Physical Address
304 North Cardinal St.
Dorchester Center, MA 02124
Následující text je novinářská rešerše pro koncept hry „Cyberwarfare“, kterou jsem navrhoval v rámci přijímaček na FAMU.
Všichni jsme už zkonzumovali dost hodin hollywoodských trháků na to, abychom si při slovech „Kybernetická válka!“ představili zářivě zelený kód, kterého se zmocnil zlý mozek s úmyslem rozpoutat katastrofu, která by ukončila svět. Kybernetická válka však existuje i ve světě mimo filmová studia, a přestože je zákeřná, je mnohem méně dramatická.
„Lidé se často mýlí, pokud jde o kybernetické operace, protože si myslí, že vzájemné hackerské útoky mezi národy jsou nějakou výjimečnou nebo mimořádnou okolností, jako je použití jaderné zbraně,“ říká Ben Buchanan, vedoucí pracovník Centra pro bezpečnost a nové technologie na Georgetownské univerzitě. Tak tomu ale vůbec není. „Je to běžná, každodenní okolnost,“ říká. „Národy se navzájem hackersky napadají neustále.“ Je to neustálý boj o výhodu.
Kybernetické útoky jsou obvykle vedeny ze tří důvodů: s cílem shromáždit informace, šířit dezinformace nebo informace zcela zničit. Důsledky jsou různé: občané jsou poštváni proti vládám, volby jsou zmanipulovány, celá průmyslová odvětví jsou zcela odstavena – ale země neodpovídají způsobem, který byste očekávali.
Kybernetická válka se neřídí stejnými pravidly, jaká si spojujeme s konvenční válkou. „Existuje šedá zóna mezi válkou a mírem,“ říká Buchanan. „Není to přesně ohraničený scénář: ‘teď je válka, teď je mír’.“ Kybernetická taktika byla doposud problematická a nákladná v mnoha ohledech, ale žádná zatím nevyústila ve skutečné vyhlášení války.
Nedostatek veřejných odvetných opatření mezi státy znamená, že šedá zóna se stále zvětšuje a státům prochází stále více a stále rozmanitějších kybernetických taktik. „Když se ohlédneme za posledními 20 lety, kybernetické útoky způsobují větší škody a kybernetická špionáž je mnohem běžnější než před 20 lety,“ říká Buchanan. „Je zcela zřejmé, že šedá zóna kybernetických operací, ve které se státy cítí pohodlně, se stále rozšiřuje a stává se jen agresivnější.“
Kybernetická taktika se sice nachází v šedé právní zóně, ale jedná se o techniky typické pro válku: špionáž, propagandu a strategické útoky. Špionáž je stará jako národní stát samotný, ale v digitálním věku je to, co mohou špioni se získanými informacemi dělat, mnohem závažnější. Jak napsal Buchanan ve své knize Hacker a stát: „Digitální informace jsou mnohem přenosnější než papírové.“ Ergo je snazší je ukrást. „Než mohl Daniel Ellsberg, whistleblower vietnamské války, vypustit Pentagon Papers, strávil se svou rodinou a přáteli více než rok kopírováním jejich sedmi tisíc stran, jednu po druhé. Naproti tomu, jakmile počítačoví hackeři získají přístup, mohou často vyluxovat a volně přesouvat podobné objemy informací během několika hodin, ne-li minut.“
To by mohlo znamenat krádež a replikaci amerických vojenských zbrojních návrhů, z čehož je podezřívána Čína, nebo shromáždění množství informací o občanech nepřátelského státu a jejich využití k formování jejich myšlení a chování. Čím více informací je o protivníkovi k dispozici, tím větší je výhoda. Takto se používá propaganda.
V roce 1993 publikovali dva analytici z think tanku RAND článek s názvem Cyberwar is Coming! V něm popsali něco, co nazvali ‘síťová válka’: „Znamená to snahu narušit, poškodit nebo změnit to, co cílová populace ‘ví’ nebo si myslí, že ví o sobě a o okolním světě,“ napsali. Přesně to se dnes děje.
„Šedá zóna kybernetických operací, ve které se státy cítí pohodlně, se stále rozšiřuje a stává se stále agresivnější.“
Stejně jako Stalin vymazal Trockého z ruských dějin, umožňuje kybernetická taktika administrativě šířit dezinformace. Tato nová vlna „počítačové propagandy“, jak ji nazývá odborník na digitální dezinformace Samuel Woolley ve své knize The Reality Game, je druhem „informační války“ a lze ji využít ke způsobení reálných škod. Chatboty používala armáda v Myanmaru k vyvolávání a podněcování fám o muslimských Rohinzích, což nakonec přispělo k desítkám tisíc vražd. Čínští boti na Twitteru byli použiti k šíření lží o hongkongských protestujících a k odrazování veřejnosti od podpory jejich věci. Nenávist vůči uprchlíkům v Evropě byla rozdmýchávána krajně pravicovými boty, kteří sdíleli falešné zprávy o napadení žen žadateli o azyl.
„Boti, trollové a falešné profily mohou vymýšlet nová ‘fakta’ ze vzduchu; homofilie a konfirmační zkreslení zajišťují, že jim alespoň pár lidí uvěří,“ píše politolog PW Singer v časopise LikeWar. „Samo o sobě je to dost chmurné, vede to k polarizaci společnosti a kultuře nedůvěry. Chytré skupiny a vlády však mohou tento jev překroutit ke svým vlastním cílům a využít virality a vnímání k tomu, aby se přiblížily svým cílům na dosah. Říkejme tomu dezinformace nebo prostá psychologická manipulace. Výsledek je stejný a nejlépe ho vystihuje slogan známé konspirační webové stránky Infowars: ‘Probíhá válka… o vaši mysl!’.“
Boti sami o sobě mohou dostat zpravodajský trend nebo legitimizovat extrémní hnutí svou falešnou podporou, ale nejsou jediným nástrojem, který se k manipulaci používá. Nový druh hyperpersonalizovaných a hypercílených reklam dává komukoli – od inzerentů až po vlády – možnost zajistit, aby určitá skupina lidí viděla konkrétní sdělení, které bylo strukturováno tak, aby oslovilo právě je.
„Problémem je mikrocílení. Problémem je schopnost dozvědět se o lidech dostatek informací, aby bylo možné cílit reklamy, které jsou psychologicky manipulativní,“ říká bezpečnostní expert Bruce Schneier. „Dochází ke ztrátě autonomie a ztrátě svobodného jednání.“
Psychologická manipulace v reklamě není nic nového, ale všudypřítomnost behaviorální ekonomie v našem každodenním životě ano. Ačkoli tato disciplína není ve své podstatě zlověstná, popisuje jednoduché změny, které mohou veřejné a soukromé subjekty provádět, aby přiměly občany a spotřebitele k určitým rozhodnutím. Kmotr teorie pošťouchnutí (nudge) Richard Thaler má jasno v tom, že lidé se obvykle chovají tak, jak je pro ně nejjednodušší; například umístění ovoce na viditelnější místo než čokolády v jídelně může děti přimět ke zdravějšímu stravování.
Tyto pobídky mohou být neškodné, když někoho nabádají ke změně jídelníčku nebo ke koupi předplatného časopisu, ale sázka se zvyšuje, když jsou subjekty pobízeny k chování, které má širší důsledky. Jak ale píše Richard Shotton v knize The Choice Factory: „Pošťouchnutí nejsou kouzelné. Nezmění chování každého člověka a pokaždé. Nápověda je v názvu: jsou to pošťouchnutí, nikoliv postrčení.“
Strkání umožňují sociální média. Sociální sítě, jako je Facebook, mají přístup k celému novému světu osobních informací. Jak píší Anthony Nadler, Matthew Crain a Joan Donovanová ve své zprávě Data & Society, Weaponizing the Digital Influence Machine: „Díky masovému sledování spotřebitelů mohou zadavatelé politické reklamy maximalizovat potenciální vliv svých pošťuchování tím, že proseje data a zjistí, kdo je nejpravděpodobněji ovlivnitelný, jakými druhy pošťuchování nebo spouštěčů může být nejvíce ovlivněn, nebo dokonce faktory, jako je to, v jakých chvílích nebo v jakých náladách může být cílová skupina nejvnímavější.“
„Lidé se často mýlí, pokud jde o kybernetické operace, protože si myslí, že vzájemné hackerské útoky mezi národy jsou nějakou výjimečnou okolností. Národy se hackersky napadají neustále.“
Čím více toho o člověku někdo ví, tím více ví, jak zmáčknout jeho tlačítka, a lidé, kteří vlastní vaše digitální data, toho o vás vědí strašně moc. „Základním cílem většiny lidí ve Facebooku, kteří pracují s daty, je ovlivňovat a měnit nálady a chování lidí,“ napsal bývalý softwarový inženýr Facebooku Andrew Ledvina. „Dělají to neustále, aby se vám více líbily storíčka, abyste klikali na více reklam, abyste na stránce trávili více času.“
To je problematické v mnoha ohledech. Za prvé, říká Schneier, „v našich představách reklama znamená ukazovat lidem výhodné vlastnosti produktu, ale to už není ono, je to psychologická manipulace“. Smíchejte psychologickou manipulaci s politickou propagandou a máte problém.
Platformy sociálních médií získávají veškerá data potřebná pro špionážní činnost zpravodajských služeb a pak jim je předávají na podnose. Data a vliv lze jednoduše koupit a díky anonymitě toku peněz nikdo nemůže sledovat, kdo nakupuje. Právě takový scénář se odehrál v amerických parlamentních volbách v roce 2016. Kromě nabourání se do voličských databází a e-mailových účtů účastníků kampaně Clintonové vytvořila ruská Agentura pro výzkum internetu skupiny a nakoupila cílené reklamy na Facebooku, které se podle výzkumu provedeného Young Mie Kimovou, profesorkou žurnalistiky na University of Wisconsin-Madison, zaměřovaly na menšinové skupiny – typicky voliče demokratů.
Kimová ve svém výzkumu sledovala skupiny s názvy jako „Black Matters“ a „Blacktivist“. Tyto skupiny si po dlouhé měsíce budovaly příznivce díky posilujícím poselstvím: „černá je krásná“ a „nebojte se mít přirozené vlasy“. Pak, několik měsíců před volbami, se jejich poselství změnila na „Bojkotujte volby“ a “Hillary si nezaslouží hlasy černochů“. „To není nic nenormálního,“ říká Schneier. „Kdyby to Kellogg’s dělal, aby prodával cereálie, dostal by marketingové ocenění.“
Společnost Cambridge Analytica, která za svou práci v amerických volbách v roce 2016 získala ocenění za reklamu, sice nebyla najata zahraniční mocností, ale i ona využila datové, hypercílené reklamy Facebooku k zacílení na voliče. Whistleblower Christopher Wylie označil tuto taktiku za „informační válku“ a „neprospívající demokracii“.
S rozvojem technologií budou tato sdělení jen manipulativnější. S tím, jak budou chytré senzory a nositelná technika stále všudypřítomnější, budeme sledováni ještě podrobněji a více dat znamená přesnější předpovědi našeho chování. Shoshana Zuboffová, profesorka Harvard Business School a odbornice na ochranu soukromí, vedla pro svou knihu The Age of Surveillance Capitalism rozhovory s několika inženýry sociálních médií. Jeden z nich jí řekl: „Připojené chytré senzory mohou zaznamenat a analyzovat jakýkoli druh chování a pak skutečně zjistit, jak ho změnit.“ Technologie nás již nyní postrkují nejrůznějšími směry.
Dezinformační zprávy budou také stále přesvědčivější. Deepfakes se již používají k tomu, aby politici říkali věci, které neřekli. Tato videa upravená umělou inteligencí jsou stále sofistikovanější. V současné době to není běžný jev, „ale éra chytrých technologií nás brzy čeká“, píše Woolley. „Tyto klamavé kampaně budou stále silnější, stejně jako e-mailové podvody gradují od volně asociativních spamů… k sofistikovaným phishingovým útokům.“
„Pokud dokážete ‘vyhrát‘ internet, můžete vyhrát hloupé spory, volby i smrtelně vážné bitvy. Můžete dokonce změnit pohled lidí na sebe sama i na svět kolem sebe.“
Ideální by bylo, kdyby společnosti působící v oblasti sociálních médií tyto problémy řešily přímo. Technologie se však vyvíjí rychlým tempem a reálně nemají dostatek motivace. Ochrana demokracie je spojena s obrovskými finančními náklady.
Federální obchodní komise udělila Facebooku pokutu 5 miliard dolarů za porušení ochrany osobních údajů v souvislosti se skandálem Cambridge Analytica – to jsou drobné, když si uvědomíme, že společnost ve stejném roce vydělala téměř 70 miliard dolarů na příjmech z reklamy. Co však společnosti způsobilo vážné problémy, bylo najmutí 20 000 nových moderátorů obsahu v roce 2018, což byl čin, který z její tržní hodnoty smazal 100 miliard dolarů. Cena akcií Facebooku se od té doby zotavila, ale jeho datové praktiky jsou stále problematické, o čemž svědčí i nedávný bojkot ze strany některých jeho největších inzerentů.
V roce 2016 byly tyto kybernetické taktiky použity ke změně průběhu voleb, ale to jen proto, že to tehdy bylo cílem. Otevřených příležitostí k manipulaci je mnohem více. Jak píše Singer: „Pokud můžete ‘vyhrát’ internet, můžete vyhrát hloupé spory, volby i smrtelně vážné bitvy. Můžete dokonce pokřivit to, jak lidé vnímají sami sebe a svět kolem sebe.“ Měli bychom při takto vysokých sázkách opravdu nechat rozhodování o našich osudech na generálních ředitelích technologických gigantů?