Edifici Fòrum a další poslední zážitky z Barcelony

Předpověď se nemýlila. Náš poslední den v Barceloně je zatažený. Slunce schované za mraky, ale to nám nevadí. Vyrazili jsme do obchodního domu Diagonal Mar, kde jsme nechal Luci a šel si za svým. To jest po stopách urbanismu.

První zastávkou bylo Museu Blau, které je věnováno přírodovědě. Na první pohled byste to však do té budovy neřekli. Celý tento komplex se jmenuje Edifici Forum, kterou postavili švýcarští architektové Herzog & de Meuron. Skoro jako by to vypadlo z filmu 2001: Vesmírná odysea. Odtud jsem došel do Zona de Banys, kde se nachází Plaza Fotovoltaica. Obrovské solární panely se stávají středem mého hledáčku ve fotoaparátu. A nejsem sám.

Dokonce se tu fotí nějaké fashion modelky. Celý tento park i s přístavištěm je dokonale fotogenický, co se týče architektury.
Jsem nakonec rád za tohle počasí, přidává fotkám i tu šedou tonalitu.

Přes přístav Marina Forum se po dvou hodinách procházení vracím do obchodního domu, kde si s Luci dáváme oběd a pak spokojeně odcházíme na apartmán. Já s hromadou fotek a Luci s novou taškou a se dvěma šátky.
Po odložení věcí na apartmánu se rozhodneme navštívit poslední budovu v Barceloně, kterou nám doporučila Alicia. Jde o Hospital de la Saint Creu i Sant Pau. Jedna z nejstarších nemocnic, která fungovala až do roku 2009 a je na seznamu světového dědictví UNESCO. Ale při cestě k nemocnici začalo poprchávat. U nemocnice jsme zjistili, že je nemocnice zavřená a z velké části se opravuje. V tu samou chvíli se spustil slejvák a my jsme se museli začít schovávat pod balkony jednotlivých domů celou cestu až k Sagradě, kde jsem se rovnou schovali do obchodu se suvenýry a nakoupili tam další dárky.
Už nám jich zbývalo jen pár, tak jsme se rozhodli metrem zajet ještě do námi ověřeného obchodu na stanici Jaume. Po výstupu z metra se všude začali objevovat pouliční prodavači deštníků.
Nakoupili jsme poslední dárky a konečně se vraceli domů. Jenže při zpáteční cestě jsme vystoupili z metra na přestupní stanici a já najednou slyším, jak Luci vykřikla. Otočím se dívá se do kolejiště. Ptám se, co jí tam spadlo. Bota, stojí na nástupišti s jednou bosou nohou. Já se pokouším najít pomoc. Bohužel na informacích zrovna nikdo není, tak zkusím zmáčknout tlačítko pomoci na žlutém sloupu, který je uprostřed každé stanice pro případ nouze. Kdosi na mě začne chrlit španělská slova a já se snažím vysvětlit, že mluvím pouze anglicky a že potřebuji pomoc. Oni mi zavěsí! Stoupnu si před bezpečnostní kameru, a hraju pro dozorce pantomimu o tom, jak nám spadla bota do kolejiště. Po odehrání scénky se rozhodneme počkat pět minut, zda někdo přijde. Mezitím projeli tři soupravy. Pak to vzdávám a hned poté, co odjelo další metro skáču do kolejiště, vytahuji botu ven a vyskakuji zpět na nástupiště. Skupinka lidí, sedící opodál, na mě vyjeveně zírá a nechápe, co se to právě odehrálo. My spokojeně odcházíme na apartmán. Tam si zabalíme, uklidíme, navečeříme a jdeme brzo spát, protože vstáváme v pět ráno, abychom stihli ranní let do Prahy.
Tímto posledním zážitkem se opět na delší dobu odmlčím z cest. Těším se, až se někdy do Barcelony vrátím. Je to tu krásný.