Nastal den, kdy se s Keňou definitivně rozloučím a bude trvat pravděpodobně hodně dlouho, než se sem někdy vrátím. Zda-li se vůbec do Keni vrátím. Rozhodně se mi potvrdilo označení cityboy, víc mě láká betonová džungle, než safari. Ale i tak to má něco do sebe.

Po čtyřech hodinách spánku vstávám a jdu si dát opět velkou snídani, abych vydržel bez jídla až do oběda. Potkávám zde Mirzu. Což je jeden z dalších žurnalistů. Vždycky se tu setkáme jako první, zatímco ostatní ještě spí. Prohodíme pár slov a pořádně se najíme. Zatímco já si dávám typickou anglickou snídani, on dává přednost toustům. Postupně se objevují další kolegové a já pomalu odcházím na pokoj si zabalit věci, uklidit a připravit se na dnešní trip. Dnes máme jen jeden cíl, který je však rozdělen na více částí. Přesně jde o program s bioplynem.
Poté, co si uložíme zavazadla do úschovny, vyrážíme na hodinovou cestu za Nairobi, kde je základna produkce bioplynu. Jelikož je to vysoko na kopci, tak tu fouká vítr. A to tak silně, že mi ruší snímače na naslouchadlech a já vůbec neslyším ostatní. Z dnešní prohlídky jsem si teda odnesl jen to, co jsem viděl vlastníma očima, protože i foťák jsem zapomněl v úschovně zavazadel na hotelu. Pochopil jsem priblizne to, ze se snazi do domacnostni postavit vlastni produkci bioplynu, diky ktere pak maji teplo a světlo ve svěm domě a mohou to využít k vaření. Do měst se to tedy moc nehodí, ale na okrajových částech, kde jsou domy se zahradou, je to naprosto ideální. Kolem jedenácté vyrážíme zpět na hotel, ale cestou se ještě stavíme na vyhlídce, kde nás obtěžovali samí stánkaři. Takže jsme udělali v rychlosti společné foto a vyrazili dál.

We Are Journalist

Když jsme dorazili k hotelu. Šel jsem rovnou do Fairview hotel (kde jsme měli večeře a dnes nás tam čeká oběd) a koupil jsem si zde 13 pohlednic a známek. Napsal jsem všem známým a kamarádům, kteří si o pohled řekli. Takže 11 do Evropy, 1 do USA a 1 do Hong Kongu. Poté nastal čas na oběd. Fungoval sice ve formě švédského stolu, ale výběr byl sakra obrovský. Sushi, několik druhů salátů a dresinků, několik druhů polívek a hlavních jídel a spousta sladkých zákusků. Cestou na náš hotel jsem hodil pohlednice do schránky a začalo několika hodinové čekání, než nastane sedmá hodina večerní a já mohl vyrazit na letiště. Poseděl jsem zde s dalšími žurnalisty – Edgards, Bart a Hieke (uvědomuju si, že jsem je zde vůbec nezmiňoval ani nepředstavil, takže to může být tak trochu zmatečný).
Pak už jsem se musel rozloučit, před hotelem nasednout do taxíku a odjet na letiště. Ale doprava v centru Nairobi je 24 hodin neustále příšerná. Žádné semafory, všechno řídí policisti, ale i tak je to v hrozném stavu. Čekali jsme 15 minut, než jsme se dostali z kruhového objezdu směrem na letiště. Tam jsme dorazili něco před osmou, zaplatil jsem svými posledními šilinky, protože je trestné vyvážet Keňskou měnu ze země a mě se nechtělo rozměňovat. V rychlosti jsem se odbavil, nechal si orazítkovat pas a šel si prohlédnout tax free zone. Na konci měli kavárnu, kde i dělali teplé bagety. Hned jsem si jednu objednal a snědl jí. Přeci jen odlet mám až za tři hodiny a kdo ví, kdy dostaneme jídlo v letadle. Na palubní lístek dostávám zelenou nálepku (upgrade kartičkové funkce o které jsem psal zde) a čekám. Společnost mi dělá Parov Stelar v mých uších. Půl hodiny před odletem nastupuji do letadla společnosti KLM. Sedí (naštěstí) opět u uličky, ale tentokrát nikdo vedle mě zajímavej nesedí. Ale poznávám pravé zlo, na které můžete v letadle narazit. A tím jsou uřvanění frackové. V řadě za mnou sedí dva, kteří neustále něco kříčí, melou, řeší, zkoumají atd. Naštěstí matka si sedla přesně za mě, takže byl částečně klid. Pokud zrovna malá holčička nechtěla jít na záchod. Samozřejmě, že chce jít okamžitě a dává to najevo mlácením do mého křesla. Rozhodl jsem se tedy tento let úplně vypnout a spát až do Amsterodamu. To se mi tak nějak podařilo. Občas jsem se probudil, protože nám dali jídlo, pití nebo pánové sedící vedle mě potřebovali na toaletu. Jinak byl klid a já druhý den v pět ráno byl na letišti v Holandsku. Dávám si zde ranní kávu ve Starbucksu a čekám u brány B20, kde většina cestujících je asijského původu. Ani nevím proč, ale napadl mě černý humor, že bych se jich zeptal, zda to letí do Číny nebo do České republiky. V sedm vzlétneme do vzduchu opět se společností KLM a o dvě hodiny dorážím do Prahy…

KONEC

Sdílet s ostatními: