46. KVIFF

Každý rok jsem psal z festivalu mé zážitky, jak jsem potkal filmové hvězdy, jaké filmy jsem viděl, jak pracuji do noci apod. Letošní rok jsem přijal jinou nabídku a odmítl pracovat pro youtube channel, který však fungoval i beze mě (musel se sloučit s oficiálním festivalovým štábem a vyrábělo se méně videí), přesto jsme chvílema litoval, že v tomto týmu už nejsem.
Na druhou stranu jsem pracoval s lidma, kteří už v oblasti reklamy mají mnohé za sebou a od kterých bych se mohl něco naučit. Bydleli jsme v hotelu Balneo Poppy, který na venek vypadá jako horská chata, ale uvnitř je to naprostý luxus se vším všudy. K tomu se váže jedna historka, nad kterou všem zůstal rozum stát, když jsem ji vyprávěl přátelům. Po příjezdu jsem si na recepci vyzvedl klíč a hned zjistil, že na pokoji bydlím s člověkem, kterého jsem viděl dvakrát v životě a k tomu je na pokoji prosklená zeď mezi ložnicí a koupelnou, která se dá zakrýt pouze z jedné strany. I recepční při předání klíčků řekla, že mě lituje.
To ovšem mému spolubydlícímu nebránilo v tom, aby náš pokoj po mém odchodu do práce využíval k jiným činnostem. Jeden den jsem se vrátil na hotel a na recepci mě čekal účet za šampaňské, na pokoji dvě použité skleničky, v koupelně chumáč chlupů, dlouhé vlasy, gumičky a sponky do vlasů, neustlaná postel a koš plný čehosi, že jsem se bál dotknout čehokoliv v místnosti. V takovém stavu to bylo ještě následující den, protože uklízečky nemohli ráno na pokoj, jelikož spolubydlící dospával svoji noční jízdu po barech. Pak se naštěstí uvolnil jiný pokoj a já konečně mohl bydlet v čistém a upraveném pokoji.
To by byla hotelová epizoda, teď se vrhneme na pracovní. Pracovní morálka byla z části ovlivněna alkoholovými dýchánky. Já čekal od devíti v Thermalu na zbytek lidí, který se objevoval postupně kolem oběda. Naštěstí mě jeden z editorů požádal, abych mu fotil dopolední Master Class v Jameson Festival Lounge, takže jsem měl dopoledne vždy co dělat. Nejvíc mě však zarazil první den. Místo toho, abych se jen zabýval postprodukcí, jsem najednou měl na zádech baťoh s počítačem, foťákem a dalším příslušenstvím a k tomu všemu na ramenou další velkou kameru. A teď Honzo makej! Což o to, makal bych, kdyby mi aspoň někdo pomohl. Nic. Podle toho pak výsledné korporátní video vypadá tak, jak vypadá a já jsem zklamanej. Celý festival se pak točil ve stejném stylu. Ráno jsem si dal snídani, v deset byl v Thermalu, čekal na ostatní, dopoledne fotil, odpoledne zase čekal, mezi druhou čtvrtou se objevil kameraman. Vzal si kameru. Objevil se v mezi osmou a devátou. Dal mi materiál. Sestříhal jsem ho. V jedenáct večer jsme ho doladili, já šel na hotel a zbytek týmu šel pařit.
Epizoda přátel byla letos nejlepší. Nejen, že jsem potkal staré známé, které obvykle během roku nevídám, ale poznal jsem nové, na které jen tak nezapomenu. Napíšu zde jen jedno setkání, které mi utkví dlouho v paměti – setkání s lidmi z twitteru. @fremycz a @Kajdaa se setkali ve Varech a pak se pohybovali v Thermalu. Jelikož zbytek mého týmu byl stále na hotelu, tak jsem jim napsal a vznikl #HonZaKryspinem. Netrvalo to dlouho a už jsme stáli u F-Baru, kam jsem je pozval na něco k pití. Sedli jsme si společně na terase a najednou jsme začali dělat krátký komiksový film z #kviff, který můžete vidět zde.

Foto by: Klára Skřenková

Pak už jsem musel jít, ale s Klárkou jsem se potkával téměř každý den, kde mi vyprávěla s kamarádkou zážitky z filmů, které viděla. A já litoval, že jsem je neviděl a jen tak už neuvidím. Věřím však, že s Klárou zajdeme na jiný filmový festival a budeme mít možnosti si vyměnit názory na filmy, které jsme spolu viděli. Třeba na blížícím se Fresh Film Festu.
Když už jsme u těch filmů, tak přejdeme rovnou na filmovou epizodu z Varů. Na letošním ročníku jsem viděl pouze dva celé filmy – Strom života (Terrence Malick) a Půlnoc v Paříži (Woody Allen). Pak jsem viděl asi z pěti filmů prvních pár minut, než mi zavolal editor, že by potřeboval to a tohle. Což mě nějvíc mrzí u filmu Kůže, kterou nosím od Pedra Almodóvara. Na ten film jsem se těšil ze všech nejvíc a požádal jsem šéfa, abych mohl na něj jít. Svolil, jenže po půl hodině volal, že je třeba něco urgentně udělat. Zkuste hádat, co to bylo? Něco nemožného. Chtěli přehrát video na youtube jiným videem, aby zůstala u něho stejná adresa. Což youtube nepodporuje a já se jim to snažil vysvětlit. Když to konečně pochopili, tak už jsem zůstal v press centru a neobtěžoval se vracet do sálu. Po zbytek dne najednou nikdo už nic nepotřeboval. Jaká náhoda. Ten problém nemohl počkat hodinu, než film skončí… Ještě, že mi hlavu nad vodou udržovaly dopisy.
Epizoda s dopisy vznikla z mé bláznivé hlavy a touhou zažít něco filmového. Press centrum je obehnáno vysokou zdí, pod kterou se nachází pěticentimetrová škvíra. Na druhé straně zdi je plácek, kde diváci čekají, než je vpustí do sálu na film. A právě v té malé škvíře jsem zahlídl dívčí vlasy. Vzal jsem prázdný papír, který jsem měl po ruce a napsal na něj: “Ahoj”. Podstrčil ho a náhle jsem měl i odpověď. Vznikla tak několika stránková čtyřdenní komunikace s dvěma holkama ze Slovenska.

Vtipné na tom bylo, že i když jsem musel odejít a holky mi napsali odpověď, tak tam na zemi zůstala až do druhého dne. Vůbec nevědět, jak vypadá člověk za zdí a psát si s ním o všem možném… No není to výborný příběh na film?
Poslední epizodou je závěrečný gala večírek. Ten jsem nemohl prošvihnout a rád bych si užil #kviff jinde než v press centru. Takže jsem zavolal kameramanovi, že v pět hodin končím v práci a v pressu nehodlám strávit poslední den ve Varech. Poprvé dorazil brzo, ale brzy jsem zjistil, že je úplně mimo ze včerejší noci a nedokáže myslet. Takže zase odešel a já měl zbytek dne volno. Pro editora jsem nafotil fotky barmanů v Jameson Festival Lounge a zpracoval je, jel jsem na hotel se převléknout. Vrátil jsem se do Thermalu podívat se na předávání cen, takže poprvé vidím i hvězdy jako je David Morse a John Turturro, který dostal cenu prezidenta MFF KV.

Pak byla chvíli pauza a poté začal film Půlnoc v Paříži od Woodyho Allena, u kterého jsem se skvěle bavil a atmosféra v sále byla nezapomenutelná! Po skončení jsme se pomalu vydali s youtube týmem do Puppu, kde nás čekalo jídlo ve francouzském stylu. Sladké dorty, ústřice, palačinky, víno, sýry a mnoho dalších lahůdek.

To by bylo z letošního ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech všechno. Snad jsem na nic nezapomněl a už teď jsem zvědav na příští ročník…