V pátek 27. srpna, hned po praci, jsem se vydal na autobusové nádraží, kde už stál přistavený autobus Student agency. Pršelo, ale půl hodiny před odjezdem byl autobus stále zavřený. Takže všichni stáli v dešti a čekalo se. Pouštět se začalo až pár minut před odjezdem. Takže hned při výjezdu z nádraží jsme automaticky měli zpoždění deset minut. Cesta byla poklidná, společnost mi dělal Haruki Murakami a jeho myšlenky při běhání. Potěšilo mě, že jeho bestseller Norské dřevo bude zfilmované. Od Brna už se udělalo hezky a byl nádherný západ Slunce.
Do Bratislavy jsem dorazil za tmy. Nejdřív jsem trošku bloudil, než jsem se zorientoval na městkých autobusových stanicích. Pak už to šlo jako po másle. Dojel jsem na Hlavnů stanicu, kde jsem přestoupil na jiný autobus. Při čekání na něj, jsem si uvědomil, jak je Bratislava špinavá. Nevím přesně, jak to slovy vyjádřit. Ne, že by se tu zastavil čas. Spíš naopak, jako by tu čas plynul strašně rychle. Všechno je tu zchátralé, jako nějaké postapokalyptické město. Ani se nedivím, že Slovensko hraje hlavní roli ve filmu Hostel. Každých pár metrů jsem zakopl o díru v chodníku. Silnice jsou v ještě horším stavu. Pouliční lampy nesvítí tak jasně, jak by jste si v temných uličkách přáli. To vyhovuje taxikářům na Hlavní stanici, že si klidně jdou doprostřed nádraží k lampě odskočit na malou. 
Další autobus mě odvezl přímo před Slovenský národní archiv, ve kterém mám zajištěné ubytování. Vrátný byl velice milý a odvedl mě do bytu, kde mám vše pro sebe. To za pouhých 10 euro na dvě noci.
Druhý den jsem vstal v deset, nasnídal se a pomalu vyšel do centra. Svatba začíná sice ve dvě, ale rád bych si to tu aspoň prošel. O víkendu jsou tu spoje trošku bídné. Stejně jako kdekoliv jinde ve světě. Takže z archívu jsem došel až k dálnici, kde jezdí více spojů do centra. A jeden z nich jel přímo tam, kam potřebuji. Podle mapy jsem se zorientoval velmi rychle. Došel jsem k Zichymu paláci, kde se bude odehrávat svatba a pak jsem došel k hotelu Arcadia, odkud bude odvoz na večerní párty. Tím jsem si zapamatoval hlavní orientační body a ve zbývajícím čase jsem si prošel centrum. 

Překvapilo mě, že i když se tu už nějakou dobu platí eurem, tak stále se všude nachází srovnávání cen se slovenskou korunou, přestože kurz eura je dávno na jiné hodnotě. Centrum je naštěstí hezčí a více udržované než okolí. Náhodou jsem objevil čítárnu v parku.

Tam jsem chvíli pobyl a přečetl si pár časopisů. Je tu opravdu nádherně a něco takového bych klidně bral v Praze. Do svatby zbývá hodina, tak si jdu něco zakousnout a napít. Obsluha v čokoládovně U Michala je skvělá a pošmáknul jsem si na zákuscích. Zbývající minuty jsem strávil před Zichyho palácem, kde už bylo spousta lidí od nevěsty a ženicha. Já však nikoho kromě nevěsty neznám, tak se drzím v pozadí. Na první pohled jsem poznal Zuzky sestru. Usmál jsem se na ni, a ona mi úsměv opětovala. Tím jsem se ujistil, že je to opravdu ona. Obě mají stejně krásný úsměv. Pak znenadání kolem mě proběhne Zuzka ve svatebních šatech, políbí svého muže a odcházejí dovnitř paláce. Ostatní, včetně mě, je následují. 
Když vstupuji do sálu. Uvědomuji si, že příbuzní nevěsty jsou na jedné straně a přibuzní ženicha na druhé. Jenže já vůbec nevím, kdo je na které. Rychle přemýšlím o filmech, kde se objevují svatební obřady. A podle úhlu kamery si vzpomínám, že nevěsta vždy stála vpravo (z pohledu oddávajícího). Jdu tedy na její stranu. Tím chci dodat, že je tohle vůbec moje první svatba v životě. Doposud jsem na žádné nebyl. Nikdo mě nepozval. Jediné s čím mám zkušenosti, jsou bohužel pohřby. 

Teď je to naopak a já se snažím nasaá tuhle atmosféru, abych si ji co nejlépe zapamatoval. Sedám si ze slušnosti dozadu, aby příbuzenstvo mohlo sedět co nejblíže a vidět novomanžele v plné jejich kráse. Ženich s nevěstou vstupují do sálu a všichni povstanou. Přijde oddávající a začínají proslovy. Teprve teď si uvědomuji, že zezadu nebudu mit moc dobré fotky, takže se s foťákem proplížím do přední části a fotím Zuzku. Ta mě vidí poprvé od Cannes, kde jsme se poznali a věnuje mi úsměv, který jsem zachytil. 

Bohužel jejich první novomanželský polibek se mi zachytit nepodařilo. Tak moc jsem byl z toho nadšenej, že jsem spoušť stiskl o něco dřiv. Potom proběhla formalita s podpisy a šlo se na malé nádvoří v paláci, kde každý pogratuloval novomanželům včetně mě.

Většina z nich měla pugét květin. Já jako jeden z mála zabalený věcný dárek. Snad se jim bude líbit. Pogratuloval jsem nejdříve Jonášovi, který mě nezná a oba se vidíme poprve teď. Tak jsem mu vysvětlil, odkud Zuzku znám. Pak přišla na řadu Zuzka. Samozřejmě jsem ji pogratuloval, políbil a hlavně po dlouhé době obejmul se slovy, že ji rád znovu vidím. Prohodili jsme si pár slov a slíbil jsem jí, že dorazím na večírek.

Cestou zpět do mého provizorního bytu jsem se těšil, jak si v supermarketu koupim něco k jídlu. Jenže už od dvou hodin odpoledne měli zavřeno. Dal jsem si tedy sprchu a připravil se zpět do města, kde si dám něco k jídlu. Měl jsem už vyhlídnutou jednu italskou restauraci v hotelu Perugia za příznivé ceny. Nachází se poblíž místa, odkud odjíždí van do Košarisek. Dal jsem si tam pivo a pizzu. Byla to nejhnusnější pizza jakou jsem kdy jedl. Ale pivo na druhou stranu chutnalo dobře, tak jsem si objednal ještě jedno. Zaplatil jsem a zjistil, že mám ještě hodinu a půl než vyrazí můj odvoz.

Prošel jsem tedy hlavní naměstí až k magistrátu, kde venku na lavičkách sedělo pár lidí s notebooky. Sednul jsem si k nim, připojil na zdejší volnou wi-fi a vyřídil pár formalit. Stále mi zbývala hodina. Rozhodl jsem se vyzkoušet štěstí s odvozem o půl hodiny dříve, než je ten můj. Van čekal už na určeném místě, kde čekal již jeden pár. Seznámili jsme se a postupně přicházeli další. Včetně organizátorky, která mi dala žolíka – poslední volné místo ve vanu :) Se všemi jsem se seznámil a pokec s nima mě utvrdil v tom, ze Slováci jsou skvělá parta lidí. Překvapilo mě, kolik lidí může pobavit moje historka s Jude Law.  

Dojeli jsme na místo určení.  Je to Mango bar na pláži u jezera. Zuzka mě opět přivítala s otevřenou náručí a děkovala mi, že jsem přijel. Přesvědčil jsem jí o tom, že já jsem ten, kdo by měl děkovat. Její pozvánky na svatbu si velice cením. Nalil jsem si sklenku bílého vína a sedl si k prázdnému stolu, jelikož tu vůbec nikoho kromě Zuzky neznám. To se však po delší době změnilo. Když už jsem si říkal, že odejdu, tak si ke mně přisedla jedna slečna a zeptala se, jak jsem se sem dostal a proč tu sedím sám. Začal jsem vyprávět o setkání se Zuzkou v Cannes a že tu nikoho jiného neznám. Z toho se vyklubal hodinový dialog o její cestě do Ameriky, jak tam poznala svého muže, o práci v reklamě atd. Pak šla za Zuzkou a já na chvili opět osiřel, než si vedle me sedl další filmař s přítelkyní. Další rozsáhlá debata včetně toho, jak ja závidím Slovákům to, že je navštěvuje Parov Stelar častěji než nás. Musím se zmínit, že jeho songy hrál i místní DJ. Úplně poprvé slyším, jak se někde hraje Parov Stelar. 

Zuzka mi od Cannes říkala, že mě musí seznámit se svou sestrou Jančou a ten okamžik nastal teď. Řekl jsem jí, že jsem ji poznal hned na prvni pohled. A že má stejně nádherný úsměv jako Zuzka. Další krásné minuty a pomalu mi začíná být zima, přesunuli jsme se tedy do vyhřáté části a pokračovali v rozhovoru. Když jsem jí říkal, že mě čeká dlouhá cesta do Slovenského národního archívu, tak mi Janča dala číslo na taxíka. To se vyplatilo, protože když jsem se před druhou hodinou ranní trmácel noční Bratislavou, tak se ani jeden z volných taxíků neráčil zastavit a nabrat mě. Jeden telefonát mě pak zachránil a ja se v klidu dostal do postele.

Poslední den v Bratislavě byl krasně slunečný. Odevzdal jsem na vrátnici klíče. Vrátný to zkontroloval a vše bylo v pořádku. Vrátnicí prošel nějaký starší pán, který si prý něco zapomněl v kanceláři a utíkal po schodech nahoru. Já došel na zástavku a každou chvíli mi měl jet autobus. Ale předtím z archívu vyjel autem ten starší pán. Zamával na mě a zeptal se kam jedu. Řekl jsem, že jedu na autobusové nádraží. Kupodivu mě vzal (Slováci jsou fakt super!). Cestou jsem zjistil, že je to docela známý restaurátor, o kterém se točil dokument a přednáší o svém oboru. Naposled před týdnem v Budapešti. Řekl mi, že toto téma je ještě nedotčené a málo se o něm ví. Vzal jsem si jeho vizitku a on mi doporučil jednoho doktora v Českém národním archivu, že bych měl o něm taky natočit dokument. 

Na autobusovém nádraží je úplně mrtvo. V okolí není vůbec žádná normální restaurace, kde bych se mohl najíst. Na každém rohu je budova nějaké pojišťovny. Nechápu, proč jsou právě poblíž autobusového nádraží. Kupuji si dvě zeleninové žemle v bufetu a za chvili mi jede autobus zpět do Prahy… 

Ale pěkně od začátku. Lístky jsme si koupili u Eurolines, protože Student Agency měl již vyprodané všechny lístky do Mnichova. Z Prahy jsme vyrazili ve tři hodiny odpoledne a do Mnichova dorazili něco málo po osmé. Město nás přivítalo silným deštěm a cesta na hotel nebyla tedy zrovna příjemná.

Místo k přenocování jsem vybral hotel Nymphenburg, který se může pyšnit největší sbírkou plakátů vztahující se k umění v Mnichově. Všude na chodbách a pokojích můžete vidět plakáty z více než 1500 kousků. Ale umístění je od centra Mnichova dál než jsem čekal. Počasí nás odradilo se podívat na noční atmosféru Mnichova, takže sprcha a spánek.

Druhý den jen mírně poprchávalo. Skvělá snídaně nás nasytila a kolem deváté jsme vyrazili do centra Mnichova. To byl jediný cíl, ale konkrétní místa nebyla určena. Prostě jsme se procházeli, bloudili, objevovali atd. Nejdříve jsme došli na Karlsplatz, kde je podivně stavěná fontána u které jsme se vyfotili a zmokli jsme ještě víc. Z tohoto platzu jsme došli na jiný platz. Konkrétně Marienplatz, kde byl k vidění Neues Rathaus, což je radnice. Tu jsme pěkně obešli a pak se vydali dalšíma uličkama.

Další zástávkou byla Feldherrnhalle a krásná zahrada Hofgarten. Bohužel za deštivého počasí jsme si ji nemohli vychutnat tak, jak bychom chtěli.

Chtěl jsem jít blíže se podívat na Bayerischen Staatskanzlei, ale Adélka nějak nejevila zájem, tak jsme vyšli z parku a vydali se po Ludwigstrasse, kde jsme mohli vidět Mnichovský palác a pak jsme se blížili k památníku Siegestor, když v tom Adélka řekla, že jsme zabloudili a musíme jít jinudy. Tak jsme ji aspoň poprosil, že když už jsme 100 metru od Siegestoru, zda můžeme dojít až k němu. Což mě zarazilo a měl jsem pocit, že ji tak trochu Mnichov nezajímá. Až jsem se zamyslel, že v tom New Yorku být sám nebylo vlastně k zahození. Později jsem i v její tváři často zahlédl výraz “proč?”. Jako bych neustále něco dělal špatně… Až jsem čím dál míň mluvil. Pro jistotu.

Další zastávkou byla muzejní čtvrť. Alte Pinakothek, Neue Pinakothek a hlavně Pinakothek der Modern neboli mnichovská galerii moderního umění. To se také prošlo v rychlosti a přes Karolinenplatz jsme se vrátili zpět na začátek pod Novou radnici, kde jsme si dali oběd. Já lasagne a Adélka gnocchi. Nesměli jsme vynechat slavný Viktualienmarkt, kde je nádherný trh. K osvěžení jsme si dali kávu a zákusek v McCafé a šli se podívat k řece. Vypadá to na záplavy. Voda byla docela vysoko. Podél řeky jsme došli až k Deutches Museum. Dlouho jsme však nepobyli. Vydali se zpět do centra na nákupy, než zavřou všechny obchody. Protože v neděli je v Mnichově vše zavřeno. Nakoupili jsme si něco k večeři, oblečení a vydali se na hotel, kde po jídle došlo na sprchu a zalehnutí do postele.

Druhý den nás budíček probudil v osm hodin. U snídaně mě Adélka naučila krást jídlo do kapes, protože se z jídelny nesmí odnášet jídlo a my jsme potřebovali svačinu na dlouhou cestu. Na vlakovém nádraží jsme si pořídili celodenní jízdenku a vyčkali na vlak do Dachau.

Cesta vlakem byla rychlá a příjemná. Jenže všichni lidi uvnitř měli stejný cíl. Koncentrační tábor. V Dachau se všichni z vlaku přesunuli na autobusové nádraží, kam za chvíli přijel autobus a všichni se do něj nahrnuli, aniž by si u řidiče koupili jízdenku. Tomu to nejspíš stejně bylo jedno.

Dachau je úplně jiný než Osvětim. Teprve tady poznáte rozdíl mezi vyhlazovacím a koncentračním táborem. Veškeré informace jsou v rozsáhlé budově za branou. Z původních staveb pro zajatce se zachovaly jen dvě. Po ostatních zbyly jen základy. Na konci tábora byl jakýsi kostel, který byl postaven po válce. A v lese byla schovaná budova, kde se provádělo všechno to “zlé”. Tam mě zarazili někteří turisti. Říkal jsem si, že to musí být američani. Protože ti se fotili snad u všeho, co se dalo. Vlezli by si i do pece, pokud by tam byl přístup. V plynové komoře se fotili s úsměvem apod. Mentalita lidi mě občas zaráží.

Nejzajímavější pohled byl na jeptišku sedící uprostřed koncentračního tábora mezi bývalými baráky a psala vkazy na kamínky, které házela na různá místa.

Nemohli jsme s Adélkou odolat a vyfotit se zase u ostnatých drátů. Což nepovažuji za to samé, co u těch američanů… Ale opravte mě, pokud se mýlím.

To je poslední fotka z koncentračního tábora. Už zbývalo se jen najíst v místní restauraci… Což hodně značí o tom, že Dachau je hodně přizpůsobená pro turisty. Vlakem jsme jeli rovnou do centra, kde jsme zašli ještě do Starbucksu.

Ze Starbucksu jsme šli na hotel, ale to jsme si rozmysleli a zašli ještě do restaurace Vapiano, která byla naprosto úžasná (a dle internetových stránek se ji dočkáme i v Čechách). Dostanete tam kartičku a pak si objednáte to, na co máte chuť. My jsme si dali pizzu. A sedli si ven na terasu.

Zrovna když jsme dojedli, tak se z nenadání začal nad Mnichovem šířít obrovský mrak. Nejdřív jsme si říkal, že to je jen hustý dým z nějaké továrny. Ale blesky a hromy mě přesvědčily o opaku. Rychle jsme se přesunuli dovnitř a začal ten největší slejvák, co jsme tento rok zažil. Nikam se nám nechtělo, takže jsme si dali ještě zákusek a čaj. Jak mrak rychle přišel, tak i odešel. U pokladny nám zjistili z kartiček, kolik jsme si toho objednali a zaplatili jsme. Došli s Adél na hotel za příjemného vlhkého počasí a strávili poslední noc v Mnichově. Zítra už budeme opět v Praze…
___

Tento rok opravdu nějak často cestuji a jsem za to rád. Je to příjemná změna oproti doposud nudného života. Těším se, až mi osud připraví další cestu do neznáma.

Můj první post
Co říct, když založíte svůj blog? I’m new… a budete doufat, že se ostatním bude líbit. Stručně a výstižně.

Článek, který mě nejvíc bavilo psát
Nejdelší článek a zároveň mě bavil nejvíce psát. Virální marketing Temného rytíře – se mnou strávil několik týdnů, kdy jsem sám byl součástí virálu a hledal na webových stránkách další indicie. Bohužel ceny a některé akce byly pouze pro americké nebo britské nadšence. Mou jedinou výhrou je tento článek.

Článek, který měl skvělou diskusi
Na plné čáře tady vede Český Springfield. Můj první velký internetový projekt se setkal s velkým úspěchem a doposud jsem nepřekonal rekord v návštěvnosti. Výsledek tohoto projektu najdete zde.

Cizí článek, který bych si přál napsat sám
Takových článků by asi bylo dost, ale hodně vzpomínám na Offlineblog, u kterého jsem si říkal: “Proč mě něco takového nenapadlo”. Výpadky vás mohou potkat kdekoliv, nejen na internetu.

Můj nejužitečnější článek
Parov Stelar – Jednoznačně největší přínos mnoha lidem, kteří ho teprve objevují. Neustále dostávám děkovné vkazy, že jsem jim do podvědomí dal tohoto muzikanta.

Článek s nejlepším titulkem
Nevím, jestli na tento článek mám být pyšný, když jsem nadpis přeložil z angličtiny. Katastrofy v Photoshopu pobavily nejen mě, ale i další čtenáře.

Článek, který by si mělo přečíst víc lidí
Tady budu podvádět a dám odkaz na kategorii, ve které se články nachází. Kategorie Lidé není u mě populární, i když si říkám, že to dělám kvůli ostatním, abych jim rozšířil obzory (stejně jako u Parov Stelara). Přeci jen každý má jiný vkus.

Zapojte se i vy

Pochlubte se také svými články. A napište o tom na Twitter s hashtagem #7linkscz

Apartmán
Festivalová produkce má pro letošní rok u mě opravdu velké mínus. Slibují něco, co neudělají. Naše rozhořčení z mizerného ubytování uklidnili tím, že do tří dnů se to vyřeší a přestěhují nás jinam. To se do konce festivalu nestalo a já tedy spal na rozpadlé posteli od prvního dne do konce. Občas jsem měl chuť přespat přímo v kanceláři v Thermalu, kde jsem měl opět vypujčený FatBoy pytel, na kterém se spí rozhodně lépe.
Snídaně na apartmánu byl také jeden velký vtip. Byl to takový dobrovolný koncentrační tábor. Snídani jsme měli na příděl. Každé druhé ráno jsme před dveřmi našli bochník chleba. V lednici jsme měli 15 jogurtů pro šest lidí (na 10 dní), pár krabic džusů, několik salámů a plátků sýra. To samozřejmě zmizelo rychle a tak jsem to vyřešil tak, že jsem nesnídal, ale rovnou chodil na setkání tvůrců, které je na terase v Thermalu a kde máte výborné chlebíčky, saláty, řízky a pití všeho druhu zdarma. To bylo vždy, ale až po 12té hodině. Do té doby, jsem měl takovou dietu bez snídaně :)

Práce
Bylo jí hodně a opět jsem každý druhý den pracoval dlouho do noci. Organizace a výběr tématu se moc nedařil a pomalu se vařilo z vody. Ráno se vůbec nevědělo, co se bude točit. Mě to bylo jaksi jedno. Já tu byl v roli střihače, takže jsem čekal na materiál, který jsem sestříhal. Kdyby to bylo lépe organizované, tak by to byl příjemnější zážitek a měl bych chuť tu být i další rok. Ale pracovat, zatímco zbytek týmu (dá-li se to tak říct) se šel bavit buď do kina nebo na párty, mě opravdu nebaví. Cítil jsem se pomalu jako černá ovce youtube teamu. Chyběla tu komunikace, ale na to jsem si zvykl. Ta tu chybí už tři roky.

Počasí
Takhle slunečné Karlovy Vary si nepamatuji pěkně dlouho. Pršlo jen jeden den, jinak bylo nádherně. S tím jsem jaksi nepočítal, takže plavky jsem si nebral. Ale bazén jsem stejně kvůli práci nestíhal, což mě také mrzí. Výhodou je však, že se tady neřeší pití v pracovní době. Takže orosené pivo bylo velmi příjemným osvěžením a pomohlo mi to odbourat starosti s tím, že jsem v kanclu sám jen se svou prací.

Filmy
5 filmů za 10 dní festivalu? To i doma stihnu vidět víc filmů. O to víc mě mrzí, že jsem si letošník ročník plný starostí nemohl vynahradit filmem. Avšak byly filmy, které jsem si nemohl nechat ujít a kvůli kterým jsem odložil vše ostatní.
Zrestaurovaná verze filmu Červené střevíčky mě nadchly nejen kvalitou obrazu, ale pochopil jsem, proč je to nejoblíbenější film Martina Scorseseho.
Film Mr. Nobody jsem viděl už jednou, ale kinozážítek byl větší díky tomu, že šlo o prodlouženou verzi. Navíc těsně před odjezdem do Varů jsem viděl všechny předchozí filmy režiséra Jaco van Dormaela.
Iluzionista je nádherný poetický animovaný film a díky němu jsem konečně navštívil Městké divadlo v Karlových Varech, které je úchvatné.
Záznam divadelního představení Zítra se bude… pod režií Jana Hřebejka mě překvapilo kamerou, která byla místy chaotická. Ale tuto inscenaci rozhodně stojí za to vidět v divadle.
Posledním filmovým zážitkem byl film Zvuk hluku, který je tak ulítlý a má skvělý hudební doprovod, že jsem se od začátku do konce bavil.

Přátelé
Nebýt nich, tak tu v Karlových Varech umřu. Byli mi zpestřením dne a zaručeným úsměvem na tváři. V práci vždy Codeas a Petra dělali společnost, pokud zrovna neměli něco jiného. Ale vždy jsme zašli spolu na terasu. Občas jsme měli společné cesty do apartmánu.
Kávička, film nebo skvělá noc u vína s Bonnie je vždy nezapomenutelný okamžik, který se mi navždy vryje do paměti.
Obědy, večeře a drbání celebrit s Jančou začíná být naše společná tradice. Stejně jako společná fotka před Thermalem.
Pivo se spolužáky ze školy je vždy na delší dobu, ale stojí to za to.
A nakonec úžasná Anča & Anča. Krásné a milé holky, které jsem konečně mohl poznat blíže a věřím, že jsme se neviděli naposled. Škoda, že odjely dřív, než byla závěrečná recepce, na kterou jsem je mohl vzít. Pro jednu z nich by to byl právě narozeninový dárek.