Poznámka: Tuto esej napsal v roce 1959 Isaac Asimov, aby poskytnul návod, jak probudit a podpořit kreativitu v reakci na setkání vědecké obce, která se střetávala za účelem podpory nových kreativních přístupů v souvislosti s protiraketovou obranou. Asimov se pár těchto setkání zúčastnil, ale nakonec se rozhodl nepokračovat, protože nechtěl mít přístup k žádným tajným utajeným informacím, které by omezovaly jeho svobodu vyjadřování. Než však odešel, napsal tuto esej o kreativitě jako svůj jediný formální příspěvek.

Esej objevil náhodně autorův přítel Arthur Obermayer při úklidu a magazín Technology Review ji publikoval v roce 2014. A i po 66 letech od napsání je článek aktuální, protože popisuje nejen tvůrčí proces a povahu kreativních lidí, ale také druh prostředí, které kreativitu podporuje.

Přeji příjemné čtení.

O KREATIVITĚ

Jak lidé přicházejí na nové myšlenky?

Předpokládejme, že proces kreativity, ať už je jakýkoli, je v podstatě stejný ve všech svých oblastech a podobách, takže vývoj nové umělecké formy, nového vynálezu či nového vědeckého principu zahrnuje společné faktory. Nejvíce nás zajímá „zrození“ nového vědeckého principu nebo nové aplikace starého principu, ale můžeme to pojmout obecně.

Jedním ze způsobů, jak tento problém zkoumat, je podívat se na velké myšlenky minulosti a zjistit, jak vlastně vznikly. Bohužel, způsob jejich vzniku není jasný ani samotným „tvůrcům“.

Co když ale stejná převratná myšlenka napadla dva muže současně a nezávisle na sobě? Možná by nám společné faktory mohly leccos osvětlit. Vezměme si teorii evoluce prostřednictvím přirozeného výběru, kterou nezávisle na sobě vytvořili Charles Darwin a Alfred Wallace.

Mají toho hodně společného. Oba cestovali do vzdálených míst, pozorovali neobvyklé druhy rostlin a živočichů a způsob, jakým se lišily od místa k místu. Oba se živě zajímali o nalezení vysvětlení tohoto jevu a oběma se to nedařilo, dokud každý z nich náhodou nečetl Malthusovu „Esej o populaci“.

Oba pak pochopili, jak by se představa o přelidnění a vymýcení (kterou Malthus aplikoval na lidské bytosti) hodila do nauky o evoluci prostřednictvím přirozeného výběru (pokud by se aplikovala na druhy obecně).

Je tedy zřejmé, že potřebujeme nejen lidi s dobrými znalostmi v určité oblasti, ale také lidi schopné spojit bod 1 a bod 2, které by za běžných okolností nemusely vypadat jako propojené.

V první polovině 19. století nepochybně mnoho přírodovědců studovalo způsob, jakým se druhy vzájemně odlišují. Mnoho lidí četlo Malthuse. Možná někteří studovali druhy i četli Malthuse. Ale potřeboval jste někoho, kdo studoval druhy, četl Malthuse a byl schopen vytvořit vzájemné propojení.

To je ten klíčový bod, ta vzácná vlastnost, kterou je třeba najít. Jakmile je vzájemné propojení vytvořeno, stává se zřejmým. O Thomasu H. Huxleym se říká, že po přečtení díla O původu druhů zvolal: „Jak hloupé ode mě, že mě to nenapadlo.“

Ale proč ho to nenapadlo? Historie lidského myšlení naznačuje, že je obtížné přijít na myšlenku, i když jsou všechna fakta na stole. Vytvoření vzájemného propojení vyžaduje určitou odvahu. Musí tomu tak být, neboť jakékoli propojení, které nevyžaduje odvahu, je okamžitě provedeno mnoha lidmi a nevyvíjí se jako „nová myšlenka“, ale jako pouhý „důsledek staré myšlenky“.

Teprve zpětně se nová myšlenka jeví jako rozumná. Zpočátku obvykle vypadá nerozumně. Zdá se vrcholem nerozumnosti předpokládat, že Země je kulatá místo ploché, nebo že se pohybuje ona místo Slunce, nebo že předměty potřebují sílu, aby se zastavily, když jsou v pohybu, místo síly, která by je udržela v pohybu, a tak dále.

Člověk ochotný jít proti rozumu, autoritám a zdravému rozumu musí být člověk se značnou sebejistotou. Jelikož se vyskytuje jen zřídka, musí se nám ostatním jevit (přinejmenším v tomto ohledu) jako výstřední. Člověk výstřední v jednom ohledu je často výstřední i v jiných.

V důsledku toho je člověk, který má největší šanci přijít s novými myšlenkami, člověkem s dobrým zázemím v oboru zájmu a nekonvenčními zvyky. (Být podivínem však samo o sobě nestačí.)

Jakmile máte lidi, které chcete, další otázkou je: Chcete je přivést dohromady, aby mohli o problému společně diskutovat, nebo byste měli každého s problémem seznámit a nechat je pracovat odděleně?

Můj pocit je, že pokud jde o kreativitu, je zapotřebí izolace. Kreativní člověk na tom v každém případě neustále pracuje. Jeho mysl si informace přerovnává stále, i když si toho není vědom. (Známý příklad Kekulého, který ve spánku propracoval strukturu benzenu, je dobře znám.)

Přítomnost ostatních může tento proces pouze brzdit, protože tvorba je trapná záležitost. Na každou novou dobrou myšlenku připadá sto, deset tisíc pošetilých, které pochopitelně nechcete předvádět.

Přesto však může být setkání takových lidí žádoucí z jiných důvodů než samotný akt tvorby.

Žádní dva lidé nemají přesně stejnou mentální zásobu prvků. Jeden člověk může znát A a ne B, druhý může znát B a ne A, a znají-li oba A i B, mohou oba dostat nápad – i když ne nutně najednou nebo dokonce brzy.

Kromě toho se informace nemusí týkat jen jednotlivých prvků A a B, ale i kombinací, jako je A-B, které samy o sobě nemají význam. Pokud však jeden člověk zmíní neobvyklou kombinaci A-B a druhý neobvyklou kombinaci A-C, může se stát, že kombinace A-B-C, na kterou ani jeden z nich samostatně nepomyslel, přinese odpověď.

Zdá se mi tedy, že účelem myšlenkových setkání není vymýšlet nové nápady, ale vzdělávat účastníky v oblasti faktů a kombinací faktů, teorií a volných myšlenek.

Jak ale přesvědčit tvůrčí lidi, aby tak činili? Především musí panovat pohoda, uvolnění a obecný pocit svolnosti. Svět obecně kreativitu neschvaluje a být kreativní na veřejnosti je obzvláště špatné. I pouhé spekulování na veřejnosti je poněkud znepokojivé. Jednotlivci proto musí mít pocit, že ostatní nebudou mít námitky.

Pokud by jediný přítomný člověk nesympatizoval s pošetilostmi, které by se na takovém setkání zákonitě odehrávaly, ostatní by znehybněli. Tento nesympatizující jedinec může být zlatým dolem informací, ale škoda, kterou napáchá, to více než vyváží. Zdá se mi tedy nezbytné, aby všichni lidé na setkání byli ochotni znít pošetile a naslouchat ostatním, když znějí pošetile.

Pokud má jediný přítomný člověk mnohem větší renomé než ostatní, nebo je výřečnější, či má výrazně dominantnější osobnost, může snadno převzít kontrolu nad setkáním a zredukovat ostatní na pouhé pasivní přitakávání. Tento jedinec může být sám o sobě mimořádně užitečný, ale stejně tak by mohl pracovat samostatně, neboť neutralizuje ostatní.

Optimální počet ve skupině by pravděpodobně neměl být příliš vysoký. Odhaduji, že by nemělo být žádoucí více než pět osob. Větší skupina by sice mohla mít větší celkový přísun informací, ale vzniklo by napětí z čekání na možnost promluvit, což může být velmi frustrující. Pravděpodobně by bylo lepší uspořádat několik setkání s různými účastníky než jedno setkání zahrnující všechny. (To by sice znamenalo určité opakování, ale ani opakování samo o sobě není nežádoucí. Podstatné není to, co lidé na těchto setkáních říkají, ale k čemu se navzájem inspirují později.)

Pro nejlepší výsledky by měl panovat pocit neformálnosti. Žoviálnost, používání křestních jmen, žertování, uvolněné vtipkování jsou podle mého názoru zásadní – nikoli samy o sobě, ale protože povzbuzují ochotu zapojit se do bláznovství tvořivosti. Pro tento účel je myslím setkání v něčím domově nebo u stolu v restauraci snad užitečnější než setkání v konferenční místnosti.

Pravděpodobně více než cokoli jiného brzdí pocit odpovědnosti. Velké myšlenky věků pocházely od lidí, kteří nebyli placeni za to, že mají velké myšlenky, ale za to, že byli učiteli nebo patentovými úředníky nebo drobnými úředníky, nebo nebyli placeni vůbec. Velké myšlenky přicházely jako vedlejší produkt.

Cítit vinu, protože si člověk nevydělal svůj plat, protože neměl žádnou skvělou myšlenku, je podle mého názoru nejjistější způsob, jak zajistit, že žádná skvělá myšlenka nepřijde ani příště.

Přesto vaše společnost provádí tento program myšlenkových setkání za vládní peníze. Představa, že by se kongresmani nebo široká veřejnost dozvěděli o vědcích, kteří se baví, zahálí, možná vyprávějí neslušné vtipy na vládní náklady, vyvolává studený pot. Ve skutečnosti má průměrný vědec dostatečné veřejné svědomí, aby nechtěl mít pocit, že něco takového dělá, i když se na to nikdo nepřijde.

Navrhoval bych, aby členové myšlenkového setkání dostali formální úkoly – napsat krátké zprávy nebo shrnutí svých závěrů, nebo stručné odpovědi na navrhované problémy – a byli za to placeni, přičemž tato platba by byla honorář, který by se běžně platil za myšlenkové setkání. Myšlenkové setkání by pak bylo oficiálně neplacené, a i to by umožnilo značné uvolnění.

Nemyslím si, že myšlenková setkání mohou být ponechána bez vedení. Musí být někdo, kdo má na starosti roli rovnocennou roli psychoanalytika. Psychoanalytik, jak tomu rozumím, kladením správných otázek (a kromě toho zasahováním co nejméně) přiměje pacienta samotného, aby diskutoval o svém minulém životě takovým způsobem, aby v něm vyvolal nové pochopení ve vlastních očích.

Stejným způsobem bude muset moderátor setkání sedět, rozvířit diskusi, klást bystré otázky, činit nezbytné komentáře a jemně vracet účastníky k podstatě. Jelikož moderátor nebude vědět, která otázka je bystrá, který komentář nezbytný a co je podstatou, nebude to snadný úkol.

Pokud jde o „pomůcky“ navržené k vyvolání kreativity, myslím, že by měly vzejít ze samotných diskusních setkání. Pokud jsou účastníci dokonale uvolnění, zbaveni odpovědnosti, diskutují o něčem zajímavém a jsou svou povahou nekonvenční, vytvoří si sami prostředky ke stimulaci diskuse.