Přestože jsem měl plno práce s reklamou do školy. Musel jsem si udělat čas na výstavu fotografií jedinečného fotografa Jindřicha Štreita. Jelikož také pocházím z vesnice a prožil jsem tam značnou část svého života mají pro mě Štreitovy zachycené okamžiky z vesnic také určitou hodnotu a v mnoha případech je vidět, že život na vesnicích je všude stejný bez ohledu na to z jaké doby je.

Jindřich Štreit se narodil 5. září 1946 ve Vsetíně. Vyrůstal v obci Střítež v okrese Vsetín, kde byl otec učitelem. V roce 1956 se s rodiči a sourozenci přestěhoval do podhůří Jeseníků (Těchanov). Vystudoval gymnázium v Rýmařově (1963) a pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor výtvarná výchova (1967). Ženat od roku 1971, manželka Agnes, dcera Monika.

Po absolvování univerzity začal vyučovat na základní devítileté škole v Rýmařově, následujícího roku se stal ředitelem školy v Sovinci a později v Jiříkově. Kromě své pedagogické a fotografické činnosti se věnoval veřejně prospěšné práci. Od roku 1974 vedl galerii v Sovinci, od roku 1998 v Bruntále. Od roku 1981 úzce spolupracuje s progresivními umělci v Praze, Brně, Bratislavě a v dalších kulturních centrech České republiky i v zahraničí.
První impuls k fotografování dostal od otce. V roce 1964, v době studií, ho podnítil k fotografování prof. Jan Bukovjan. Štreit se účastnil fakultních výstav a studium zakončil první samostatnou výstavou (1967). Od roku 1972 se koncepčně věnoval zobrazování vesnického života. Soustředil se na portrét a romskou tématiku. V letech 1974 - 1977 absolvoval Školu výtvarné fotografie, jeho závěrečnou prací byl soubor z divadelního zákulisí.

V roce 1982 se zúčastnil jako jediný fotograf nepovolené výstavy neoficiálních výtvarných umělců na tenisových kurtech v Praze, kde jeho fotografie vzbudily pozornost tajné policie. Byl vzat do vyšetřovací vazby a posléze odsouzen k trestu odnětí svobody v délce deseti měsíců s podmíněným odkladem na dva roky. Důvodem stanovení trestu podle dvou paragrafů trestního zákona (hanobení republiky a jejího představitele) byla interpretace vystavených i nikdy nezveřejněných fotografií (po úřední prohlídce celého archivu fotografa). Součástí trestu bylo zabavení části negativů a pozitivů a fotoaparátu (coby nástroje trestných skutků). Jindřich Štreit měl zakázáno pokračovat ve své trestné činnosti fotografování a byl sledován. V dějinách fotografie je tento případ pravděpodobně unikátní.

Po propuštění z vězení nesměl Štreit učit. Nejprve pracoval jeden rok v knihovně a po uzavření soudního jednání si musel najít zaměstnání jako dispečer Státního statku Ryžoviště. Ještě intenzivněji se věnoval kulturní činnosti a fotografování. Po státním převratu v listopadu 1989 se Štreitova situace změnila. V letech 1991 - 1994 byl zaměstnancem okresního úřadu a posléze muzea v Bruntále. Od roku 1994 je samostatný fotograf. Je docentem na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze a na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko - přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě.

Jindřich Štreit je dokumentární fotograf. Většinou je nazýván fotografem venkova, ale tento konkrétní termín se mi zdá příliš vymezující; je sice faktem, že na většině Štreitových snímků se venkov a jeho obyvatelé často objevují, je to však pouze prostředek pro vyjádření podstaty člověka jako celku. Naskýtá se otázka: Proč tedy Štreit fotografuje právě na venkově, když jeho cílem je zobrazit člověka v celé jeho šíři? Jednoznačnou odpověď neznám; možným důvodem je pro Štreita, který na vesnici žil a žije, lepší patrnost a dešifrovatelnost struktury lidských emocí a vztahů.

Autora lze podle mého názoru lépe charakterizovat jako fotografa člověka. Téma lidí, způsobů jejich života, jejich názorů a postojů, jejich vlastností a pocitů prorůstá celým Štreitovým dílem a spolu s prostředím tvoří dva základní stavební prvky. Ty jsou spolu v interakci, navzájem se doplňují, ovlivňují a vytvářejí napětí, často až kontrast.
Fotografovy práce bychom mohli tedy dále dělit na podskupiny: člověk v práci, člověk a televize, člověk sám, člověk ve společnosti, v rodině, starý člověk, člověk a víra … Pro Jindřicha Štreita je fotografie oslavou člověka.

Na závěr doporučuji skvělou seminární práci, ze které je použit tento text a kde je navíc rozbor Štreitovy práce.
Oficiální stránky Jindřicha Štreita
Fotografie ve větší velikosti naleznete zde.

Původně jsem neměl v plánu nic psát o FebioFestu 2007, protože s ním vedu malou válku. Od té doby co se přestěhoval ze Slovanského domu na Anděl se mi cesta prodloužila o patnáct minut a přestup navíc. Ve Slovanským domě to bylo na všech linkách metra, zatímco Anděl je jen na žluté. Takže já, jako příměstký občan trávím víc času v MHD než v kině. Nu což, místo několika filmů denně se podívám na dva tři filmy za celý festival. Trošku jsem odbočil, takže se vrátím zpět k tématu. Získal jsem pozvánku na závěrečné udílení cen a závěrečnou projekci filmu Marie Antoinetta. A také pozvánku na závěrečnou recepci v panteonu Národního muzea.

Na závěrečném večeru Febiofestu 2007 byly předány ceny Kristián za nejpozoruhodnější tvůrčí počiny v oblasti dokumentu, animace a hrané tvorby. Kristiána za přínos českému filmovému publiku dostal Daniel Olbrychski.

animovaná tvorba: KARNEVAL ZVÍŘAT – Michaela Pavlátová

dokumentární a publicistická tvorba: KUPŘEDU LEVÁ, KUPŘEDU PRAVÁ - Linda Jablonská

hraná tvorba: PRAVIDLA LŽI – Robert Sedláček

Zde na předávání cen se mi splnil sen (to se hezky rýmuje). Osobně jsem se potkal Aſou Geislerovou, které to jako vždy moooooc slušelo. K Národnímu muzeu nás odvezl autobus a tam nás vřele přivítali a dali nám na uvítanou skleničku šampaſského. Tu jsem vypil a přesunul jsem se ke stánku Stella Artois a začal pít mé oblíbené pivo. Začínám si procházet dvoranu, kde bylo tolik jídla, které jsem ani neznal. Začínám ochutnávat, ale začínal se sem hrnou zbytek autobusu a tak si beru čokoládovou zmrzlinu a jdu do Pantheonu. Mezi dveřmi mě vítají dvě hezké slečny v červených šatech a se skleničkou Stelly. Je to velký sál a tak to beru okruhem, rozhlížím se po lidech a po jídle. Největší fronta je u nějakýho šéfkuchaře, že ani nevidím co tam nabízí. Tak si to šinu ke stánku s vínem. Uvědomuji si, že míchat alkohol se mi na after párty reality show Bar vymstilo a tak jdu pro další Stellu. Vracím se zpět do dvorany a procházím další stoly s jídlem, spíše jsou to sladkosti. Na ně nemám chuť a tak chváli koukám na vystoupení Liany Sassové a Radima Schwaba. Dopíjím skleničku piva vracím se zpět ke stánku, bohužel je tam pivo. Tak si beru skleničku vody ať odbourám trochu alkoholu a jdu po červených schodech se podívat do nejvyššího patra Muzea, kde jsou nějaké exponáty. Nejvíc mě překvapil obrovský Krab japonský, který může mít rozpětí klepet až čtyři metry. Vracím se do dvorany a zařadím se do fronty na pivo. Vychvaluji Feničovi festival a zjišťuji, že ve Slováči je málo místa na FebioFest, proto je to na Andělu. Když jsem dostal pivo, tak jsem odešel zpět do Pantheonu, kde jsem poklábosil se Zdeſkem Troškou. Koukám na hodiny, čas ubíhá pomalu a nikoho tu neznám. V zoufalství že s příspěvkem více alkoholu čas uběhne rychleji, jdu pro další pivo. Stoupnu si ke stolečku ve dvoraně a koukám na crazy vystoupení Vladímira Kovala, který zpíval v tenoru arii Figara. Bezva, blíží se dvanáctá hodina. Dopíjím skleničku. Odskočím si na záchod, protože cesta bude dlouhá. A jdu na metro.

Když jsem získal pozvánku pro dva lidi. Uvědomil jsem si, že v Praze oproti Písku neznám žádnou holku. Neměl jsem koho pozvat. Se spolužákama se základky nejsem vůbec v kontaktu. Na střední jsme byli třída plná kluků až v závěru na tři (hloupé) holky. Bejvalý se neodvážím ani oslovit. Z vejšky jsou buď z Plzně nebo nemají čas. Když jsem projížděl mobil, tak byl plnej čísel na holky pocházející z jižních Čech nebo z Rokycanska. V Praze je mi to k ničemu. :-(