Je tomu přesně rok, co jsem objevil vášeň v cestování a za těch 365 dní jsem udělal minimálně jeden krok na dvou kontinentech. Severní Amerika (New York) a Afrika (Keňa). Teď je na řadě další světadíl – Asie. Čeká mě zatím ta nejdelší cesta a než se dostanu do Hong Kongu, můj zadek si posedí ve třech letadlech a dvou autobusech.
První část je ještě po zemi. Směr Praha-Vídeň, kdy v půl jedné v noci nasednu do autobusu Student Agency a přes Brno se v půl šesté ráno vynořím na vídeňském letišti. Cestou jsem se snažil spát, ale to mi v dopravních prostředcích moc nejde. Mám se jako cestovatel stále co učit. Při projíždění centra Vídně jsem měl pocit, že projíždím skleněnou Rubikovou kostkou. Budovy jsou převážně ve tvaru kvádru s velkými okny. Nejvíc mě však cestou zaujalo středisko OMV. Velmi rozsáhlý komplex plných sil a na úplném konci z mnoha zářivek sestavěná “katedrála”. Nebyla to budova, spíš hromada zářivek nějakým způsobem seskládána do tvaru, který připomínal právě katedrálu. Neviděl jsem to ostře, asi bych si už konečně měl pořídit ty brýle.
Na letišti ve Vídni jsem si udělal self check-in a rovnou šel k terminálu D29, kde naproti byla kavárna, do které jsem si hned sedl a objednal si kávu. Letadlo startuje až za hodinu. Popíjím si v klidu kávu a rozhlížím po okolí (nebo spíše po slečnách). Přímo vedle kasy je skleněná budka. Původně jsem myslel, že se jedná o telefonní, ale při bližším prozkoumání jsem si uvědomil, že se jedná o kuřárnu. Dva lidi uvnitř si povídali s cigaretou v ústech.
Nastupuji do nejhoršího letadla, jakým jsem doposud letěl. Staré, vrzající a to co má tendenci upadnout, je zatejpováno. Do uší se vám line rakouská klasická hudba a na malých obrazovkách se ukazují kulturní místa Vídně. Jestli je tohle typické pro společnost Austrian – Never more! Letadlo je kompletně plné až na řadu sedadel vedle mě. Využívám toho, natáhnu se a pokouším opět usnout. Pár minut před devátou přistáváme v Londýně.
Počasí nezklamalo. Mlha a déšť mě vřele uvítali. Naštěstí jsem po většinu času pod střechou. Na autobusovém nádraží si kupuji svačinu, čaj a pohlednice. National Express autobus mě odváží směrem Stansted. Menší letiště odkud letím do Kuala Lumpur. Nejsem architekt, abych rozebíral stavbu terminálu. Je to v podstatě jedna velká krabice v polystyrenové šedi (existuje takové barevné přirovnání?) a uvnitř je vše symetricky poskládáno. Čeká mě tu pět hodin, tak se nejdříve rozhlížím po obchodech. Najdu poštovní box, kde hodím první dvě pohlednice z cest. Poté najdu Burger King. Jediná restaurace nabízející teplé jídlo. Po obědě jsem si chvíli četl a kolem druhé hodiny odpolední pro mě začalo peklo. Začíná mých 24 hodin plné nervů a myšlenek co bude dál.
Při check-in u AirAsia linek mi totiž řekli, že mám zavazadlo těžší přes povolený limit (8 kg aktuál, limit 7 kg). S tím jsem nepočítal, potřeboval jsem totiž mít možnost jít v Kuala Lumpur rovnou na check-in a ne ztrácet čas čekáním na zavazadlo. Mám totiž jen dvě hodiny času než mi odletí letadlo z KL do Hong Kongu. Speciálně jsem si vzal příruční malé zavazadlo s tím nejnutnějším, abych minimalizoval veškeré ztráty času. Za překročení limitu si naúčotvali 16 liber. Z původního letu zadarmo se mi začíná stávat let, který si nakonec celý proplatím. Ale v tuhle chvíli mi nejdražší příjde čas…
Po nástupu do letadla před pátou hodinou neustále pozoruji hodiny a přibývají minuty zpoždění. Letadlo není ani z poloviny plné a vedle mě si sedá tlustý, potem smrdící chlap malajské národnosti. Po uzavření brány si sedá o sedadlo dál, prý abychom měli oba spoustu místa. Dokonce mi nabídl bonbóny, které jsem však odmítl. Snad jsem ho tím neurazil.
Ve čtvrt na šest se odlepujeme od země. Sedím u okénka, tak sleduji přechod z mlhy do oblaků ozářených Sluncem. Ani to nevypadá jako oblaka. Jsou tak hustá, že skrz ně není vidět a vypadají spíše jako zasněžené planiny. Uchyluji se ke spánku, abych aspoň trošku zklidnil nervy a pro jistotu kvůli času vypínám mobil.
Nevím, jak dlouho jsem spal, ale vzbudila mě vůně jídla. Zrovna se roznášelo a já si ho musel koupit (předplácí se online, což jsem nevěděl). Stálo mě to 12 dolarů a jednalo se o asijsou kuchyni. Pálivá rýže s kuřetem.
Malajšan byl tak hodný, že mi od letušky vzal vízový formulář, který jsem vyplnil a snad to nebude další brzda. Venku je nádherná noc plná hvězd a Měsíc dává oblakům zářivou podobu, jako bych byl ve snu a měla se přede mnou zjevit bohyně, která by svým jemným hlasem promluvila do mé duše. Opět usínám…

Sdílet s ostatními: