Co, cože a prosím?

Nejedná se o povídku, ale pouze o úvahu, kterou jsem napsal během cesty z práce domů.

Nesnáším slova… Co, cože a prosím. Tyhle slova nejčastěji vyjdou z mých úst. Používám je, protože věčně nerozumím někomu, když mi něco říká.
Tyhle slova připomínají můj handicap (via). Už mě to neustálé nerozumění štve. A nejen mě. I ostatní, kteří se snaží omezit dialogy se mnou na minimum. V zaměstnání jsem se kvůli tomu naučil práci dalších dvou lidí, abych nemusel komunikovat v případě nedorozumění a svoji práci díky tomu zvládám na výbornou. Nikdo mi prostě do toho nekecá.
S tím přichází další problém. Pokud se člověk uchází o zaměstnání, ve většině inzerátů najde, že vyžadují týmovou spolupráci a samostatnost. Tohle je dle mého názoru absolutně v rozporu. Nejde to prostě dát dohromady.
Možná právě kvůli slovům: “co, cože a prosím” jsem měl problémy při pracovních pohovorech. Mám skvělou praxi i nadnárodních korporacích jako je Google nebo několik televizních společností a přesto mi trvalo 3/4 roku, než jsem našel práci, kterou jsem z počátku vůbec neovládal. Byl jsem prostě přijat z nouze, že někoho prostě nutně potřebovali.
Naštěstí mám stále své hobby, které můžu dělat samostatně. Baví mě a nikoho k tomu nepotřebuji. Avšak poslední dobou mi nějaká “společnost” chybí. Rád bych o víkendech zašel na tenis. Rád bych šel s někým na koncert. Rád bych během polední pauzy v práci s někým poobědval.
Jenže mám v sobě zároveň vybudovaný odpor, který mě automaticky odrazuje, protože bych opět musel použít slova, která nesnáším… Co, cože a prosím?