Jak svět nalézá básníky

Dušan Klein se svými filmy mýlí. Konec básníků v Čechách nenastal a stále existují romantici, kteří své pocity vyjadřují v krátkých řádcích. I já jsem kdysi takový býval a spolužačkám na základní škole jsem psal básničky a tajně jim je dával do skříněk, baťohů apod. Pak nastalo velké období filmové tvorby a já básně nahradil filmovým pásem. O deset let později jsem však viděl film Kvílení o básníkovi Allenu Ginsbergovi a já zkusil oprášit svoji rozervanou básnickou duši a něco napsal.

Zároveň se mi naskytla příležitost zapojení do mezinárodní básnické soutěže. Jedná se o sedmý ročník International Poetry Competition Castello di Duino v Itálii. Tento rok se do soutěže zapojilo 1200 básníků z více než 80ti zemí z celého světa. Tématem byly Obzory – Fyzický svět, mysl, duše: Horizonty jako metafora cest a přechodů, hranic, limitů a otevřenosti…
Rozhodl jsem se to zkusit taky a báseň tam odeslal hned po napsání (napsal jsem ji za půl hodiny, po shlédnutí filmu). Po dvou měsících mi přišla pozvánka do hradu Duino, abych se zúčastnil ceremonie a převzal speciální cenu „Poesie del cuore” a přednesl svou báseň ve svém rodném jazyce. Cestu si ale musím uhradit sám (hotel by byl zajištěnej) a to si teď bohužel nemohu dovolit…
Báseň bude každopádně vydána knižně spolu s dalšími nejlepšími díly básníků, kteří dostali stříbrnou medaily prezidenta Italské republiky. Výtěžek z prodeje bude věnován nadaci Luchetta-Ota-D’Angelo-Hrovatin pro dětské oběti války.
Samozřejmě se s vámi podělím o tuto báseň, ale předem musím upozornit, že to není hezké čtení. Dovolím si zde citovat jeden názor na tuto báseň:

Rozbrečela mě. Není to “profesionální poezie”, ale o to autentičtěji působí. Je to jako rána pěstí do břicha, jako horkost v kůži po švihnutí bičem, člověk se po přečtení těžko vzpamatovává.

Takže pokud opravdu toužíte přečíst si moji báseň. Zde je…