S kolem do Vídně na výstavu Stanleyho Kubricka

Právě sedím na zahrádce kavárny Halle, kde už si spousta lidí vychutnává brunch. Objednávám si cappuccino a breakfast bagel. Při té příležitosti jsem se rozhodl sepsat svůj další deník z cest.

Poprvé po dvou letech cestuji zase sám a to ve mně zanechává obavy. Bylo úžasné sdílet zážitky přímo na místě a ne je jen psát na prázdné stránky nějakého sešitu.
Když už jsem musel jet sám, tak jsem se rozhodl o menší zpestření a vzal si sebou kolo. Tím pádem jsem musel místo letadla nebo autobusu zvolit vlak jako dopravní prostředek.
Lístky jsem si musel rezervovat minimálně den předem a v sobotu ráno vyrážím s kolem na Hlavní nádraží. Dávám si kafe a pro jistotu si kontroluji, zda mám u sebe své tři nejdůležitější věci – peněženku s doklady, mobil a klíče.
Klíče! Kde sakra mám svoje klíče? V mé obvyklé levé kapse u kalhot nejsou. Prohledávám ostatní kapsy a uvědomím si, že jsem je pravděpodobně nechal ve výtahu, který lze uvést do pohybu pouze s klíčem. Rychle nasedám na kolo a jedu zpět. Vlak mi jede za 20 minut. Snažím se kontaktovat spolubydlící, ale buď na ně nemám kontakt, nebo ještě v 8:15 spí anebo už jsou v práci.
Takové dilema po ránu. Mám tam ty klíče nechat a jet do Vídně, nebo zrušit výlet a čekat, dokud mi někdo neotevře dveře od baráku? Kašlu na to, jedu do Vídně a vracím se zpět na nádraží, kde už je přistavený vlak. Uložím kolo na své místo a snažím se číst knížku, abych přešel na jiné myšlenky, ale ten prokletý klíč mám pořád v hlavě. Stát se ním může cokoliv.

Cesta vlakem utekla rychle. Vystoupil jsem z vlaku, nasedl na kolo a vydávám se po cyklostezce ulicemi města. Nejdřív jsem trošku ztracenej, ale hned, jak dojedu ke státní opeře, jsem jako doma. Vybaví se mi vzpomínky na mou poslední návštěvu Vídně a kolem Albertiny jedu dál známými uličkami, až se dostanu k hotelu Baronesse. Ubytuji se, schovám si kolo, zabalím si do tašky nejnutnější věci a vydávám se na výstavu Stanleyho Kubricka, kvůli které jsem sem přijel.

Nejdřív však oběd. Mezi Bank Austria Kunstforum a Albertinou se nachází moje oblíbená restaurace Vapiano, kde si dám oblíbenou pizzu a u jídla si uvědomím, že u zapomenutých klíčů ve výtahu se nachází i klíče na zámek od řetězu, který mám na kolo. To mi trošku zkomplikovalo cestování po Vídni. Rychle prozkoumám mapu a nedaleko se nachází obchod Stilrad, kde mě uvítá skvělá obsluha. Poradí mi se zámkem a díky jejich přístupu mi do hlavy vnutili i myšlenku, že bych si měl koupit kalhoty Levis navržené speciálně pro cyklisty. Neodolal jsem a na výstavu odcházím s velkým nákupem.

Vstupné 10 EUR platím kartou. Je to poprvé, co jsem si do zahraničí nevzal žádnou hotovost. Je to taková zkouška.
Výstava Stanleyho Kubricka se netýká jeho filmů, ale dřívější tvorbě – fotografii. Začínal totiž jako fotograf pro časopis Look a jeho fotografické eseje jsou úchvatné. Když v 19 letech dokončil studia, tak mu redaktoři věnovali článek v editorialu, aby ho více představili čtenářům, jaký to mají u nich talent.

Prostory Bank Austria Kunstforum jsou skromné. Skládají se ze 7 místností a každá z nich zachycuje Kubrickovo jednotlivé období. Ani nevím, zda bych si dokázal vybrat nejoblíbenější esej, ale jedna fotografie se mi hodně líbila, že jsem si ji musel koupit jako pohlednici v jejich galerijním obchodě. Jedná se o Betsy von Fürstenberg, jak si čte scénář v okně.
Po této výstavě jsem si řekl, že bych se mohl podívat, co mají nového v Albertině. A málem mi z toho puklo srdce radostí. Mají tu dočasnou výstavu Blow-Up, která je inspirovaná Antonioniho kultovním filmem Zvětšenina.

Vstupuji do sklepení, kde se při mé minulé návštěvě nacházela výstava Salvadora Dalího, a už od vstupu jsem překypoval nadšením. Je to totiž jedna z nejlépe navržených výstav. Někdo u toho opravdu přemýšlel. Vstupujete do tmavého sálu, kde jsou pouze osvětleny jednotlivé fotografie a sem tam se promítají scény z filmu. Někteří herci ve filmu byli totiž opravdoví fotografové a místo toho, aby ve filmu předstírali, že fotí, tak opravdu fotili. Z toho vznikla unikátní série fotek.
Kromě toho tu jsou představeny ostatní díla těchto předních londýnských fotografů éry “Swinging sixties”. Najdete zde módní fotografii, sociální reportáž, pop art i abstraktní snímky.
Pokud bych si mohl vzít domů jednu fotografii, tak to bude Beach Shadow od Briana Duffyho. Ta fotka mě zaujala hned, jak jsem ji spatřil a tolik toho v sobě skrývá.

V rámci Albertiny jsem se navštívil i druhou dočasnou výstavu, která je věnovaná tvorbě Alexe Katze, ale ta mě tolik nezaujala.
Dárky. Nesmím zapomenout na nějaké dárky pro své blízké, takže jsem udělal menší nákup čokolád. Následně jsem se vrátil na hotel, kde jsem si odložil nákupy a vzal si kolo, abych si mohl projet město.

Vídeň má úžasnou ulici s názvem Ringstrasse, která vede do kruhu (jak už název napovídá) a kolem ní se nacházejí hlavní vídeňské památky. Ulice má po celé své délce cyklostezku, takže je to úžasná jízda. Cestou si dám malou odbočku do krásného parku Stadtpark, poté pokračuji dál k zábavnému parku, kde to oproti minulé návštěvě výrazně ožilo.
Po ulici Ausstellungsstrasse jsem dojel až ke břehu řeky Dunaj. I zde mají svojí verzi náplavky, jen lépe upravenou. I když to bude spíš tím, že břeh Dunaje je prostornější, než pražská Náplavka. Je zde krásný výhled na byznys čtvrť s televizní věží. Po náplavce pokračuji dál na kole, dokud jsem se neunavil a nerozhodl se jet zpátky do města skrz několik dalších parků.

Prvním z nich byl nádherný Augarten. V tomto parku najdete všechno. Nachází se zde muzeum, rozsáhlé a úzké aleje, ve kterých se schovávají běžci. Velký trávník, kde lidi hrají fotbal nebo si házejí s frisbee. Sady stromů, kde si pár lidí natáhlo houpací síť, a čtou si knihy. Romantické uličky, kterými chodí zamilované páry nebo manželské páry s kočárky. Vyhrazenou část tu mají i pejskaři, která je oplocená a kde psi mohou neomezeně dovádět. Prostě je tu všechno.

Druhým parkem byl Sigmund Freud park, ve kterém se nacházelo spousta červených lehátek (zase aktivita Austria bank). Chtěl jsem si tu otevřít knihu a pokračovat v rozečtené knize, ale zrovna začalo poprchávat. Takže jsem čtení v přírodě musel proměnit na čtení v hotelu. Nejdřív jsem však svým přátelům napsal pár pohledů (to mě pořád baví). A pak se vrhl na knihu. Nakonec jsem si dal sprchu a šel spát.

Po devíti hodinách spánku jsem si zabalil veškeré své věci, odhlásil se z hotelu a vyrazil jsem na kole strávit poslední den ve Vídni. Jak už jsem zmínil na začátku, snídám ve čtvrti MuseumsQuartier, kde se nachází kavárna Halle. Takhle skvělou snídani jsem neměl dlouho a tak jsem se rozhodl tu zůstat celé dopoledne a nasávat zdejší atmosféru – umělci, diskutující nad svými výtvory, usměvavé děti, lezoucí všude možně a objevující svět, jejich maminky, které si dávají brunch a snaží se, aby děti taky něco snědly, bohatí důchodci ze zahraničí, kteří mají ještě sílu a elán na cestování. Všichni velice příjemní a pozitivně ladění.

Další zastávka je barokní zámek Schönbrunn a nejstarší Zoo na světě. Celou cestu tam jsem jel na kole po rovnice a sledoval další vídeňskou architekturu. Sice to byla delší jízda, ale o to víc si ji člověk užije.

U zámku jsem spatřil největší koncentraci turistů na metr čtverečný. Sluníčko přeje a v parku je to vidět. Všichni si to užívají. Ten park je mimochodem neskutečně obrovský.
Kolo jsem bohužel musel nechat venku před branami, takže jsem neotálel a šel rovnou do Zoo. Bylo skvělé sledovat nadšené výrazy dětí, které poprvé spatřily některá exotická zvířata. Děti zde dávají emoce víc najevo, než v pražské Zoo. Aspoň mi to tak přišlo. Těším se, až sem někdy vezmu svoji rodinu. Moje děti si to určitě zamilují. Zejména, pokud se v nich probudí stejná dětská touha, kterou jsem měl kdysi já. Stát se zvěrolékařem.
K odjezdu do Prahy mi zbývají tři hodiny. Co teď? Jedním z posledních úkolů bylo najít poštovní schránku, do které hodím pohledy, ale to jsem splnil v Zoo. Podívám se tedy do mapy, jestli není kolem vlakového nádraží něco zajímavého. Do oka mi padne Ziegelteich Wienerberg, tak se vydávám kolem hřbitova a poté projíždím čtvrtí, která vypadá, jako nějaká čtvrť z Dubaje pro bohaté. Pár mrakodrapů vypadá jako kancelářské budovy a zbytek jsou zajímavé bytové komplexy pro rodiny.
Nakonec dorazím do parku, kde je opravdu obrovské jezero. Z jedné strany jsou rybáři a z druhé strany je malá pláž, kde se lidé opalují a koupou. Než jsem se dostal k jezeru, tak jsem musel projít hustým lesem, ale nakonec se vám naskytne nádherný výhled.

Zašel jsem si do vody, abych se v tom vedru trochu osvěžil, ale pak se nám nad hlavami zatáhlo a já radši nasedl na kolo a vyrazil zpátky na nádraží. Jenže jsem to nestihl. Když jsem projížděl právě tím komplexem budov pro zbohatlíky, tak se spustil obrovskej slejvák. Rychle jsem se schoval pod střechu u vchodu z jednoho baráků, vytáhl si knížku a přečkal déšť. Ustal až po hodině, tak jsem opět nasedl na kolo a vrátil se na nádraží. Vzduch byl příjemnější a dorazil jsem tak akorát. Přijel vlak, dal jsem kolo na své místo, sedl si na svou rezervovanou sedačku a cestou zpět do Prahy jsem dočetl knihu Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti (Ransom Riggs). Tyhle výlety s kolem bych měl asi dělat častěji.