Festival běží od středy a pokračuje do neděle. Já se však festivalu zúčastnil pouze od pátku do neděle. Jako vždy jsem neplánoval dopředu na co půjdu. V daný den jsem si prostě vybral, co mě zaujalo a šel do kina. Hned v pátek jsem se rozhodl vyzkoušet kino ve Francouzském institutu v Praze, kde jsem doposud nikdy nebyl. Hned po vstupu do budovy mě překvapila vzdušnost moderního prostoru, kde na vás sálá příjemná atmosféra. Podle šipek na zemi jsem našel cestu do kinosálu, který je ve sklepení budovy. Ověřil jsem si, zda na akreditaci nemusím vyzvedávat lístek (jako je tomu na KVIFF). Není.
Sednu si na židli před sálem a obávám se, že v kině nakonec budu sám. Půl hodiny před projekcí tu nikdo není. Otevírám si knihu Musíme si promluvit o Kevinovi od Lionel Shriverové a pokračuji ve čtení. Náhle mě překvapí Anča, tak knihu odkládám a pobavíme se o cestování, protože byla v Norsku a také jsem zjistil pár zajímavých informací z Dubaje, kam si v prosinci jdu vyzvednout cenu za nej reklamu. Ostatně to vedro, co okupuje teď Čechy je takový trénink na teplé počasí ve Spojených arabských emirátech. Po pár minutách jsme se přesunuli společně do sálu. Nakonec je nás tu tak 35 lidí (možná proto se kino jmenuje Kino 35 :-) ), kde začal cyklus studentských filmů mimo soutěž. Nejvíc se mi líbil španělský snímek La Hulda, který se z počátku jeví jako film s vyprávěčem, ale nakonec je z toho hudební videoklip. Ostatní snímky byly na průměrné úrovni.
Po projekcích jsem opustil Anču, která si šla dát k obědu francouzské palačinky a já přešel o blok dál do kina Světozor, kde za půl hodiny začíná filmová sekce Theatre Optique – animované filmy. Tradičně si na baru objednám cappuccino a kofolu. Na schodech se začtu zpět do knihy a vychutnávám si nápoje.
Krátce po půl šesté začíná projekce filmů, kde mě uchvátil finský film Kielitiettyni, i když jsem z počátku byl z něho tak trochu v rozpacích. Celá tato filmová sekce mi umožnila nahlédnout do různých technik filmové animace a zvláštního vyprávení příběhů. Takže bylo rozhodnuto, že si v sobotu dám druhou část této filmové sekce.
Večer jsem se vrátil domů, abych se převlékl do stylu 80. let, protože v Klubovně v 2. patře od půl desáté probíhal PiCNiC s PolaroidLove. Potkal jsem tam Elišku, kterou jsem naposled viděl před třemi lety na koncertě Coldplay. Pokecali jsme si o dalších koncertech a hlavně fotkách, protože tam probíhala fotosoutěž o Polaroid, kde jste se v retro oblečení museli nechat vyfotit u naaranžovaného starého pokoje. Fotky se pak nahráli na facebook, kde se hlasuje o nejlepší, nejstylovější a nejšílenější fotku. Rozhodl jsem se využít starou televizi a udělat šílenou fotku, jak chci zabít Elišku zapnutou televizí.

S Eliškou jsme si dál povídali a já ji doprovodil na vlak. Pak jsem vyrazil domů, abych se vyspal na zítřejší dlouhý den v kině.
Vstal jsem celkem brzo (na mě) a překvapilo mě zatažené počasí. Rozhodl jsem se, že dnes strávím festival jen v kině 35, protože nabízel dobrý program po celý den. Když jsem hodinu před první projekcí dorazil do francouzského institutu a chtěl si dát francouzské palačinky, tak zjišťuji, že zde dochází k rekonstrukci a kavárna je zavřená. Vypadá to, že budu o hladu až do večera. Počkám než otevřou sál a já si sedám opět do druhé řady, kde si zbytek čekání krátím čtením knihy. Ale opět mě překvapí Anča, která se nakonec taky rozhodla mrknout na další část Theatre Optique. V této části bylo více zajímavějších filmů, než ve včerejších, které byli spíše filozofické. Nejvíc se mi líbil filmeček Ernesto o malém černouškovi, kterému začnou zpívat zuby. Tento cyklusi filmů naštěstí skončil hodinu před dalším filmem, takže jsem doprovodil Anču na tramvaj a do KFC si skočil na oběd.
Ve čtyři hodiny ve francouzském institutu začala projekce filmu Transfer, kterému jsem musel dát plný počet hodnocení, protože si mě naprosto získal a byl skvěle napsát i natočen.
Plný počet si zasloužil i film Dealer, který je jeden z nejdepresivnějších filmů, co jsem kdy viděl. Režisér Benedek Fliegauf má v rámci FFF retrospektivu a před dvěma týdny jsem měl možnost vidět jeho film Lůno. Po filmu jsem se neobtěžoval ani zvednout ze sedačky, protože za pět minut měl začít další film. Ukázal jsem akreditačku z místa, kde jsem seděl a vyčkával. Tentokrát Anča přišla i se svým přítelem Petrem a film mohl začít. Jednalo se o Monsters a já si v první minutě filmu začínám uvědomovat, že jsem tenhle film viděl před půl rokem. Tak se rozloučím s Ančou i s Petrem a odcházím domů dřív, než jsem čekal.
Poslední festivalový den jsem vzal klidněji a do Akropolisu šel až na půl čtvrtou, kde se promítal blíznivý film Bellflower o fanoušcích Šíleného Maxe, kteří se už pro jistotu připravují na apokalypsu a sestaví si vlastní plamenomet, zatímco ve vztazích vzniká ta pravá apokalypsa.
Po dvou hodinách na nepohodlných sedačkách jsem se rozhodl se projít a šel pěšky na tramvaj, kde jsem se svezl na Václavské náměstí. Objednal jsem si karamelové frappuccino a sedl si s ním do Františkánské zahrady, kde jsem pokračoval ve čtení knihy. V sedm hodin jsem vyrazil pěšky přes Náměstí republiky kolem Florence až k divadlu Ponec, kde se promítal od osmi hodin český film Nic proti ničemu a tím skončilo mých několik dní na Fresh Film Festu. Příští rok si to určitě zopakuji, protože jsem měl možnost viděl několik jedinečných snímků a hlavně jsem si vynahradil KVIFF, na kterém jsem viděl jen dva filmy. Takže ještě jednou… Díky Fremy.

Apartmán
Festivalová produkce má pro letošní rok u mě opravdu velké mínus. Slibují něco, co neudělají. Naše rozhořčení z mizerného ubytování uklidnili tím, že do tří dnů se to vyřeší a přestěhují nás jinam. To se do konce festivalu nestalo a já tedy spal na rozpadlé posteli od prvního dne do konce. Občas jsem měl chuť přespat přímo v kanceláři v Thermalu, kde jsem měl opět vypujčený FatBoy pytel, na kterém se spí rozhodně lépe.
Snídaně na apartmánu byl také jeden velký vtip. Byl to takový dobrovolný koncentrační tábor. Snídani jsme měli na příděl. Každé druhé ráno jsme před dveřmi našli bochník chleba. V lednici jsme měli 15 jogurtů pro šest lidí (na 10 dní), pár krabic džusů, několik salámů a plátků sýra. To samozřejmě zmizelo rychle a tak jsem to vyřešil tak, že jsem nesnídal, ale rovnou chodil na setkání tvůrců, které je na terase v Thermalu a kde máte výborné chlebíčky, saláty, řízky a pití všeho druhu zdarma. To bylo vždy, ale až po 12té hodině. Do té doby, jsem měl takovou dietu bez snídaně :)

Práce
Bylo jí hodně a opět jsem každý druhý den pracoval dlouho do noci. Organizace a výběr tématu se moc nedařil a pomalu se vařilo z vody. Ráno se vůbec nevědělo, co se bude točit. Mě to bylo jaksi jedno. Já tu byl v roli střihače, takže jsem čekal na materiál, který jsem sestříhal. Kdyby to bylo lépe organizované, tak by to byl příjemnější zážitek a měl bych chuť tu být i další rok. Ale pracovat, zatímco zbytek týmu (dá-li se to tak říct) se šel bavit buď do kina nebo na párty, mě opravdu nebaví. Cítil jsem se pomalu jako černá ovce youtube teamu. Chyběla tu komunikace, ale na to jsem si zvykl. Ta tu chybí už tři roky.

Počasí
Takhle slunečné Karlovy Vary si nepamatuji pěkně dlouho. Pršlo jen jeden den, jinak bylo nádherně. S tím jsem jaksi nepočítal, takže plavky jsem si nebral. Ale bazén jsem stejně kvůli práci nestíhal, což mě také mrzí. Výhodou je však, že se tady neřeší pití v pracovní době. Takže orosené pivo bylo velmi příjemným osvěžením a pomohlo mi to odbourat starosti s tím, že jsem v kanclu sám jen se svou prací.

Filmy
5 filmů za 10 dní festivalu? To i doma stihnu vidět víc filmů. O to víc mě mrzí, že jsem si letošník ročník plný starostí nemohl vynahradit filmem. Avšak byly filmy, které jsem si nemohl nechat ujít a kvůli kterým jsem odložil vše ostatní.
Zrestaurovaná verze filmu Červené střevíčky mě nadchly nejen kvalitou obrazu, ale pochopil jsem, proč je to nejoblíbenější film Martina Scorseseho.
Film Mr. Nobody jsem viděl už jednou, ale kinozážítek byl větší díky tomu, že šlo o prodlouženou verzi. Navíc těsně před odjezdem do Varů jsem viděl všechny předchozí filmy režiséra Jaco van Dormaela.
Iluzionista je nádherný poetický animovaný film a díky němu jsem konečně navštívil Městké divadlo v Karlových Varech, které je úchvatné.
Záznam divadelního představení Zítra se bude… pod režií Jana Hřebejka mě překvapilo kamerou, která byla místy chaotická. Ale tuto inscenaci rozhodně stojí za to vidět v divadle.
Posledním filmovým zážitkem byl film Zvuk hluku, který je tak ulítlý a má skvělý hudební doprovod, že jsem se od začátku do konce bavil.

Přátelé
Nebýt nich, tak tu v Karlových Varech umřu. Byli mi zpestřením dne a zaručeným úsměvem na tváři. V práci vždy Codeas a Petra dělali společnost, pokud zrovna neměli něco jiného. Ale vždy jsme zašli spolu na terasu. Občas jsme měli společné cesty do apartmánu.
Kávička, film nebo skvělá noc u vína s Bonnie je vždy nezapomenutelný okamžik, který se mi navždy vryje do paměti.
Obědy, večeře a drbání celebrit s Jančou začíná být naše společná tradice. Stejně jako společná fotka před Thermalem.
Pivo se spolužáky ze školy je vždy na delší dobu, ale stojí to za to.
A nakonec úžasná Anča & Anča. Krásné a milé holky, které jsem konečně mohl poznat blíže a věřím, že jsme se neviděli naposled. Škoda, že odjely dřív, než byla závěrečná recepce, na kterou jsem je mohl vzít. Pro jednu z nich by to byl právě narozeninový dárek.

Pro jistotu jsem si vzal i sklenku bílého vína, abych hořkost zapil jinou chutí. Vyšel jsem ven na terasu, kde jsou další jídla. Opekané steaky jsem měl minulej rok a tak jsem přešel na asijskou kuchyni ve formě nudliček. Hodně pálivé, ale dobré. Opodál už stáli bývalí spolužáci z filmovky a tak jsme hodili řeč.
Navštívil nás i déšt, ale naštěstí se uvolnil stůl se židlema pod stanem, tak jsme si hned sedli. Filip (Jeden ze spolužáků. Ostatní se jmenují Honza a Jakub.) měl chuť na panáka a tak zašel k baru pro čtyři panáky Jamesona. K jeho smůle se na baru platí (všude jinde je vše zadarmo) a tak za ně zaplatil 600 Kč. Opravdu chutnal draze. Poslední jídlo co jsem na závěrečné recepci ochutnal byl jakýsi speciální kebab, který byl též hodně dobrý. Ale snědl jsem půlku a byl jsem nasycen. Docházelo nám pití, tak jsme přešli opět dovnitř do hlavního sálu, kde hraje i hudba. Víno se dopilo, tak jsme si všichni dali pivko. A tady začíná “případ dívky z fotoaparátu”.
Najednou k nám příjde paní, jestli nám neupadl fotoaparát a dává nám do rukou jakýsi černý digitál. My říkáme, že není náš. Ale paní nám ho dala a šla pařit za svým přítelem dál. Koukáme na sebe a potom prozkoumáme foťák. Je funkční a tak ho zapínáme. Podíváme se na fotky a na většině z nich je jedna dívka. Rozhlížíme se kolem, jestli tu nekdě není poblíž, ale nevidíme ji.
Filip zkusí jít za DJ, jestli by nevyhlásil, že se ztratil fotoaparát. Ale DJ nemá mikrofon. Smůla. Bereme foťák a procházíme sál kolem a rozhlížíme se po té dívce. Nikde. Vzdáváme to a Filip pokračuje dál. Prochází ostatní místnosti, sály, venku i vevnitř. Nemůžeme jí najít. Mě už to nebavilo a tak jsem šel za mými spolupracovníky. Pokecali jsme si a připili na příští ročník.

Začíná být kolem druhé hodiny noční (nebo ranní?) a pomalu se to tu rozpouští. “Hledači dívky z fotoaparátu” to taky asi vzdali a dopíjí poslední pivko. Pak na chvíli k nám příjdou jakési holky z gymplu a bavíme se o tom, jak se dostat na filmovou školu. Petra už se začíná taky nudit a tak to balíme a jdem zpět na hotel. Déšt nám dělá milou společnost a snadno se nám usne.
O pár hodin později vstávám, poslední snídaně na hotelu, nakoupím lázeňské oplatky a v jedenáct vyrážíme všichni do Prahy.

THE END

Pokračování příští rok…

Zbytek dne byl takový méně pracovní na tématiku Johna Malkoviche nebo Antonia Banderase. Adélka alias Bonnie (musíte být z těch holek docela zmatení co?) mě pozvala na kafčo a tak jsme šli do jedné kavárny. Dali jsme si presso, ale pořád nám zbývala hromada času do premiéry Banderasova filmu, tak jsem si dal ještě hustou horko tmavou čokoládu (mimochodem výbornou) a Adélka si dala horký jablečný džus se skořicí. Pak jsme šli na Banderasův film Summer rain, který mě zklamal. S Petrou (kolegyní z kanclu) jsme film vytkli. Dokončili práci a rozhodli jsme se na večerní samotnou párty. Nejdřív jsme šli na hotel se převléct a původně jsme měli v plánu zajít do hospody, ale moc peněz nemáme. Tak jsme v guest service ukradli červené víno (smůla Banderasi) a šli směrem hotel Pupp. Sedli jsme si nakonec na kolonádě a pokecali i s jedním z ochranky co hlídá klid centru. Příjemný to stařík. Portugal začínal doházet, tak jsme to vzali do Aeoportu, ale tam nás na naše kartičky napustili… WTF? Jdem teda do Thermalu, kde jsme opět z ledničky šlohli víno. Tentokrát bílé a šli pomaličku před hotel, kde jsme si zbytek večera povídali až do čtyř ranních hodin. Nakone sprcha a klidný spánek…

Obrázek je právě z úvodní scény, která mě nadchla. Výborně zpracovaná část a já si vychutnal mysteriózní drama až do konce. Až na pár nedostatků je to zatím Trierovo nejlepší film, který jsem viděl.
Po filmu jsem se vrátil do kanceláře, kde si povídal už zbytek štábu, který byl poctěn dámskou návštěvou. Holky si povídali mezi sebou strašně rychle a když jsem se chtěl zapojit, tak to nešlo. Prostě jsem byl přebit jednou z nich. Však to taky znáte – dámské dýchánky, do kterých se není radno plést. :) Zabalil jsem to a šel na hotel… sprcha… spánek.

Film jsem si vychutnal od začátku do konce. Pak už jsem se jen flákal a potkával všechny známé i neznámé. Poznal jsem Ondrku a Chlupise, které znám z facebooku, tak jsme si sedli na pivko. Pak jsem chvilku stříhal a v jedenáct vyrazil na film Black Dynamite. Černej humor plnej černech “herců”. Opravdu jsem se při filmu bavil. Nechtěně jsem dokonce pobavil i pár lidí v sále.
Těsně před zahájením filmu jsem si sedl na jedno prázdné místo, ale po chvilce se objevil někdo, kdo na to místo měl lístek. Tak jsem si přesedl jinam. A to se opakovalo. O dvě řady dál však byla prázdná řada pěti míst. Rozhodl jsem se přesunout tam. Jenže jsem byl upostřed řady a nechtělo se mi to obcházet. Zeptal jsem se všech, přes které bych měl projít, jestli jim to nebude vadit, když půjdu přes ně. Řekli že ne. Sundal jsem si tedy ze slušnosti své žabky z nohou. A zahlásil jsem: “Budu jako ninja.”
A vskutku. Tiše, bosou nohou jsem po opěradlech přešel o dvě řady dál za úsměvem diváků kolem. Ještě chyběl potlesk. Ale o ten jsem nestál a o minutu později začal film… Tak zase zítra ;)