Člověk by nevěřil, že lásku pozná až v okamžiku své smrti. Konkrétně mluvím o sobě. Všichni kolem mě již našli lásku na celý život. Zatímco já musel skončit na pitevním stole, abych prožil to, po čem touží každý. Nikomu to nemám za zlé, vždyť jsem se nakonec přeci jen dočkal. Sice jiným způsobem, ale pomiloval jsem se s krásným andělem.

Přesto se trochu za sebe stydím. Jak tak v té márnici ležím nahej a je vidět moje erekce. Musím být k smíchu každému, kdo mě takhle uvidí. Říká se tomu andělská chlípnost. Jde o posmrtnou erekci, vyvolanou rychlou a násilnou smrtí.

A právě v okamžiku mé smrti jsem se objevil v posteli s nebesy a nade mnou se vznášel anděl. Jak se tak dívám na nahou postavu dívky s křídly, uvědomuji si, že obsahuje rysy všech holek, ke kterým jsem něco cítil ve svém životě.

Terezčiny blonďaté vlasy, které mě vždy oslepovaly odrazem slunečních paprsků, když jsme si spolu jako děti hráli na louce mezi pampeliškami. Věnce z pampelišek jsme pak sundali z malých hlaviček a na naší imaginární svatbě je hodili do řeky. Jenže stejně jako se věnce ztratily v proudu řeky, tak se ztratila Terezka z mého života. Odstěhovala se pryč a já ji už nikdy neviděl.

Vznášející se anděl také měl modré oči Markéty, které jsem poslal na základní škole milostný dopis, kde jsem ji vyznal lásku a obdivoval její oči, které byly modré jako nebe a leskly se jak měsíční prach. Jenže to spolužáci zjistili a začali si z ní dělat srandu. Od té doby už na mě nepromluvila a o rok později odešla na gymnázium.

Prsa jsem poznal hned. Jsou totiž Veroniky, která pod vlivem alkoholu skončila na Nový rok v mém náručí. A při vášnivém líbání jsem si v mých osmnácti letech poprvé šáhnul na dvě prsa, která byla teplá a hebká. Až jsem měl pocit, že v ruce držím její srdce, které mi chce věnovat. Ale její částečně neposkvrněná nevinnost zůstala nedotčena, protože si chtěla odskočit a už se ke mně nevrátila.

Když se anděl snesl ke mně do postele a začal mě líbat, poznal jsem rty, které patřily Michaele. Její pomalé a zároveň vášnivé líbání mě dokázalo uvést do varu hned, až jsem si myslel, že jsem v sedmém nebi. Jenže teď jsem v posteli s nebesy a s andělem, který mým očím nabízí tu největší krásu a celému zbytku mého těla nepoznanou rozkoš.

Rukama se pomalu přibližuji k jejím vlasům a odhrnuji je za ucho. Jenže mávnutí jejích křídel je rozfouká a opět se dotýkají mého obličeje při našem líbání. Chtěl bych ji převalit na záda, ale včas si uvědomuji, že by se necítila pohodlně s křídly na zádech. Rukou přejíždím z jejího krku směrem k hrudi, kde hluboké dýchání anděla ovlivňuje výšku prsou nad mým tělem. Hned mám pocit, že je tu se mnou Veronika a že pokračujeme tam, kde jsme kdysi skončili. Moje zvědavost nad ženským tělem pokračuje dál podél boku jejího těla esovitého tvaru a já najednou dlaní přejíždím podél zadečku. Její křídla přestávají pomalu mávat a já cítím, jak se mé hrudi dotýkají její bradavky, prsa a postupně i zbytek celého těla. Je lehčí než jsem si myslel a já se v této chvíli cítím poněkud nesvůj. Nechci to dát najevo a opět se přibližuji svými rty k jejím a pokračuji v líbání, kterého jsem si během života moc neužil. Jenže pak cítím její ruce, jak se blíží k mému penisu. Její dotek rozproudil krev a s přicházející erekcí se zvyšuje i můj tep a uvažuji nad tím, zda můžu dostat infarkt, i když jsem mrtev.

V tu chvíli se anděl nade mnou narovná, světlo ji zezadu ozařuje. Mávne křídly a vznese se o kousek. Pomalu dopadá na můj ztopořený penis a já poprvé pronikám do pochvy a objevuji nepoznanou rozkoš, kterou nelze ani slovy popsat. To prostě musíte prožít na vlastní kůži. Třeba se i vy dočkáte, stejně jako já. Andělská chlípnost nezná své hranice a je postavená jen na vaší fantazii. V okamžiku mého orgasmu se anděl vznesl s mou duší až do nebe a zbytek mého těla i s erekcí se objevil na studeném pitevním stole. Pokud se však podíváte blíž k mému obličeji, uvidíte nepatrný úsměv, s kterým odcházím z tohoto světa.

Tuo povídku jsem chtěl napsat dlouho. Když jsem ji dopsal, byl jsem spokojen. Ale po měsíci se mi přestala líbit a hodil jsem ji do koše. Druhý den jsem ji vylovil a rozhodl se ji přesto publikovat. Možná časem tuto verzi úplně přepíšu…

Na světě je tolik příběhů, kolik existuje lidí. Každý z nich má svůj příběh, každý si zaslouží svých patnáct slov slávy. A právě tyto slova, věty, odstavce a stránky patří jedné dívce. Dívce s němou tváří. Laura je jedináček, která se narodila milujícímu páru. Maminka s tatínkem jsou ochotni pro ni udělat vše, aby byla šťastná. Přesto na její tváři nikdy neuvidí úsměv…
Porod proběhl v pořádku. A když Laura vyšla z maminčina lůna, ozval se dětský pláč. Jak se náhle ozval, tak i náhle ustal. Doktoři začli kontrolovat její životní funkce, které byly v naprostém pořádku. Novorozeně se prostě rozhodlo mít němou tvář. Doktoři příčinu zjistili až mnohem později. Laura se totiž narodila s hypomimií, což je vážná choroba obličejových svalů. Ty se nesmí hýbat, jinak může dojít k takovému napětí, bolesti, ztrátě vědomí a nakonec smrti. To Laura nesmí dopustit, chce přece žít a poznat nový svět.
Určitě by jste neuhodli její první slova. Stalo se to rok po jejím narození. Tatínek se vrátil z práce a přinesl ji dárek. Byl to plyšový medvídek a ona ho s nadšením objala. Její emoce se projevily i na obličeji a Laura vyslovila dvakrát za sebou slovo “Bolí”. Bolest byla jejím největším nepřítelem, přicházela v situacích, kdy my ostatní se smějeme, pláčeme nebo dokonce i jíme. Šlo se k doktorovi, ale ten neodhalil nic vyjimečného. Dívka reagovala na všechny testy správně, jen skrývala své emoce. Snažila se je skrývat, i když to při odebírání krve strašně bolelo. Rodiče byli zoufalí a doufali, že časem snad sama řekne, co ji trápí.
Teprve až když se Laura naučila číst a psát, podělila se o to tajemství přírody, které ji bylo naděleno. Doktoři tedy stanovili diagnózu, ale to nic nezměnilo na tom, že dívka s němou tváří stále nemůže vyjádřit své emoce obličejovými svaly. Zůstane ji to navždy. Ujištuji vás však, že Laura v okamžiku smrti bude mít na tváři úsměv.
Ale nepředbíhejme. Chci se s vámi totiž podělit o okamžik, kdy celá rodina slyšela první celou větu od Laury a kdy odložila navždy pero a notýsek, který byl určen jako její sdělovací prostředek. Byl to velký boj a proto ji tentokrát nazvu hrdinkou. Naše hrdinka se vracela ze školy domů a zahlédla hlouček lidí. Šla k němu, ale neviděla to, na co ostatní přihlíželi. Proplížila se davem až dopředu a tam seděl pán s loutkou. Povídal si s ní a bavil publikum. Loutka mluvila, aniž by pán otřevřel pusu. Byl to totiž břichomluvec! Ihned po představení běžela Laura do knihovny a zjistila si o břichomluvectví vše, co bylo k dispozici. Doma v pokoji potají zkoušela a naší hrdince to trvalo půl roku, než srozumitelně vyslovila celou větu. Tatínek s maminkou ty slova uslyšeli až při nedělním obědě, kdy maminka podávala Lauře talíř s polívkou. Hrdinka skrz zuby procedila: “Děkuji ti, maminko”.
Mamince se div nepodlomily kolena. Tatínek naštěstí už seděl na židli. Měli jste vidět ty rozzářené tváře rodičů a jak všichni radostí tančili kolem stolu. Během oběda jim Laura vyprávěla svoji dobrodružnou cestu k břichomluvectví.
Puberta dívek je jiná než u chlapců. U Laury to platí dvojnásob. Když se u ni projevila první menstruace, pocítila tu bolest a zahlédla krev. Vystrašená utíkala za rodiči. Myslela si, že umírá a že je to další fáze její nemoci. Upadla před nima do bezvědomí, protože její tělo zároveň nesneslo bolest v obličeji, když dala najevo své zděšení. Když se dívka, s opět němou tváří, probouzela k vědomí. Maminka ji vše vysvětlila od menstruace až po vztahy mezi dívkou a chlapcem. Laura si uvědomila, že lásku nikdy nepozná, když ji nedokáže ani vyjádřit. Ale znáte to, nikdy neříkejte nikdy.
Laura poznala svoji lásku ve čtrnácti letech. Seděla v parku a četla si nahlas knížku, aniž by pohnula rty. Toho si všiml Tomáš, který každý den chodí do parku běhat. Není to poprvé, co ji tu vidí. Laura se mu zalíbila a dnes se rozhodl ji oslovit. Tomášovi je devatenáct let a nepatří už mezi ty puberťáky, kteří by si dělali z Laury srandu, jak tomu obvykle bohužel bývá. Takže Laura byla překvapená a na pozvání do kavárny kývla.
V pátek, o tři dny později, čekal Tomáš před kavárnou na Lauru, která si poprvé na sebe vzala šaty. Moc ji to slušelo a Tomáš se k ní choval jako správný gentleman. Pozorně ji naslouchal, a zajímal se o ni. Neobtěžoval se s vyprávěním vtipů, kterým by se Laura stejně nesmála. Pozorně se díval do jejich šeděmodrých očí, protože on jako jediný si všiml, že oči dokážou také reagovat na některé situace. Když ji tedy dal na rozloučenou polibek a pozorně jste se podívali Lauře do očí. Mohli jste si všimnout toho průdkého rozšíření zorniček. Překvapení, strach nebo radost? Všechno dohromady! Její první polibek. Laura se začla červenat, utekla Tomášovi aniž by mu cokoliv řekla. Doběhla domů, zavřela se v pokoji a lehla si na postel. Prsty se dotkla svých rtů. Stále na nich cítila Tomášovi rty. Znovu se začla červenat. Laura nechává své emoce volně plynout. Její rty pomalu rýsují úsměv. Bolest se zvyšuje, ale Laura je bojovnice. Naše hrdinka se usmívá víc. Oči se dívají skrz bílý strop. Vidí tam Tomáše. Její zúžené zorničky se opět rozšiřují. Na další kávu s ním znovu nepůjde, s rodiči už nikdy neochutná maminčinu vynikající polívku, skrz své zuby nevysloví náročnější jazykolamy a neobjeví další tajemství, které ji tento svět skrývá.
Laura umírá ve jménu lásky. Zapomeňte na její němou tvář. Zapamatujte si to nejkrásnější, co jste na ni mohli vidět. Úsměv.

