Žurnalista v Keni – Den první

Samotné cesty letadlem jsou kapitolou, které musím také popsat. Občas se náhoda setká s osudem a člověka to nepřestává udivovat. V letadlech narazíte na tolik různých lidí, že by mě zajímalo, kolik lidí po několikahodinovém letu zůstane v kontaktu i po vystoupení letadla.

V den odletu si beru první antimalarika a na letišti v Ruzyni odbavím zavazadlo, které poletí se mnou přes Amsterdam do Nairobi. Sedím u okénka a letím společností ČSA. Je to poprvé, co od nich za letu dostávám občerstvení. To se mi na předchozích letech nestalo. V 17:05 vzlétáme a soutěžíme se západem Slunce. Po celou dobu letu se snaží Slunce před náma skrýt v červánkách, až se mu to po 50ti minutách podaří a Země se pomalu ocitá ve tmě. Tedy až na osvětlená města. Vypadá to skoro, jako by povrch Země bylo jen špinavé sklo od sazí, přes které místy prosvítá žhavé zemské jádro.
Na letišti v Amsterodamu si odskočím a na první pohled mě zaujme Mediterranean Sandwich Bar, kde si dám mé oblíbené panini s mozzarellou. V klidu povečeřím a vyrazím na nástupiště F4, kde už je spousta lidí čekajících na odlet do Keni.

Odbavení proběhne v pohodě a do letadla se dostáváme se zpožděním. Tentokrát sedím u uličky a vedle mě sedí dvě paní. Postupně se seznámíme a bavíme se o všem možném. Obě jsou ze Španělska a do Keni letí na dovolenou na dva týdny. Prahu už navštívili a oblíbili si ji. Jedna z nich pak vytáhla knížku a uvědomila si, že je právě o Praze. Byla to knížka El cementerio de Praga, kterou napsal Umberto Eco. Letadlo bylo slušně vybavené. Letěli jsme společností Kenya airways a každý měl před sebou malý televizor, kde si mohl pustit nové filmové pecky jako je Social Network, RED, The American, The Town atd. Obsluha byla vyníkající a neustále se i nás starala. Dostatek jídla a pití. Snažil jsem se usnout a trochu se vyspat, ale to se mi moc nedařilo. Nakonec jsme druhý den v sedm hodin ráno doletěli do Nairobi. Hned jsem si rozměnil 50 dolarů za keňské šilinky a nakonec musel znovu žádat o vízum (zbytečná tahanice na britské ambasádě v Praze, tady by mě to vyšlo levněji). Když se podívali na můj pas a řekl jsem, že jsem z Czech republic, tak se usmáli a řekli: Aaaaah, Russian federation.
Zbylo už jen najít taxík, kterej by mě odvezl na hotel. Taxi nemám moc v lásce, ale tady mi nic jiného nezbývalo. Taxikář George mi naložil kufr do auta. Já si chtěl sednout na místo spolujezdce, ale zjistil jsem, že tady mají volanty na pravé straně. Takže jsem se přesunul na správnou stranu. S Georgem jsme si pokecali. Jeho bratranec žije v Praze a občas tam ním jezdí. Jedeme docela dlouhou cestu po hlavní silnici. Pak odbočíme do nějaké čtvrti a tam je každá budova nějakým ministerstvem. Najednou armáda a George mi vysvětlí, že je tu Izraelská ambasáda. Dorážíme k hotelu a George mi dává vizitku. Já mu děkuji a že se mu ozvu příští týden, kdy budu potřebovat odvoz z hotelu na letiště.

Provedl jsem check-in v hotelu Country Lodge, dostal nejvyšší pokoj s výhledem do nějaké zahrady. Hotel je krásný, ale hodně hlídaný. Pokud se z pokoje chcete dostat ven na ulici, musíte použít čtyřikrát elektronickou kartičku. Jenže já ven nejdu. Jsem unaven a dám si šlofíka. Po pár hodinách se probudím a mám chuť se projít. Jdu tedy ven se podívat, zda tu není nějaký obchod s potravinami, abych si udělal nějaké zásoby. Jenže bohužel není. Vyprahlé a poničené chodníky nevedou k žádným zajímavým místům. Spíš pro místní jsem zajímavost já. Každé projíždějící auto zatroubí a skupinka lidí zamává. Oplácím jim taky mávnutím (třeba jsem něco jako bílý kominík pro štěstí). Kolemjdoucí mě zdraví. Pozornost mi dělá dobře, ale dusný vzduch a teplo mě upozornilo na moji blbost, že jsem si s sebou nevzal pití. Vracím se pomalu na hotel a Slunce začíná zapadat. Pomalu půjdu spát, ať jsem na zítřek připraven. Čeká mě návštěva nemocnice a moderního počítačového střediska *iHub.