The diary of a strategic thinker

Abú Dhabí a Ferrari World (Den třetí)

Celou noc jsem se probouzel a měl velice lehké spaní, takže jsem občas sledoval temný pokoj, do kterého dopadala měsíční záře spolu se světlem z pouličního osvětlení a po chvilce znovu usnul. Naposled mě probudil pohyb Adélky už v pokoji s ranním Sluncem, takže jsem pochopil, že ji zazvonil budík.
Do ranního stereotypu v podobě sprchy a snídaně se tentokrát připojilo i balení na cestu do Abú Dhabí. Na recepci jsme si objednali taxík. Řidiči jsme řekli, aby nás odvezl na autobusové nádraží u IBN Battuta Mall, protože chceme jet do Abú Dhabí. Řidíč ale řekl, že odtud autobusy jezdí jen v šest a devět (bylo půl desáté), a že musíme na jiné. Když nás tam odvezl, tak hádejte, kde jsme vystoupili? IBN Battuta Mall, tam kam jsme původně chtěli. Ztraceno v překladu?

Downtown

Na autobus jsme čekali jen chvíli, vypadal jak Student Agency, jen v arabském stylu. Vychválil jsem si místo na nohy, jako by přede mnou nebyla žádná sedačka.
Do Abú Dhabí jsme dorazili kolem půl dvanácté, ale nádraží vypadalo poněkud omšele. Na informacích jsme se zeptali na časy odjezdu autobusů zpět a poslední jede v deset hodin v noci. Zároveň jsme se zeptali, zda odtud odjíždí autobusy i na Ferrari World. Every hour, Two Nine Zero.
Hledáme tedy číslo nástupiště, ale vyklube se z toho číslo autobusu. Bohužel stále nemůžeme najít místo, odkud ten autobus odjíždí. Ptáme se několika lidí a ty stále ukazují stejným směrem, ale nikdo na konkrétní místo. Okruh se však zmenšoval, až jsme zůstali stát u jedné fronty, ze které Adél vyhodili s tím, že má stát ve frontě pro ženy (kterou jsme stejně nikde neviděli, protože žádná žena kromě Adél tam nebyla). Nakonec jsme to místo našli, ale nikdo tam s náma na stejný autobus nečekal.

SAE flag

Půl hodinové čekání žádné ovoce nepřineslo. Když autobus nedorazil ani 20 minut od času příjezdu uvedeném na jízdním řádu, zvolili jsme taxi. Šli jsme k tomu nejbližšímu se zeleným nápisem, jenže řidič uvnitř neměl vůbec taxametr a ani nevěděl, kde je Ferrari World. Naštěstí dva mladíci opodál na nás pískli a ukázali na modernější taxi se žlutým nápisem. Ten už věděl kam a odvezl nás za 49 DH. Velkou část cesty jsme jeli zpět, kudy jsme původně přijeli autobusem.

Ferrari World building

Ferrari World je na kraji Abú Dhabí. Je to obrovský, futuristicky laděný komplex. Nevidíme tu moc lidí, vlastně téměř nikdo tu není. Lístky máme koupené přes internet, takže se vyhýbáme pokladnám, dostáváme mapu a ihned nás nasměřují k atrakci Formula Rossa, kvůli které tady jsme.

Formula Rossa

Ani nečekáme a rovnou si sedáme do čtvrté řady formule. Dostáváme ochrané brýle a vyrážíme. Ta rychlost byla neuvěřitelná! 240 km/h za čtyři sekundy. Adél v tom okamžiku uletěly ochrané brýle a zbytek jízdy jela se zavřenýma očima. Hned jsme si šli dát jízdu znovu. Tentokrát v první řadě a s větším zajištěním. Ten efekt byl snad třikrát výraznější, když vám nestojí nic ve výhledu.

Ferrari World

Pak nás zatáhli do Cinema Maranello, kde nás jízdou provedli historií Ferrari. Driving with the champion nás připoutal do sedaček, které svým pohybem simulovaly jízdu ve formuli na závodní dráze. S každým zařazením to svámi docela škubne. Je to docela zvláštní adrenalin.
Nastal čas oběda a proto jsme si snědli bagety, které se nám mimochodem podařilo propašovat dovnitř. Následovala poslední atrakce, kterou jsme chtěli navštívit a byla v kategorii červených drah.
Fiorano GT Challenge je už odvar z toho, co Ferrari World nabízí. Zajímavostí byl jen zaměstnanec Beba, který se nás zeptal, jestli nejsme z Ruska. Prý tento svět Ferrari navštěvují většinou Rusové, Arabové a Indové.
Cestou k východu jsem si nechal vypálit fotku na CD, bohužel mě to stálo 180 dirhámů. Zatím můj nejdražší nákup v SAE.
Nakonec jsme si prošli budovu z venčí a po chvilce přemýšlení zvolili taxík na cestu do Abú Dhabí. Řidič nám však řekl, že odtud je to výhodnější do Dubaje rovnou taxíkem, než taxíkem na autobusové nádraží v Abú Dhabí, pak autobusem do Dubaje a nakonec opět taxíkem do hotelu. Chvíli tedy smlouváme, až jsme se dohodli na ceně 200 DH za cestu z Ferrari World do Dubaje přímo k největší budově světa. Rychlá a pohodlná cesta za všechny prachy.

