakovaný prostor v okolí plic.

Na památku jsem pro vás vytvořil video, které je mix veškerého materiálu co jsem sehnal.

Mezi namluvenými spoty je i půlminotový spot na podporu Slovenského cestovního ruchu. Výroba tohoto spotu stála 1,17 millionů SK (28 837 Euro). Spot vznikl přestříháním starších videomateriálů a přidáním nových efektů a hudby. Namluvený je i v češtině, polštině a maďarštině. Jenže originál je jen jeden – anglická verze Dona LaFontaina.

Nejmladší ze čtyř bratrů, Doug Jones se narodil 24. května 1960 v Indianapolis (Indiana) a vyrůstal v Northeastside. Po Biskupské Chatard vysoké škole šel na univerzitu Ball State, kde absolvoval v roce 1982 s bakalářským titulem v oblasti telekomunikací a divadla, který byl jeho vedlejší předmět.

Na škole se naučil mimiku a zapojil se do souboru nazvaný “Mime Over Matter”, kde předváděl věci v bíle pomalovaném obličeji. “Po absolvování Ball State jsem byl jedno léto mim v zábavnim parku Kings Island v Ohiu. Strašení dětí z Kentucky je základem, co děláte tam dole” říká s úsměvem.

Doug také pracoval jako hadí muž. “Byli by jste překvapeni, kolikrát příjdete do styku s reklamou. Oni potřebovali někoho k držení krabičky Tide nebo něčeho. Jednou jsem se naskládal do krabice kvůli reklamě na jeansy.” Od té doby účinkoval ve stovkách televizních reklam, včetně reklamy na McDonalda, která je proslulá po celém světě, Mac Tonight.

Po skončení v divadle v Indianě se přestěhoval v roce 1985 do Los Angeles a neměl nouzi o práci – hrál ve více než 25 filmech, mnho televizních seriálů (včetně oceněném seriálu Buffy The Vampire Slayer, kde mu epizoda ‘Hush’ přinesla dvě nominace na Emmy) přes 90 reklam a hudebních videoklipů s lidmi jako Madonna, Red Hot Chili Peppers a Marilyn Manson.

Ačkoliv je spíš znám za svou ikonickou práci pod maskou, jak je ohebný zombie ‘Billy’ v Haloweenské klasice Hocus Pocus, nebo hlavní Morlock ve filmovém remaku Time Machine z roku 2001, tak také hrál i ‘sebe’ ve známých filmech jako je Adaptation s Nicholasem Cagem, Mystery Men s Benem Stillerem, Batman Returns s Danny DeVitem a několika dalších nezávislých filmech.

Ale teprve jeho citlivá a elegantní postava ‘Abe Sapien’ ve filmu Hellboy, mu na jaře roku 2004 přivedla prestiž a schválu od kritiků i diváků.

V roce 2006 se s mexickým režisérem Guillermo del Torem znovu spojili při natáčení španělsky mluveného fantasy/horrorového projektu El Laberinto del Fauno ( Pan’s Labyrinth ). V tomto filmu zvtárnil dvě postavy. Postavu Fauna a Vybledlého muže, který má slabost pro stravování dětí. Kromě toho, že musel na sobě mít tězké kostými se musel naučit veškeré dialogy ve španělštině.

Rok 2005 pokračoval pro Douga v hektickém tempu v rolích ve filmech Doom, The Benchwarmers a Lady in the Water kultovního režiséra M. Night Shyamalana. Tento rok byl také úspěšný pro nezávislý film Cabinet of Dr. Caligari, který získal tři ocenění na Screamfest Horror Festival v Los Angeles, včetně ceny diváků. Dougova spolupráce s Guillermo del Torem pokračovala i v roce 2006, kdy si namluvil svoji postavu Abe Sapiena v televizním projektu animovaného Hellboye (dva 70ti minutové filmy).

18. prosince roku 2006 dokončil natáčení své role ‘Silver Surfer’ ve filmu Fantastic Four: Rise of the Silver Surfer, který vešel do kin v červnu 2007. Dougova postava ‘Surfera’ přináší opět chválu u kritiků i diváků. Poprvé se také dostal na předávání cen, kde s filmem El Laberinto del Fauno získali šest nominací a tři Oscary vyhráli, včetně za nejlepší kostýmy Dougových postav, které vytvořila společnost DDT Efectos Especiales v Barceloně pod vedením Davida Martiho and Montse Ribeho.

Dne 16. května 2007 Doug namířil do Budapeště v Maďarsku, aby si zopakoval svoji roli Abeho ve filmovém pokračování Hellboy II: The Golden Army opět pod vedením Guillermo del Tora. Vedle oblíbené postavy Abeho si zahrál další dvě role ‘Anděla smrti’ a ‘Komorníka’.

Rok od roku získává Doug Jones víc nabídek a můžeme ho vídat ve vysokorozpočtových filmech i v nezávislých projektech a pokud zrovna nepracuje, tak žije se svou ženou Laurie v Kalifornii. Brzy se můžeme těšit na film My name is Jerry, kde hraje hlavní roli a bude hrát bez jakýchkoliv masek.

Makoto Shinkai se narodil v roce 1973 v japonském Naganu. Tato oblast je proslulá jako zimní letovisko díky své krásné a chladné krajině. Zde nasbíral inspirativní scenérie do svých děl. V roce 1991 zakončil studia na střední škole a až na druhý pokus v roce 1992 byl přijat na univerzitu Chuo v Tokiu se zaměřením na Japonskou literaturu. Vstoupil do literárního klubu, kde kreslil obrázkové knihy. Během studia na univerzitě žil poblíž Tokia v Saitamě. Zdejší krajinu použil ve svých filmech Kanojo to Kanojo no Neko (She and Her Cat) a Hoshi no Koe (Voices of a Distant Star). V roce 1994 vystudoval univerzitu a dostal práci ve firmě vytvářející počítačové hry. Během pěti let se naučil vytvářením herních videoklipů a grafických návrhů pro webový obsah pracovat s CGI (Computer Generated Imagery). Vytvořil mnoho nádherných videoklipů, které však firma zkracovala na kratší verze z čehož byl Shinkai velice zklamán. Toužil po svém delším anime, kde by mohl ukázat svou tvořivost a fantazii.

Od roku 1997 tedy začal ve svém volném čase pracovat na krátkém anime. Po některých výtvorech jako např. Tooi Sekai, vytvořil krátký 5 minutový anime film Kanojo to Kanojo no Neko. Tento film vyhrál na festivalech několik ocenění. Největší odměnou však nebyla ocenění, která získal za tento film, ale byla to spolupráce, kterou navázal s panem Hagiwarou (který se stal později jeho producentem), a studiem Comix Wave (které se stalo jeho produkčním a právním partnerem). V té době pracuje na dalším anime s názvem Hoshi no Koe, které se stává dalším milníkem v jeho filmové tvorbě. Na začátku uvažoval o klidném příběhu, tak jako tomu bylo v She and Her Cat. Po rozhovoru s panem Kamatamou, který organizoval soutěž, kterou vyhrál, se rozhodl příběh zdramatizovat. Od odchodu ze svého minulého zaměstnání se z Makoto Shinkaie stal nezávislý tvůrce anime, kterým je do dnes. Některé anime studia a společnosti si všimly jeho činnosti a nabízely mu mnoho nabídek na spolupráci, které však Makoto všechny odmítnul, protože chtěl svůj film Hoshi no Koe dokončit s co nejmenším počtem spolupracovníků (Vše dělal na svém počítači Apple Power Mac G4 400MHz. Dokonce si film nadaboval sám se svou ženou. Později byl film předabován profesionály). Za pomoci pana Tenmona, paní Shinohary, paní Low, pana Hagiwary a dalších lidí bylo 25 minutové anime Hoshi no Koe dokončeno v lednu 2002. Tento film přinesl Makoto Shinkaii nevídaný úspěch.

V prosinci roku 2002 se vrhl Makoto Shinkai spolu s CoMix Wave do dalšího filmu Kumo no mukô, yakusoku no basho (The Place Promised in Our Early Days / Beyond the Clouds). Jedná se o jeho první celovečerní film. Film měl premiéru 20. listopadu roku 2004. V roce 2006 začal pracovat na zatím posledním filmu Byôsoku 5 senchimêtoru (5 Centimeters per Second), který měl premiéru o rok později.

Jeho krátká videa jsem otitulkoval a dal na youtube. Takže si je můžete vychutnat se mnou.

Tooi Sekai – Other Worlds (1999)

Kanojo to kanojo no neko – She and Her Cat (1999)

Do palety živých vystoupeních Addictive TV ale nepatří jen klubové či festivalovými sety, ale také unikátní filmovou show. Kupříkladu jejich projekt “The Eye of the Pilot” remixuje cestovní deník francouzského pilota Raymonda Lamy, který jej natáčel v padesátých letech během svých cest po světě. K tomuto obdivuhodně propracovanému A/V cestopisu si Addictive sami vytvořili originální soundtrack a na pódiu je navíc doprovází francouzský kytarista Alejandro de Valera.

V roce 2006 se stali vůbec prvním uskupením, které oficiálně zremixovalo hollywoodský film. Jednalo se o webový spot k filmu Take The Lead s Antoniem Banderasem v hlavní roli, vytvořený pro americké studio New Line Cinema.

Ještě téhož roku vytvořili televizní upoutávky k filmu Snakes on a Plane se Samuelem L. Jacksonem a video Rapture Riders jako remix Blondie vs The Doors. Z podobných prací mají na svém kontě také A/V remixy animovaného eposu Tekkon Kinkreet, akčního thrilleru Shoot ‘Em Up a jako jednu z posledních prací i videoremix filmu Iron Man. Addictive TV se kromě webových spotů pro hollywoodské filmy občas věnují i reklamním remixům, podílí se i na výrobě filmových pořadů. Mimo to iniciovali i pozoruhodnou sérii DVD Mixmasters, v níž představili přes 200 audiovizuálních umělců z celého světa.

Já osobně jsem si chtěl vyzkoušet co obnáší takový audiovizuální remix a zkusil jsem si střihnout remix z traileru Temný rytíř. Hudbu jsem použil z Addictive TV, protože nejsem zvukař a umím jen stříhat. Takže to není nějaké veledílo, stejně jsem si to jen chtěl zkusit. Bylo to pracný a obdivuji je za to. Umí to skvěle.