Žurnalista v Keni – Den třetí

Teprve dneska začala pořádná Afrika a na tyto zážitky nikdy nezapomenu. Je rozdíl jet někam na dovolenou, kde vidíte pouze to nejkrásnější z té země. Ale když jedete někam jako žurnalista, vidíte nepoznané, co znáte jen z filmů. Nemoci, utrpení, fronta na vodu nebo špinavé ulice.

Brzké vstávání mi nedělalo problém. Ale některým ze žurnalistů ano. Helena zaspala a museli jsme ji vzbudit přímo na pokoji. Co se týče času, tak se celý den motal kolem ní. Vždycky se čekalo (zbytečně) jen na ní. Před šestou jsme dorazili na letiště, kde už je rušno. Odbavení proběhlo naprosto v klidu. Začínám milovat svoje boty, které nemají vůbec na sobě nic kovového a nikdy jsem je nemusel při kontrole zouvat. Pak jsme přišli do “Gate n. 1”, což je ale jediná gate, co se týče vnitrostátních letů. Takže jsme navíc dostali červenou kartičku. Ta označuje lidi, kteří mají právě daný let. Před náma byla skupinka lidí s modrou a žlutou kartičkou. Tím se vyvarovalo tomu, aby někdo náhodou nenastoupil do jiného letadla.

Let trval ani ne hodinu a už jsme stáli na letišti v Kisumu, kde je sice jen jedna dráha, ale už se tam buduje větší letiště. Tady začíná ta exotická část. Všude palmy a vůně sahary (jen ta zvířata se nám zatím vyhýbají). Nasedli jsme do autobusu a jeli do města. Hlavní ulice byla hodně fotogenická (ale já neseděl u okýnka), kde každý barák byl vymalován jinou barvou. Dokonce jsme cestou narazili na obchod Baťa. Dorazili jsme do hotelu Nyanza Club, kde jsme se ubytovali. Tentokrát to není takový luxus, z balkónu mám výhled na satelit a není tu internet. Cestou do bufetu si všimnu bazénu, který pravděpodobně nikdy nevyužiju. Nasnídáme se a pomalu (kvůli Heleně) vyrážíme autobusem do centra Millennium Cities Initiative, kde nám představí projekt a pak nás odvezou do nemocnice, která je úplně jiná než v Nairobi.

Je to takový slum, ve kterém nabízejí i lékařskou péči. Když nahlédneme do sálů, plných nemocničních lůžek, mnohé z nás to šokuje. Ani jsem se to neodvážil vyfotit. Z respektu. Vím, že já bych také nerad byl v této situaci focen.

Odtud jsme navštívili Wandiege Water Project v Manyattě, kde nám představili, jak je to vlastně s vodou v Keni a zejména v Kisumu. Předtím jsme však šli kolem školky, která byla obklopená ostnatým drátem a za ním stáli děti, které na nás koukala s úsměvem, jako by jsme byli pro ně zjevením.

To samé přímo ve vodním projektu, kde sídlí i škola. Děcka se s úžasem bavila a užívala si návštěvu. Byla radost se na ně dívat a nedivím se, že Angelina Jolie pár z nich adoptovala.

Následoval projekt Recyklace. Nic, co by mělo spojitost s Klubem rváčů. Ale skutečná recyklační plantáž v Nyalendě, kde je problém s neustálým odhazováním odpadků. Někdo to musí sbírat a recyklovat. Od toho tu je tento projekt, který pomáhá čistému městu. Nejen, že se tu třídí odpad, ale lidé si sem chodí pro vodu. Zrovna v naší přitomnosti, to byla trojice kluků, kteří měli plné náruče PET lahví.

Poslední návštěvou byla veřejná škola v Kisumi. Je to pouze klučičí škola a mají tu přes tisíc žáků ve stejnokrojích. A na všechny žáky tu je celkem 15 počítačů, ke kterým zatím není připojen internet. Kluci však doufali, že jim ho tam zprovozníme. Doslova nás chytli za ruku a odvedli do počítačové učebny, kde zapli počítač a snažili se ukázat, že nejde internet, zda s tím něco nejde udělat. Nešlo. Ale jinak je s nima úžasný pokec a my jsme jim vysvětlovali pojem blog a o čem to vlastně to blogování je. Facebook však znají dokonale. Mají tu tenisové, fotbalové i atletické hřiště – rozuměj vydupané obdelníky s brankami bez sítí apod. To však nezabránilo tomu, aby škola vyhrála mnoho ocenění. Jelikož to je klučíčí škola, holky z naší skupiny si získaly veškerou svou pozornost a došlo k vyměňování emailů.

Po páté hodině odpolední jsme odjeli nejdříve do supermarketu, kde si někteří koupili něco na zub a pak na hotel, kde nás v šest hodin čekala večeře. Večeře, stejně jako snídaně byla ve formě švédského stolu. Tentokrát však s jiným jídlem. Rýže, kuřata, opékané brambory, čína, polívka a opět ovocný salát na závěr. Zítra nás čeká další dlouhý den po nemocnicích, tak jsem zvědav na tuto pravou tvář Afriky.