Dubai buldings

vystoupili jsme přímo před Dubai Mall, ten procházíme v rychlosti až nechtěně vrazím do kolemjdoucího šejka. Jeho ochranka mě tvrdě odstrčí a já se omlouvám. V hlavě mi naskakuje myšlenka, jak před ním klekám na kolena a on mi svou šavlí usekne hlavu. Nic takového se nestalo a my pokračujeme v cestě dál kolem obřího akvária, kde plují rejnoci, žraloci a další ryby, které ani nepoznávám.

aquarium

vycházíme z druhé strany obchodního centra a před náma leží velká vodní plocha – Dubai Fountain a hned vedle ní se do výšky pyšně tyčí mrakodrap Burj Khalifa. Cestou blíže k němu cvakneme několik fotek až narazíme na naši oblíbenou restauraci Vapiano, se kterou jsme měli to potěšení v Mnichově. Objednáváme si BBQ Chicken a Hawai Pizza. K tomu si dávám virgin mojito a banana coladu.

Vapiano pizza Dubai

Vyzkouším si opět fotografovat s Polaroidem, ale film PX 70 PUSH! se mi moc nelíbí. Je to moc experimentální a fotky se do tohoto pouštního města moc nehodí.

Downtown

Zbývá jedna hodina do devatenácté, kdy začne show v podobě fontány, tak si čas krátíme vychutnáváním zdejší čokoládové speciality – Dead by Chocolate, já si k tomu ještě objednávám cappuccino. Lidé se pomalu začínají hromadit před naším stolem a my ztrácíme skvělý výhled, který jsme si pečlivě vybrali. Zkoušíme najít lepší místo uvnitř obchodního centra na vyšších patrech, bohužel je to tak velký, že nedokážeme nic najít a těsně před začátkem představení se vracíme tam, kde jsme původně byli. Začalo to naštěstí o pár minut později a bylo to velkolepé. Nikoliv choreografií, ale spíše velikostí.

Dubai Fountain

Po skončení show je v plánu projít celé obchodní centrum Dubai Mall. Je to tu vážně velké, třípatrový vodopád, horská dráha a dokonce i vlastní kluziště. Ideální místo pro trávení víkendu. Na kluzišti mě velice pobavila nezkušenost mnoha lidí v bruslení. Samé pády, ale pro děti tu je jakési držátko v podobě tučňáka, o které se mohou opírat.

Ice in Dubai Mall

Program zdejšího kina nabízí všechny filmové novinky, které lze vidět v Americe a hned vedle kina objevila Adélka koblihárnu KrispyKreme. Hned mě donutila si objednat jednu koblihu, protože je to ta nejbáječnější koblihárna na světě a v Evropě se dá údajně sehnat jen v Británii. Poslední naší zástavkou bylo akvárium, do kterého jsme se nakonec rozhodli nejít a šli jsme na metro. Cestou jsme si udělali desítky fotek s nočním mrakodrapem.

P1030571

U metra si všímáme obrovské skupinky lidí, která čeká na vpuštění dovnitř. Začínají přicházet obavy, zda se dovnitř vůbec dostaneme. Obaby však opadnou rychle, když nás vpustí dovnitř všechny, ale proměňuje se to v davové šílenství, kde se každý snaží zabrat nejlepší místa u dveří metra. Nechápu, co to tak všichni tady hrotí. My jdeme v klidu dokonce i po schodech místo po eskalátorech a i tak jsme se dostali do metra, které za okamžik přijelo.
v metru se Adél hrne do prvního vagónu, kde je méně lidí, ale v polovině cesty si všímám, že se právě nacházím ve vagónu určeném pouze pro ženy. Hned nahazuji zpátečku a Adél se na mě podívá tázavým pohledem. Posunky ji vysvětlím, že tahle část není pro mě a Adélka se s úsměvem vrací ke mně.
Svezeme se až na stanici Internet City, kde přecházíme na druhou stranu silnice a chytáme si první taxi, které nám padlo do oka. Odvezlo nás na hotel za stejnou cenu, jako jsme první den platili za cestu z Mariny na hotel (Dubai Marina je o dvě stanice dál než Internet City). Apartmán na nás čekal uklizen a tak mě Adélka přemluvila, ať si uděláme několik památečních fotek z hotelu.

Kempinski living room

Us in Kempinski

Kempinski kitchen

Kempinski bedroom

Apartmán se na hodinu proměnil ve fotoateliér a neexistuje místo, odkud by jsme neměli fotku, Vyčerpaní nakonec padáme do postele…

Cheers in bed

Sdílet s ostatními: