O čem sní psi

Jednou se mi v hlavě zrodil nápad na zvířecího Forresta Gumpa a z rukou mi vypadla tato povídka…

Psí deník, 27. října 1957
Přesně tak, jsem pes a píšu si deník. Jestli vám to vadí, tak si běžte honit svůj vlastní ocas a nečtěte to. Narodil jsem před dvěma lety a mamka s taťkou mě pojmenovali Remus Štěkus. Prej po nějakém frackovi, co ho kojila vlčice. Náš páníček se mě ale rozhodnul pojmenovat jinak. Na to jsem se zatvářil kysele a asi proto mě poté pojmenoval Citronek. Po ulicích Moskvy si ťapkám už rok. Ztratil jsem se totiž při hledání nějaké fenky, páč jsem měl na nějakou chuť. Pak už jsem svůj domov nenašel. Život na ulici mi nějak nevadí. Poznal jsem tu taky spoustu hafarádů. Nevíte, co je hafarád? To je ve vašem jazyce kamarád. Tak si to laskavě vyškrábejte drápkama za uši, když už jste se rozhodli číst můj deník. Po rodičích se mi ani tak nestýská. Vždyť už jsem velkej. A navíc jsem rád, že mi všichni říkají Remus a ne tím pokydaným jménem Citronek.

Psí deník, 28. října 1957
Bolí mě ocas, jak jsem s ním radostí vrtěl, když jsem našel v popelnici kost. Naštěstí je tady v Rusku chladno, že si na něj nemusím dávat ani ledový obklad a za chvilku to bude v pohodě. Přístřešek jsem si našel za chrámem Nanebevzetí Panny Marie. Místní tomu říkají Blagověščenskij sobor. Nechápu proč. Vždyť ten název nejde ani pořádně vyštěknout. Tady se kosti hledaj těžko, protože většinou je dostanou ti psi, co bydlí u svých páníčků. Svoji kost jsem zakopal v díře, kterou soudruzi vykopali na náměstí. Asi tam opravují potrubí. To určitě žádného jiného psa nenapadne, aby ji tam šel hledat. Jsem chytrej, že bych mohl dělat nějakého inženýra a ťapkat čudlíky do nějakého toho kompjůtru nebo co to je.

Psí deník, 29. října 1957
Chytrej nakonec asi nejsem. Tu mojí kost mi soudruzi zakopali a zakryli dlažebními kostkami. Zkoušel jsem se k ní dostat, ale marně. Je to tvrdší než samotná kost. Doufal jsem, že se proslavím jako pes Hafan Petrovič Pavlov. Byl to pes nějakého doktora I. P. Pavlova a za svůj výzkum dostali ocenění. Nějakého Nobela. To bude asi značka psí konzervy. Musím taky něco takového dokázat, abych mohl zjistit, jak chutná Nobelova psí konzerva.

Psí deník, 30. října 1957
Albina ke mně přišla s novinkou, že je v tom. K psímu čertu! Takhle mladej a už budu mít štěňata. Měli by vymyslet nějakou antištěňaci v podobě speciální kosti. Albina je sice pěkná, ale uživit mladý v tomto prostředí nebude snadné. No co, život ve tvrdém prostředí je naučí mnohé. Ale budem si muset najít nový přístřešek, protože v zimě se venku nedá přežít. Je taková zima, že vám zmrznou vousky. A díky tomu normálně chytáte rádiový signál, který soudruzi neustále vysílají, až vám z toho div ze zadku nevychází hudba Petra Iljiče Čajkovskijho.

Psí deník, 31. října 1957
Dnes se mi stala zvláštní věc. Asi mám nového páníčka. Teda spíš víc páníčků. Všichni mají bílé pláště. Narazili na nás v našem přístřešku. Vzali mě, Albinu a i naši sousedku Mojku. Dali nám hromadu jídla a tak jsme se pěkně nažrali. Mají divný smysl pro hraní. Dali nám nějaké drátky a dívali se na kompjůtr, který jim pípal. Nejdřív jsem si myslel, že vysílají morseovku. Ale pípalo to neustále dva krátké tóny, což je písmeno „i“. To nedávalo žádný smysl, tak jsem jim štěknul, že bych rád viděl Albinu. Přišla ke mně paní v plášti a začala mě hladit. Pípání na stroji se zrychlilo a ona se na mě usmála a ostatní lidi začali zapisovat nějaké údaje.
Večer mě odvedli do nějaké klece. Vedle jsem potkal Mojku, ale Albina nikde. Od Mojky jsem zjistil, že ji odvedli jinam, protože čeká mladý. Vypadá to, že se o ni dobře postarají a nebudeme mít starost s tou zimou, co příjde. Snad ji brzy zase uvidím.

Psí deník, 1. listopadu 1957
Soudruzi v bílých pláštích si myslí, že nejsem dost hubenej. Dali mě do jakési úzké psí boudy bez střechy, která vibrovala. Na ulici jsem vyzábl dost. Co víc ještě chtějí? Myslel jsem na Albinu, až jsem se z toho vzrušil a vibrace mi dělaly docela příjemně. Tak jsem se nechal unášet tímhle pasivním pářením bez fenky a soudruzi z toho byli taky šťastní. Měli úsměv na tváři. Netušil jsem, že jsou lidi tak perverzní. To nemají nic jiného na práci, než sledovat nadrženýho psa?
Navíc se mě rozhodli pojmenovat Lajka. Co to ty lidi napadá za pokydaný jména? To už je lepší ten Citronek, kterým mě pojmenoval předchozí páníček.

Psí deník, 2. listopadu 1957
Oni si fakt myslí, že potřebuju zhubnout! Nedávají mi nic jiného, než kašovitou stravu. Ale dostávám ji dost a je docela dobrá. Lepší než ty páchnoucí zbytky z popelnic, po kterých zvrací i krysy. Pak mě odvedli do nové psí boudy, která byla trošku větší. Navlíkli mě do oblečku na kterém byli dráty. Potom mě v té boudě nechali samotnýho a zavřeli mě tam. Nikde žádná díra. Jen já sám. Po chvilce se ta bouda dala pomalu do pohybu a začala se zrychlovat. Byl to zvlášní pocit. Škoda, že tahle nová bouda se netřese stejně jako ta včerejší. V téhle bych mohl myslet na Albinu a soudruzi by mě přitom neviděli.
Najednou jsem nevěděl, jestli se vůbec ještě bouda hýbe, ale nemohl jsem se vůbec hnout. Jako by mě u zdi držel silný sibiřský vítr, který fouká tak silně, že nehnete ani packou. Uběhlo několik psích minut a bouda začala zpomalovat, až se úplně zastavila. Otevřeli mi dvířka, vzali do náruče a všichni radostí křičeli. Tak jsem se přidal a pronesl pár štěků.

Psí deník, 3. listopadu 1957
Cítím se jak V.I.D. (very important dog), protože se o mně dnes pečlivě starají. Jídlo, voda. Každý mě hladí, usmívá se a je štěstím bez sebe. Dělá mi to radost. Možná jsem součástí něčeho velkého. Dokonce mi dali velkou porci jídla z konzervy. Chutnala báječně. Je možný, že to byla právě ta Nobelova konzerva. Budu slavnější než Hafan Petrovič Pavlov! Pro jistotu jsem dělal vše, co po mně chtěli.
Nakonec mě zase dali do té vibrující boudy. Tentokrát měla i střechu a byla navíc daná do ještě větší boudy. Asi budou silnější vibrace. Možná nechtějí vzrušeného psa, ale psa bez kožichu. Touhle mašinou ze mě setřesou všechny chlupy. Paní v bílém mi dala trochu vody a pak za mnou zavřela poklop. Čekal jsem tedy, co se bude dít. Po chvilce se začala kabina třást a nakonec mě prudký pohyb donutil si lehnout. Nedokázal jsem se udržet na nohou. To trvalo delší dobu, ale pak vše ustálo a já se mohl opět postavit. Dokonce jsem viděl skrz okénko ten zelenomodrý balón, který měli ti lidé v bílých pláštích na jednom ze stolů a říkali tomu glóbus. Proč všechno jednoduché nazývají tak divně? Lidi opravdu mají divný smysl pro jména.
V té úzké boudě začíná být horko. Ani vodu mi sem nedali. Co všechno museli strpět ostatní psi, aby dostali Nobelovu konzervu? Ta teplota tady stoupá. Začínají mi chybět chladné noci v Moskvě. Chybí mi rádiové signály zachycené skrz mé zmrzlé vousky. Chybí mi Albina a šťěňata, která přijdou na svět. Snad je brzy zase uvidím. Začíná se mi motat hlava, tak to pro dnešek stačí. Více napíšu zítra…

KONEC