Dívka s němou tváří

Tuo povídku jsem chtěl napsat dlouho. Když jsem ji dopsal, byl jsem spokojen. Ale po měsíci se mi přestala líbit a hodil jsem ji do koše. Druhý den jsem ji vylovil a rozhodl se ji přesto publikovat. Možná časem tuto verzi úplně přepíšu…

Na světě je tolik příběhů, kolik existuje lidí. Každý z nich má svůj příběh, každý si zaslouží svých patnáct slov slávy. A právě tyto slova, věty, odstavce a stránky patří jedné dívce. Dívce s němou tváří. Laura je jedináček, která se narodila milujícímu páru. Maminka s tatínkem jsou ochotni pro ni udělat vše, aby byla šťastná. Přesto na její tváři nikdy neuvidí úsměv…
Porod proběhl v pořádku. A když Laura vyšla z maminčina lůna, ozval se dětský pláč. Jak se náhle ozval, tak i náhle ustal. Doktoři začli kontrolovat její životní funkce, které byly v naprostém pořádku. Novorozeně se prostě rozhodlo mít němou tvář. Doktoři příčinu zjistili až mnohem později. Laura se totiž narodila s hypomimií, což je vážná choroba obličejových svalů. Ty se nesmí hýbat, jinak může dojít k takovému napětí, bolesti, ztrátě vědomí a nakonec smrti. To Laura nesmí dopustit, chce přece žít a poznat nový svět.
Určitě by jste neuhodli její první slova. Stalo se to rok po jejím narození. Tatínek se vrátil z práce a přinesl ji dárek. Byl to plyšový medvídek a ona ho s nadšením objala. Její emoce se projevily i na obličeji a Laura vyslovila dvakrát za sebou slovo “Bolí”. Bolest byla jejím největším nepřítelem, přicházela v situacích, kdy my ostatní se smějeme, pláčeme nebo dokonce i jíme. Šlo se k doktorovi, ale ten neodhalil nic vyjimečného. Dívka reagovala na všechny testy správně, jen skrývala své emoce. Snažila se je skrývat, i když to při odebírání krve strašně bolelo. Rodiče byli zoufalí a doufali, že časem snad sama řekne, co ji trápí.
Teprve až když se Laura naučila číst a psát, podělila se o to tajemství přírody, které ji bylo naděleno. Doktoři tedy stanovili diagnózu, ale to nic nezměnilo na tom, že dívka s němou tváří stále nemůže vyjádřit své emoce obličejovými svaly. Zůstane ji to navždy. Ujištuji vás však, že Laura v okamžiku smrti bude mít na tváři úsměv.
Ale nepředbíhejme. Chci se s vámi totiž podělit o okamžik, kdy celá rodina slyšela první celou větu od Laury a kdy odložila navždy pero a notýsek, který byl určen jako její sdělovací prostředek. Byl to velký boj a proto ji tentokrát nazvu hrdinkou. Naše hrdinka se vracela ze školy domů a zahlédla hlouček lidí. Šla k němu, ale neviděla to, na co ostatní přihlíželi. Proplížila se davem až dopředu a tam seděl pán s loutkou. Povídal si s ní a bavil publikum. Loutka mluvila, aniž by pán otřevřel pusu. Byl to totiž břichomluvec! Ihned po představení běžela Laura do knihovny a zjistila si o břichomluvectví vše, co bylo k dispozici. Doma v pokoji potají zkoušela a naší hrdince to trvalo půl roku, než srozumitelně vyslovila celou větu. Tatínek s maminkou ty slova uslyšeli až při nedělním obědě, kdy maminka podávala Lauře talíř s polívkou. Hrdinka skrz zuby procedila: “Děkuji ti, maminko”.
Mamince se div nepodlomily kolena. Tatínek naštěstí už seděl na židli. Měli jste vidět ty rozzářené tváře rodičů a jak všichni radostí tančili kolem stolu. Během oběda jim Laura vyprávěla svoji dobrodružnou cestu k břichomluvectví.
Puberta dívek je jiná než u chlapců. U Laury to platí dvojnásob. Když se u ni projevila první menstruace, pocítila tu bolest a zahlédla krev. Vystrašená utíkala za rodiči. Myslela si, že umírá a že je to další fáze její nemoci. Upadla před nima do bezvědomí, protože její tělo zároveň nesneslo bolest v obličeji, když dala najevo své zděšení. Když se dívka, s opět němou tváří, probouzela k vědomí. Maminka ji vše vysvětlila od menstruace až po vztahy mezi dívkou a chlapcem. Laura si uvědomila, že lásku nikdy nepozná, když ji nedokáže ani vyjádřit. Ale znáte to, nikdy neříkejte nikdy.
Laura poznala svoji lásku ve čtrnácti letech. Seděla v parku a četla si nahlas knížku, aniž by pohnula rty. Toho si všiml Tomáš, který každý den chodí do parku běhat. Není to poprvé, co ji tu vidí. Laura se mu zalíbila a dnes se rozhodl ji oslovit. Tomášovi je devatenáct let a nepatří už mezi ty puberťáky, kteří by si dělali z Laury srandu, jak tomu obvykle bohužel bývá. Takže Laura byla překvapená a na pozvání do kavárny kývla.
V pátek, o tři dny později, čekal Tomáš před kavárnou na Lauru, která si poprvé na sebe vzala šaty. Moc ji to slušelo a Tomáš se k ní choval jako správný gentleman. Pozorně ji naslouchal, a zajímal se o ni. Neobtěžoval se s vyprávěním vtipů, kterým by se Laura stejně nesmála. Pozorně se díval do jejich šeděmodrých očí, protože on jako jediný si všiml, že oči dokážou také reagovat na některé situace. Když ji tedy dal na rozloučenou polibek a pozorně jste se podívali Lauře do očí. Mohli jste si všimnout toho průdkého rozšíření zorniček. Překvapení, strach nebo radost? Všechno dohromady! Její první polibek. Laura se začla červenat, utekla Tomášovi aniž by mu cokoliv řekla. Doběhla domů, zavřela se v pokoji a lehla si na postel. Prsty se dotkla svých rtů. Stále na nich cítila Tomášovi rty. Znovu se začla červenat. Laura nechává své emoce volně plynout. Její rty pomalu rýsují úsměv. Bolest se zvyšuje, ale Laura je bojovnice. Naše hrdinka se usmívá víc. Oči se dívají skrz bílý strop. Vidí tam Tomáše. Její zúžené zorničky se opět rozšiřují. Na další kávu s ním znovu nepůjde, s rodiči už nikdy neochutná maminčinu vynikající polívku, skrz své zuby nevysloví náročnější jazykolamy a neobjeví další tajemství, které ji tento svět skrývá.
Laura umírá ve jménu lásky. Zapomeňte na její němou tvář. Zapamatujte si to nejkrásnější, co jste na ni mohli vidět. Úsměv.