Kavárna je místo, které jsem objevil až na vysoké škole, když jsem se někde potřeboval věnovat učení a psaní diplomové práce. Od té doby jsem se do takových míst zamiloval. Je to inspirativní prostor, který mi pomáhá při myšlení. A určitě nejen mně, proto možná někdy za 10 nebo 20 let založím vlastní kavárnu, která se stane oblíbeným místem pro novou generaci tvůrčích lidí.
A proč je vlastně kavárna tak inspirativní? V anglických kavárnách osmnáctého století se zrodil nespočet inovací osvícenské éry – od elektřiny přes pojišťovnictví až po samotnou moderní demokracii. V pařížských kavárnách zase vzešla velká část modernismu.
Lidé se v těchto místech sdružují zčásti kvůli přátelské atmosféře podobně smýšlejících jedinců, která bezpochyby zvyšuje elán a produktivitu skupiny. Ovšem elán ne vždy vede ke kreativitě. K té je potřeba střet mezi jednotlivými nápady a obory. Modernismus 20. let minulého století vyprodukoval tolik kulturních inovací v tak krátké době, protože spisovatelé, básníci, umělci a architekti navštěvovali společně tytéž kavárny.
Na závěr tedy mi dovolte jeden malý kavárenský příběh. James Watson a Francis Crick byli mladí vědci z Cambridge, kteří se rozhodli přijít na klou tajemné molekule. Využili k tomu řadu metod a nástrojů z ostatních vědních sfér. Díky tomu spojili klíčové nápady z myšlenkových prostorů, které by jinak vůbec nepřišly do styku. A právě pro tyto myšlenkové pochody využili kavárny. Vyhnuli se formálnímu prostředí v laboratoři a vedli dlouhé, nesouvislé hovory u kávy, během nichž si pohrávali se svými nápady. Díky tomu 28. března 1953 sestavili model DNA a svůj objev prezentovali v časopise Nature článkem „A Structure for Deoxyribose Nucleic Acid“. Tímto se propracovali až k Nobelové ceně za fyziologii.
Jak jste na tom s kavárnami vy?
