Nikdy jsem nechodil do taneční školy, přesto jsem už mnohokrát vyzval dívku k tanci. Mým učitelem tance byl film. Mnohokrát jsem si přetáčel taneční scény z filmů a snažil se napodobovat pohyby herců. Každý si přeci chtěl vyzkoušet Zpívání v dešti, ne?
Ale to odbočuji od tématu. Letos jsem poprvé navštívil Festival tanečních filmů, který probíhá v kinech Atlas a Světozor. Seděl jsem v kině v úžasu a ztratil jsem řeč. Jedním z filmů byl Strange Fish, který režírovali David Hinton a Lloyd Newson, který je mimo jiné choreografem britského souboru pohybového divadla DV8.
Pokud zkratku DV8 vyslovíte anglicky, tak uslyšíte sloveso deviate – odchylovat se, lišit se. Tato tanečně-hudební skupina k tomu nemá daleko. Nikdy jsem totiž předtím něco podobného neviděl. Taneční film Strange Fish je zatím prý nejlepším jejich dílem. V této filmové adaptaci jevištní choreografie, podstupují tanečníci extrémní riziko a vykazují velkou odvahu ve znázornění myšlenek a pocitů bez jakékoli přetvářky. Tyranie dvojic i skupin, bolest z osamění a teror exkomunikace – to vše je na kost obnaženo v sérii působivých vizuálních obrazů, které jsou stejně nelítostné jako hluboce soucitné.
Otřesná a zneklidňující Strange Fish má ale i komické momenty. Neodbytná krása filmu je uložena i v instrumentální hudbě Adriana Johnstona a vokálních partech Jocelyn Pook. Zpěv Melanie Pappenheim je pak integrální součástí tohoto dechberoucího kusu.

Hned za touto scénou navazuje tato ukázka, kterou též doporučuji.
Znáte ten pocit, když narazíte na něco, co jste doposud neznali a začnete to považovat za milník ve vašem životě? Právě toto představení pro mě představuje jedno z nich. Nikdy jsem netušil, kolik vášně může být v tanci a jak tenká může být hranice mezi křehkostí, jemností a naprostou brutalitou.

Sdílet s ostatními: