Vídeň, Albertina a René Magritte

Měl jsem velice lehké spaní a probudil jsem se v 8:30 do temné místnosti. Miluji ty staré závěsy z těžké látky, které nepropustí sluneční paprsky. Po jejich roztažení mě však oslepilo sluncem prozářená Vídeň. Sníh zmizel a s ním i davy turistů. Snídani mám objednanou na devátou, tak se ještě vracím do vyhřáté postele.

Přesně na čas zaťuká pokojská a na stůl mi přinese obrovskou snídani, kterou si vychutnávám další půl hodinu s výhledem na Operu. Pak si zabalím a opouštím pokoj. Na recepci nechám klíče a tašky, abych se s nima nemusel vláčet po Albertině.

Vycházím ven a podél Opery dojdu k parku, přes který projdu až ke vchodu Albertiny. Pár lidí zde již čeká a já si teprve všímám, že otvírají až v deset hodin. Do otvíračky mi zbývá 5 minut, po jejich uplynutí se otevřou dveře a lidé se v rychlosti vrchnou dovnitř, aby se mohli zahřát po tom čekání na mrazu.

Kupuji si lístek a po velkém schodišti vystupuji do druhého patra, kde na mě čeká René Magritte. Konečně jsem tady! Procházím pomalu od obrazu k obrazu. Hraju si na velkého znalce umění. Každému obrazu věnuji dostatek pozornosti, zkoumám tahy štětce a kombinaci barev.
Jeho díla jsou rozdělena do několika období a každé je naprosto odlišné. Některé obrazy jsem ani neznal nebo netušil, že je kreslil právě Magritte. Proto ho tolik obdivuji. Jeho rozmanitost a “adaptace žánru” je úžasná. Dnes se můj obdiv k němu ještě více prohloubil.
Na konci galerie je jako obvykle obchod se suvenýry zaměřenými právě na Reného. Koupil jsem si tričko a odznáček.
O patro níže je stálá expozice, nazvaná Od Moneta po Picassa, takže jsem si mohl rozšířit počet zhlédnutých impresionistů. Naposledy jsem tu možnost měl v New Yorku. Ironií je, že jsem doposud nenavštívil Louvre v Paříži (a to jsem loni Paříž navštívil třikrát).
Ve stejném patře, kde je tato stálá expozice se nachází i původní sály Albertiny. Obrovské stropy, pozlacená zrcadla, křišťálové lustry. Je tu k nahlédnutí i pár skic od Raffaela, akty od Schieleho, Zlatý kabinet, čajovna v níž jsou portréty od Rubense atd. (další detaily Kryšpíne vynech, ať si je můžeš vybavit při příští návštěvě).

V přízemí je kolekce umění, kterou nastřádali Matias a Eva Fonbergovi. Jde zejména o obrazy z 20. století. Zde mě doslova fascinoval obraz “Girl with the gramophone record” od Karla Hofera. Je to akt dívky, držící vinylovou desku a vy se toužíte dotknout dívky stejně tak jemně, jako se dotýká jehla gramofonové desky. Smyslnost a touha v jednom.
Když už jsem si myslel, že mám prošlé všechno, tak u východu zahlédnu na zdi velký nápis: Surrealismus Gilbert Kaplan, který mě zavede do sklepení v němž je další kolekce obrazů. Opět 20. století, ale se zaměřením na surealismus a dadaismus. V jedno sále zahlédnu Mona Lisu a říkám si, co tady sakra dělá? Při bližším zkoumání však vidím, že má tužkou přimalovaný knírek. I z toho se může stát umění? Na druhou stranu si mě Marcel Duchamp získal svým autoportrétem.
Jeden sál je věnován obrazům Slavadora Dalího, které jsou kreslené tuší. Tady má Dalí můj největší respekt. Když si vzpomenu na hodiny kreslení na základní škole a mé věčné kaňky, tak jsem věděl, že nikdy nebudu kreslit. Dalí tu má tuší nakreslené takové detaily, že si říkám, jak to dokázal. I tady ve sklepení je René Magritte. Vše, co nakreslil tuší.
Odbila druhá hodina a mě ovládl hlad. Jako v každém jiném muzeu je i tady restaurace.O zdejší kuchyni se stará DO & CO. Musel jsem počkat, než se mě ujme číšnice a uvede na místo. Jelikož jsem tu sám, tak mě posadila k baru a nabídla mi nápojový i jídelní lístek. Podle cen to vypadá, že jsem si zatím sedl do nejdražší restaurace, které jsem navštívil během cest po světě.

Objednal jsem si Loup de mer a citronádu do půl litru, protože mám větší žízeň než hlad. Rozhlížím se kolem a všichni vypadají jako starší verze Tiffany a Gatsbyho, takže si připadám trošku nesvůj.
Když mi přinesli talíř s jídlem, tak jsem ztratil řeč. Vypadalo to fantasticky a ještě lépe to chutnalo. Po jídle jsem si dal ještě cappuccino, abych tu mohl nasát atmosféru déle.
Poté už jsem šel rovnou na metro a dojel na Praterstern, zde mi zbývaly dvě hodiny do odjezdu. Tento čas jsem chtěl strávit v zábavném parku Prater. Už od východu z metra bylo vidět ruské kolo, ale čím víc jsem se blížil, tím více jsem měl pocit, že je park zavřený.

Ale nebyl. Dalo se jít dovnitř, avšak ani jedna atrakce nebyla v provozu. Kromě dvou – autodrom a jeden strašidelný hrad, ze kterého se ozývalo kostelní zvonění. To dávalo prázdnému parku děsivější atmosféru. Radost a úsměv, který obvykle atrakce přinášejí lidem, se úplně vytratil. Město duchů, kde lidstvo vyhubila epidemie.

Jediný úsměvný okamžik u mě nastala při čtení cedule s českým popisem jedné atrakce, kde ručně byly opraveny hrubky. Vídeňský zábavný park si tedy můžu škrtnout a jdu do chladného počasí čekat na autobus. Čas mi krátí druhá kniha, kterou jsem si na cestu vzal – Pí a jeho život (Yann Martel). Autobus přijel na čas a já se mohu spokojen vrátit do Prahy.