Fresh film fest 2011

Doposud jsem nikdy nenavštívil Fresh Film Fest, i když jsem jej chtěl několikrát do Varů navštívit. Minulý rok se FFF přesunul do Prahy a já nyní prožiju festivalovou atmosféru poprvé díky Fremymu.
Ten totiž vyhrál akreditačku na celý festival, ale kvůli škole si musel festival odpustit. Takže se obětoval a poslal mi jí. Tímto mu děkuji!

Festival běží od středy a pokračuje do neděle. Já se však festivalu zúčastnil pouze od pátku do neděle. Jako vždy jsem neplánoval dopředu na co půjdu. V daný den jsem si prostě vybral, co mě zaujalo a šel do kina. Hned v pátek jsem se rozhodl vyzkoušet kino ve Francouzském institutu v Praze, kde jsem doposud nikdy nebyl. Hned po vstupu do budovy mě překvapila vzdušnost moderního prostoru, kde na vás sálá příjemná atmosféra. Podle šipek na zemi jsem našel cestu do kinosálu, který je ve sklepení budovy. Ověřil jsem si, zda na akreditaci nemusím vyzvedávat lístek (jako je tomu na KVIFF). Není.
Sednu si na židli před sálem a obávám se, že v kině nakonec budu sám. Půl hodiny před projekcí tu nikdo není. Otevírám si knihu Musíme si promluvit o Kevinovi od Lionel Shriverové a pokračuji ve čtení. Náhle mě překvapí Anča, tak knihu odkládám a pobavíme se o cestování, protože byla v Norsku a také jsem zjistil pár zajímavých informací z Dubaje, kam si v prosinci jdu vyzvednout cenu za nej reklamu. Ostatně to vedro, co okupuje teď Čechy je takový trénink na teplé počasí ve Spojených arabských emirátech. Po pár minutách jsme se přesunuli společně do sálu. Nakonec je nás tu tak 35 lidí (možná proto se kino jmenuje Kino 35 🙂 ), kde začal cyklus studentských filmů mimo soutěž. Nejvíc se mi líbil španělský snímek La Hulda, který se z počátku jeví jako film s vyprávěčem, ale nakonec je z toho hudební videoklip. Ostatní snímky byly na průměrné úrovni.
Po projekcích jsem opustil Anču, která si šla dát k obědu francouzské palačinky a já přešel o blok dál do kina Světozor, kde za půl hodiny začíná filmová sekce Theatre Optique – animované filmy. Tradičně si na baru objednám cappuccino a kofolu. Na schodech se začtu zpět do knihy a vychutnávám si nápoje.
Krátce po půl šesté začíná projekce filmů, kde mě uchvátil finský film Kielitiettyni, i když jsem z počátku byl z něho tak trochu v rozpacích. Celá tato filmová sekce mi umožnila nahlédnout do různých technik filmové animace a zvláštního vyprávení příběhů. Takže bylo rozhodnuto, že si v sobotu dám druhou část této filmové sekce.
Večer jsem se vrátil domů, abych se převlékl do stylu 80. let, protože v Klubovně v 2. patře od půl desáté probíhal PiCNiC s PolaroidLove. Potkal jsem tam Elišku, kterou jsem naposled viděl před třemi lety na koncertě Coldplay. Pokecali jsme si o dalších koncertech a hlavně fotkách, protože tam probíhala fotosoutěž o Polaroid, kde jste se v retro oblečení museli nechat vyfotit u naaranžovaného starého pokoje. Fotky se pak nahráli na facebook, kde se hlasuje o nejlepší, nejstylovější a nejšílenější fotku. Rozhodl jsem se využít starou televizi a udělat šílenou fotku, jak chci zabít Elišku zapnutou televizí.

S Eliškou jsme si dál povídali a já ji doprovodil na vlak. Pak jsem vyrazil domů, abych se vyspal na zítřejší dlouhý den v kině.
Vstal jsem celkem brzo (na mě) a překvapilo mě zatažené počasí. Rozhodl jsem se, že dnes strávím festival jen v kině 35, protože nabízel dobrý program po celý den. Když jsem hodinu před první projekcí dorazil do francouzského institutu a chtěl si dát francouzské palačinky, tak zjišťuji, že zde dochází k rekonstrukci a kavárna je zavřená. Vypadá to, že budu o hladu až do večera. Počkám než otevřou sál a já si sedám opět do druhé řady, kde si zbytek čekání krátím čtením knihy. Ale opět mě překvapí Anča, která se nakonec taky rozhodla mrknout na další část Theatre Optique. V této části bylo více zajímavějších filmů, než ve včerejších, které byli spíše filozofické. Nejvíc se mi líbil filmeček Ernesto o malém černouškovi, kterému začnou zpívat zuby. Tento cyklusi filmů naštěstí skončil hodinu před dalším filmem, takže jsem doprovodil Anču na tramvaj a do KFC si skočil na oběd.
Ve čtyři hodiny ve francouzském institutu začala projekce filmu Transfer, kterému jsem musel dát plný počet hodnocení, protože si mě naprosto získal a byl skvěle napsát i natočen.
Plný počet si zasloužil i film Dealer, který je jeden z nejdepresivnějších filmů, co jsem kdy viděl. Režisér Benedek Fliegauf má v rámci FFF retrospektivu a před dvěma týdny jsem měl možnost vidět jeho film Lůno. Po filmu jsem se neobtěžoval ani zvednout ze sedačky, protože za pět minut měl začít další film. Ukázal jsem akreditačku z místa, kde jsem seděl a vyčkával. Tentokrát Anča přišla i se svým přítelem Petrem a film mohl začít. Jednalo se o Monsters a já si v první minutě filmu začínám uvědomovat, že jsem tenhle film viděl před půl rokem. Tak se rozloučím s Ančou i s Petrem a odcházím domů dřív, než jsem čekal.
Poslední festivalový den jsem vzal klidněji a do Akropolisu šel až na půl čtvrtou, kde se promítal blíznivý film Bellflower o fanoušcích Šíleného Maxe, kteří se už pro jistotu připravují na apokalypsu a sestaví si vlastní plamenomet, zatímco ve vztazích vzniká ta pravá apokalypsa.
Po dvou hodinách na nepohodlných sedačkách jsem se rozhodl se projít a šel pěšky na tramvaj, kde jsem se svezl na Václavské náměstí. Objednal jsem si karamelové frappuccino a sedl si s ním do Františkánské zahrady, kde jsem pokračoval ve čtení knihy. V sedm hodin jsem vyrazil pěšky přes Náměstí republiky kolem Florence až k divadlu Ponec, kde se promítal od osmi hodin český film Nic proti ničemu a tím skončilo mých několik dní na Fresh Film Festu. Příští rok si to určitě zopakuji, protože jsem měl možnost viděl několik jedinečných snímků a hlavně jsem si vynahradil KVIFF, na kterém jsem viděl jen dva filmy. Takže ještě jednou… Díky Fremy.