Povídka na základě filmových premiér z roku 2000.

V dnešní době není rakovina žádným překvapením. Každý čtvrtý umírá na rakovinu. Rakovinu prsou, kůže, kosti, krve, varlat apod. V naší rodině mám to štěstí já. Vyrovnal jsem se s tím hned. Doktor byl překvapen a chtěl mě poslat rovnou i k psychiatrovi. Vždyť mi zbývá pár měsíců a možná i let. Za tu dobu se dá stihnout spousta věcí. Problémem byla spíše rodina a přátelé. Jak se s tím vyrovnají. Pro ně to je větší rána. Přišel jsem na svět z matčina lůna. Naučili mě spoustu věcí. Strávili spoustu času tím, aby ze mě udělali syna, na kterého můžou být pyšní. A taky že jsou.

Díky otcovi se ve mně probudila fotografická vášeň. Když mi bylo tak sedm, osm let. Jeli jsme v létě na dovolenou do Maďarska a táta měl vypůjčený fotoaparát. V té době byli samozřejmě jen analogové fotoaparáty. Krásná zrcadlovka! Fascinovala mě a chtěl jsem si s ní hrát, ale byla vypůjčená a táta mi ji nikdy nepůjčil.

O půl roku později na Vánoce, když jsme byli dávno doma, jsem já i bratr dostali pod stromeček analogové fotoaparáty. Každý úplně jiný a já měl z tohoto dárku obrovskou radost. Byl to Olympus PenFT. Jenže škoda, že jsem ho dostal brzo. Bylo mi jen pár let.
V mých očích to byla hračka, nikoliv nástroj k umění. A stejně jako ostatní hračky jsem rozebral i tento fotoaparát. Nikdy jsem ho nedal zpět dohromady. Chtěl jsem vědět, jak funguje vevnitř. Dokonce jsem spolu s tím mým fotoaparátem rozebral i ten bráchův. Zklamal jsem rodiče, kteří mě v tomto uměleckém směru přestali podporovat.

Během studií na střední jsem prošel velkou změnou a moje dřívější vášeň rozebírání věcí se proměnila ve vášeň tvůrčí. Začal jsem si na brigádách vydělávat a koupil si nový fotoaparát. Měli jste vidět to nadšení, když jsem své fotografie ukázal rodičům. Snad jsem tímto odčinil otcovo zklamání.

Fotil jsem spoustu věcí. Mé fotografie měli několik výstav. Mohl jsem díky své vášni navštívit mnoho kultur. Mohl jsem zachytit jejich krásu. Ale tu největší krásu jsem stejně zachytil ve své vlasti. Alena je úžasná kamarádka, přítelkyně a světlo mého života. Díky ní jsem poznal pravou podstatu štěstí, usměvu a lásky. Avšak její srdce již patří někomu jinému. Ironie.

Od malička se věnuje baletu. Taktéž procestovala celý svět a ve světě, během jednoho ze svých představení konajícího se v New Yorku, poznala svou lásku. Od té doby za ní jezdí a traví spolu volný čas. Naštěstí já a Alča máme své chvilky. Ty patří jen nám. Své záliby jsme spojili do jistého druhu umění. A tím je film. Každy čtvrtek navštěvujeme filmové premiéry a povídáme si o všem možném. Navzájem si doplňujeme své znalosti a novinky, které jsme během týdne objevili. Bál jsem se, že mě jednou opustí a odjede navždy za svym přítelem. Nakonec jsem to já, kdo opustí toho druhého. Vždy jsme si sdělovali jen své úspěchy a mezi ně moje rakovina nepatří. Rozhodl jsem se tedy uchovat toto tajemství jen pro sebe. Nechci totiž, aby se mezi náma něco změnilo. Naše setkání jsou tím nejkrásnějším, co mě v životě potkalo. A tak to i zůstane. Umírající odpočítává dny svého života, já se rozhodl odpočítávat počet filmovych premiér.

Odpočet začal premiérou filmu Šestý smysl. Režisér, Manoj Night Shyamalan, mě tímto duchařským snímkem vyděsil. Pointa? S Alčou jsme to museli pořádně rozebrat. Oba jsme byli filmem nadšení. Dlouho jsme neviděli film, který by si nás získal rozuzlením a převrátil náš divácký pohled vzhůru nohama. Začali jsme řešit, co by jsme komu vkázali, kdybychom byli mrtví. To mě trošku zaskočilo. Uvědomil jsme si, že bych chtěl mít vše vyřízené, aniž bych potřeboval hledat někoho, kdo by vyřídil můj vkaz. Nic mě nenapadalo, ale Alena naléhala. Řekl jsem jí tedy, že bych jí vzkázal, kde jsou schované všechny naše společné fotografie z cest. To ji zaskočilo, myslela si totiž, že jsem ji všechny fotografie dal. Dal jsem ji jen ty povedené. Nechci, aby moje nedokonalé fotky spatřili světlo světa.

Další premiéra byla až o dva týdny později. Začali mi totiž vypadávat vlasy. Chemoterapie má své nevýhody. Nepomáhá mi. Jen to zhoršuje. Musel jsem tento problém nějak vyřešit. Každý by poznal, že mi něco je. Nakonec mi nezbývalo než jít dohola. Aleně jsem to vysvětlil tak, že to je kvůli nové sérii fotek. Nejdřív se jí to nelíbilo, ale po filmu Klub rváčů od Davida Finchera chtěla jít dohola taky. Být jako Tyler Durden. Když jsme vyšli ze sálu, tak si všimla toho, jak jsem pobledlej.
„Trpíš nespavostí? Měl bys mi dát facku.“, použila slova z filmu.
Usmála se a dala mi polibek na rozloučenou. Existujou v Čechách taky terapie pro lidi s nevyléčitelnou nemocí? Mám zapotřebí sledovat utrpení ostatních? Motivovalo by mě to k něčemu? Těžko. Radši si budu nadále všímat svého a sledovat s úsměvem jen to krásné.

Nejdříve jsme měli v plánu navštívit nový film Davida Lynche – Příběh Alvina Straighta, ale riskli jsme filmovy debut Sama Mendese. Dobře jsme udělali. Dlouho jsme se nezasmál tak, jako u tohoto filmu. Film se stal mojí srdeční záležitostí a jsem rád, že jsem ho mohl vidět. Rozevřel mi oči ještě víc. Řekl jsem si, že se pokusím užívat života ještě víc. V dnešní době se mladí lidé snaží byt úspěšní a ambiciózní, ale do ubíjejícího stereotypu lze sklouznout velmi snadno. Existuje však sice ještě slušná šance, že příjde z vnějšku nějaký impuls a my nakrátko znovu objevíme kouzlo života. U mě tím impulsem bude nejspíš rakovina.

Dva týdny bez filmových premiér a hlavně Alči bylo pro mě utrpením. Jela do New Yorku za svým přítelem a já jsem dostal strach, že ji nestihnu říct vše, co jsem chtěl. Že už neuvidím její úsměv a její hnědé, upřímné oči. Nepolíbím její rty a její vůni. Při chemoterapiích jsem prosil svoji nemoc, ať nespěchá, že má na mě spoustu času. Jen v klidu, ať mě zabíjí pomalu. Začal jsem se každé ráno fotit. Když si ty fotky prohlížím, tak si všímám, jak mě rakovina zvenčí mění. Musel jsem začít používat make-up. Cítím se jak hračka, která se rozpadá. Proto jsem se dokázal vcítit do postav dalšího filmu Toy Story 2: Příběh hraček. Alena byla překvapení z mojí radosti, když jsem ji opět viděl. A zahltila mě svými zážitky z New Yorku. Poslouchal jsem její jemný hlas, teda až na pasáže, kdy mluvila o svém příteli. To šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Muž na Měsíci. Režisér z našich luhů a hájů, Miloš Forman, mi ukázal příběh Andyho Kaufmana, který byl mistrem v provokaci obecenstva. Jenže ho postihla v brzkém věku rakovina. Když to oznámil svym přátelům, tak si mysleli, že je to jeho další vtip a smáli se mu. Jsem rád, že jsem to Aleně neřekl. Doposud mě hryzalo svědomí, že to před ní tajím. Teď už žádné vyčitky nemám. V jejích očích chci zůstat jako fotograf, jehož můzou je ona sama.

Nastala polovina března a rakovina dospěla do posledního stádia. Už dál nemůžu, jsem velice oslaben a make-up už nezakryje mou bledost. S Alčou jsem se rozhodl vidět naposledy. A aby neviděla jak teď vypadám, poprosil jsem ji, zda by jsme se nemohli vidět až v sále. Když v kině zhasla světla, rychle jsem si k ní přisedl a omluvil se jí za pozdní příchod. Naším posledním společným filmem je Zelená míle, adaptovaná kniha Stephena Kinga pod režií Franka Darabonta. Všichni v sále měli slzy v očích. Já už žádné neměl, byl jsem absolutně vysílen. Asi jsem to přeci jen Aleně měl říct, ale už je pozdě. Rozhodl jsem se tedy odejít s úsměvem. Vždyť tyto okamžiky jsou nejkrásnější chvíle mého života. Naklonil jsem se k ní a poděkoval za všechno. Svými popraskanyými rty jsem políbil její jemné rty. Ošklivost líbá krásu. Kráska a zvíře. Jsem zrůda, co nedokázala vyjít s pravdou na povrch? Myslím, že ne. Já jen nechci, aby na mě lidi vzpomínali jako na člověka, co umřel na rakovinu. Je konec. Alča mě vyděšeně sleduje a nechápe co se děje. Vstávám a odcházím ze sálu. Jsem slabý, mé nohy padají tíhou. Už neudělám ani krok. Před sálem padám na zem. Umírám s úsměvem na rtech. Vždyť jsem prožil šest nejkrásnějších chvil mého života…

Jednou se mi v hlavě zrodil nápad na zvířecího Forresta Gumpa a z rukou mi vypadla tato povídka…

Psí deník, 27. října 1957
Přesně tak, jsem pes a píšu si deník. Jestli vám to vadí, tak si běžte honit svůj vlastní ocas a nečtěte to. Narodil jsem před dvěma lety a mamka s taťkou mě pojmenovali Remus Štěkus. Prej po nějakém frackovi, co ho kojila vlčice. Náš páníček se mě ale rozhodnul pojmenovat jinak. Na to jsem se zatvářil kysele a asi proto mě poté pojmenoval Citronek. Po ulicích Moskvy si ťapkám už rok. Ztratil jsem se totiž při hledání nějaké fenky, páč jsem měl na nějakou chuť. Pak už jsem svůj domov nenašel. Život na ulici mi nějak nevadí. Poznal jsem tu taky spoustu hafarádů. Nevíte, co je hafarád? To je ve vašem jazyce kamarád. Tak si to laskavě vyškrábejte drápkama za uši, když už jste se rozhodli číst můj deník. Po rodičích se mi ani tak nestýská. Vždyť už jsem velkej. A navíc jsem rád, že mi všichni říkají Remus a ne tím pokydaným jménem Citronek.

Psí deník, 28. října 1957
Bolí mě ocas, jak jsem s ním radostí vrtěl, když jsem našel v popelnici kost. Naštěstí je tady v Rusku chladno, že si na něj nemusím dávat ani ledový obklad a za chvilku to bude v pohodě. Přístřešek jsem si našel za chrámem Nanebevzetí Panny Marie. Místní tomu říkají Blagověščenskij sobor. Nechápu proč. Vždyť ten název nejde ani pořádně vyštěknout. Tady se kosti hledaj těžko, protože většinou je dostanou ti psi, co bydlí u svých páníčků. Svoji kost jsem zakopal v díře, kterou soudruzi vykopali na náměstí. Asi tam opravují potrubí. To určitě žádného jiného psa nenapadne, aby ji tam šel hledat. Jsem chytrej, že bych mohl dělat nějakého inženýra a ťapkat čudlíky do nějakého toho kompjůtru nebo co to je.

Psí deník, 29. října 1957
Chytrej nakonec asi nejsem. Tu mojí kost mi soudruzi zakopali a zakryli dlažebními kostkami. Zkoušel jsem se k ní dostat, ale marně. Je to tvrdší než samotná kost. Doufal jsem, že se proslavím jako pes Hafan Petrovič Pavlov. Byl to pes nějakého doktora I. P. Pavlova a za svůj výzkum dostali ocenění. Nějakého Nobela. To bude asi značka psí konzervy. Musím taky něco takového dokázat, abych mohl zjistit, jak chutná Nobelova psí konzerva.

Psí deník, 30. října 1957
Albina ke mně přišla s novinkou, že je v tom. K psímu čertu! Takhle mladej a už budu mít štěňata. Měli by vymyslet nějakou antištěňaci v podobě speciální kosti. Albina je sice pěkná, ale uživit mladý v tomto prostředí nebude snadné. No co, život ve tvrdém prostředí je naučí mnohé. Ale budem si muset najít nový přístřešek, protože v zimě se venku nedá přežít. Je taková zima, že vám zmrznou vousky. A díky tomu normálně chytáte rádiový signál, který soudruzi neustále vysílají, až vám z toho div ze zadku nevychází hudba Petra Iljiče Čajkovskijho.

Psí deník, 31. října 1957
Dnes se mi stala zvláštní věc. Asi mám nového páníčka. Teda spíš víc páníčků. Všichni mají bílé pláště. Narazili na nás v našem přístřešku. Vzali mě, Albinu a i naši sousedku Mojku. Dali nám hromadu jídla a tak jsme se pěkně nažrali. Mají divný smysl pro hraní. Dali nám nějaké drátky a dívali se na kompjůtr, který jim pípal. Nejdřív jsem si myslel, že vysílají morseovku. Ale pípalo to neustále dva krátké tóny, což je písmeno „i“. To nedávalo žádný smysl, tak jsem jim štěknul, že bych rád viděl Albinu. Přišla ke mně paní v plášti a začala mě hladit. Pípání na stroji se zrychlilo a ona se na mě usmála a ostatní lidi začali zapisovat nějaké údaje.
Večer mě odvedli do nějaké klece. Vedle jsem potkal Mojku, ale Albina nikde. Od Mojky jsem zjistil, že ji odvedli jinam, protože čeká mladý. Vypadá to, že se o ni dobře postarají a nebudeme mít starost s tou zimou, co příjde. Snad ji brzy zase uvidím.

Psí deník, 1. listopadu 1957
Soudruzi v bílých pláštích si myslí, že nejsem dost hubenej. Dali mě do jakési úzké psí boudy bez střechy, která vibrovala. Na ulici jsem vyzábl dost. Co víc ještě chtějí? Myslel jsem na Albinu, až jsem se z toho vzrušil a vibrace mi dělaly docela příjemně. Tak jsem se nechal unášet tímhle pasivním pářením bez fenky a soudruzi z toho byli taky šťastní. Měli úsměv na tváři. Netušil jsem, že jsou lidi tak perverzní. To nemají nic jiného na práci, než sledovat nadrženýho psa?
Navíc se mě rozhodli pojmenovat Lajka. Co to ty lidi napadá za pokydaný jména? To už je lepší ten Citronek, kterým mě pojmenoval předchozí páníček.

Psí deník, 2. listopadu 1957
Oni si fakt myslí, že potřebuju zhubnout! Nedávají mi nic jiného, než kašovitou stravu. Ale dostávám ji dost a je docela dobrá. Lepší než ty páchnoucí zbytky z popelnic, po kterých zvrací i krysy. Pak mě odvedli do nové psí boudy, která byla trošku větší. Navlíkli mě do oblečku na kterém byli dráty. Potom mě v té boudě nechali samotnýho a zavřeli mě tam. Nikde žádná díra. Jen já sám. Po chvilce se ta bouda dala pomalu do pohybu a začala se zrychlovat. Byl to zvlášní pocit. Škoda, že tahle nová bouda se netřese stejně jako ta včerejší. V téhle bych mohl myslet na Albinu a soudruzi by mě přitom neviděli.
Najednou jsem nevěděl, jestli se vůbec ještě bouda hýbe, ale nemohl jsem se vůbec hnout. Jako by mě u zdi držel silný sibiřský vítr, který fouká tak silně, že nehnete ani packou. Uběhlo několik psích minut a bouda začala zpomalovat, až se úplně zastavila. Otevřeli mi dvířka, vzali do náruče a všichni radostí křičeli. Tak jsem se přidal a pronesl pár štěků.

Psí deník, 3. listopadu 1957
Cítím se jak V.I.D. (very important dog), protože se o mně dnes pečlivě starají. Jídlo, voda. Každý mě hladí, usmívá se a je štěstím bez sebe. Dělá mi to radost. Možná jsem součástí něčeho velkého. Dokonce mi dali velkou porci jídla z konzervy. Chutnala báječně. Je možný, že to byla právě ta Nobelova konzerva. Budu slavnější než Hafan Petrovič Pavlov! Pro jistotu jsem dělal vše, co po mně chtěli.
Nakonec mě zase dali do té vibrující boudy. Tentokrát měla i střechu a byla navíc daná do ještě větší boudy. Asi budou silnější vibrace. Možná nechtějí vzrušeného psa, ale psa bez kožichu. Touhle mašinou ze mě setřesou všechny chlupy. Paní v bílém mi dala trochu vody a pak za mnou zavřela poklop. Čekal jsem tedy, co se bude dít. Po chvilce se začala kabina třást a nakonec mě prudký pohyb donutil si lehnout. Nedokázal jsem se udržet na nohou. To trvalo delší dobu, ale pak vše ustálo a já se mohl opět postavit. Dokonce jsem viděl skrz okénko ten zelenomodrý balón, který měli ti lidé v bílých pláštích na jednom ze stolů a říkali tomu glóbus. Proč všechno jednoduché nazývají tak divně? Lidi opravdu mají divný smysl pro jména.
V té úzké boudě začíná být horko. Ani vodu mi sem nedali. Co všechno museli strpět ostatní psi, aby dostali Nobelovu konzervu? Ta teplota tady stoupá. Začínají mi chybět chladné noci v Moskvě. Chybí mi rádiové signály zachycené skrz mé zmrzlé vousky. Chybí mi Albina a šťěňata, která přijdou na svět. Snad je brzy zase uvidím. Začíná se mi motat hlava, tak to pro dnešek stačí. Více napíšu zítra…

KONEC