Druhý den vstávám ve stejnou dobu jako včera a jdu si dát snídani. Poté si na pokoji zabalím veškeré věci do kufru a odhlásím se z hotelu. Potkám Michala a ten mi sděluje zážitky ze včerejší noci, že museli jet nočním autobusem a nebýt slečny, která seděla vedle nich na basketbalovém zápase a byla to náhodou členka Českého olympijského svazu, tak bloudí ještě teď.
Já si udělal vlastní program, takže kluky opouštím a vlakem se svezu na Waterloo. Vycházím ven a slunce začíná prosvítat skrz mraky, kupuji si tedy lístek na London Eye a zařadím se do fronty. Vyhlídka to byla úchvatná a nestále jsem hledal záběr, jak vyfotografovat celý Londýn.
Po projíždce jdu ujdu jen pár metrů a vcházím do filmového muzea. Na to, kolik skvělých režisérů se zrodilo v Anglii, tak je expozice velice chudá. Navíc za 18 liber. Nenašel jsem snad ani jednu zmínku o Alfredu Hitchcockovi. Zato tu však narazíte na Star Wars, Vetřelce nebo Harryho Pottera.
Celou galerii z muzea si můžete prohlédnout zde.
Vycházím ven a už se to opět hemží davy lidí. Těsně po 12 hodině dojdu k Big Benu a procházím celé centrum. Podél parlamentu ke kostelu svaté Margaret. Pak si to zamířím k Churchill War Rooms, ale vstupné stojí dalších 17 liber.
Procházky těmito památkami si nechám asi na příští návštěvu Londýna. Skrz ulici Whitehall St. se dostanu na stanici metra Embankment. Žlutá linka mě zaveze až na Liverpool street, kde se nachází další vlakové nádraží. 15 minut čekám na svůj vlak, který mě odveze na stanici London Fields.
Vystoupím v úplně jiném světě. Jako by tu žádná Olympiáda neexistovala. Hackney je čtvrť, kde se míchá umění, židovská kultura a rodinný život. Je tu jeden velký park pro děti. Spousta obchodů, kde obsluhují páni v jarmulkách. Krásné školky pro děti, open spaces pro umělce všeho druhu.
Ale já jsem tu teď ztracen. Nemám mapu, která by mi ukázala Westgate street. Chodím po ulici a ptám se lidí. Nikdo nic neví. Dojdu na policejní stanici a milá policistka mi ukáže v Google Maps na svém mobilu ten správný směr. Je to na úplně opačné straně, než jsem šel. Vracím se stejnou cestou, odkud jsem přišel. Jdu podél parku a najednou na zemi vidím mapu metra, která vypadá jako ta moje. A vskutku je to ona. Vypadla mi z kapsy. Mám neskutečné štěstí, bez ní bych nevěděl, jak se dostat do Olympijského parku a následně k Českému domu.
Na konci parku vyjdu na Westgate street, kde už v dálce vidím fotoautomat. Naneštěstí zjistím, že fotky stojí tři libry, zatímco mě v kapse cinkají jen dvě. Zklamaný odcházím s prázdnou směrem ke stanici Hackey central. K Olympijskému parku je to jen pár stanic. Na výstupní stanici to vezmu rovnou do obchodního centra Westfield, kde nakoupím pár drobností a druhou stranou vstoupím do parku.
Blíží se čtvrtá hodina a já stále něměl oběd, takže první zastávka je samozřejmě největší McDonald na světě, kde si koupím něco k jídlu. Na sedačce si napíšu dopis a v pět se vydám na hlavní olympijský stadion, kde je centrum celého dění. Slunce začíná hřát jako olympijský oheň. Dorazí i kluci, kteří ve městě navštívili jen Národní galerii. Místa se postupně začínají zaplňovat a já se stávám svědkem dalších nadlidských výkonů. Nejdříve to jsou skoky do výšky, pak hod oštěpem, překážkový běh na 100 metrů, běho na 1500 metrů, běh na 200 metrů a překážkový běh na 400 metrů.
Atmosféra na tomto stadionu je nevídaná. Diváci podporují sportovce tleskáním, pokřikováním a vytvářením mexických vln. Když se ale u disciplíny běh na 200 metrů objeví na dráze Usain Bolt, tak to je teprve podívaná. Jako by čekali na tento okamžik několik desítek let. Najednou všechno ztichne, ozve se výstřel, běžci vystartují a diváci jsou v rauši. Všechny národnosti fandí jedinému člověku z Jamaiky a ten splní jejich očekávání. Nechává za sebou všechny ostatní běžce a davy šílí. Právě jsem živě viděl v akci nejrychlejšího muže planety.
Naším posledním vrcholem dne je český bronz v ženském běhu na 400 metrů přes překážky, kde Hejnová vyhrála bronz. Po tom nám všem vyhládlo a tak si jdeme dát poslední večeři v McDonaldu. Předpokládám totiž, že do příletu do Prahy se už k jídlu nikde nedostanu.
Metrem dojedeme k Českému domu, kde na nás čeká autobus. Nasedneme a ve 23:00 odjíždíme zase na letiště Stansted. Check-in proběhne ok, ale start letadla se zdržel. Při výjezdu na dráhu letadlo najelo na něco ostrého a museli to řešit technici. Ti nám poté oznámí, že kolo je nutné vyměnit. Vrátili jsme se z letadla zpět na terminál. Ulehám do sedátek a spím 5 hodin, než mě probudí hlas letušky, který oznámil, že náhradní kolo přiletí z Prahy soukromým letadlem, protože zde není k dispozici. Dají nám vouchery na 8 liber do kavárny Costa. Objednávám si triple chocolate muffin, velké americano a pomerančový džus. Blíží se osmá hodina hodina ranní a já začínám řešit, jak to udělám s prací. Za hodinu jsem měl být v kanceláři a psát texty pro klienta. Místo toho sedím na radiátoru u okna letiště Stansted a píšu deník.
Celé letiště je v obležení mlhy, tak se obávám, že dnes už vůbec neodletím. S klukama se bavíme o všem možném, jen abychom si ukrátili čas. Proč jsem si dal knihu do kufru a ne do příručního zavazadla? Už jsem ji mohl mít celou přečtenou.
Ve 12 hodin přiletí letadlo s náhradními koly (přiletělo dřív, ale kvůli mlze kroužilo 2 hodiny nad letištěm) a v jednu hodinu nastupujeme zpět do letadla. Od cestovní společnosti všichni dostáváme zdarma letenku do Paříže či Říma, tak na jednu stranu mám radost. Na druhou stranu se obávám, jaké průšvihy mě čekají doma…
