Poslední den v Kisumu mi nabídl jiný pohled na myšlení afrických dětí, zajímavý a rozhodně velmi výborný nápad s rybí farmou a nakonec rozpovídání se s ostatními žurnalisty.

Co bych se rozepisoval se snídaní? Je to pořád na jedno brďo. V osm jsme vyrazili z hotelu do Urangy, kde je chov ryb.

Fish farm

Tento projekt mě docela uchvátil. Funguje skvěle a hlavně… hlavně ti, kteří zde pracují, tomu opravdu rozumí a jsou do toho zapálení. Ukázali nám výlov v jednotlivých umělých nádržích, kde je pokaždé jiný druh.

Barbel

Vysvětlili, jak funguje páření a nakonec ukázali velkou zahradu s mangem, kde za každý plod dostane jeden dolar.

Creating pond

Odtud jsme navštíili Rabour primary school, kde ředitelka nebyla moc výmluvná a moc nám toho neřekla. Mají tu pro všechny třídy jen pět předmětů a tato škola se vyznačuje hlavně school lunch programme, tak jsme to jejich jídlo ochutnali taky.

School kitchen

Obyčejná uvařená kukuřice, fazole a nějaké koření. Jeden malý kluk si dokonce svoji misku s obědem vysypal do malé tašky mezi učebnice, že to má na doma. Když si uvědomil, že jsme si toho všimli, tak utekl. Opět tu měli počítače (10 kusů s windows XP, monitory byly jakési televizory). Děti byly super, sice staré potrhané učebnice a sešity, ale účel jim to plní.

Teacher

Když jsem začal rozdávat sladkosti, které mi mamka přibalila na cestu, tak zrovna ke mně přišla Diana, že končíme a jedeme zpět na hotel. Snažil jsem se v rychlosti toho rozdat co nejvíc. Děti se začali kolem mě hrnout a já nestíhal, tak jsem začal házel celé balíčky bonbónů, ať si to rozdělej. Jenže u nich platí pravidlo: co dostanu, to je moje! Takže ti, co čapli celý balíček už se nerozdělili. Nakonec jsem musel hodit celou tašku se vším a to teprve začal boj mezi dětma! Začínám litovat, že mi mamka tohle přibalila na cestu. Jsem přece žurnalista, co o tom má psát, aby děti nemuseli takhle žebračit o bonbón, nikoliv charita co dá každému všechno. Diana mi to pak začala vyčítat, že to byl “so stupid idea”. Takže asi tak…

Road

Cesta na hotel proběhla po “dálnici D1 z Prahy do Brna”. Ba ne, kecám. Tohle bylo ještě horší. To není ani silnice. Jen prostě vyježděná obousměrná cesta s velkým množstvím děr. Na hotelu jsem se ještě rozhodl, že navštívím s holkama jezero. Hned u jezera je také park, do kterého holky šly, ale já ne. Neměl jsem zrovna u sebe peníze na vstup. U pokladny zjišťuji, že jsem vlastně nejmladší žurnalista ve skupině. Holkám bylo o dva roky víc a vejš. Což jsem jim vůbec netipoval. Rychle jsem se vrátil na hotel, protože Slunce začíná být k nesnesení a já si spálil krk. Za hoďku jsme nasedli do autobusu, který nás odvezl na letiště v Kisumi. Primitivní odbavování a vážení zavazadel na normální váze, na které se obvykle v Čechách váží brambory. Při čekání na letadlo se venku zatáhlo a vypadalo to, že bude pršet. Nakonec ne. Kapky deště se ve vzduchu horkem vypařili a nestihly dopadnou na zem. Let do Nairobi proběhl naprosto v klidu a po check-inu v hotelu jsem šel s Iwonou (další žurnalistka z Polska) na večeři do Fairview hotelu. Jenže jsme tam byli moc brzo. Prošli jsme si tedy místní zahradu kolem hotelu, která byla hodně luxusní, pokecali si a pak došli do restaurace, kde už se objevovali další kolegové. Večeře opět výborná a pak jsme se vrátili na hotel.
Za čtyři hodiny vstávám do posledního dne v Keni a pak už mě čeká dlouhá cesta domů…

Sdílet s ostatními: