Aquaventure Atlantis Palm Jumeirah (Den pátý)

Poslední den v Dubaji je ve znamení Slunce a vody. Chceme si užít prosincové léto než nám Evropa dá mrazivou facku do tváře. Adélce se moc z postele nechce vstávat, když to byla její poslední noc v ní. Chvíli kvůli ní uvažuji nad objednáním snídaně do postele, ale nakonec jsem pro snídani na prosluněné terase.
Poslední jídlo v Kempinski Hotel & Residences Palm Jumeirah je omeleta a croissant s máslem. K tomu spousta ovoce navíc. Při té příležitosti jsem napsal pár pohledů, ale stále doufám, že se mi podaří sehnat známky, abych je vůbec mohl odeslat.
Po snídani jsme si vyšli na pláž, kde je voda o stupeň chladnější než předchozí dny. 27 °C. Opodál je tentokrát partička důchodců a silikonová dáma s plastickým tělem. Třikrát plavání v moři a jednou v bazénu.
V půl druhé odcházíme na apartmán, kde si bereme jen to nejdůležitější k návštěvě Aquaventure u hotelu Atlantis. Po cestě vyfotím Adél u mořského příboje. Je strašně fotogenická a mohl bych ji fotit celý den.

Před vstupem do parku jsme každý zaplatili 200 Dhs a já k tomu 40 navíc za skřínku. Nabízeli nám i osušky za příplatek, ale ty jsme si jako správní Češi vzali z našeho hotelu. Vodní park Aquaventure je obrovský a byli jsme v něm až do zavírací hodiny.

Je tu základní umělá řeka, po které můžete kroužit neustále dokola kolem celého parku. Místy je tu divoká řeka, která nás na jednom místě vyhodila z kruhu. Pak je tu asi 7 tobogánů, z nichž dva vedou i tunelem skrz obrovské akvárium plné rejnoků, žraloků a jiných ryb.

Jedinečný zážitek nám přinesl tobogán, kde voda teče tak silným proudem, že jedete do kopce místo z kopce. Je tu také zátoka s delfíny, kde s nima můžete za příplatek dovádět. My však zůstáváme u vodních radovánek. Největším lákadlem tohoto aqua parku je prudká skluzavka, na které projedete právě tím akváriem. Jenže z této atrakce jsem si odnesl jen odřená záda a ani si nestihnete tou rychlostí prohlédnout akvárium.

S blížící se zavíračkou to balíme i my a v Coldstone si objednáváme zmrzlinu. Já si dávám cheesecake fantasy. Pokud tu společnost neznáte, tak tu obsluha připravuje zmrzlinu zábavnou formou. Hází tu koule zmrzliny po sobě a chytají do kelímků, vyhazují do vzduchu a lopatkama střílejí na pult. Jako když barman míchá drink. Při míchání mé zmrzliny mi najednou jeden z nich dává prázdný kelímek do ruky a posílá mě na druhou stranu místnosti. On si můj kopeček zmrzliny připraví do lopatky a mrskne s tím po mně. Chytám letící zmrzlinu do kelímků, ale kopeček se pohyboval takovou rychlostí, že mi kelímek urve z ruky a padá na zem. Nevadí, připravili mi novou. Tahle zmrzlina chutná lépe, protože je dělaná s úsměvem. A navíc vám přinesla nezapomenutelný zážitek.

Coldstone opouštíme s velkými kelímky plné zmrzliny a sníme je cestou na náš hotel, kde si pak dáváme sprchu a smyjeme tak naše celodenní vodní dovádění. V županech si sedáme na terasu a k tomu popíjíme kafe. Později se rozhodneme udělat si zapékané bagety se sýrem. Byla sranda sledovat nás při vaření, ale nakonec se podařilo.
Adél si po jídle šla na chvíli zdřímnout do postele. Opravdu se jí po tomto hotelu bude stýskat. Já si pustil televizi, kde právě začal film The Town pod režií Bena Afflecka.
Ve čtvrt na dvanáct odcházíme na recepci, kde zaplatím všechny dluhy, což je stejně jen platba za víza v ceně 200 dolarů. Ale zjistíme, že poslední metro jelo v jedenáct (v průvodci je, že v půl jedné). Přemýšlíme, co teď. Cesta z hotelu na letiště taxíkem prý stojí 90-95 Dhs a v kapse máme celkem 100 Dhs. Nic jiného nám tedy nezbývá. Ptám se na recepci, zda tedy ještě nemůžeme počkat na pokoji. Naštěstí to vůbec není problém. Tenhle přístup se mi strašně líbí. Miluji to tady a mrzí mě, že už to tu brzy opustím. Recepční Nadim se zeptal, zda jsme byli spokojeni s pobytem a zda máme nějakou negativní zkušenost. Odvětil jsem, že je tu těžké koupit známky a možnost odeslání pohlednic. Ihned mi vzal pohledy s tím, že se o to postará. Tak mu necháváme peníze na známky a můj negativní komentář je rázem škrtnut. Vracíme se tedy ještě na náš pokoj 237 a Adél se opět vrací do postele, zatímco já si znovu pouštím televizi.
o tři hodiny později už definitivně opouštíme naše apartmá a na recepci dostávám děkovný dopis a jsme poctěni žádostí o první vkaz do knihy hostů. Chtěli jsme to napsat dvojjazyčně, ale taxi přijel o pět minut dřív, než jsme měli objednáno. Takže první vkaz je napsán pouze v češtině. Loučíme se s hotelovým personálem a odjíždíme na letiště. Nakonec cesta stála krásných 74 Dhs. Odbavení proběhlo bez problém, ale letenku z Kieva do Prahy nám nevytiskli, že prý až v Kievě. Za poslední peníze si dáváme čokoládovýho croissanta s Coca-Colou v McDonaldu. Hledání památečního magnetu z Dubaje na lednici dopadlo úspěšně, ale ne moc s velkým nadšením.
Pobyt v Dubaji byl sakra krátký, ale přinesl mi spoustu nezapomenutelných zážitků. V přeplněném letadle sedím tentokrát u uličky. Aerosvit je zatím ta nejhorší letecká společnost, s jakou jsem kdy letěl. Letušky se tváří, jako by vás nejradši vyhodili ze dveří letadla, vůbec se neusmívají a když omylem do vás vrazí, tak se ani neomluví. Jako by to byla vaše vina, že tam sedíte. Jídlo děsné a sedačky strašně nepohodlné. Celou cestu jsem se pokoušel spát, ale nešlo to.
Po přistání v Kievě nás s Adélkou postavili jako jediný k jednomu pultu a všechny ostatní odbavili u druhého. Bylo to tím, že náš let letěl až za pět hodin, takže jsme si museli počkat až odbaví ostatní. Když došla řada na nás, tak jsme dostali své letenky a zase prošli Ivanovým detektorem kovu, kterej nepípá. Sedáme si tentokrát do druhé restaurace a já si dávám lasagne, horkou čokoládu a citronádu. Dlouhý čas si krátím čtením Velkého Gatsbyho až konečně otevřou naši bránu a my se definitivně vracíme do Prahy, kde nám Mikuláš nadělil chladné počasí. Už se mi chce zase někam letět…