Posel – Markus Zusak

Celým jménem jsem Ed Kennedy. Je mi devatenáct. Jsem nezletilej taxikář. Typickej zástupce celý spousty mladejch kluků, jaký jsou k vidění v týhle předměstský díře – žádný velký vyhlídky ani možnsoti. Kromě toho čtu více knížek, než je zdrávo, a jednoznačně nezvládám sex a daně. Těší mě.

Po náhodném zabránění v útěku bankovního lupiče, Ed Kennedy obdrží svou první hrací kartu se třemi adresami. Chápe, že musí doručit zprávu každému z těchto míst, ale karta nenabízí žádné další instrukce. Spoléhající na svou vlastní intuici, začne poznávat životy těchto lidí a snaží se pochopit, co má dělat. Poselství se liší od jednoduchých až po hrozně složité a bolestné, ale všechny mají jedno společné: Potřebují, aby s nimi Ed zatřásl a zachránili se před sebou samými.

Nekrásnější věc, kterou Zusak nabízí čtenářům, je překvapující lidskost jeho postav. Nejen, že ožívají, ale prochází několika různými změnami. Jejich jednoduché úkony laskavosti často skončí působivě, které mění životy ostatních. Stejně tomu tak bylo v mé nejoblíbenější knize – Zlodějka knih. Ed se tak stává jedním z nejvíce skutečných a hmatatelných postav. Fakt, že vůbec netuší, jak vyjimečný je, mu přidává na kouzlu.

Posel vás učiní šťastnými nejméně třemi způsoby: příjde vám opravdu autentický, dostupný příběh, který projde přímo skrz vašim srdcem a budete zkoumat sami sebe, jak se chováte k naprosto cizím lidem.

Předpokládám, že mnoho lidí nebude spokojeno se zakončením. Ale mě to nevadilo, nesnižuje to význam některé z postav a přidává to další dávku památnosti knihy, která se nemusí nutně měnit. Kniha mi několikrát (opět) vehnala slzy do očí a úsměv na rtech, to je důvod proč se Markus Zusak stal mým nejoblíbenější autorem a já doufám, že nakladatelství Argo brzy vydá další z jeho knih (napsal ještě When Dogs Cry, Fighting Ruben Wolfe, The Underdog a tento rok má dopsat knihu Bridge of Clay).

Nemůžu jinak než doporučit všem citlivým duším.