Přes Kuala Lumpur do Hong Kongu

Spal jsem hodně dlouho, vzbudili mě až dopolední paprsky prosvítající skrz polootevřené okénko. Podíval jsem se ven a moře oblaků ozářené měsícem bylo nahrazeno mořem vody ozářené slunečními paprsky. V oceánu byla řada ostrovů obklopených průzračnou vodou, až mi bylo líto, že jedu do města a ne k moři.

Do Kuala Lumpur jsme přiletěli 20 minut před druhou, což mi dává nějaký čas. Lidé po přistání tleskali, včetně personálu. Nakonec jsem se neměl čeho bát. Vše šlo opravdu rychle a systematicky. Vyzvedl jsem si zavazadlo a udělal znovu check-in. Opět zašel do jediné restaurace na letišti a dal si masové kuličky (extra pálivé) s bramborovou kaší (méně pálivou).

Kupuji pohled a posílám Zuzce. Zuzku jsem poznal minulý rok a je to nádherná holka, se kterou je radost být. Proto jsem se rozhodl udělat ji radost a vnést do života trochu úsměvu, protože její dědeček teď prožívá těžké období a tohle je jediná možnost, jak být u ní v těchto chvílích. První pohled jsem ji poslal už včera z Londýna a pro jistotu píšu na pohledy datumy, protože určitě nebudou chodit ve správném pořadí, jak jsem je posílal, posílám a posílat budu.

Poté vyhlásili boarding mého letu. Nastoupil jsem do menšího letadla a tentokrát je tu více asiatů. Co však nemůžu vytknout společnosti AirAsia, tak jsou to letušky. Děsně sexy. Po příletu do Hong Kongu šlo všechno hladce. Prošel jsem kontrolou, dostal víza, koupil lístek na vlak do centra za 100 HKD (Kurz cca 2,25. Takže jsem to vždycky násobil dvěma.) a za dvacet minut jsem stál na Man Chenug Str. Odkud se několik stovek metrů táhnou do kopce eskalátory. Stojím na nich a pozoruji Hong Kongský noční život. Cítím se skoro jako v New Yorku. Jen tady se smí pít na veřejnosti a všechny restaurace mají otevřeno dokořán. Mladí lidé se baví a já vzpomínám na atmosféru z filmu Lost in translation, Jenže já jsem tu sám a na hotelu z Česka nikdo nebude.
Po eskalátorech jsem se dostal až na Robinson Road, odkud jsem došel k mému hotelu Bishop Lei International House. Recepční mi dává číslo pokoje 710 a já jí dávám svou kreditku. Sedmé patro není zrovna vysoko a výhled mám na opačnou stranu, než jsem chtěl. Ale je tu bazén s terasou, tak snad na něj bude čas. Pokoj je báječně zařízen a má kompletní výbavu. Jen je strašně, ale strašně malej. Z ledničky si beru Sprite a zakousnu pár chipsů. Po celém tom cestování si konečně dávám sprchu a ulehám do obrovské postele. zítra začíná objevování.