Šepot mého srdce

Žiju ve světě bez zvuků. V ranném dětsví jsem přišel o sluch a konkrétní příčina mi není doposud známá. Objevilo se mnoho teorií jak jsem o něj přišel. Tou zajisté nejzajímavější z nich je neštěstí v Černobylu. Řekl mi to jednou otec, když jsme se spolu dívali na televizní soutěž “Chcete být milionářem”, kde byla jednou z otázek: Ve kterém roce došlo k havárii v Černobylu.
Na výběr byly čtyři možnosti od roku 1984 až po rok 1987. Osobně jsem tipoval osmdesátýčtvrtý, což jsem odůvodnil tím, že se to zaručeně nestalo za mého života. To mi otec okamžitě vymluvil, prý že se tragédie se stala až v roce 1986. Tedy rok poté, co jsem se dostal na tento svět. A možná „díky“ tomu právě nosím naslouchadla.
To mi nedalo a začal jsem pátrat. V roce 1986 jsme byli já, maminka a tatínek na Slovensku u rodičů mého otce, odkud pochází. Byt v Košicích a chalupa ve Smilně, malé vesničce u lázeňského města Bardějov. Obojí přibližně stejně vzdálené od Černobylu. Další pátrání mě dovedlo ke statistikám z Ústavu experimentální medicíny AV ČR, kde tým doktora Peterky narazil na záhadu, kdy se v listopadu roku 1986 narodilo více dívek než chlapců. Je to jediný měsíc v letech 1950 až 1999, kdy tomu tak bylo. Tým vědců zjišťoval, proč se tak stalo a nakonec našli odpověď – Černobyl. Také zjistili, že mnoho dětí mělo problémy se štítnou žlázou, kvůli vysoké koncetraci jodu v radioaktivním mraku. I já jsem měl během puberty problémy se štítnou žlázou a každý den jsem musel brát jódové prášky. O víkendech mi mamka kvůli jódu vařila to, co jsem neměl rád. Ryby. Štítná žláza se po roce zlepšila a já už nemusel brát prášky. Ale kvůli svému zdraví si radši občas dám rybí prsty.
Tolik k jedné teorii ztráty mého sluchu. Rodiče dříve nevěděli, co se mnou je. Proč nereaguji na jejich volání, tleskání, zpívání apod. Když jsem jako malý brečel, rodiče nevěděli, co si počít. Nakonec mě maminka posadila před televizi se slovy: “Už nikdy nebreč.”.
Viděl jsem pohyblivé obrázky a mě to uklidnilo. Od té doby jsem se stal téměř závislým na televizi. Sledoval jsem filmy a bylo mi jedno, co se tam říká. Hlavně, že se to hýbe. Rodiče byli v koncích. Vzali mě k doktorovi a ten zjistil, že nedoslýchám. Dostal jsem naslouchadla a tím se mi otevřel nový svět. Děsivý svět zvuků! Štěkání psů, troubení aut, burácející letadla, křik ostatních dětí. Z počátku jsem ten přístroj nechtěl nosit, ale nakonec jsem slyšel i to dobré. Jemný maminčin hlas pokaždé, když mě utěšovala. Hudbu linoucí se z otcových starých gramofonových desek, zpěv ptáků, šum podzimního listí vznášejícího se ve větru a hlavně zvuk z televize.
Zvuk ticha mě však nikdy neopustil. Pokaždé když jdu spát, si odkládám naslouchadla a ulehám v tichu do říše snů. Proto mě překvapilo to, co se mi nedávno stalo a kvůli čemu píši tento příběh. V jedné chvíli, na krátký okamžik, jsem slyšel sám sebe.
Stalo se to v létě, kdy jsem toužil jet k moři a vyzkoušet si surfování na vlnách. Na internetu jsem si našel školu surfu a ke konci srpna jsme z Prahy vyrazili do francouzského městečka Hossegor, které je hned u moře. Byli jsme ubytováni v plážových bungalovech a začal trénink surfování.
Měl jsem zde dva světy rozdelené mezi pláží a mořem. Na pláži jsem měl naslouchadla a poslouchal výuku a rady trénerů. Při vstupu do moře jsem si musel naslouchadla odložit a začal boj na vlnách Atlantského oceánu. Uvědomil jsem si, jaká by to byla ironie, kdybych byl na vlnách Tichého oceánu. Změnilo by se tím něco, nebo bych tím jen podtrhl svůj handicap? Trénink šel skvěle a já se po pár dnech dokázal udržet na prkně a jet po vlně až k pláži do světa zvuků.
Poslední noc před odjezdem zpět do České republiky nás přepadla bouřka, kterou jsem ovšem neslyšel. Když jsem se ráno probudil, nevěřil jsem svým očím. V moři byly obrovské vlny a já se rozhodl, že jednu z nich porazím. Naslouchadla nechávám na nočním stolku, obléknu se do neoprenu, popadnu prkno a vrhám se do moře. Plavu napříč vlnám až se dostanu do klidné části, kde vyčkávám na tu nejvhodnější vlnu. Pozoruji východ slunce a já prožívám okamžik naprosté svobody v mém tichém světě. Vše musí být dokonalé! Lehám si na prkno a začínám kraulovat směrem k pláži. Zezadu se ke mně blíží vlna a zvedá mi zadní část prkna. Vyskakuji nohama na surf a přede mnou vzniká vodní kopec, který začínám sjíždět. Vše je perfektně načasováno. Dívám se nalevo, kde se začíná dělat vodní tunel. Ten se pomalu dostává i nade mne. Je to otázka okamžiku a i já se dostávám do tohoto tunelu. Sen každého surfaře. Sám pro sebe si řeknu: “To je nádhera!”, jenže v tu chvíli k mému překvapení slyším svůj vlastní hlas. Bez naslouchadel. Uvědomuji si, že jsem vlastně v obřím megafonu, vytvořeném z vlny. Snažím se vlastníma ušima zachytit další zvuky a slyším šum. Srdce pumpuje jak o život a já nadšením ztrácím kontrolu nad prknem, až vlna mě pohltí do vlastní tlamy. Kutálím se ke dnu moře a mám pocit, že slyším i vlastní tlukot srdce. Který je, díky právě prožitému okamžiku, rychlý jak blesk. Odrážím se nohama ke hladině, doplavu ke břehu a lehám si na pláž. Mé srdce se uklidňuje a já zkouším promluvit. Neslyším nic…