The diary of a strategic thinker

Kiev a přílet do Dubaje (Den první)

V studené náruči, jako objetí od mrtvoly, nás uvítal Kiev. Teplota pod nulou, já zahalen v teplé mikině a šále vystupuji z letadla. Autobus nás odváží k terminálu, pravděpodobně jedinému na tomto letišti. Jako jedni z mála procházíme chodbou určenou pro transfer, kde si stoupáme do fronty u jediného otevřeného kontrolního odbvaavení. Všichni zaměstnanci tu vypadajá jako Marfuša a Ivan, dokonce se stejným způsobem chovají.
Podle zvyků z jiných letišť vybaluji z tašky fotoaparáty, ale Ivan mě osočí, že vybalit mám jen laptop a na ostatní se vykašlat. Tento přístup mě zarazil, ale co. Měl bych být už zvyklý ze všech těch filmů, kde jsou vykresleny postavy z Ukrajiny. Ostatně by se tu mohly provádět castingy na filmové postavy pašeráků drog, obchodníků s lidským masem a zbraněmi. Všichni tu tak vypadají a jejich chování tomu napomáhá.

Dinner at Kiev airport

Naštěstí jsme našli útulnou restauraci s výhledem na celý terminál. Objednali si tortillu a rolku s kuřecí masem. Adél si k tomu dala Coca-Colu a já cappuccino. Obsluha se chovala mile a hned pochopili, že jsme cizinci, tak začali vykřikovat otřepané anglické fráze. Kdybych pocházel z Ameriky nebo z Anglie, tak bych v jejich vykřikování cítil zesměšňování, ale takhle mě to pobavilo. Jeden z číšníků nám hned nabízel vodku, ale to mu hned zatrhnul druhý číšník, který mu ji sebral z ruky, pomazlil se s ní a vrátil ji do mrazáku.
V klidu jsme si vychutnali večeři, protože do odletu nám zbývají dvě hodiny. Čas si krátíme komentováním zdejšího prostředí, opravou počítače a focením. Po ohlášení našeho letu jsme se rychle sebrali a nasedli do autobusu, který ás odvezl k letadlu. Než jsme se však dostali dovnitř, tak jsme dobrých pět minut promrzli na schodišti. Studená kievská náruč se proměnila v mrazivou, jako bych byl zavřený v mrazáku a za krk mi dýchala zavražděná dívka, jejíž tělo zmizelo v zapomnění v mrazícím boxu ve sklepení nějakého vraha. Už teď se netěším na návrat do Prahy.
Na místa v letadle máme štěstí. Sedíme hned za byznys třídou a celá naše řada od jednoho okýnka k druhému je volná. Každý jsme si tedy obsadili celou trojsedačku, abychom měli příjemnější spaní.

Aerosvit

Poprvé jsem v letadle dostal k jídlu těstoviny s kuřetem a kukuřicí. Najedl jsem se, ale spánek ne a ne přijít. Není divu, v Praze je teprve deset hodin večer, takže si čas krátím čtením Velkého Gatsbyho od Fitzgeralda. Adél se podařilo usnout a občasné turbulence naštěstí nepřerušilo její snění.
Když zbývaly dvě hodiny do přistání v Dubaji, zkusil jsem se podívat z okénka na Zemi v obležení černočerné tmy. Na povrchu Země se rýsovaly magmatické střípky měst různých velikostí a délek. Tento pohled mě nikdy nepřestane udivoval a já si začal hrát s myšlenkou, že bych obletěl celý svět na hydroplánu. A to tou nejdelší možnou cestou. Podél pobřeží všech světadílů, přistával bych v přímořských městech, kde bych strávil pár dní a zase odletěl o kus dál. Musím si najít, jaká pravidla pro to fungují a kolik stojí takové malé letadlo. Tenhle sen se mi hodně zalíbil, snad se poštěstí a splní se alespoň z části. Ale měl bych se zase vrátit nohama na zem, teda na podlahu ukrajinského letadla, kde pozoruji zářící města.
Obloha musí být naprosto bez mráčků, když je v noci tak krásně vidět. Jsem zvědav na zpáteční cestu, během které letíme za dne.
Bohužel nevím, nad kterým městem jsme prolétávali, ale pohled na něj byl úžasný. Milion světel se skupuje na jednom místě, odkud se rozlévají dál podél pobřeží jako kapky lávy. Dvě tektonické desky na dně oceánu mezi sebou právě vytvořili prostor odkud se vylévá vroucí jádro Země.
Ale teprve při přistávání v Dubaji se mi naskytl ten nejúžasnější pohled, jaký jsme z letadla kdy viděl. Město zářící barvama napříč barevným spektrem. Po obou stranách vidíme mrakodrapy a přestože jsme v letadle, mám pocit, jako bych stál na hlavní silnici uprostřed Las Vegas.
Po přistání nás čeká dlouhá cesta k vízové kontrole. Není to ale jako v New Yorku, kde procházíte špinavou chodbou, kde nevíte kudy kam. Známka luxusu je znát na každém centimetru čtverečným. U kontrolních přepážek byla dlouhá fronta obyvatel z Tanzánie, kteří přiletěli letadlem před náma. Když došla řada na nás, šel jsem první. Oskenoval moje oči třikrát, ale ani jednou to nevyšlo. Poslal mě na toalety, abych si opláchnul obličej a osvěžil oči. Při druhém skenování to opět nevyšlo, tak si mě odtáhl jiný pán v hábitu a postavil na specifické místo a naznačil, abych se podíval nahoru. Nic tam nevidím a mám pocit, že si ze mě utahují. Ukáže znovu nahoru a teprve teď pochopím, že se mám dívat přímo do lampy nade mnou. Jeho kolega u přepážky oskenoval dalšího člověka a vyzval mě znovu, abych si sedl na místo. Zkusí mě znovu oskenovat a nic. Začínám být zoufalej. Postaví si mě znovu na místo a já znovu koukám na lampu ve stropě. Z původního bílého zářícího kruhu začínám rozeznávat obrysy zářivky, až ji vidím zcela jasně. Mezitím další tři lidi dostali povolení ke vstupu do SAE. Snažím se znovu sednout na místo, ale vůbec nic nevidím. Uslyším prásknutí razítka a já konečně mám schválené vízum.

Burj Al Arab Hotel

Vyzvedneme si zavazadla, rozměníme dolary na dirhamy a nacházíme cestu k metru, kde nám ochotně poradí, jak se dostat na náš hotel. Prodají nám lístky a metrem vyjíždíme do středu města. Právě začíná svítat a vzdálenost mezi jednotlivými stanicemi mi příjde velká. Tady to rozhodně na procházky není dělaný. Vystupujeme na stanici First Gulf Bank, kde nás ale nasměrují dál na stanici Dubai Marina. O pár stanic dál tedy vystupujeme a procházíme chodbou, která vede přes dálnici. Chvíli uvažuji, zda nepůjdeme dál po svých kolem mrakodrapů, ale rozum vyhrává.

First Gulf bank

Nasedáme do taxíka, který si nás už vyhlédl a přistavil ke kraji silnice. Ukazujeme, že chceme na hotel Kempinski sídlící na Palm Jumeirah. Cestou poznávám, že to je vážně velký kus cesty a pěšky bych to určitě nedal. Taxikáři jsme zaplatili 25 dirhamů i se spropitným (1 DHS = 5 CZK). Před hotelem už stojí pán, který nám otvírá dveře auta a vezme nám zavazadla na vozík. Odvede nás do velkého předsálí hotelu, tam se vydáme k recepci, kde se omlouváme za brzký příjezd. Dostali jsme uvítací drink a sušenky. Naštěstí vše bylo v pořádku a my dostali pokoj o 7 hodin dříve, než jsme měli.

Kempinski Welcome Drink

Co pokoj… Apartmán o dvou ložnicích, koupelnách, kuchyně a obývacího pokoje. V každé místnosti velká televize, na které zářilo moje jméno a kde mi přáli příjemný pobyt. Výhled máme na druhou stranu, než jsem doufal. Na otevřené moře a nikoliv na město. Nevadí, ihned vyrážíme prozkoumat bazén a soukromou pláž. Zaměstnanic hotelu právě čistí vše od nečistot, která se za noc nahromadila. Vyhlazují povrch pláže, aby na nich nebyly otisky nohou. Vše prostě musí být dokonalé.

Palm Jumeirah beach

Na recepci se zeptáme, zda není možné si přesunout snídani z příštího pondělka na dnešek. Samozřejmě, že to jde. Host tu má vždycky přednost a my tedy kráčíme do Brunello Restaurant, kde si sedáme ven na terasu a číšník nám přinese kafe. Pak se dlouho nic neděje, divíme se proč. Já tedy zkusím nahlédnout dovnitř a všímám si bufetu. Samozřejmě snídaně je formou samoobsluhy a s Adél se při snídani smějeme vlastní blbosti.
Na apartánu uleháme do postele šíleně unaveni a dávámesi hodinový zdřímnutí. Poté se převlékneme do plavek a jdeme si vychutnat odpolední teplotu moře. Příjemných 28 stupňů.Chvilku ležím na lehátku a chytám bronz, pak se vrhám do mořea plavu do absolutního vyčerpání. Odpočívám ještě chvilku na lehátku, dokud plavčík neupozorní lidi, že se objevily ve vodě medůzy a ať nechodíme do moře. Přesouváme se tedy k bazénu, který je taky příjemný a téměř nikdo v něm není. Celé to tu máme pro sebe.
S blížícím se večerem se rozhodneme navštívit hotel Atlantis na druhé straně našeho ostrova. Uvnitř nacházíme levnou restauraci a dáváme si to nejlevnější, co tu nabízí – hamburger za 45 dirhámů. Vycházíme ven v 18:34, což je 5 minut po západu Slunce a my se vracíme zpět na hotel čím dál tmavším prostředím, ale v dálce se začínají rozsvěcovat mrakodrapy a náš hotel.

Dubai at night

Dubaj z naší pláže vypadá krásně a my se vracíme zpět do postele se konečně prospat po tak dlouhém dni.

Sdílet s ostatními: