Tajemství v přítmí kinosálu

Povídka na základě filmových premiér z roku 2000.

V dnešní době není rakovina žádným překvapením. Každý čtvrtý umírá na rakovinu. Rakovinu prsou, kůže, kosti, krve, varlat apod. V naší rodině mám to štěstí já. Vyrovnal jsem se s tím hned. Doktor byl překvapen a chtěl mě poslat rovnou i k psychiatrovi. Vždyť mi zbývá pár měsíců a možná i let. Za tu dobu se dá stihnout spousta věcí. Problémem byla spíše rodina a přátelé. Jak se s tím vyrovnají. Pro ně to je větší rána. Přišel jsem na svět z matčina lůna. Naučili mě spoustu věcí. Strávili spoustu času tím, aby ze mě udělali syna, na kterého můžou být pyšní. A taky že jsou.

Díky otcovi se ve mně probudila fotografická vášeň. Když mi bylo tak sedm, osm let. Jeli jsme v létě na dovolenou do Maďarska a táta měl vypůjčený fotoaparát. V té době byli samozřejmě jen analogové fotoaparáty. Krásná zrcadlovka! Fascinovala mě a chtěl jsem si s ní hrát, ale byla vypůjčená a táta mi ji nikdy nepůjčil.

O půl roku později na Vánoce, když jsme byli dávno doma, jsem já i bratr dostali pod stromeček analogové fotoaparáty. Každý úplně jiný a já měl z tohoto dárku obrovskou radost. Byl to Olympus PenFT. Jenže škoda, že jsem ho dostal brzo. Bylo mi jen pár let.
V mých očích to byla hračka, nikoliv nástroj k umění. A stejně jako ostatní hračky jsem rozebral i tento fotoaparát. Nikdy jsem ho nedal zpět dohromady. Chtěl jsem vědět, jak funguje vevnitř. Dokonce jsem spolu s tím mým fotoaparátem rozebral i ten bráchův. Zklamal jsem rodiče, kteří mě v tomto uměleckém směru přestali podporovat.

Během studií na střední jsem prošel velkou změnou a moje dřívější vášeň rozebírání věcí se proměnila ve vášeň tvůrčí. Začal jsem si na brigádách vydělávat a koupil si nový fotoaparát. Měli jste vidět to nadšení, když jsem své fotografie ukázal rodičům. Snad jsem tímto odčinil otcovo zklamání.

Fotil jsem spoustu věcí. Mé fotografie měli několik výstav. Mohl jsem díky své vášni navštívit mnoho kultur. Mohl jsem zachytit jejich krásu. Ale tu největší krásu jsem stejně zachytil ve své vlasti. Alena je úžasná kamarádka, přítelkyně a světlo mého života. Díky ní jsem poznal pravou podstatu štěstí, usměvu a lásky. Avšak její srdce již patří někomu jinému. Ironie.

Od malička se věnuje baletu. Taktéž procestovala celý svět a ve světě, během jednoho ze svých představení konajícího se v New Yorku, poznala svou lásku. Od té doby za ní jezdí a traví spolu volný čas. Naštěstí já a Alča máme své chvilky. Ty patří jen nám. Své záliby jsme spojili do jistého druhu umění. A tím je film. Každy čtvrtek navštěvujeme filmové premiéry a povídáme si o všem možném. Navzájem si doplňujeme své znalosti a novinky, které jsme během týdne objevili. Bál jsem se, že mě jednou opustí a odjede navždy za svym přítelem. Nakonec jsem to já, kdo opustí toho druhého. Vždy jsme si sdělovali jen své úspěchy a mezi ně moje rakovina nepatří. Rozhodl jsem se tedy uchovat toto tajemství jen pro sebe. Nechci totiž, aby se mezi náma něco změnilo. Naše setkání jsou tím nejkrásnějším, co mě v životě potkalo. A tak to i zůstane. Umírající odpočítává dny svého života, já se rozhodl odpočítávat počet filmovych premiér.

Odpočet začal premiérou filmu Šestý smysl. Režisér, Manoj Night Shyamalan, mě tímto duchařským snímkem vyděsil. Pointa? S Alčou jsme to museli pořádně rozebrat. Oba jsme byli filmem nadšení. Dlouho jsme neviděli film, který by si nás získal rozuzlením a převrátil náš divácký pohled vzhůru nohama. Začali jsme řešit, co by jsme komu vkázali, kdybychom byli mrtví. To mě trošku zaskočilo. Uvědomil jsme si, že bych chtěl mít vše vyřízené, aniž bych potřeboval hledat někoho, kdo by vyřídil můj vkaz. Nic mě nenapadalo, ale Alena naléhala. Řekl jsem jí tedy, že bych jí vzkázal, kde jsou schované všechny naše společné fotografie z cest. To ji zaskočilo, myslela si totiž, že jsem ji všechny fotografie dal. Dal jsem ji jen ty povedené. Nechci, aby moje nedokonalé fotky spatřili světlo světa.

Další premiéra byla až o dva týdny později. Začali mi totiž vypadávat vlasy. Chemoterapie má své nevýhody. Nepomáhá mi. Jen to zhoršuje. Musel jsem tento problém nějak vyřešit. Každý by poznal, že mi něco je. Nakonec mi nezbývalo než jít dohola. Aleně jsem to vysvětlil tak, že to je kvůli nové sérii fotek. Nejdřív se jí to nelíbilo, ale po filmu Klub rváčů od Davida Finchera chtěla jít dohola taky. Být jako Tyler Durden. Když jsme vyšli ze sálu, tak si všimla toho, jak jsem pobledlej.
„Trpíš nespavostí? Měl bys mi dát facku.“, použila slova z filmu.
Usmála se a dala mi polibek na rozloučenou. Existujou v Čechách taky terapie pro lidi s nevyléčitelnou nemocí? Mám zapotřebí sledovat utrpení ostatních? Motivovalo by mě to k něčemu? Těžko. Radši si budu nadále všímat svého a sledovat s úsměvem jen to krásné.

Nejdříve jsme měli v plánu navštívit nový film Davida Lynche – Příběh Alvina Straighta, ale riskli jsme filmovy debut Sama Mendese. Dobře jsme udělali. Dlouho jsme se nezasmál tak, jako u tohoto filmu. Film se stal mojí srdeční záležitostí a jsem rád, že jsem ho mohl vidět. Rozevřel mi oči ještě víc. Řekl jsem si, že se pokusím užívat života ještě víc. V dnešní době se mladí lidé snaží byt úspěšní a ambiciózní, ale do ubíjejícího stereotypu lze sklouznout velmi snadno. Existuje však sice ještě slušná šance, že příjde z vnějšku nějaký impuls a my nakrátko znovu objevíme kouzlo života. U mě tím impulsem bude nejspíš rakovina.

Dva týdny bez filmových premiér a hlavně Alči bylo pro mě utrpením. Jela do New Yorku za svým přítelem a já jsem dostal strach, že ji nestihnu říct vše, co jsem chtěl. Že už neuvidím její úsměv a její hnědé, upřímné oči. Nepolíbím její rty a její vůni. Při chemoterapiích jsem prosil svoji nemoc, ať nespěchá, že má na mě spoustu času. Jen v klidu, ať mě zabíjí pomalu. Začal jsem se každé ráno fotit. Když si ty fotky prohlížím, tak si všímám, jak mě rakovina zvenčí mění. Musel jsem začít používat make-up. Cítím se jak hračka, která se rozpadá. Proto jsem se dokázal vcítit do postav dalšího filmu Toy Story 2: Příběh hraček. Alena byla překvapení z mojí radosti, když jsem ji opět viděl. A zahltila mě svými zážitky z New Yorku. Poslouchal jsem její jemný hlas, teda až na pasáže, kdy mluvila o svém příteli. To šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Muž na Měsíci. Režisér z našich luhů a hájů, Miloš Forman, mi ukázal příběh Andyho Kaufmana, který byl mistrem v provokaci obecenstva. Jenže ho postihla v brzkém věku rakovina. Když to oznámil svym přátelům, tak si mysleli, že je to jeho další vtip a smáli se mu. Jsem rád, že jsem to Aleně neřekl. Doposud mě hryzalo svědomí, že to před ní tajím. Teď už žádné vyčitky nemám. V jejích očích chci zůstat jako fotograf, jehož můzou je ona sama.

Nastala polovina března a rakovina dospěla do posledního stádia. Už dál nemůžu, jsem velice oslaben a make-up už nezakryje mou bledost. S Alčou jsem se rozhodl vidět naposledy. A aby neviděla jak teď vypadám, poprosil jsem ji, zda by jsme se nemohli vidět až v sále. Když v kině zhasla světla, rychle jsem si k ní přisedl a omluvil se jí za pozdní příchod. Naším posledním společným filmem je Zelená míle, adaptovaná kniha Stephena Kinga pod režií Franka Darabonta. Všichni v sále měli slzy v očích. Já už žádné neměl, byl jsem absolutně vysílen. Asi jsem to přeci jen Aleně měl říct, ale už je pozdě. Rozhodl jsem se tedy odejít s úsměvem. Vždyť tyto okamžiky jsou nejkrásnější chvíle mého života. Naklonil jsem se k ní a poděkoval za všechno. Svými popraskanyými rty jsem políbil její jemné rty. Ošklivost líbá krásu. Kráska a zvíře. Jsem zrůda, co nedokázala vyjít s pravdou na povrch? Myslím, že ne. Já jen nechci, aby na mě lidi vzpomínali jako na člověka, co umřel na rakovinu. Je konec. Alča mě vyděšeně sleduje a nechápe co se děje. Vstávám a odcházím ze sálu. Jsem slabý, mé nohy padají tíhou. Už neudělám ani krok. Před sálem padám na zem. Umírám s úsměvem na rtech. Vždyť jsem prožil šest nejkrásnějších chvil mého života…