Jeden den v Paříži

Stále nemůžu uvěřit, že jsem byl pozván na fotografickou exhibici do Paříže. V pondělí jsem nešel ani do práce, abych si mohl zařídit poslední formality na cestu, jako jsou peníze a cestovní pojištění.
Doprava v Praze začíná být opět kvůli letním rekonstrukcím pomalá a já se dostávám na letiště 50 minut před odletem. V rychlosti provedu self check-in a poté následuje kontrola, u které já projdu bez problémů, ale můj baťoh ne. Třikrát ho pošlou rentgenem než mě požádají o otevření zavazadla. Všechno vyndal ven, než narazil na Polaroid a oznámil, že právě tohle hledal. Nechal ho projít ještě jednou rentgenem a pak se zeptal, co to je.
Bohužel jemu slovo Polaroid nic neříká a tak mi řekl, ať to otevřu. To už mě nakrklo a říkám, že to otevřít nemůžu, že je to foťák a on mi zničil fotky za několik stovek korun několikanásobnou dávkou elektromagnetického záření. Najednou se zarazil a nechal mě bejt. Sbalím si vše do baťohu a jdu ke své bráně 20D, kde už fronta pasažérů, čekajících na kontrolu lístků.
Autobus nás odveze k letadlu ČSA a po vstupu do letadla si sedám do sedačky 17E, což je poprvé, kdy sedím mezi dvěma pasažéry a nikoliv u uličky nebo okénka. Složení naší řady je tedy francouzska, já a asiat. Hned po vzlétnutí spolucestující usínají a jejich hlavy pomalu začínají padat na má ramena. Měl bych začít posilovat, ať se jim spí pohodlněji…
Po přistání na Charles de Gaulle v rychlosti vycházím ven a u Arrivails 2 vyhlížím Zuzannu, která by tam měla čekat. Ale zatím nikdo nikde. S přibývajícími minutami se rozhoduji, zda ji napsat nebo ne. Nakonec napíšu a hned se objevuje Zuzka. Natahuji ruku, ale tu hned zase sklopím, protože tady se přece zdraví polibkem.
Zuzka pochází ze Slovenska a studuje umění v Paříži. Jak já jí to závidím! Počkáme ještě na jednoho člověka, který přiletěl stejným letadlem jako já. Zúčastnil se soutěže, nevyhrál, ale přesto přiletěl, aby se mohl podívat na výstavu.
Když jsme ho našli, tak se vydáváme metrem na hotel Nadaud poblíž stanice metra Gambetta. Nejdříve jsme bloudili, ale pak se hotel bez problémů našel. Na recepci jsem dostal kartu od pokoje a objednal si snídani do pokoje na následující dva dny. Výtahem se svezeme do nejvyššího patra a po otevření dveří od pokoje 629 se mi naskytne pohled na hezký podkrovní, rohový pokoj s výhledem na celou Paříž. Love it!
Odložím si věci a beru jen to nejnutnější. Foťáky a doklady. Vracíme se na metro a vyrážíme na Notre Dame, kde na nás čekají ostatní spolužačky Zuzky. Všechny mě uvítají polibky a nabídnou mi pivo. Mezi holkama jsou i dvě holky z Česka. Evča a Lucka. Jedna z nich vyhrála a druhá s ní jela jako parťák. Společně sejdeme k Seině, kde si uděláme pěkný piknik.

Každý se znovu ostatním představíme. Zjišťuji, že jsem nejstarší, což si začínám poslední dobou osobně brát. Složitě jsem poté vysvětloval, jaký je rozdil mezi jmény Jan a Honza, ale jinak to byl velmi příjemný rozhovor se všema až do půl dvanácté, kdy jsme se rozhodli už jít, abychom stihli poslední metro. Tentokrát se na hotel vracíme jen jako česká výprava (2 kluci a dvě holky). Všichni, až na mě, jsou z umělecké školy. Trochu bloudíme v metru, ale pak se zorientujeme a dostáváme na naši potřebnou stanici Gambetta. Odkud nám cestou na hotel někdo nabídne hašiš, který odmítáme.

V posteli mám velmi lehké spaní a cítím se tu sám nějak nesvůj. Proto se občas probouzím, ale asi to bylo tím deštivým počasím venku. Ráno, patnáct minut před osmou, vstávám a po otevření okna mě uvítá ranní déšť. Dám si sprchu a přesně v osm hodin na dveře zaklepe pokojská, která mi přinesla snídani. Za vůně kávy a croissantů pozoruji proměnu pařížského počasí, kdy se na mě začne usmívat Slunce.

V půl desáté se sbalím a s jedním přestupem v metru se dostávám na Trocadéro. Odkud pro mě již známou cestou z minula dojdu pod Eiffelovu věž. Opět uchvácen touto stavbou směřuji k jedné ze vstupních bran, ale odrazuje mě délka fronty čekající na výtah. Všímám si však, že u druhého podstavce je jen pár lidí. Vydávám se tam a tuto bránu teprve otevřeli. Mám to já štěstí. Během 10ti minut jsem úplně nahoře a ještě více mě překvapuje výška a systém této věže.

Výhled na celou Paříž je k nezaplacení a počasí tomu přidává na kráse. Příliš dlouho se však nezdržuji a vracím se dolů. Projdu velkým parkem, kde narazím na místní, kteří hrajou svoji verzi kriketu s tenisákem a nějakou tyčí.
Na řadě jsou nákupy. Přes Port De L’alma dojdu na známou Au Des Champs Élyseées, kde jsem zcela rozhodnut na sebe něco nového koupit. Vyhrál to Joseph Gordon-Levitt style a s nákupními taškami jedu metrem na Bercy, kde se nachází Cinémathèque française – Cinema Museum. Je zde totiž exhibice Stanleyho Kubricka. Bohužel mám smůlu. Je úterý, což znamená jediné. Všechna muzea v Paříži jsou pro tento den zavřená. Hate it!

Jsou dvě hodiny odpoledne a já ještě neobědval. Vracím se do restaurace u metra Bercy, kterou jsem zahlédl při cestě k muzeu a dávám si tam salát. Mám však strašně velkou chuť na lasagně, ale ty tu nikde nevaří. Po jídle se vracím na hotel a odpočívám při psaní dopisů svým přátelům a blízkým.

Patnáct minut před pátou vyrážím na Malesherbes, kde sídlí Centre Universitaire Malesherbes Université Paris IV Sorbonne, v níž se koná exhibice. Parta ze Zlína už je na místě a prohlíží si vystavená díla. Hned u vchodu narazím na svoji fotografii. Poté nás odvedou do jedné z tříd, kde jakýsi pán má dlouhý proslov ve francouzštině a pak o projektu něco řeknou i holky, které měli tento projekt na starosti a které se tu o nás hezky starají.

Nakonec vyhrávám třetí místo. Dostávám diplom a peněžní částku. Celý kolektiv se pak přesune zpět do galerie, kde lidé chválí zejména práci Lucky. I mně se tato práce velice líbí. Dal bych jí první místo, místo toho druhého. K večeru se přesouváme na Pigalle, kde je to samý nevěstinec a mezi nima se nachází jeden malý bar, kde si všichni objednávají pivo, které je však hnusné.
Po desáté se to začíná rozpouštět a začínáme mít i chuť na něco k jidlu. Rozloučíme se se všemi, poděkujeme za všechno a slibujeme si brzké setkání. Nechybí ani polibky.
Hledání restaurace se však proměňuje v zoufalost. V žádné restauraci nemají otevřenou kuchyni. Naštěstí poblíž našho hotelu je jedna španělská restaurace, kde však jídlení lístek je ve francouzštině. Našeho beznadějného zoufalství si všimne postarší pán sedící u vedlejšího stolu a nabídl nám pomoc. Na doporučení si dáváme kachnu a jediná Eva si dává něco jiného.
Pak příjde velmi atraktivní mladá slečna a sedá si ke stolu u staršího pána. Nejdříve ji považuji za jeho dceru, dokud se nezačnou líbat a držet za ruce. Z toho pána prostě vyzařuje tak úžasné charisma, že se nedivím. Jídlo bylo vyníkající a restauraci opouštíme jako poslední. Do poštovní schránky hodím celej balík pohlednic a vyrážíme na hotel si odpočinout po dlouhém dni.
Druhou noc jsem měl klidnější spaní, i když jsem šel spát až ve dvě v noci. Ráno jsem vstal dvacet minut před osmou a čekání na snídani trvalo věčnost. Po osmé se však ozvalo zaklepání na dveře a já si můžu vychutnat poslední snídani s výhledem na město. O drobky se dělím s létajícimi vlaštovkami, dokud nepřiletěl nebezpečný havran. To už jsem toho radši nechal.
V deset jsem vyrazil na recepci, odevzdal klíče a čtením časopisu The New Yorker jsem si krátil čas čekáním na Evču a Lucku.
Společně jsem se pak vydali na letiště. Holky vystoupili na terminálu 3 a já se svezl na terminál 2, kde si nemůžu nechat ujít kafe ve Starbucksu. Pozoruji kolem lidi a zejména dvoumetrovké francouzsky. Zřejmě to jsou ty basketbalistky, které jedou na zápas Česko-Francie. Do odletu zbývají tři hodiny a tak se bavím pozorováním kolemjdoucích cestujících. Jenže nikdo zajímavej. Všichni koukají spíš na mě. Snad mi to v tom novém obleku sluší.
Fronta se pohybuje velmi pomalu a já proklínám francouzské letiště, že nemá přístroje na self check-in. K obědu si dávám ještě francouzskou bagetu a sedám si k bráně 71. Jenže hned na to vyhlásí, že cestující se mají dostavit k bráně 72 a let bude mít zpoždění. Nakonec se to protáhne na půlhodinové zpoždění kvůli dvěma cestujícím, kteří se nedostavili včas na letiště. Postarší stevardky nabídnou všem finskou bagetu a něco k pití. Mně nabídne stevardka místo pití v kelímku celou flašku. V klidu popíjím až do Prahy, kde mě uvítá chledné počasí. Asi jsem Praze už chyběl…