Letní olympijské hry 2012 v Londýně (den první)

Minulý týden jsem se přestěhoval do nového bytu na Náměstí republiky a už ho opouštím na pár dní cestou do Londýna, kde mě čeká Olympiáda. Počasí v Praze je v londýnském stylu a já objevuji první vadu olympijského oblečení. Nemá kapuci, ale jinak perfektně kapky deště stejkají na zem.
Promočenej jdu na poštu v Jindřišské ulici, ale k mému překvapení je zavřená a z noční přepážky se line dlouhhá fronta. Vzdávám to, dopis své milé neodešlu kvůli nedostatku času. Přebíhám do metra a MHD dojedu na letiště, kde si rozměním pár stovek na libry, abych měl drobné do Photoautomatu.

U pobočky Čedoku už jsou další skupinky lidí a já si čas krátím čtením knihy Zlomek celku od Steva Toltze. Brzy se objeví můj spolucestující Radek a následně i Michal, kteří vyhráli cestu stejně jako já. Na pobočce přebíráme vstupenky na triatlon, basketbal a atletiku, vouchery do Českého domu a jízdenky po Londýně. Po vyzvednutí letenek čekáme ve frontě do odbavené části letiště. Olympijské oblečení dělá divy, security ostraha nás posílá po lajny pro VIP a popřáli nám hodně štěstí. V jednom z obchodů si kupujeme šest piv a klábosíme do 23 hodin, kdy vyhlásí last call našeho letu. Nastupujeme jako poslední a sedáme si na příslušná sedadla.
Po hladkém přistání na letišti Stansted se mi vybavily vzpomínky na Hong Kong, kam jsem minulý rok přes tohle letiště letěl. Ta papírová krabice se vůbec nezměnila a já procházím přes kontrolu pomocí občanky. Vyzvedneme si zavazadla a pak nás lidé z Čedoku odvedou k autobusu, který o pár minut později vyrazí do Londýna.

Hodinovou cestu nám krátí průvodce užitečnými informacemi a poznámkami o různých budovách a částech Londýna. V noci město vypadá krásně a viktoriánský styl je snad vidět na každém rohu. Ulice jsou prázdné, Londýnské oko září modře, Big Ben se tyčí do vzduchu a nový mrakodrap zvaný Střep svým ostřím krájí noční atmosféru. Na hotelu Holiday Inn Express dostávám pokoj v nejvyšším patře a v půl třetí ráno ulehám do postele.
Ač postel byla pohodlná, neustále jsem se probouzel. Nakonec jsem definitivně vstal v 7:45 a šel na snídani. Vajíčka, klobásky, fazole, ovoce, džus. S ostatními jsem byl domluven na půl devátou s tím, že jednoho z nich probudím boucháním na jeho dveře. To jsem učinil a u snídaně společně řešíme plán cesty do Hyde parku, kde nás od 11:30 čeká triatlon.

Díky mé zkušenosti v cestování metrem v jiných zahraničních městech se automaticky pohybuji mezi stanicemi metra, jako bych tu už kdysi byl (sám jsem překvapen). Cesta vlakem nabízí zajímavý pohled na industrální část Londýna. U Green parku z metra vyleze celý dav lidí a přesouvá se pomalu směrem do Hyde parku.

Podél cesty jsou zátarasy a lidé obsazují co nejideálnější místa, aby měli dobrý výhled. Je tu neskutečné množství lidí, a teprve když dorazíme do Hyde parku, tak si uvědomím, jak velká událost je Olympiáda. Všude lidé s vlajkama všech zemí, policie a ochotní pomocníci. Kluci pozorují holky a sní o tom, jak dostat do postele všechny holky z různých koutů světa. Potkáváme i nějakého britského sportovce, kterému všichni kolem gratulují, podávají ruce a fotí se s ním.

Přes velkou vojenskou ochranku se dostaneme pomocí vstupenky do oblasti, kde se nachází start a cíl triatlonu. Kupujeme si pivo za 4 libry a snažíme se najít ideální místo, odkud bychom viděli všechno. Kluky však opět zaujmou holky, začínají s nima navazovat kontakt a fotit se s nimi. Jejich zájem o sport klesl na bod mrazu a po půl hodině se rozhodli odejít pryč.

Já zůstávám, protože v přední příčce je zástupce Slovenska Richard Varga a boj je to těsný. Počasí se rychle mění. Jednou je velká zima a fouká studený vítr, který se vám zaryje pod kůži a dává do pozoru chloupky na rukou, po druhé se roztáhne nebe a Slunce svítí tak, že chce skrýt všechny stíny na Zemi. Do vedení se postupně dostávají dva britští sportovci spolu s jedním zástupcem Španělska. Britští fanoušci skandujou a podporujou bratry Brownleeovy.

Po zjištění prvních třech míst se dav začal rozprchávat a já prošel Hyde parkem k Marble Arch, která je u Oxford Street. Ulice je přecpaná ještě víc než na Manhattanu. Pomalým krokem chodím podél obchodů a nahlížím na zboží, které bych si rád koupil, kdybych měl nějaké peníze.

Když dorazím k Tottenham court a odbočím na Charing Cross Rd., díky které seo dostanu na Trafalgar SQ, kde máme s klukama domluvené setkání. Je tu neskutečné množství lidí, které se baví lezením po lvech. Skoro bych řekl, že toto místo v Londýně je stejně fotografované jako Eiffelovka v Paříži. Čekání na kluky si krátím psaním deníku a pozorováním policistů, kteří se marně snaží odhánět lidi lezoucí po těchto lvech.

Ve tři hodiny si mě vyzvedne Michal a zavede mě do americko-italské restaurace. Objednávám si jejich menu Pepper Cheeseburger a k tomu bezednou Coca-Colu. Proč si v zahraničí vždycky dávám hamburger? To mi chudná jen jedno? No, každopádně jsem se pořádně nasytil a já kluky provedu metrem do Českého domu. Teplota ve vagónech začíná stoupat, ale naštěstí jsou otevřená okýnka ve dveřích mezi vagóny, kde to hezky fouká. V jedné stanici nastoupila slečna z Maroka a při rozjezdu metra málem upadla na zem, ale včas jsem ji chytil za ruku. Poděkovala mi a kluci se toho hned chytli. Začali přes celé metro křičet, že jsem ji měl chytit za zadek. Po zbytek cesty dále řešili holky, zatímco já jsem si vychutnával studený vítr z okýnka.

Po výstupu ze stanice Angel jsme nemohli najít Český dům, ale narazili jsme na českou sportovkyni Kateřinu s trenérem a ti nás zavedli před klikající doubledecker. U vchodu jsme dostali náramek a ocitli se v jakémsi hangáru v národních barvách. Hezky udělané propagační centrum čtyř značek: Česká televize, ČEZ, Pilsner Urquell a Alpine.

Žetony si vyměníme za pivo a projdeme si celé centrum. Jsou tu i zábavné aktivity ve formě fotbálku, kulečníku, lehátek a cvičícího náčiní. Když měl začít živý přenos ze studia, tak se všichni fanoušci natlačili na pozadí v obrazovce a začli mávat. Rodinné pozdravy do České republiky. Při druhém televizním vstupu jsem se do davu připojil i já, abych pozdravil svou milou. Někteří známí si toho všimli a poslali mi SMS.

Hodinu a půl před začátkem košíkové v Olympijském parku odcházíme z Českého domu. Poprchává, tak se rychlou chůzí dostáváme k metru, kde kluci pospíchají a ani si nevšimnou, že mi utekli, když jsem zkoumal mapu metra. Měli jste vidět ten jejich šťastný výraz, když mě znovu našli, protože by prý beze mě byli ztracení.

Navedu je do správného metra a odjíždíme do Stratfordu, kde se nachází Olympijské městečko. Je obrovské a neskutečně velkolepě udělané. Projdeme bezpečnostními prověrkami a pak kolem jednotlivých stadionů. Z každého se občas ozve aplaus. Všude to žije a je tu neskutečné množství lidí. Zbývá nám 10 minut do začátku zápasu a Radek se rozhodne točit atmosféru kolem. Na to nemám čas ani nevry, tak ho nechávám venku za svými zády a přesouvám se do našeho stadionu na svá místa. Jako první zápas začínají Rusky s Tureckem. Zápas to byl velice těsný a bavilo mě ho sledovat od začátku do konce. Jediným problémem byly neustálé otázky od kluků, kteří nedočkavě čekají na následující zápas Česko vs. Francie.

Po pauze začal náš zápas, ale české holky si nevedly moc dobře. Při pohledu na Francouzské hráčky jsem si vzpomněl, že jsem se s nima již osobně setkal. Bylo to loni v Paříži, když jsem se vracel ze své výstavy.

Těsně před jedenáctou hodinou jsem opustil stadion, v dešti se pomalu vracel na Stratford a vychutnával si barevně zářící stadiony a dům Coca-Cola. Na dalším stadionu skončilo jiné utkání, takže se vyhrnul dav lidí a kvůli zahlcení linek mě poslali na Waterloo jiným spojem. Naštěstí jsem stihl poslední vlak na hotel a v jednu usínám v posteli.