Donald LaFontaine se narodil 26. sprna roku 1940 v městečku Duluth v Minnesotě. Po vysoké škole nastoupil do armády. Po propuštění si našel práci v National Recording Studios zvukař. Později v roce 1962 byl přeložen do k producentovi Floyd L. Petersonovi, který vytvořil radio reklamu pro film “Dr. Strangelove”. Během let se společnost Floyd L. Peterson Inc. zaměřila i na reklamu ve filmovém průmyslu. LaFontaine a Peterson byli první, kdo vymyslel fráze, které stále domunují ve filmových trailerech; “In a world”, “A one-man army”, “No where to run, no where to hide and no way out” atd.

Největší zlom nastal v roce 1965, kdy vytvořili rádiovou upoutávku na film “Gunfighters Of Casa Grande” (viz. obrázek) pro společnost Metro-Goldwyn-Mayer. Těm se tak líbila, že po dalších 16 let namluvil tisíce spotů a stovky trailerů.

V roce 1976 se osamostatnil a založil vlastní produkční společnost - Don LaFontaine Associates. Jeho první zakázkou byl “The Godfather, Part II.” V roce 1978 ho požádali, zda by nespolupracoval s Paramount Pictures. Během tří let se mu začalo říkat “Voice” (Hlas) Paramountu. V roce 1980 byl jmenován více prezidentem společnosti, ale nezapomněl na svoji produční práci.

Paramount opustil v roce 1981 a přestěhoval jse z New Yorku do Los Angeles, opět znovu jako nezávislý produkční. Po dalších 25 let se LaFontaine vyšplhal na pozici krále voice-overů “King of Voice-overs.” Prvního září však přišla nečekaná zpráva o jeho smrti. Nastal u něj náhlý pneumotorax, tedy proniknutí vzduchu do pleurální dutiny, což je malý podtlakovaný prostor v okolí plic.

Na památku jsem pro vás vytvořil video, které je mix veškerého materiálu co jsem sehnal.

Mezi namluvenými spoty je i půlminotový spot na podporu Slovenského cestovního ruchu. Výroba tohoto spotu stála 1,17 millionů SK (28 837 Euro). Spot vznikl přestříháním starších videomateriálů a přidáním nových efektů a hudby. Namluvený je i v češtině, polštině a maďarštině. Jenže originál je jen jeden - anglická verze Dona LaFontaina.

Rozhodl jsem se z legrace udělat reklamy na iPhone, jak by jej mohl propagovat český operátor. Jenže bez kamery se to dělá těžko, tak jsem se rozhodl využít již existující reklamy a trošku je upravit. Do střižny jsem si pořídil dvě reklamy. A to O2 a Vodafone reklamu. T-Mobile nedělá moc dobré reklamy a nedají se tak snadno použít.

O2 reklama mě bavila nejvíc. Vypadá dobře a pracně jsem se snažil zakrýt původní text, který tam byl. Což se mi stejně nepovedlo, ale aspoň něco. Použil jsem původní reklamu, kterou režíroval Daniel Askill. Trošku zkrátil a přidal nový text. Nový komentář namluvil můj brácha, který se do toho moc nehrnul, protože jsem ho vyrušil ze sledování seriálu Lost. Výsledek si můžete prohlédnout zde:

U Vodafone jsem nejdříve měl v plánu použít oblíbenou Čtvrtníčkovu reklamu: Ano, mohli jsme pro vás natočit normální iPhone reklamu. A krásnou… Jenže jsem nechtěl, aby to vypadalo jako parodie, ale spíš jako seriózní iPhone Vodafone reklama. Tak jsem hledal dál a našel perfektní reklamu, která je přímo pro to stvořená. Stačilo nahradit jednu scénku, přidat nový komentář a je vystaráno. Enjoy it:

Oficiálních českých reklam se nedočkáme. Apple má svoje podmínky a reklamy by musel schvalovat on. A jak je Apple znám svojí strategií, tak reklama nebyla vůbec třeba. U nás se 16GB verze iPhone ihned vyprodala. Tak jeden z projektů je hotov, teď se vrhnu na další, který bude o něco těžší. Chystám se na něj už dlouho a teprve teď jsem se k němu dostal. Musím ho dotáhnout do konce. Zatím nic prozrazovat nebudu jen, že se jedná o další reklamu. Chci si rozšířit své portfolio.

Nejmladší ze čtyř bratrů, Doug Jones se narodil 24. května 1960 v Indianapolis (Indiana) a vyrůstal v Northeastside. Po Biskupské Chatard vysoké škole šel na univerzitu Ball State, kde absolvoval v roce 1982 s bakalářským titulem v oblasti telekomunikací a divadla, který byl jeho vedlejší předmět.

Na škole se naučil mimiku a zapojil se do souboru nazvaný “Mime Over Matter”, kde předváděl věci v bíle pomalovaném obličeji. “Po absolvování Ball State jsem byl jedno léto mim v zábavnim parku Kings Island v Ohiu. Strašení dětí z Kentucky je základem, co děláte tam dole” říká s úsměvem.

Doug také pracoval jako hadí muž. “Byli by jste překvapeni, kolikrát příjdete do styku s reklamou. Oni potřebovali někoho k držení krabičky Tide nebo něčeho. Jednou jsem se naskládal do krabice kvůli reklamě na jeansy.” Od té doby účinkoval ve stovkách televizních reklam, včetně reklamy na McDonalda, která je proslulá po celém světě, Mac Tonight.

Po skončení v divadle v Indianě se přestěhoval v roce 1985 do Los Angeles a neměl nouzi o práci - hrál ve více než 25 filmech, mnho televizních seriálů (včetně oceněném seriálu Buffy The Vampire Slayer, kde mu epizoda ‘Hush’ přinesla dvě nominace na Emmy) přes 90 reklam a hudebních videoklipů s lidmi jako Madonna, Red Hot Chili Peppers a Marilyn Manson.

Ačkoliv je spíš znám za svou ikonickou práci pod maskou, jak je ohebný zombie ‘Billy’ v Haloweenské klasice Hocus Pocus, nebo hlavní Morlock ve filmovém remaku Time Machine z roku 2001, tak také hrál i ’sebe’ ve známých filmech jako je Adaptation s Nicholasem Cagem, Mystery Men s Benem Stillerem, Batman Returns s Danny DeVitem a několika dalších nezávislých filmech.

Ale teprve jeho citlivá a elegantní postava ‘Abe Sapien’ ve filmu Hellboy, mu na jaře roku 2004 přivedla prestiž a schválu od kritiků i diváků.

V roce 2006 se s mexickým režisérem Guillermo del Torem znovu spojili při natáčení španělsky mluveného fantasy/horrorového projektu El Laberinto del Fauno ( Pan’s Labyrinth ). V tomto filmu zvtárnil dvě postavy. Postavu Fauna a Vybledlého muže, který má slabost pro stravování dětí. Kromě toho, že musel na sobě mít tězké kostými se musel naučit veškeré dialogy ve španělštině.

Rok 2005 pokračoval pro Douga v hektickém tempu v rolích ve filmech Doom, The Benchwarmers a Lady in the Water kultovního režiséra M. Night Shyamalana. Tento rok byl také úspěšný pro nezávislý film Cabinet of Dr. Caligari, který získal tři ocenění na Screamfest Horror Festival v Los Angeles, včetně ceny diváků. Dougova spolupráce s Guillermo del Torem pokračovala i v roce 2006, kdy si namluvil svoji postavu Abe Sapiena v televizním projektu animovaného Hellboye (dva 70ti minutové filmy).

18. prosince roku 2006 dokončil natáčení své role ‘Silver Surfer’ ve filmu Fantastic Four: Rise of the Silver Surfer, který vešel do kin v červnu 2007. Dougova postava ‘Surfera’ přináší opět chválu u kritiků i diváků. Poprvé se také dostal na předávání cen, kde s filmem El Laberinto del Fauno získali šest nominací a tři Oscary vyhráli, včetně za nejlepší kostýmy Dougových postav, které vytvořila společnost DDT Efectos Especiales v Barceloně pod vedením Davida Martiho and Montse Ribeho.

Dne 16. května 2007 Doug namířil do Budapeště v Maďarsku, aby si zopakoval svoji roli Abeho ve filmovém pokračování Hellboy II: The Golden Army opět pod vedením Guillermo del Tora. Vedle oblíbené postavy Abeho si zahrál další dvě role ‘Anděla smrti’ a ‘Komorníka’.

Rok od roku získává Doug Jones víc nabídek a můžeme ho vídat ve vysokorozpočtových filmech i v nezávislých projektech a pokud zrovna nepracuje, tak žije se svou ženou Laurie v Kalifornii. Brzy se můžeme těšit na film My name is Jerry, kde hraje hlavní roli a bude hrát bez jakýchkoliv masek.

Potom jsme se prošli kolem hradem, až jsme došli do vnitřní části zámku, kde je expozize barokní plastiky a hlavně obrazy z Kalvárie, které jsem tak toužil vidět.

V horní části vnitřního zámku je expozice archeologických nálezů v Bánskej Štiavnici a okolí. Nejzajímavější nálezy se našli na Sitnu, kde jsme už byli. Jsou zde nálezy od paleolitu pro 18. století. Jsou zde kosti z mamutů přes dobu bronzovou po hornické období. Venku jsem se nechal vyfotit u sochy, kterou jsem už předtím fotil.

A nakonec jsme si prohlídli vězení a katovnu. Poté jsme vyrazili přes Klopačku (kde jsem si opět dal čajové pivo) až k Novému zámku. Nejdřív jsem si však šel ještě prohlédnout Piarskou bránu postavenou v roce 1554, jako součást městkého opevnění na obranu proti Turkům. No stranách měla i věže, které později odstranili. Tato brána je jediná, která ze všech šesti bran zůstala.

Poslední zastávkou byl tedy Nový zámek, kde ve čtyřech patrech je expozice protitureckých bojů na Slovensku. Nový zámek postavili v letech 1564-1571 jako hlavní obrannou věž proti Turkům. Byla to zároveň strážná věž, která upozorňovala na příchod Turků. Po skončení válek se z Nového zámku stalo skladiště střelného prachu a později protipožární stanice.
V prvním patře můžete vidět pravou výzbroj Banské Štiavnice, v druhém naleznete hasičské vybavení apod. Ve třetím patře jsou výhružné listiny Turků a také meč, podle kterého se přijimali vojáci do boje proti Turkům. Kdo byl větší než meč (cca 160 cm), byl přijat. Turkové totiž byly menšího vzrůstu.

A na posledním patře je mapa Slovenska, která zachycuje pohyb Tureckých vojsk na uherském území. Potom jsou tam modely protitureckých pevností z nichž se zachovala jen pevnost Leopold z níž je teď věznice. Poté je tu pěkný výhled na okolí (nejvyšší bod ve městě) a také historické fotografie z města. Nakonec jsme se vrátili k nám na apartmán a večer opět navštívím pizzerii, kde si dám pizzu a pivo.
To je vše z Bánskej Štiavnice. Doufám, že vás můj cestovatelský deník nenudil a již brzy se vrátíme do starých kolejí. Načepral jsem tu inspiraci a začínám rozjíždět další projekt – reklamu. Coming soon.

Poté jsem si šel koupit DVD filmu Mechanik, kde hraje v hlavní roli Christian Bale. Dále jsem musel vypláznout dalších 150Sk za kupón na internet a šel na oběd. Po obědě jsme vyrazili autem (!) do Sliače. Musel jsem porušit pravidlo, protože je to daleko (20km). Sliač je lázeňské město, kde jsme z pěti pramenů našli jen jeden. Možná bych měl říct naštěstí, protože když jsme šli hledat do místního lesíka houby, tak jsme tam místo nich spíš našli h*vna s toaletním papírem. Asi to má příliš dobrý vliv na trávení. Za zmínku zde stojí jen památník na počest padlých československých letců za druhé světové války.

Památník znázorňuje padlé letadlo. A to tak trošku souvisí s tím nejzajímavějším co jsem tady zažil. Poblíž Sliače je letiště, kde cvičí stíhači. Všude byl řev stíhaček, dělali loopy, vruty apod. A hlavně lítali strašně nízko, že jsem mohl v klidu přešíst nápisy na letounu. Nádherný zážitek. Cestou do dalších lázní Sklené Teplice jsem si pořídil fotku.

Ve Sklených Teplicích to bylo živější než ve Sliači. Sice menší, ale skvělá atmosféra. Narazili jsme i tady jen na jeden pramen, který měl docela vysokou teplotu, tak jsme dali radši přednost chlazenému pivu. Zdejší lázně jsou spíš o léčebných domech. Jeden z nich se jmenuje Born, pojmenovaný po Ignáci Antonu Bornovi (1742-1791), který byl mineralogem a chemikem světového jména. Byl to objevitel způsobu získávání drahých kamenů nepřímou amalgamácií. Druhý dům je pojmenovaný po Karlu Otto Mollerovi (1670-1747), který byl známý jako „Uherský Hipokratés“, první zdejší stálý lékař. Autor prvního fyzikálního rozboru sklenoteplických minerálních vod.

Potom už jsme se vrátili zpět do Banskej Štiavnice a udělali si večerní program v podobě navštívení místních restaurací a hospod.

Ze Smilna jsme se vrátili zpět do Košic, kde nám Marika dala skvělou večeři a potom jsme vyrazili na cestu zpět. Táta si usmyslel, že pojedeme do Revůcej pozdravit jeho příbuzné. Takže dalších pár stovek kilometrů navíc. V autě jsem v tom vedru umíral. Byl obrovský hic. V Revůcej si rodiče pokecali s příbuznými a ochutnali jsme vodu z pramene (už si nevzpomenu na název). Nezdrželi jsme se dlouho a jeli už konečně do Banskej Štiavnice. Kam jsme dorazili ve 22:30 hodin. Auto už nechci do pátku vidět!

Vtipně pořízená fotka. Můj iPhone se svým digitálním fotoaparátem neumí fotit za jízdy z auta. Značka byla normálně rovná a v pohodě, takže to vypadá jako by jsme ji svalili rychlostí :)

Cestou jsme viděli pár hradů a zámků a nádhernou hornatou krajinu, ale nic z blízka. Takže report z historie dnes nebude. Jen se zmíním, že na kraji města Krásnohorského podhradí je k vidění obrovský psí hrob, který udělal pro svého psa udělat jeho páníček – majitel hradu. Hrobka je velká jako takový měnší rodinný domek.

Přímo na vrcholu je také rozhledna, která byla postavena v roce 1727 na návrh Mikuláše Koháryho. Po zásahu bleskem v roce 1852 vyhořela. V roce 1888 dal Filip Koburg, na žádost Štiavnického turistického spolku, rozhlednu znovu postavit. Poslední rekonstrukce byla ukončena v roce 1983. Výhled odtud je zajímavý, ale okna byla zamřížovaná a ty překážely ve výhledu. Ve vstupu do rozhledny jste si mohli vzít jablko zdarma (provozovatelka rozhledny má velkou zahradu), tak jsem si jedno vzal a bylo dobrý.

Když jsme se vrátili zpět dolů, tak tam na nás čekala vodní nádrž s výstižným názvem Počúvadlo. Pěkně jsme si tu odpočinuli. K obědu jsme si tu dali výbornou čočkovou polívku (spíš to byla gulášová polívka s čočkou), k tom bramborákové placky a pivo. Prošli jsme se podél pobřeží nádrže a já vyzkoušel po kolena, jaká je voda. Na břehu byla teplá, ale dál už to bylo studenější.
Vodní nádrž byla postavena v roce 1775 podle projektu Josefa Karola Hella. Je složená z pěti hrází a v současné době slouží pro rekreační účely.

Poslední dnešní cestovatelskou zastávkou byla Banskoštiavnická kalvárie (1744-1751) – působivý barokní celek, promyšlená souhra architektury, sochařství, malířství a uměleckého řemesla v jednotě s přírodním prostředím. Programem vyjadřuje příběh Ježíšovy poslední cesty. Tento vzácný areál se, bohužel, ocitl ve stavu vážného ohrožení.

Historie: Iniciátorem vybudování Kalvárie byl páter František Perger (1700 – 1771) z místní komunity Společnosti Ježíšové (jezuitů), který na kopci Scharffenberg (Ostrý vrch) vybudoval Křížovou cestu podle vlastní představy. Základní kámen položil 14. září 1744 a 14. září 1751 byl areál dokončen a posvěcen.
Banskoštiavnická kalvárie překračuje rámec používaných ztvárnění Křížové cesty. Architektonický komplex tvoří 17 kapliček na západním svahu kopce, dále tři kostely (Dolní kostel, Svaté schody a Horní kostel), Žalář (Ecce homo) a Boží hrob. Ježíšův příběh graduje s přirozeným strmým stoupáním svahu až k Hornímu kostelu s motivem Ukřížování.

Součanost: Dnešní stav Banskoštiavnickej kalvárie odráží nedostatečný zájem veřejnosti o osud jedné z nejvzácnějších barokních památek na Slovensku. Část její výtvarné výzdoby a mobiliáře byla rozkradená, část se stala terčem vandalů. Bilance ztrát za poslední čtvrtletí je nevyčíslitelná.
Úsilím místních aktivistů se Kalvárii začátkem roku 2007 podařilo zapsat do seznamu 100 nejohroženějších památek světa. Tento fakt se měl stát nejen mementem, ale hlavně impulzem, aby se zabránilo další devastaci, aby se podnikly kroky na záchranu nejohroženějších originálních částí a na obnovu Kalvárie.
Po posledním útoku vandalů na jaře 2004 se originální výtvarné výzdoby Kalvárie (dřevěné reliéfy a sochy) postupně přemísťovali do bezpečí. V současnosti jsou prezentované veřejnosti ve formě výstavy Kalvária v azyle ve výstavních prostorech Slovenského banského muzea na Starém zámku.

Na fotografii v popředí vidíte podle plánku Sedembolestnu Pannu Márii. Za ní je Střední kostel, ve kterém jsou svaté schody. A úplně nahoře jsou vidět věže Horního kostela za kterým je Svatý hrob.

V kapličkách není nic, nahoře můžete vidět hezký výhled na město Banská Štiavnica. Je škoda, co ti vandalové všechno provedli. Snad se sem někdy vrátím, až to bude všechno opravené, protože je to jedinečný zážitek. Rodiče už byli z dnešního cestování unaveni, tak jsme se vrátili do apartmánu. Zítra nás totiž čeká dlouhá cesta do Košic a potom do Smilna.

Obešli jsme náš barák a vzali to horní cestou. Kde nás čekalo 161 dřevěných schodů. Nemůžu si vzpomenout, zda jsem někdy chodil po dřevěném venkovním schodišti uprostřed města (Hodně věcí je tu ze dřeva, dokonce i bezpečnostní sloupy oddělující chodník od silnice). Cesta vedla na budoucí vinice, které se tam zatím jen upravují. Ale výhled byl docela fajn. Nebyli jsme úplně nahoře, takže pohled stál jen na protější Starý zámek, kam také směřovala naše cesta. Škoda, chtěl bych vidět náměstí zezhora.

Z venčí zámek vypadá podobně jako ostatní, zato uvnitř to byla zajímavá procházka. Všude kolem jsou hradby, kterýma lze procházet přes chodby a přímo uprostřed stojí ještě jedna stavba, kde jsou různé sochy a další památky v podobě historie kovářského umění, zbraní a střeleckých terčů.

Venku zase byly sochy, nějaké náhrobky, jezírka, studna a dělo, které vypadalo spíš jako obrovký megafon. Nemůžu pochopit, jak se z toho mohlo střílet.

Po prozkoumání Starého zámku jsme se vydali na Nový zámek, který je vidět z mého okna.

Je pěkně na vrcholku kopce, takže jsme si dali přestávku v Klopačke. Klopačka je barokní věžovitá stavba z roku 1681, kde se klepáním na dřevěnou desku z věže zvolávali horníci do práce. Klepání se ozývalo i při slavnostních příležitostech a pohřbů horníků. V přízemní a podzemní části bylo vězení.

Dnes je z toho čajovna, kde jsem si dal čajové pivo (neboli smädný lama). Jedná se o ledový černý čaj s karamelovou pěnou. Chutnalo mi a pěna narozdíl od skutečného piva zůstala až do konce.

Po vypití čaje jsme šli dál směrem na Nový zámek, ale těsně před vrcholkem jsme našli cestu na židovský hřbitov. Na konci cesty jsme zjistili, že je zamčen a pro návštěvníky nepřístupný, tak jsme se vrátili zpět a došli až na Nový zámek.

Prohlídli jsme si ho z venčí a uvnitř nakoupili pár pohledů a jednu památeční minci. Prohlídku celého interiéru si necháme na jindy. Potom už jsme se jen stavili v Zámockej cukrárni na jedno chlazený pivo (Zlatý bažant) a vrátili se zpět na náš apartmán. Kde jsme si chvili odpocinuli, prospali, koukli na televizi a večer vyrazili opět do města, tentokrát jsme zvolili jiný směr a nakonec došli do restaurace Pod starym mestom, kde měli drazší jídla než v centru, ale pro změnu zajímavý výběr. Já si dal skvělé rizoto s krabími prsty a zeleninou.

K tomu pivčo světlého Zlatého bažanta a po jídle se vrátili zpět, kde se všichni připravili na kutě. Jen já si dám asi večerníček v podobě nějakého filmu.

Zde bydlíme.

Banská Štiavnica je jedním z nejkrásnějších a historicky nejzajímavějších míst na Slovensku. V prosinci roku 1993 se Banskej Štiavnici dostalo nejvyššího mezinárodního uznání, když bylo historické jádro města spolu s technickými památkami v okolí zapsané do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

V historickém jádře města – městké památkové rezervace je 360 objektů umělecko – historických památek. Archeologické nálezy na vrchu Glanzenberg dokazují, že prvotní hornictví se na území dnešní Banskej Štiavnice rozvíjelo už v období keltského osídlení.

Dějiny města se začali psát od roku 1238, kdy byly uděleny Banskej Štiavnici privilegia královského města. Historie Banskej Štiavnice je od vzniku města spjatá s hornictvím, o čemž svědčí její erb, kde je na modrém štítě zobrazené stříbrné opevnění a zlaté hornické nástroje. Banskoštiavnický hornický revír v těžbě stříbra od 13. až do konce 18. století byl v některých obdobích nejproduktivnějším ze všech hornických revírů v Evropě a i v těžbě zlata patřil k nejvýznamějším producentem. V 13. století na pozvání panovníka přicházejí do města němečtí osadníci, především horníci z dolnoněmeckých a rakouských území. Už v tomto období stáli ve městě dvě předrománské baziliky, vzdálené od sebe jen 500 m, což svědčí o bohatství a prosperitě města. Politický význam města se upevnil vytvořením Svazu středoslovenských hornických měst na konci 14. sotletí. Prosperitu města narušili mocenské boje o uherský trůn a následné zemětřesení v letech 1442 až 1443.

Ani tyto události však nedokázali zastavit vzrůstající význam a bohatství města. Na přelomu 15. a 16. století bohatí měštani a majitelé dolů investují svoje peníze do výstavby honosných reprezentačních sídel. To se významně odrazí na celkové podobě města. Po porážce uherské armády tureckými vojsky při bitvě na Moháči (1526) se pod hrozbou tureckých nájezdů v městě začalo s výstavbou fortifikačního systému, jehož výstavbou byl pověřen italský stavitel Pietro Ferrabosco. Na konci 16. století se město stalo sídlem hornické komory a úřadu, který spravoval doly, hutě a mincovny v celé středoslovenské oblasti. V roce 1627 se v místních dolech poprvé na světě použil střelný prach na hornický odstřel.

V 17. století Banská Štiavnica přežila svoje zlaté období. Těžba zlata a stříbra dosáhla nejvyšší hodnoty v roce 1690 (605 kg zlata, 29 000 kg stříbra). Ruka v ruce s hospodářským a technickým rozvojem i samotné město zaznamenalo kulturní a stavební rozmach. Uskutečnují se přestavby a město se stává centrem společenského a kulturního dění. V 18. století je Banská Štiavnica třetím největším městem v Uhersku. Významným mezníkem v historii města bylo zřízení Hornické akademie v roce 1762. Byla to první vysoká škola technického charakteru na světě a Banská Štiavnica se stala centrem rozvoje hornické vědy a techniky v Evropě. První přednáška na Hornické akademii proběhla 1. října 1764. Se jmény profesorů této školy jsou spojené mnohé evropská, ba i světová prvenství v oblasti vědy a techniky. Hornická akademie se později sloučila s Lesnickým institutem a tak vznikla Hornická a lesnická akademie v Banskej Štiavnici. Akademie vyškolila množství hornických odborníků, kteří se podíleli na vzniku nových metod a postupů při těžbě rudy prakticky po celém světě. Právě díky jejím studentům se zachovala nejrozvitější a současně nejpůsobivější tradice Banskej Štiavnice - SALAMANDER. Je to svérázný průvod městem v dobových kostýmech, přesycený atmosférou zašlých slavných časů. Koná se každoročně začátkem září.

Do poloviny 18. století byl v okolí Banskej Štiavnice vybudovaný jedinečný hornický vodohospodářský systém sestavený ze 60ti vodních nádrží, které jsou v současnosti vyhledávanými střediskami letních dovolených. Tyto jezera jsou začleněny do malébné hornaté přírody Štiavnických vrchů s nejvyšším vrchem Sitno (1009 m. n. m.), které je vázané s legendami. Štiavnické vrchy jsou propletené stezkami, na kterých můžete obdivovat památky (Povrchové vchody do štol), ale hlavně překrásnou flóru a faunu.

Toť celá historie Banskej Štiavnice. Na chvíli se tedy z blogu vášnivého filmaře stane blog vášnivého cestovatele. Snad i přes rozdílný obsah zůstanete věrnými čtenáři a budete online brouzdat po památkách se mnou, protože nejspíš budu dělat reporty z každodenního brouzdání.

Makoto Shinkai se narodil v roce 1973 v japonském Naganu. Tato oblast je proslulá jako zimní letovisko díky své krásné a chladné krajině. Zde nasbíral inspirativní scenérie do svých děl. V roce 1991 zakončil studia na střední škole a až na druhý pokus v roce 1992 byl přijat na univerzitu Chuo v Tokiu se zaměřením na Japonskou literaturu. Vstoupil do literárního klubu, kde kreslil obrázkové knihy. Během studia na univerzitě žil poblíž Tokia v Saitamě. Zdejší krajinu použil ve svých filmech Kanojo to Kanojo no Neko (She and Her Cat) a Hoshi no Koe (Voices of a Distant Star). V roce 1994 vystudoval univerzitu a dostal práci ve firmě vytvářející počítačové hry. Během pěti let se naučil vytvářením herních videoklipů a grafických návrhů pro webový obsah pracovat s CGI (Computer Generated Imagery). Vytvořil mnoho nádherných videoklipů, které však firma zkracovala na kratší verze z čehož byl Shinkai velice zklamán. Toužil po svém delším anime, kde by mohl ukázat svou tvořivost a fantazii.

Od roku 1997 tedy začal ve svém volném čase pracovat na krátkém anime. Po některých výtvorech jako např. Tooi Sekai, vytvořil krátký 5 minutový anime film Kanojo to Kanojo no Neko. Tento film vyhrál na festivalech několik ocenění. Největší odměnou však nebyla ocenění, která získal za tento film, ale byla to spolupráce, kterou navázal s panem Hagiwarou (který se stal později jeho producentem), a studiem Comix Wave (které se stalo jeho produkčním a právním partnerem). V té době pracuje na dalším anime s názvem Hoshi no Koe, které se stává dalším milníkem v jeho filmové tvorbě. Na začátku uvažoval o klidném příběhu, tak jako tomu bylo v She and Her Cat. Po rozhovoru s panem Kamatamou, který organizoval soutěž, kterou vyhrál, se rozhodl příběh zdramatizovat. Od odchodu ze svého minulého zaměstnání se z Makoto Shinkaie stal nezávislý tvůrce anime, kterým je do dnes. Některé anime studia a společnosti si všimly jeho činnosti a nabízely mu mnoho nabídek na spolupráci, které však Makoto všechny odmítnul, protože chtěl svůj film Hoshi no Koe dokončit s co nejmenším počtem spolupracovníků (Vše dělal na svém počítači Apple Power Mac G4 400MHz. Dokonce si film nadaboval sám se svou ženou. Později byl film předabován profesionály). Za pomoci pana Tenmona, paní Shinohary, paní Low, pana Hagiwary a dalších lidí bylo 25 minutové anime Hoshi no Koe dokončeno v lednu 2002. Tento film přinesl Makoto Shinkaii nevídaný úspěch.

V prosinci roku 2002 se vrhl Makoto Shinkai spolu s CoMix Wave do dalšího filmu Kumo no mukô, yakusoku no basho (The Place Promised in Our Early Days / Beyond the Clouds). Jedná se o jeho první celovečerní film. Film měl premiéru 20. listopadu roku 2004. V roce 2006 začal pracovat na zatím posledním filmu Byôsoku 5 senchimêtoru (5 Centimeters per Second), který měl premiéru o rok později.

Jeho krátká videa jsem otitulkoval a dal na youtube. Takže si je můžete vychutnat se mnou.

Tooi Sekai - Other Worlds (1999)

Kanojo to kanojo no neko - She and Her Cat (1999)